Moralizující feťák
Mezi knihami o drogách patří moralizující a varovné romány k těm nejznámějším. O Mementu nebo My děti ze stanice Zoo se dnes vyučuje na středních školách, jsou podle nich natočeny filmy a druhá z knih má i svou divadelní hru. Podobně je tomu s bizarními díly W. Burroughse Feťák či Nahý oběd. K méně známým, ale o to silnějším textům tohoto žánrů patří také Milion malých střípků Jamese Freye.
Chci zalýzt do díry a už v životě nevystrčit hlavu. Chci sebe sama vymazat z tý zkurvený mapy světa.
Freyova kniha má oproti svým předchůdcům tu výhodu, že je ze současnosti (originál byl vydán roku 2003) a že má v sobě obojí – jak osobní svědectví toho, kdo drogám propadl a nemůže jinak, tak morální rozhořčení a vykreslení odvrácené strany drogového života.
Drogová kariéra
Milion malých střípků přináší autobiografickou zpověď mladého, závislostem propadlého Američana z Clevelandu. Příběh začíná v situaci, kdy se autor ocitá na hranici smrti, přibližně v takovémto stavu: „Dusivý strach. Chci utýct nebo chcípnout nebo se totálně sjet. Chci bejt slepej a hluchej a nemít srdce. Chci zalýzt do díry a už v životě nevystrčit hlavu. Chci sebe sama vymazat z tý zkurvený mapy světa.“
A končí jeho více méně úspěšným vyléčením a slovy: „Ano, jsem připraven.“ Během příběhu léčby v zařízení vedeném v duchu zásad Anonymních alkoholiků se nám ve vzpomínkách, snech a rozhovorech odkrývá historie typického druhu závislosti na substancích. Jamesovou startovací drogou byl alkohol, začínal s ním už od malička, když upíjel tátovi pivo z kelímku na fotbalových zápasech nebo víno na rodinných večírcích. Od dvanácti začal hulit trávu, což mu vydrželo tak do patnácti, kdy se přeladil na vyšší intenzitu. Začal dealovat a postupně vyzkoušel různé další drogy jako „extázi, papírky, houbičky, amfetaminy, PCP, ředidla.“
Co to s vámi udělá? Okrade vás to o srdce, okrade vás to o duši, zbaví vás to touhy po jídle a spánku, okrade vás to o rozum.
James Frey popisuje sám sebe jako někoho, kdo se sjížděl před školou, ve škole i po škole, jako někoho, kdo postupně hlouběji a hlouběji propadal závislosti, přičemž osudovými se mu staly zejména pervitin a crack. Celou svou drogovou zkušenost shrnuje v jedné geniální zkratce takto: „Crack je kokain vařený s etanolem, benzínem a práškem do pečiva. Kouříme ho v dýmce. Heroin se kupuje od dealera a je velmi drahý. Metamfetamin je pervitin a vyrábí se vařením léků na kašel a astma – efedrinu, formaldehydu, někdy benzínu nebo hnojiva, a prášku do pečiva. Co to s vámi udělá? Okrade vás to o srdce, okrade vás to o duši, zbaví vás to touhy po jídle a spánku, okrade vás to o rozum.“ Freye všechno tohle přivedlo ke kriminalitě, k násilí, k výtržnostem, k sociální izolaci a nakonec až na okraj smrti.
Jsem alkoholik, narkoman a zločinec
Pozoruhodné na Freyově románu však nejsou ani tak vnější okolnosti nebo mnohokrát opakovaný obraz odvrácené strany opojení. Nejsilnější jsou Freyovy vnitřní rozhovory, v nichž odkrývá jádro své závislosti. Ukazuje se v nich jako typ člověka, který v sobě shrnuje negativní americké ctnosti, temné charakterové rysy člena postprůmyslové společnosti nadbytku.
Poznává, že v jádru závislosti není nějaká fyzická nemoc, genová predispozice nebo prostě jen fyziologický účinek drogy, ale hlavně strach a vnitřní prázdnota.
V popisech drogových snů, záblescích vzpomínek a vnitřních monolozích se odkrývá vnitřní ustrojení osobnosti, která je schopná a ochotná propadnout se do sebedestruktivní závislosti. Jde o člověka, který ničemu a nikomu nevěří, nejméně pak sám sobě. Jeho temné nitro je plné studu, viny a agresivity, také lhostejnosti, sobectví a slepoty. Je to člověk ovládaný bezmyšlenkovitým chtíčem, strachem a sebenenávistí. Stíhají ho záchvaty šíleného vzteku, je násilnický a zcela lhostejný k pocitům druhých. Ničemu nevěří a od nikoho nechce pomoct, chce se jenom ufetovat k smrti, zemřít, zmizet a nebýt.
Během léčby se pak Frey postupně učí rozpoznávat své vnitřní démony, všechny podoby vlastního strachu, bolesti a stále se do sebe zaplétajících smyček viny a studu. Poznává, že v jádru závislosti není nějaká fyzická nemoc, genová predispozice nebo prostě jen fyziologický účinek drogy, ale hlavně strach a vnitřní prázdnota.
Hlavním nástrojem jejich překonání se stává brutální upřímnost a přijetí vlastního temného já. Jako mantra zní Milionem malých střípků stále opakované sebeoslovení: „Jsem alkoholik a narkoman a zločinec.“
Jestli existuje něco, co hledám, je to tohle. Klid.
Skrze přijetí a poznání všeho negativního a skrze jejich přímé oslovení se nakonec Freyovi otevírá cesta k osvobození, která má zcela v duchu programu Anonymních alkoholiků náboženskou povahu: „Jsem tichý a prázdný. Jsem klidný. Jestli existuje něco, co hledám, je to tohle. Klid. Jestli existuje Bůh nebo něco Vyššího, tak pro mě je to tohle – Klid. Jestli existuje něco, co mě podrží, kdy to budu potřebovat, tak je to klid. Není tu žádný hněv, zuřivost nebo vztek. Není tu žádné chtění, potřebování ani toužení. Není tu žádná nenávist, stud ani lítost. Není tu žádný smutek, chmury nebo deprese. Žádný strach.“
Zdroj:
Frey, James. Milion malých střípků. Praha: Columbus, 2007.
