Aktuální článek
Jak arabští hippies vyprovokovali zákaz hašiše

Jak arabští hippies vyprovokovali zákaz hašiše

  • „Je kouřit hašiš harám (zakázané) a můžu se modlit potom, co jsem kouřil hašiš? Jsem jenom zvědavý muslim, který potřebuje jednoznačnou odpověď, prosím poraďte mi!“ Podobných naléhavých dotazů jsou muslimská fóra plná. Téměř polovina hašiše vyváženého do světa pochází z Maroka, druhým největším vývozcem je Afghánistán.

Malé zakouřené kavárničky plné mužů všech generací, kteří sledují fotbal nebo hrají domino či karty a kouří u toho hašiš, jsou součástí koloritu jak v Maroku, tak v Egyptě. Jak to jde ale dohromady s tradiční náboženskou podstatou těchto zemí?

Po získání odpovědi na muslimských fórech asi většina tazatelů s klidem v duši neusíná. Obvykle se jim dostává rozsáhlého výkladu o tom, jak hašiš negativně ovlivňuje mentální i fyzické zdraví, rodinu i společnost, zakončeného teatrální nábožnou formulkou: „Nechť nás Alláh skrz své nekonečné milosrdenství udržuje čisté, zdravé a daleko od všech škodlivých látek.“

Zatímco dnes je hašiš oficiálními islámskými představiteli prezentován jako intoxikant a droga, v minulosti pro Araby znamenal spíše lék a prostředek spirituální cesty k bohu.

Pro islám jsou zásadní dva texty: Korán (slova Alláha) a soubor hadísů (slova Mohameda). Ani v jednom z nich se ale o konopí nepíše. Za života Mohameda totiž ještě hašiš rozšířen nebyl – do konce prvního tisíciletí našeho letopočtu Arabové konopí využívali víceméně jako průmyslovou rostlinu.

V hadísech se ale píše, že „každý intoxikant je harám“, na čemž staví svůj výklad většina muslimských odpůrců hašiše. Jenže zatímco dnes je hašiš oficiálními islámskými představiteli prezentován jako intoxikant a droga, v minulosti pro Araby a Berbery (původní obyvatelstvo severní Afriky) znamenal spíše lék (konopí předepisovali nejlepší lékaři jako Avicenna nebo Ar-Rází) a prostředek spirituální cesty k bohu.

Tajemství rostlin, které tančí


V polovině dvanáctého století dostal poustevnicky žijící perský šáh Hajdar depresi a vydal se proto na procházku na pole. Domů se vrátil očividně změněný – a šťastný. Dokonce svým žákům dovolil, aby navštívili jeho pokoj, což se nikdy předtím nestalo. Vyprávěl jim, že na poli narazil na zvláštní rostliny, které jako by ve slunci tančily.

Rozhodl se proto sníst jejich listy a to samé dovolil i svým žákům – za příslibu, že to zůstane jejich společným tajemstvím. „Bůh vás obdaroval privilegiem poznat tajemství listů. Když je sníte, vaše starosti zmizí a vaše nadšená mysl se rozprostře,“ vysvětlil jim.

V marockém pohoří Ríf existují vesnice, kde nelze najít muže – všichni jsou buď ve vězení anebo se schovávají před policií. 

Listy Hajdarovi tak zachutnaly, že prý dalších deset let nepožil téměř nic jiného. Než v roce 1221 zemřel, poprosil své následovníky, aby rostlinu zaseli kolem jeho hrobu – tak bude moct jeho duše kráčet ve stínu listů, které mu darovaly tolik potěšení.

Z jeho žáků se posléze vyvinula muslimská sekta súfijců, asi vůbec nejmystičtější větev islámu, jejíž následovníci užívali hašiš hojně při svých rituálech, aby obdivovali svět stvořený Alláhem. Přes příslib zachování tajemství listů se díky súfijcům, fakírům a asketickým cestovatelům rozšířil hašiš po Blízkém východě i severní Africe.

Tulácky žijící súfijci bývají označováni jako arabští hippies. Odmítali tehdejší ekonomický systém a namísto toho uznávali komunitní život a princip sdílení.

Súfismus coby takzvaná třetí větev islámu zkrátka představoval hrozbu pro dominantní kulturu, pracovní morálku a mocenské struktury obecně.

Vymezovali se i proti tradiční rodině a sexuální morálce a bývali obviňováni z homosexuality. Hašiš usušili, vytvořili z něj dlaněmi kuličku a tu spolkli – případně ho smíchali se sezamovými semínky a cukrem a užívali jako žvýkačku. Uznávali sedm stadií prozření.


Mezi ně patřilo pití konopného mléka bhang na počest proroka se jménem Al-Khidr neboli „Zelený muž“. Jak překlad jeho jména napovídá, jedná se o svatého patrona konopí. Al-Khidr bývá vyobrazován jako starý fakír, který je oblečený do zelené, sedí na poušti či jiném opuštěném místě a je obklopený lidmi, kteří cestují a hledají boha.

Rostoucí popularitu obzvláště mezi chudými příslušníky nižších tříd s nelibostí pozorovaly tehdejší náboženské autority. Nelíbilo se jim, že místo roušky z bavlny (jako Mohamed) nosili súfijci roucha z vlny (jako Ježíš). Súfijci užívaný hašiš začali islámští vůdci kritizovat jako příčinu jejich lenosti a údajné změny sexuality.

Súfismus coby takzvaná třetí větev islámu zkrátka představoval hrozbu pro dominantní kulturu, pracovní morálku a mocenské struktury obecně. V polovině 13. století tak islámští lídři začali hašiš ze strachu o moc označovat za drogu a úplně ho zakázali. Od té doby je dle oficiálního výkladu islámských autorit hašiš harám.

Tulácky žijící súfijci bývají označováni jako arabští hippies. 

Na šířící se špatné pověsti hašiše má zásluhu i „Stařec z hor“ Hasan-i Sabbáh, který nabíral v ulicích Persie sirotky do své tajné armády. Ty prý získával na svoji stranu díky maratonům čtení z Koránu, obrovskému množství hašiše a společnosti krásných žen. Příslušníkům jeho ozbrojeného hnutí se hanlivě přezdívalo „hašašíni“ (doslova „hašišáci“) neboli asasíni, z čehož se pak v angličtině vyvinulo slovo pro atentát – assassination.

O Starci z hor i asasínech se ve své knize zmínil i Marco Polo, který putoval přes Persii do Číny. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století ho citovaly americké autority v rámci protidrogové propagandy ve snaze dokázat, že hašiš způsobuje fanatismus a násilí – přestože Polo hašiš vůbec explicitně nezmínil.

Huličům raději vyrazit zuby


V Egyptě autority stvrdily zákaz hašiše spálením veškerého konopí v káhirské zahradě Cafour v roce 1253, jež do té doby pro příznivce rostliny představovala ráj. Konopí proto začali pěstovat farmáři mimo Káhiru. Pár desítek let jim to procházelo, protože platili poctivě daň z pozemků.

Egypt dnes patří mezi 32 zemí, kde je pašeráctví a dealerství trestáno smrtí, a i za malé množství hašiše hrozí vězení.

Poté ale vláda získala dojem, že se jí to trošku vymklo z rukou, a přikázala strážníkům pěstitele najít a hašišový byznys zničit. Dalších padesát let probíhaly díky upláceným strážníkům kontroly dost ledabyle, dokud nevyšlo roku 1378 ještě přísnější nařízení. Následně vesnice, kde se konopí pěstovalo, obklíčili vojáci.

Kavárny, kde se kouřil hašiš, pozavírali, lidi zapojené do byznysu zabili a uživatelům hašiše vyrazili pro výstrahu veřejně na náměstí zuby.

Egypt dnes patří mezi 32 zemí, kde je pašeráctví a dealerství trestáno smrtí, a i za malé množství hašiše hrozí vězení. Zdejší populární muslimská televizní stanice Amr Khaled zahájila v roce 2008 masivní protidrogovou kampaň jako oficiální součást vysílacího programu. Přesto se dodnes hašiš kouří na ulicích i v kavárnách – nemilé setkání s policistou většinou vyřeší úplatek.

„Mí přátelé tvrdí, že by to neměl být zločin, protože život je tak těžký. Lidi si přece potřebují nějak ulevit,“ tvrdí Egypťan Hazem Amin.

Mezi 80 miliony Egypťanů je odhadem 10–15 milionů pravidelných uživatelů hašiše, kouřil ho údajně i prezident Anvar Sadát. Ještě tři roky zpátky dokonce fungoval web el7asheshbkam.com, jehož název lze přeložit jako „Kolik stojí hašiš“. Ten umožňoval potenciálním nákupčím anonymně sdělit svou lokaci v Káhiře a částku, kterou jsou ochotni zaplatit – a měl tisíce uživatelů. „Mí přátelé tvrdí, že by to neměl být zločin, protože život je tak těžký. Lidi si přece potřebují nějak ulevit,“ tvrdí Egypťan Hazem Amin.

V Maroku dokonce opoziční Strana nezávislosti v roce 2014 navrhla léčebné a technické konopí legalizovat. Pokud by návrh prošel, bylo by Maroko vůbec první legalizující muslimskou zemí.

Legalizace je především v zájmu chudých farmářů, kteří z pěstování nejenže nemají dostatečné výdělky, ale navíc je stíhá policie.

Konopný průmysl jenom v severním pohoří Ríf, centru hašiše, zaměstnává 80 000 rodin. Farmáři však dostávají z výdělků menšinu – větší část shrábnou dealeři v Maroku a tu největší pak dealeři v Evropě.

„Z konopí se vyráběl první papír, je na něm vytištěná Gutenbergova bible i americké Prohlášení nezávislosti! To není droga, je to naopak rostlina blízká bohu!“ tvrdí jeden z členů marocké asociace bojující za legalizaci.

Legalizace je především v zájmu chudých farmářů, kteří z pěstování nejenže nemají dostatečné výdělky, ale navíc je stíhá policie. V pohoří Ríf existují vesnice, kde nelze najít muže – všichni jsou buď ve vězení, anebo se schovávají před policií.

Rozšíření konopí v zájmu míru


V roce 2016 však volby vyhrála islámská Strana spravedlnosti a rozvoje, která s legalizací nesouhlasí a Stranu nezávislosti obviňuje z toho, že si kupuje hlasy a že mají v legalizaci finanční zájmy.

Legalizace je přitom ve finančním zájmu celého státu, který by díky ní získal příjmy z daní, profitoval by ze zvýšeného přílivu turistů a ušetřil by peníze za policii. Kromě toho by legalizace pomohla do země integrovat ostrakizovaný berberský sever.

Přestože marocký hašiš je světově nejznámější, jeho současná podoba se v zemi vyskytuje teprve krátce. Maročané dlouho ve svých dýmkách zvaných sebsi kouřili pouze slabší kif, malé množství nasekaných listů smíchaných s tabákem. Užívání konopí ve větší míře podnítili jako první Španělé, kteří sever Maroka ovládali mezi lety 1923–1956, ve snaze udržet na území mír.

Legalizace je přitom ve finančním zájmu celého státu, který by díky ní získal příjmy z daní, profitoval by ze zvýšeného přílivu turistů a ušetřil by peníze za policii. 

Marocký hašiš, jak ho známe dnes, se ale stal skutečně populárním a rozšířeným až s příchodem beatniků a hipíků v šedesátých letech a vláda ho kriminalizovala teprve v roce 1974. Právě přechod od kifu k hašiši považují někteří Maročané v otázce povolenosti za zásadní.

„Kouřit kif je stejné jako kouřit cigarety či pít kávu, to je v pořádku. To až kouření hašiše je harám,“ vysvětluje mi jiný muž z prolegalizační asociace. Obecná shoda panuje pouze v otázce léčebného konopí, každý lék je totiž považován za halál neboli povolený a přípustný.

„Každý okamžik prosím Alláha o odpuštění. Z hloubi srdce věřím. Ale kouřím cigarety i hašiš, piju pivo, mám nemanželský sex. V Koránu se totiž píše, že Alláh má pro nás odpuštění. Vím, že pít či kouřit je špatné. Ale teď si užívám, co je, a až se ožením a budu mít děti, se vším seknu,“ vysvětluje mi své volnočasové aktivity muslimský kamarád Achraf.

„Ne, hašiš není harám, je to makrúh,“ usmívá se v hašišovým odérem přesycené kavárně postarší muž, zatímco balí jointa.

Na teoretickém (nikoli však praktickém) zákazu hašiše i alkoholu se shoduje celá skupinka mých věřících marockých přátel. Sektu súfijců ani okolnosti, za jakých byl hašiš zakázán, neznají.

„Ne, hašiš není harám, je to makrúh,“ usmívá se v hašišovým odérem přesycené kavárně postarší muž, zatímco balí jointa. Pojmem harám se označují aktivity či látky, které jsou islámem nekompromisně zakázané, zato slovíčko makrúh označuje věci Alláhem neschvalované, neoblíbené, avšak ne striktně zapovězené.

„Přesně tak, hašiš je makrúh!“ potvrzuje jiný návštěvník kavárny. „Ne, je to harám,“ bije si do hrudi pán od vedlejšího stolu. „Harám!“ „Makrúh!“ „Harám!“ „Makrúh!“ spouští se lavina překřikování. Definitivní odpovědi ani klidu v duši se tak zřejmě muslimští milovníci hašiše jen tak nedočkají.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!