Aktuální článek
Konopí v české a moravské lidové kultuře

Konopí v české a moravské lidové kultuře

  • O konopí se soudí, že k nám bylo přeneseno odněkud ze Středomoří, nebo snad z ještě vzdálenějších a teplejších končin světa. Ale neříká se kdy!

Stopy po konopném semeni nalezneme již ve třetím tisíciletí před naším letopočtem v popelu pravěkých obyvatel území dnešního Rumunska. Na Moravě nalezli archeologové konopné nažky ve slovanském sídlišti z 8. století našeho letopočtu v Kloboukách u Brna. Jistě se i zde vyskytovalo mnohem dříve, ale krom stop na pravěké keramice nám o něm naši předchůdci zapomněli zanechat věrohodnou zprávu.

Chceme-li se zamyslet nad úlohou konopí v lidové kultuře našich zemí, mluvíme v první řadě o textilu. Ale nebylo by ani možné, aby rozumný člověk přehlížel i mnohé další užitečné části rostliny, které věnoval svou práci a péči. V českých a moravských končinách bylo hlavním zdrojem přadného (textilního) vlákna především konopí, len, vlna a jejich kombinace. Venkov byl v tomto směru až do 19. století zcela soběstačný.

Konopí vodou močené a zase usušené bývá třeno trlicí, přičemž pazdeří
odpadává. Pak česáno vochlemi, čímž koudel odlučuje se.

Konopí se lépe dařilo v teplejších končinách na jihu Čech a na Moravě, len byl pěstován ve vyšších polohách, v podhůří, kde se konopí již nedařilo. Obě rostliny se pěstovaly především na vlákno, a tomu se podřizoval způsob sklizně a dalšího zpracování. Konopí je rostlina dvoudomá a obě pohlaví se dají na pohled dobře odlišit. Samčí rostliny jsou vyšší, štíhlejší a mají méně větvený stonek. Proto se z nich získávalo kvalitnější vlákno. Sklízely se o měsíc až sedm týdnů dříve než samičí (hlavaté) rostliny. Protože nikdo nevěděl, z kterého semínka jaká rostlina vyroste, vytrhávaly se zpravidla v průběhu srpna z osetého pole už plně vzrostlé samčí rostliny, zatímco dobrá polovina úrody – hlavaté konopí – se nechávala ještě dozrávat na semeno. Stonky se zpracovávaly stejnými postupy, ale většinou odděleně.

Samčí (poskonné) konopí se v otepích ukládalo přímo do močidla. To bylo uměle vyhloubené místo u potoka či jiného zdroje vody, kde se stonky nechávaly až týden močit, aby se dřevnatá hmota dobře oddělovala od vlákna. Někde naši předkové využívali i přirozené meandry potoka, jen málo upravené, aby se daly dlouhé rostliny zatížit a celé ponořit. Důležité bylo, aby do močidla nesvítilo slunce. Proto bývala taková místa osázená vrbami, které vrhají široký stín. Po močení se musely otýpky konopí vyprat a rozestavět na slunce, aby pěkně vyschly.

Hlavaté konopí se sklízelo až na podzim a nejdříve byla věnována pozornost semenu. Vytrhané stonky, svázané do snopů nebo otýpek, se stavěly do „budek“ a nechávaly na poli dozrát. Vyschlé konopí se pomocí drhlenů zbavovalo semene a teprve potom odváželo do močidel, kde leželo i více než tři týdny. Močidla se v této době vyznačovala tak významným zápachem, že kdo ho ucítí, okamžitě pochopí souvislost s pojmenováním moči. Dřevitá hmota stonků musela trochu až nahnít, aby se dobře lámala, ale nesměla se přemočit, aby se vlákno nepoškodilo a netrhalo.

I samičí rostliny se po močení musely důkladně vyprat a usušit. Koncem září nebo v říjnu už není slunce tak intenzivní a stonky je potřeba mít suché až do křupava. Bylo tedy potřeba dosušit konopí uměle. Někde stačila jáma – prostor vykopaný ve svahu, shora překrytý prkny či latěmi, pod kterými hořel oheň, a na kterých se sušily stonky. Jinde volili náročnější, leč bezpečnější formu, samostatné stavení s pecí na dosoušení konopí. Takovému stavení se říkávalo pazderna a mnohdy sloužilo i jako ubytování pro „obecní chudé“. (Odtud jméno Pazderník.)

Při dosoušení topívali muži a byli při tom vystaveni rozličnému ženskému žertování. Nejen veselou písničkou si mohly ženy přítomné mužské dobírat, ale měly kupříkladu právo vybírat pokutu od každého, kdo jim po práci šlapal. To znamená, že kolemjdoucímu muži vyběhla některá ženička či dívčina v ústrety, hodila mu pod nohy smoteček koudele, a už se seběhly další ženy k vymáhání pokuty. Jinak většina vcelku náročných prací byla doménou žen. Proto měly ženy a dívky právo nejen na malý oddych v podobě žertíků při lámání konopí a lnu, ale po této etapě zpracování konopí i právo na vlastní slavnost zvanou Konopická nebo Věneček. O takové slavnosti jsme přinesli obšírnější zprávu v Legalizaci č. 07.

Čisté vlákno váže na kužel přadlena, která vytahujíc niť, točí kolovrátkem.

Na dosušení konopných stonků navazovalo lámání, trdlení. Lamačka čili trdlice je dřevěné zařízení, které by snad nejvíce připomnělo kozu na řezání dříví, jenže její horní část tvoří dvojitá lať, do které zapadá dřevěný břit na lámání stonků. Při lámání se odděluje vlákno od dřevité výplně stonků – od pazdeří.

Získanou koudel bylo potřeba znovu pročistit. Tato operace nebyla opticky odlišná od lámání, jenže na již poněkud jemnější koudel bylo možné použít lamačku se dvěma břity zvanou mědlice, jinde potěračka či patěrka. Odtud název činnosti – potírání nebo mědlení koudele.

Po potírání se koudel počesávala na vochli čili hachli – kartáči s pevnými ostrými hřeby. Po vochlování zůstalo čisté dlouhé vlákno již připravené k předení a hrubší kratší koudel, použitelná jako hrubší předivo. Počesaná vlákna se svazovala po hrsti do uzlů, které se ukládaly, aby se dočkaly přástek v zimních měsících, kdy nebylo tolik práce kolem hospodářství. Profesionální přadláci sice bývali muži, ale pro domácí užití spřádaly nitě ženy a dívky ve volných chvílích třeba po celý rok.

Rovazník točením běhouna kroutí provazy z konopí nebo z koudele, kterou
dává kolem sebe.

Předení bylo důležitou součástí nejen domácké výroby textilu, ale až do konce 19. století i společenského života českého a moravského venkova. Příst se učily dívky již pěti či šestileté. Ono to ani není velké umění, důležitý je cvik a trpělivost. Hrst vyčesaného vlákna si přadlena připevnila na přeslici stužkou, vytahovala vlákna a nasliněnými prsty je stáčela v jednoduchou nit. Přeslice či kužel bývala tyč, často bohatě ozdobená, neboť to byl oblíbený dárek, kterým mládenci dávali najevo své sympatie svobodným dívkám. U nás mívala podstavec na třech nožkách nebo byla zapuštěna v desce, na kterou bylo možno přisednout. Stočená příze se navíjela na vřeteno s přeslenem na spodním konci, sloužícím jako setrvačník. Hospodyně, u které se konaly zimní přástky, připravovala „poslinek“, pohoštění „na slinu“, aby hostujícím přadlenkám nevysychalo v ústech, protože na sucho stáčená nit neměla lesk ani pevnost. Kolovrat, který pomáhal vlákna stáčet i navíjet nesrovnatelně rychleji, byl v českých zemích známý již od středověku. V muzeích můžeme vidět i honosné, krásně zdobené, řemeslně profesionálně zhotovené kolovraty z městských domácností. Přesto se až do posledních chvil domáckého zpracování konopí a lnu uchovala i tradice používání vřetánka.

Napředená jednoduchá nit se mohla ještě znovu stáčet do několikapramenných nití. Na pevnější plátno se nitě „skaly“, čili stáčely se dvě nebo tři dohromady. Hotová práce se zpravidla dělila do tří základních kategorií: z nejjemnějšího vlákna, které se získávalo z poskonného (samčího) konopí nebo dlouhého lnu, byla takzvaná „košilová“ čili „lněná“ příze. Produkt se zajímavým názvem – lněná nit – byl i z jemného konopí. Z hlavatého konopí a z krátkého lnu vznikala „koudelná“ příze. Někde jí říkali i „režná“ (rež je starší označení žita). Z krátkého nebo hrubého vlákna se předla „hrubá“ příze, nazývaná také „sprostá“ nebo „pytlovina“. A zase, najdeme vsi, kde se teprve tato nit označovala jako „režná“. Rež asi nebyla považovaná za příliš jemný materiál…

Název nejjemnější příze vede i k malému etymologickému exkursu: len býval ve starých textech, v některých nářečích a kupříkladu ve slovenském jazyce dodnes je nazývám „lan“. Vezmeme-li lněnou, tedy lanovou přízi a uděláme z ní silné provazy, máme lanové provazy = lanoví. Jsme u původu slova „lano“. A přesto se lanoví vždy dělalo z konopí!

Příze se odvinula z vřetánek na motovidlo a tím se zároveň měřila hotová práce. Nejlepší příze byla stočená osmdesátkrát na motovidle, ostatní po šedesáti otočeních. Nitě sejmuté z motovidla a přeložené tvořily klubko. To již byla určitá míra, se kterou se dalo počítat třeba při prodeji.

Přástky byly pozadím pro zimní besedy, lidová vyprávění a ženský či dívčí zpěv (bez doprovodu). Na zakončení domácích přástek dělávaly venkovanky domácí slavnost s pohoštěním a někde i malou taneční zábavou. Ideální půda pro tradování nehmotné (duchovní) kultury postupně vymizela s dovozem bavlny a úpadkem domácké výroby textilního vlákna. Krátké bavlněné vlákno se na kolovrátku zpracovává těžko, pokud to vůbec lze.

Před tkaním bylo nutno přízi znovu navinout čili soukat na cívky. Navinuté cívky se vkládaly do cívečnice a pomocí snovací desky se navíjela osnova. Příprava osnovy byl jeden z nejvýznamnějších úkonů vlastního tkaní a nazývala se snování. Domácí tkalcovské stavy jsou různých konstrukcí a velikostí. V pohraničních oblastech Čech a při hranici Moravy se Slovenskem se domácí tkalci vyskytovali ještě po polovině dvacátého století. I když v době „budování socialismu“ to byli vzácně trpění jedinci.

Na vybrané textilie se prala, vyvářela a barvila již příze. Hrubší tkaniny se mohly barvit až hotové. Z lepšího konopí se tkalo „plátýnko“ či pruhovaný nebo kostkovaný „kanafas“.

Ze vzoru „cannabis“ odvodila středověká němčina „kanabas“ a počeštěním vznikl název , kterým označujeme látku, i když s konopím dnes nemá nic společného. Než „půjdeme do kanafasu“, třeba můžeme ještě chvíli vyšívat na kanavu. Cítíte ten společný základ kanabas-kanava?

Utkané plátno se znovu pralo a bílilo. Na Starém bělidle, kde stojí sousoší podle Babičky od Boženy Němcové, není vidět, z čeho je odvozen jeho název. Tkaniny pověšené nebo rozložené na vodorovných tyčích bělily sluneční paprsky a voda.

Tkadlec snuje přízi v osnovu a navinuje na vratidlo, načež sedě za stavem
nohama šlape na podnožky; brdem rozděluje osnovu a prohazuje ji člunkem,
v němžto jest útek, a přiráží předivo paprskem. A tak hotoví plátno.

Lidový oděv v Čechách a na Moravě byl téměř celý zhotovený z domácí produkce konopí a lnu. Teď mi asi namítnete, že zapomínám na vlněné oděvy! Nezapomínám, jen mám na mysli, že vlněné látky, i ty plstěné, mívaly konopnou osnovu. Snad jedině klobouk a rukavice se zhotovovaly jen z vlny.

Trochu jsme zamluvili, co se stalo se zdrhnutým semenem. Část se uskladnila na příští setbu, z části se lisoval jedlý olej a olej na svícení, část se konzumovala přímo. Konopí k jídlu nebo na krmení se říkalo semenec, odtud i semencový olej.

Ani odpadu nebylo mnoho. Vylámané pazdeří se hodilo do podestýlky dobytku, na vycpávky k zateplení staveb (výplně spár a roubení) i do hliněných mazanic na půdy a podlahy. Protože se většina hospodářů snažila konopí vytrhat, zbyl tu i odseknutý kořen. Pevné, silné a dlouhé kořeny zpracovávali uhlíři na nejkvalitnější dřevěné uhlí.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!