Ředitel této organizace pro nouzové situace Peter Bouckaert navštívil hlavní město dvakrát s cílem tuto nebývale rozsáhlou vlnu vraždění zdokumentovat. Reportérka Stephanie Hancocková se ho nyní ptá, jak dokázali pracovníci Human Rights Watch vražedná policejní komanda vystopovat.
Duterteho protidrogová kampaň si již vyžádala více než 7 000 obětí. Jaké je to teď v Manile?
Přes den se zdá, že je vše v pořádku, navíc ve čtvrtích obývaných střední třídou byste si této války ani nevšimli. Ta totiž probíhá především v nejchudších čtvrtích – tam strach i přes den visí ve vzduchu. A jak padne tma, vražedné běsnění začíná. V jednom období bylo ve jménu protidrogové kampaně každou noc v Manile zastřeleno průměrně kolem pětatřiceti lidí.
Policisté buď přímo vraždí, nebo zabíjení podporují.
Jak jste se svým týmem postupovali?
Na vyšetřování aktuálních případů vražd jsme pracovali denně od deseti ráno do čtyř odpoledne. Vždy existují dvě odlišné verze: Jedna z nich je policejní, podle které vždy podezřelý vystřelil na policistu, jenž ho pak zabil v sebeobraně. Druhou verzi pak mívá rodina oběti, podle níž byl jejich příbuzný chladnokrevně zastřelen a celý incident byl podepřen podstrčenou zbraní a falešnými důkazy.
Naším úkolem bylo zjistit, jaká verze v daných případech odpovídá skutečnosti. Celou dobu jsme museli být velmi obezřetní – s tolika oběťmi mají všichni pocit, že by klidně mohli být další na řadě.
Jak rychle jste byli schopni dostat na místa činu?
V Manile existuje obrovská síť lidí, kteří tyto incidenty hlásí bezprostředně poté, co se stanou. Používají k tomu například zabezpečené skupiny v komunikační aplikaci WhatsApp. Museli jsme být rychlí. Měli jsme skvělého řidiče, který dříve pracoval jako bodyguard pro VIP osobnosti, a tak věděl, co dělá.
Jak zasažené čtvrti vypadají v noci?
Vraždění začíná hned, jak jdou lidé spát. Komanda většinou sestávají z osmi až deseti ozbrojených maskovaných mužů v civilním oblečení, kteří se pohybují na motorkách. Vždy mají za cíl vytipované podezřelé, ty vytáhnou z domu a popraví.
Prezident obhajuje nezákonné masové násilí pod nálepkou války proti „drogovým baronům“, přitom většina obětí je z řad chudých obyvatel místních slumů.
Tyto čtvrti jsou pod přísným policejním dohledem, a proto je naprosto nemožné, že by se po nich tyto organizované skupiny pohybovaly každou noc, aniž by o nich policie věděla. To bylo vlastně naší nejdůležitější indicií, že vraždy jsou policisty buď podporovány, nebo přímo prováděny.
Co se děje podle policie?
Policisté většinou tvrdí, že podezřelý dealer na ně začal střílet, a poté byl zabit při přestřelce. My jsme ale zjistili, že policie podezřelé popravuje, načež jim podstrkuje falešné důkazy v podobě zbraní a drog.
Střelci nosí masky a pečlivě se vyhýbají jakýmkoli svědkům – my však potkali řadu lidí, kteří vraždy a umisťování falešných důkazů zahlédli. Jedná se o organizovanou, vládou schvalovanou kampaň s cílem popravit co nejvíce osob podezřelých z kontaktu s drogami.
Duterte se k moci dostal teprve před devíti měsíci. Existovaly dříve nějaké náznaky, že by s jeho funkčním obdobím mohla přijít takto násilná opatření?
Svou image „potírače zločinu“ si vybudoval již před dvaceti lety jako starosta města Davao na filipínském ostrově Mindanao. Tehdy se „proslavil“ jako muž stojící za takzvaným „davajským komandem“, které zabíjelo bezvýznamné kriminálníky, pouliční prodejce drog a děti ulice.
Díky vyšetřování se podařilo tuto vražednou skupinu spojit s členy místní vlády a policií. Když loni kandidoval na prezidenta, slíbil, že odstartuje celonárodní protidrogovou kampaň. Voliče si získal varovnými hesly, že zabije „desetitisíce lidí“ a že „ryby v Manilském zálivu nakrmí těly obětí.“ Dokonce se nechal slyšet, že se miliony zabitých vyrovná i Hitlerovi.
Mají Filipíny s drogami tak velké problémy, jak Duterte tvrdí?
Duterte trvá na tom, že se Filipíny nacházejí v hluboké drogové krizi, ale důkazy pro to nejsou. Nejběžnější místní droga, kterou užívá nejchudší vrstva obyvatelstva, je metamfetamin – přezdívá se mu zde šabu.
Osobně jsme hovořili i s očitými svědky toho, jak policisté pokládají falešné důkazy na místo činu.
Poměr jeho uživatelů je zde přibližně stejný jako ve Spojených státech. Duterte ale vytvořil mýtus, dle kterého Filipíny drtí smrtící drogová epidemie. Tímto falešným argumentem obhajuje nezákonné masové násilí pod nálepkou války proti „drogovým baronům“. Přitom většina obětí je z řad chudých obyvatel místních slumů.
Pokud je problém s drogami nafouknutý, proč umírá tolik lidí?
Duterteho populističtí stoupenci tvrdí, že masové vraždění snižuje kriminalitu. Prezident se ohledně drog snaží vyděsit veřejnost, a pak představuje svůj zásah jako jediné možné řešení. Po vzoru jiných populistů kolem sebe vystavěl mýtus, podle kterého je ochránce chudých – ve skutečnosti ale pochází z dynastie s velkou politickou mocí. Spousta Filipínců, se kterými jsme se setkali, nám tvrdilo, že dokud nebyl zabit někdo z jejich rodiny, netušili, že ve jménu kampaně jsou vražděni i nevinní lidé. Matka jedné oběti mi řekla: „Duterteho jsme volili, ale teď proti nám vyhlašuje válku – vraždí nás jako kuřata.“
Je pravda, že mezi dvaatřiceti zabitými, jejichž případy jsme vyšetřovali, bylo hodně občasných uživatelů metamfetaminu – často po něm sáhli, když potřebovali vydržet dlouhé pracovní směny. Pár z nich si prodejem drog přivydělávalo. Mezi oběťmi byli ale i ženy a děti.
Jak víte, že policie obětem podstrkuje falešné důkazy?
V naprosté většině případů, jimiž jsme se zabývali, mluvili členové rodin o obětech velmi otevřeně. Řekli nám o nich upřímně vše dobré i špatné. Vždy si ale byli zcela jisti, že oběti neměly zbraně – na policisty tedy střílet nemohly. Mluvíme tu o lidech, kteří jsou tak chudí, že často nemají dostatek jídla, takže těžko mohou vlastnit střelnou zbraň. V několika případech jsme osobně hovořili i s očitými svědky toho, jak policisté pokládali falešné důkazy na místo činu.
Tuším, že manilské márnice musí být přeplněné.
Jednu jsme navštívili a v chladicích boxech měli kolem čtyř desítek těl. Filipínci jsou hodně nábožensky založení a řádný pohřeb příbuzných tak patří mezi morální priority. Takový pohřeb ale stojí kolem tisíce amerických dolarů – to je v zemi, kde většina lidí přežívá na dvou dolarech denně, obrovská suma peněz. Většina obětí tedy nakonec skončí v masových hrobech.
Duterte se dokonce nechal slyšet, že se miliony zabitých vyrovná i Hitlerovi.
Potkali jsme jednu ženu, která akorát zvládla našetřit na pohřeb svého syna, jehož zabili policisté. V tu chvíli ale zatkli i jejího druhého potomka. Za jeho propuštění od ní vyžadovali úplatek, ale ten už si dovolit nemohla. Noc poté byl její syn nalezen zastřelený v místní řece.
Oznámili jste filipínské vládě, že budete sami vyšetřovat místní vraždy?
Většinou se snažíme být co možná nejvíce transparentní. Tentokrát se ale jednalo o riskantní vyšetřování – proto jsme měli pocit, že bychom na sebe moc upozorňovat neměli. Ve výsledné zprávě jsme byli anonymitu výjimečně nuceni udržet i u jmen všech těch odvážných svědků, kteří nám pomohli.
Bojíte se někdy o své vlastní bezpečí?
Jednou jsme se bavili se svědkyní z rodiny oběti, když v tom úplně ztuhla. Venku projelo několik motorek a ona jen ucedila: „To jsou oni.“ Rychle jsme odjeli a svědkyni jsme odvezli do bezpečí. Tehdy jsme se s vražedným komandem minuli opravdu jen těsně.
Jste zvyklí létat do válečných území. Jaký pro vás byl pohyb po hlavním městě relativně mírumilovné země, daleko od jakýchkoli bojišť?
Vyšetřování bylo plné paradoxů – v jednu chvíli si dáváte oběd v luxusním obchodním středisku a o pár hodin později běháte od jednoho místa činu k druhému. Jednou jsem byl na večeři s blízkým příbuzným, který v Manile žije, načež jsem vyrazil za vyšetřováním. Jen o hodinu později jsem mu už psal zprávu z místa první vraždy: „Už to začalo.“ Celá ta zkušenost byla tedy dost rozporuplná.
Zdroj: www.hrw.org