Toronto, Church Street 461. OK, to by mělo být tady. Marcův nový krám. Fronta až ven, kterou má na starosti sekuriťák. Průběžně frontu dorovnává, občas vykřikuje něco o nejlepší trávě, která je zde k dostání. Uvnitř je zahuleno tak, že za chvíli budu zmaštěná jen z dýchání toho „vzduchu“. Je to evidentně úspěšný podnik. Několik prodavačů za pultem se má co ohánět, aby uspokojili všechny zákazníky. Tady se musí točit obrovský prachy. Chci ho s tím konfrontovat, těším se, že se bude kroutit a schovávat se za ideály. Celkem zbytečně. Že je to hlavně o prachách, Marc přiznává zcela otevřeně – protože bez nich by prý padly i ty ideály.
Pověz mi, Marcu, kde to vůbec jsme? Co je tohle za místo?
Jsme nejfrekventovanějším obchodem s marihuanou na světě. Tohle místo jsme otevřeli 1. září 2016. Od té doby jsme zaznamenali tržby ve výši téměř 6 milionů dolarů. Dnešní tržba bude okolo 70 tisíc dolarů, což je víc, než má kdokoli jiný. Za dnešek obsloužíme asi 1 800 zákazníků. Nikdy jsem nikde neviděl nic, co by se tomu byť jen zdaleka podobalo, ani ve Španělsku nebo jinde v Evropě, ani nikde jinde na světě nikdo takový byznys nejede.
Jedinečné je i to, že se nacházíme v homosexuální čtvrti. Všichni jsme lidé a máme se tady naprosto skvěle. Gayové nás milují! Pořádáme tu gay shows, každý večer máme představení, vysíláme to na Pot TV a živě na internetu.
Kdykoli děláte něco za peníze, děláte zároveň něco pro lidstvo.
Začali jsme v malém prostoru dva bloky odtud, ale majitel se nás pak snažil vyhodit, aniž by nám vrátil peníze za nájem, tak jsme si po měsíci, od 1. října, pronajali tohle místo. A tady je to úžasné! Stále expandujeme a chystáme nahoře udělat další, o hodně větší lounge, abychom ten nával lidí lépe zvládali.
Dále spoluvlastním jednu prodejnu v Hamiltonu a další vlastním ve Vancouveru. Ve Vancouveru se nám teď moc nedaří, tržby jsou jen kolem 3 000 dolarů denně, ale v pohodě. Vancouver je nasycený, je tam více než sto obchodů, které trávu prodají komukoli, takže až na vysoké ceny, způsobené stále ještě prohibičními podmínkami, je tam tráva prakticky legální.
Až bude v Kanadě tráva legální všude, ceny výrazně spadnou. Tady máme nižší ceny než v USA, kde je konopí legální, a nižší než v Evropě. Například v Anglii stojí gram 10 liber, ve Spojených státech se cena pohybuje v rozmezí 8–15 amerických dolarů za gram, zatímco naše průměrná cena za gram je kolem 9,50–10 kanadských, to je asi 7 amerických dolarů.
Tenhle podnik je teda ilegální?
Samozřejmě, naprosto ilegální. Ve většině podniků proběhnou razie, ale pak otevřou znovu. Tady se nám to zatím nestalo, ale pokud k razii dojde, stejně otevřeme hned další den. Teď jsem byl zatčený v prosinci v Montrealu, když jsem otevíral tamní pobočku.
Jak je tedy možné, že obchody stále fungují, když jsou ilegální? Když, jak říkáš, tady máte největší obchod s trávou na světě?
Funguje to stejně jako v Holandsku, tam to taky nebylo nikdy legální, ale pouze tolerované. Policie a úřady vědí, že když nás vyberou, bude to okamžitě v médiích. Já jsem byl celkem v pětatřiceti různých vězeních, zatčený jsem byl 29krát, takže vědí, že se nebojím a že v podobných situacích přitáhnu značnou publicitu.
Každý aktivismus by měl být ziskový.
Také dělám vše pro to, aby komunitě na našem úspěchu záleželo – jen za poslední dva měsíce jsme rozdali 30 tisíc dolarů, 10 tisíc jsme dali vězňům v USA a Kanadě, kteří sedí za trávu, 15 tisíc jsme věnovali organizacím homosexuálů v místní komunitě a další peníze jim dáváme každý měsíc.
Snažíme se, aby z naší činnosti měl prospěch každý, vládě jsme jen za první čtyři měsíce odvedli půl milionu dolarů na daních, to je těch 13 % HST (harmonizovaná daň z maloobchodního obratu, pozn. red.). Vláda se má dobře, organizace tady v okolí se mají dobře. Já každému říkám, že tahle tráva je nejlepší na světě, lepší nikde nenajdete, ani ve Španělsku, v Evropě, v Latinské Americe, ani u vás doma.
Znám všechny nejlepší lidi, takže máme to nejlepší zboží. Říkám to nahlas a pořád: Pokud si tu koupíte nějakou trávu, která nebude to nejlepší, co jste kdy ochutnali, tak mi řekněte a já vám dám další. A nějakou najdu. Prostě nebudu tolerovat nízkou kvalitu. Proto taky máme venku takovou frontu.
Jde tu už pouze o byznys, nebo také o konopný aktivismus?
My konopný aktivismus naším byznysem financujeme a i samotný byznys je aktivismem. Ostatně každý aktivismus by měl být ziskový a je mnoho způsobů, jak to zařídit. Hlavně by ale aktivismus neměl být takovým břemenem, že s ním musíte seknout, protože krachujete. Je důležité vědět, jak vydělat peníze, to by měl vědět každý aktivista. Aktivista-socialista nebude moc úspěšný. Musíte být kapitalista, musíte pochopit výhody a funkci peněz a využít je ke své propagaci.
My například organizujeme a financujeme místní akce jako 4:20 a Global Marijuana March, dáváme peníze již zmiňovaným vězňům, podílíme se na financování úplně všeho, co se kolem konopí v Kanadě děje. Jde o dobré projekty, ale k tomu musíte být schopným finančním manažerem a chápat pohyby kapitálu a fungování trhu.
Legalizujeme trávu a podaří se nám to, už se to děje a dělám to já.
A taky musíte být ochotni se nechat zavřít. Já když jdu do vězení, je to aktivismus. Naposledy jsem byl ve vězení před dvěma měsíci v Montrealu – otevřel jsem obchod, nastoupilo tam sto policajtů, obchod zavřeli a mě zatkli. Někde přijdou hned první den, jinde třeba až po pár měsících… Vy pak znovu otevřete a zase se další měsíce nic neděje. Akorát se vám snaží zabránit v tom, abyste se vrátili do stejného místa a pokračovali v podnikání.
Mně teď v Montrealu řekli, ať jim podepíšu papír a můžu jít, ale tam stálo, že musím zůstat v Montrealu a nesmím prodávat trávu ani jít do své prodejny. To jsem samozřejmě odmítl a řekl jsem jim, že budu dál prodávat, půjdu do své prodejny a otevřu spoustu dalších prodejen, ať mě klidně zavřou, že je mi to jedno. Ale oni vědí, že ve vězení bych držel hladovku, až by mě museli napojit na hadičky, a to by mělo negativní politický ohlas.
Tady vás ve vězení nenechají umřít, po pár týdnech vás začnou k jídlu nutit, a to je docela nechutný proces. Ale mně by se to líbilo, sice by to bylo dost nepříjemné a měl bych hlad, ale rád bych viděl, jak pak noviny píšou, že takhle vypadá legalizace podle ministerského předsedy, že jsou lidi nuceně napojováni na umělou výživu, a to ještě nebyli ani odsouzeni.
Toho se oni samozřejmě bojí, vědí, že mám za sebou pět let v americkém kriminálu i v mnoha dalších a že mě prostě nezastraší. Podle mě jsou všechny tlaky a perzekuce pro naše hnutí dobré. Já je vyzývám k střetu, přičemž se snažím být slušný, a oni jasně chápou, že se nevzdám a že budou jen vyhazovat peníze a obracet proti sobě veřejnost – 1 800 lidí v mém obchodě za jediný den, to je nějakých 10 tisíc týdně, kteří mají ten podnik rádi. A pokud nás zavřou, ti všichni se obrátí proti nim.
Co tě přimělo stát se aktivistou za legalizaci konopí?
Měl jsem dva milující rodiče, kteří sice nebyli bohatí, ale dávali mi spoustu lásky. Díky nim mám v sobě odhodlání a sebedůvěru, a proto pro mě bylo snadné vyrovnat se s pobytem ve vězení. Obtíže s tím spojené na mě zkrátka nedopadají tolik jako na některé jiné lidi.
Už odmala, od svých osmi let jsem byl velmi dobrý obchodník. Jsem hodně schopný a brzy jsem si uvědomil, jak jsou utlačovány menšiny. Já jsem bílý, talentovaný a mám dobrou vyřídilku, takže jsem dospěl k tomu, že je mým úkolem těmto lidem pomáhat, protože oni sami takové možnosti nemají.
Tady nikdo nekašle, slyšíš někoho kašlat? Neslyšíš. A proč? Protože tu nikdo nekouří tabák.
Takže jsem už od mládí chtěl pomáhat Pákistáncům a všem barevným či původním obyvatelům, protože jsem si uvědomoval, že jsou diskriminováni a že se nedokážou sami efektivně bránit. Rád prostě zastupuji lidi, kteří jsou slabí a mají potíže, a cítím se k tomu povolaný. S konopím jsem začal v roce 1989 a od té doby je to moje hlavní zaměstnání. Umím dobře mluvit, pro tuhle věc jsem zapálený a konopné hnutí miluju.
Baví mě občanská neposlušnost a mám spoustu hrdinů a vzorů typu Martina Luthera Kinga. A jako hrdinu vnímám i sám sebe, představuju si sebe v komiksové nebo knižní roli. Z velké části za to asi může má nejoblíbenější autorka Ayn Randová, která napsala knihy jako Atlas Shrugged (Atlasova vzpoura) nebo Fountainhead (Zdroj), jejíž postavy jsou heroické. Já sám jsem tuhle kapitalistickou filozofii přijal už v útlém mládí a zjišťuju, že právě díky ní jsem tak šťastný a úspěšný.
Dokud budete míchat trávu s tabákem, k legalizaci nikdy nedojde.
Když jste šťastní, věříte si a máte dobré nápady, dokážete spoustu věcí, protože ostatní nejsou tak silní jako vy. Pokud mám nějaké odpůrce, nebudou tak silní jako já a vzdají to dříve než já. To jsem se naučil a porazil jsem všechny své protivníky – a všechno je tak, jak jsem si naplánoval.
Legalizujeme trávu a podaří se nám to, už se to děje a dělám to já. Přivedu sem média a řeknu jim, podívejte se, takhle vypadá legalizace. Všichni se bavíme, všichni nakupujeme trávu, máme tu 35 různých odrůd, všechny možné extrakty nebo cokoli, co můžete potřebovat. Takhle vypadá legalizace, není to nic komplikovaného.
Vláda se snaží, aby to vypadalo, že tu zacházíme s radioaktivním materiálem, a proto potřebujeme silnou regulaci. Ne, nepotřebujeme žádnou regulaci, žádná pravidla. Pokud si mí zákazníci nebudou myslet, že u mě najdou nejlepší trávu, půjdou jinam. Oni jsou tou nejlepší zárukou, že nebudu mít nikdy nekvalitní produkt. Starám se o to, aby byl náš podnik skvělý. Neplatí se tu žádné vstupné, stačí, když si koupíte gram a můžete tu zůstat – rád bych otevřel ještě mnoho dalších takových obchodů. A lidi to mají rádi. Vládní program nebude populární.
Je tvůj boj za legalizaci motivován vidinou zisku, nebo ti jde o prospěch pro lidstvo?
Kdykoli děláte něco za peníze, děláte zároveň něco pro lidstvo. Jediným způsobem, jak v etické společnosti vydělat peníze, je nabízet dobré produkty a služby. A pokud toto děláte v ilegálních podmínkách, jde o velice záslužnou práci, protože v nelegálním prostředí je kvalita produktu často velmi špatná, není zde žádná záruka ani transparence.
My jsme tady oproti tomu velice transparentní, každý vidí, co dostane, co tu děláme, kam ty peníze jdou – já se nijak netajím tím, co s vydělanými penězi dělám, podporuju charitativní organizace – takže pro mě jde ta peněžní stránka ruku v ruce s aktivismem.
Ve Slovinsku jsem se naučil vyrábět výtažek. Budeme ho nabízet.
Není možné dělat aktivismus bez peněz. Peníze jsou síla a moc. Co se týče legalizačního hnutí, já jsem momentálně nejuznávanější aktivista na světě a je to právě z těchto důvodů. Jak jsem už řekl, musíte být kapitalistou. A teď to všude imitují, všichni vědí, že musí dělat byznys, aby byli úspěšní. Já to učím lidi v Chile, v Mexiku, v Kolumbii…
Říkám jim: Hnutí je dobré, ale musíme generovat peníze. A jak může hnutí generovat peníze? Musíme se všichni vrhnout na byznys, není jiná cesta. A byznys je zábava, jeho prostřednictvím se setkáte s mocnými lidmi, potkáváte další obchodníky, politiky. Pokud svou činností generujete peníze, otevře se vám mnohem více možností.
Pacienti stále nemají možnost si svobodně vybrat způsob léčby. Myslíš si, že je to v zájmu jejich zdraví?
Rozhodně ne. Ačkoli je dnes v Kanadě léčebné konopí legální, výzkum vázne. Pokud bychom měli skutečně svobodnou, pro konopí otevřenou společnost, výzkum by dnes byl nesrovnatelně dál. Byl by daleko víc propagován, lidi by pěstovali trávu všude bez omezení.
Není možné dělat aktivismus bez peněz. Peníze jsou síla a moc.
Pro pacienty by bylo nejlepší, kdyby se konopí pěstovalo venku na velkých polích, na tisících hektarů. To by umožnilo velmi levnou výrobu extraktů. Dnes je zde potíž v tom, že i když se léčíte legálně, stejně platíte prohibiční cenu. Skutečná tržní cena konopí je kolem jednoho dolaru za gram. Farmáři v Kanadě, protože je to velká země a máme spoustu půdy, mohou produkovat konopí za dva centy za gram, dvacet tisíc dolarů za tunu.
To znamená, že i při ceně dolar za gram by šlo o velmi výhodný obchod. A výtažky pro léčbu by byly samozřejmě také nesrovnatelně levnější. V tom je zásadní problém. Lidé, kteří konopí nejvíce potřebují, jsou často postižení, v invalidním důchodu, nemohou pracovat a tedy nemají moc peněz. Takže ještě rozhodně nejsme v bodě, kdy bychom mohli říct, že jsou pacienti respektováni.
V Kanadě je legální samopěstování k léčebným účelům, ale ve vládních programech panuje šílená byrokracie.
Lékaři jsou často v tomto ohledu cyničtí, nechtějí se s vámi bavit o tom, že je tráva předražená a výtažky a extrakty pro pacienty s rakovinou nejsou snadno dostupné. My se je budeme snažit nabízet, byl jsem ve Slovinsku a tam jsem se výtažek naučil vyrábět od Božidara Radišiće, což je skvělý člověk zabývající se výzkumem rakoviny, roztroušené sklerózy, Parkinsona a lupénky, dělají tam neurologické experimenty.
Je to účinné léčivo, ale mohlo by být daleko efektivnější, kdybychom měli více výzkumu a výrazně nižší ceny. V Kanadě se to zlepšuje, protože je legální samopěstování k léčebným účelům, ale ve vládních programech panuje šílená byrokracie.
Pozoruješ nějaké negativní efekty užívání konopí?
Ano, spoustu, ale jde hlavně o přechodné, dočasné problémy, když to prostě přeženete, a ty brzy vymizí. Mně se to stalo třináctkrát, že jsem to při různých příležitostech přepískl a pak mi bylo špatně, zvracel jsem, potil jsem se. Pak jsem usnul a druhý den jsem byl sice ještě poněkud unavený, ale jinak celkem v pohodě. Žádné trvalé následky.
Samozřejmě většinu negativních dopadů způsobuje špatná pověst konopí, například rodina se na vás zlobí, protože si myslí, že děláte něco špatného.
Ale znám taky pár žen, které mají problémy s žaludkem, když to přeženou s trávou, zejména pokud ji užívají v jídle. Prostě občas potkáváte lidi, kterým to nějakým způsobem neudělalo dobře. Každý jsme jiný. Já těch svých 13 epizod za 35 let užívání nepovažuji za nic vážného. Stalo se mi to vícekrát, protože třeba někam přijedu a lidi mi dají brownies, ve kterých jsou obrovské kusy hašiše, a pak je mi z toho špatně.
Kamkoli jedu, ochutnávám, co mi místní lidé nabízejí, koláčky, trávu, oleje nebo výtažky a občas je to prostě přes čáru. Ovšem nepozoruju žádné trvalé negativní dopady. Viděl jsem třeba lidi, kteří se zkouří a chovají se schizofrenně, nepoznávají své přátele, neví, kde jsou, někam utečou a my je pak naháníme, ale to jsou naprosto vzácné případy. Většinou lidi dokážou krotit svůj apetit tak, aby pro ně užívání bylo pouze přínosné.
Samozřejmě většinu negativních dopadů způsobuje špatná pověst konopí, například rodina se na vás zlobí, protože si myslí, že děláte něco špatného, nebo máte opletačky s policií, nebo vás vyhodí z práce, protože neprojdete testem moči na drogy, nebo vás vláda nechce nechat vídat vaše děti. Tohle jsou věci, se kterými se setkávám každý den. Každý den mi někdo vypráví o potížích, které má kvůli trávě s úřady nebo s rodinou. Toto je daleko častější než nějaké zdravotní problémy.
Jak by to tedy podle tebe mělo vypadat v ideálním světě, kde je legalizováno?
Legalizace by měla vypadat jako tahle prodejna, jen s tím rozdílem, že tráva by měla stát dolar až tři dolary za gram. Při takové ceně nebudu moc vydělávat a bude to úplně normální obchod. Tak by to mělo být. Není přece normální, že vydělám milion dolarů za půl roku nebo rok tím, že prodávám trávu.
Což by teď klidně bylo možné, pokud bych ty peníze nerozdával nebo neměl tak vysoké bonusy pro zaměstnance. Pokud bych si ty prachy nechával, byl bych hodně za vodou. Ale v legálním prostředí půjde o zcela obyčejnou práci, vyděláte si na slušné bydlení a živobytí a tím to končí. Takže legalizace vypadá jako tady tohle, lounge budou vypadat takhle, prodej bude vypadat takhle, jen ceny budou daleko nižší. Dnes tu máme prohibiční ceny.
Každých deset dní jsem přečetl jednu knihu, měl jsem předplatné pětadvaceti časopisů, odebíral jsem deník New York Times, luštil křížovky a taky jsem se naučil hrát na baskytaru, cvičil jsem každý den.
Každý do ceny započítává riziko, že přijde o dům nebo o děti. Já platím 400 dolarů za přepravu každé libry trávy, kterou dovezu z Britské Kolumbie, protože doprava je riskantní. To je skoro pět dolarů na gram, které bude možno legalizací eliminovat. A podobně se mnoho dalších věcí výrazně zjednoduší a zlevní. Léky se zlepší a dojde k pokroku ve vědě a výzkumu konopí.
Ještě dnes nám mnozí doktoři nerozumí. Například roztroušená skleróza: mnoho lékařů o ní hodně ví, ale zdaleka ne všichni vědí, jak účinné je konopí při její léčbě. Lékaři jsou dost tradicionalističtí a preferují syntetické léky. Ale všichni mí známí s roztroušenou sklerózou užívají konopí.
Jaké je to v americké base?
Sedět ve středně přísném federálním vězení v USA je jako narukovat do té nejhorší vojenské jednotky: nosíte uniformy, striktně dodržujete rozkazy a pořádek, vaším největším nepřítelem je nuda, jídlo je hodně špatné, občas dojde k bitce.
Ve vězení ale daleko vzácněji než v armádě dochází k sexuálnímu napadání či znásilňování. Mých čtyři a půl let v base bylo něco jako dlouhá vojna. Továrna v našem vězení dokonce vyráběla vojenské uniformy!
Všechny látky by měly být legální, neexistuje žádný důvod k zákazu jakékoli látky. Naopak, zákaz situaci pouze zhoršuje a to pro všechny zúčastněné strany.
Spoluvězni se ke mně po celou dobu chovali velmi dobře. Dokázal jsem se i zabavit, každých deset dní jsem přečetl jednu knihu, měl jsem předplatné pětadvaceti časopisů, odebíral jsem deník New York Times, luštil křížovky a taky jsem se naučil hrát na baskytaru, cvičil jsem každý den. Hrál jsem tam ve skvělé rockové kapele, během tří let jsme odehráli čtrnáct koncertů.
Dostal ses ve vězení k trávě?
Párkrát mi ji někdo nabídl, ale nikdy jsem si nedal. Prostě jsem na to ve vězení neměl chuť a tresty, pokud bych neprošel testem na drogy v moči, byly tak přísné, že jsem to nechtěl riskovat. Měl jsem hodně co ztratit: návštěvy, kantýnu, zábavu, různá privilegia jako používání e-mailu a telefonu a podobně.
Ovšem kontraband jsem kupoval každý den, šlo o potraviny pašované z vězeňské jídelny, skladu nebo zaměstnanecké kuchyně. Cibule byla za 5 dolarů, paprika za 4–5, banány a jablka po 50 centech, pytlík hub, brokolice a květák za 10. Kromě toho jsem se ale všem rizikům vyhýbal.
A upřímně, ani na chvilku mi během těch let tráva nechyběla. Po návratu domů jsem se ovšem opět stal notorickým zhulencem a náležitě si to užívám.
Máš svoje oblíbené odrůdy a oblíbený způsob užívání konopí?
Nejraději kouřím bongy, protože vám stačí nejmenší množství na vyvolání nejsilnějšího účinku. Když se podíváme na dávkování, míra zkouření záleží na velikosti dávky a na čase. Pokud máte třeba gram a zkonzumujete ho v průběhu hodiny, možná se nic nestane, zatímco když ho vykouříte během dvou minut, bude účinek silnější.
Při kouření jointů dochází k plýtvání, ale já je hulím hodně, řekl bych, že jsou u mě na druhém místě. Jeden čas jsem hodně zkoušel „dabbing“ (užívání založené na vaporizaci výtažku, pozn. red.), ale myslím, že to pro mě není vhodná metoda, nemám to moc rád. Půl roku jsem to zkoušel a už to asi dělat nebudu. Ne že by to na mě bylo moc silné, ale prostě mám rád bongy, jsou úžasně efektivní.
Taky ale používám vaporizační pera, když jsem například nachlazený a kouř mě škrábe v krku, to pak raději vaporizuju. Skvělou zkušeností byla i vaporizace za použití sublimátoru, to se mi líbilo, ukázal mi to Enrico, který je každý rok na Cannafestu.
Jaká je tvoje přibližná denní spotřeba trávy?
Tak dva gramy, to není moc. Doma mám hrozně moc trávy, mnohem víc, než mohu kdy vykouřit. Taky mám rád hašiš, ale ten správný hašiš je někdy obtížné najít.
Co si myslíš o legalizaci ostatních návykových látek?
Všechny látky by měly být legální, neexistuje žádný důvod k zákazu jakékoli látky. Naopak, zákaz situaci pouze zhoršuje a to pro všechny zúčastněné strany – pro veřejnost, které není dovoleno danou látku používat, pro uživatele, kteří ji přesto užívají, nebo pro policii, která se stává nástrojem útlaku.
Takové zákony jsou iracionální a nefungují. Všechny nelegální látky mají nějakou užitečnou funkci nebo vlastnost, včetně těch zneužívaných, jako metamfetaminy. Někteří lidé je mohou potřebovat. Další jsou ještě užitečnější, například MDMA, halucinogenní houby, LSD, tyhle věci mám rád. Chtěl bych je legalizovat všechny.
Jaké všechny další drogy jsi vyzkoušel?
Povím vám, co jsem všechno zkusil. Měl jsem asi pět dobrých zkušeností s LSD, přičemž nikdy jsem neměl špatný trip. Jednou jsem zkusil kokain, to bylo 30. ledna 1998. Bylo to zábavné, ale po sedmi hodinách jsem o kokainu zjistil dvě věci: jednak jsem se chtěl vyspat se ženou, se kterou jsem byl, ale nepostavil se mi, načež jsem odpadl, byl jsem roztěkaný a depresívní. A tak jsem se rozhodl, že kokain užívat nebudu, když se mi po něm nepostaví.
Takže když zaslechnu spojení marihuana a sex nebo marihuana a příjemné pocity, hned se mi v duchu vybaví, jaké to bylo poprvé.
Protože to není jako LSD nebo houby, na kterých jsem v jiné dimenzi a nemám pomyšlení na sex. Kokain je droga pro tento svět, reálný svět. Marihuanu, tu mám rád jednak pro zábavu a jednak na sex. A tráva pro obojí funguje líp než kokain. Takže kokain jsem zkusil jen jednou a pak už mě nezajímal. Prostě tam nebyl užitek, který by stál za možné problémy.
Pak jsem zkoušel 2C-B, to miluju, někdy je do klidu a někdy silně halucinogenní, ale vůbec nejradši mám magic mushrooms, psilocybinové houby. Dával jsem si vysoké dávky, například plný hrnek hutného odvaru, to bylo velkolepé. Obvykle si dávám tak 6 až 10 gramů sušených hub se zmrzlinou Häagen-Dazs, nejraději mám čokoládovou, dobře zakrývá nepříjemnou pachuť hub. Účinek je nějakých 8–10 hodin, jsou to dlouhé tripy a já je miluju. Je to krásné a nesmírně smysluplné, vše je jasné, povznášející, grandiózní.
Další jsou ještě užitečnější, například MDMA, halucinogenní houby, LSD, tyhle věci mám rád. Chtěl bych je legalizovat všechny.
MDMA mám taky rád, ale neberu ho často. Rád jsem chodíval na party a rozdával tam MDMA, všichni se pak skvěle bavili. Nikdy jsem naopak nezkusil morfin ani heroin, ty mě nezajímají, nemám žádné bolesti, takže nic proti bolesti nepotřebuju. Alkohol taky moc nepiju, nikdy se neopiju, vždycky se zastavím u jednoho drinku, jednoho piva nebo sklenky vína, více je pro mě plýtvání, už to můj stav nezlepší.
Metamfetaminy ani antipsychotika jsem nezkoušel… Jednou jsem zkusil peyotl, ale nebavilo mě u toho to zvracení. Když jsem měl poprvé houby, taky jsem zvracel, ale bylo to jiné, vnímal jsem to zpomaleně a byl to krásný prožitek, během zvracení jsem byl fascinovaný tím, co se kolem mě děje, byl jsem v květinové zahradě a všechny ty kytky vypadaly jako art deco. Připadal jsem si jako v art deco poušti s různými odstíny růžové a hnědé, bylo to nádherné. Ale zvracení na peyotlu na mě bylo příliš, trvalo to dlouho a navíc jsem té zkušenosti následně neporozuměl, takže to nebylo tak příjemné. Takže má zkušenost s peyotlem mě moc neuspokojila, mám raději houby.
Co se mi vyloženě nelíbilo, byla šalvěj divotvorná. Myslím si, že to není moc dobrá droga. Nebylo to zábavné ani poučné, nic mi to nedalo. Dal jsem to dvaceti dalším lidem a pak jsem s tím přestal, protože nikdo si to moc neužil, někdo měl možná zajímavý prožitek, ale nic skutečně hodnotného ani pochopitelného.
Kdy ses poprvé zkouřil a jaké to bylo?
Byl jsem trochu opožděný, stalo se to 21. prosince 1980, doslova za pět minut dvanáct, bylo mi 22 let. Byl jsem strašně zamilovaný do holky, se kterou jsem chodil. A když jsme se spolu chtěli poprvé vyspat a já se chystal ji lízat, byl jsem trochu nervózní. Ona si toho všimla a povídá: „Nedáme si nejprv tohohle jointa?“ Já si ani nevšiml, že něco balí, asi jsem jí líbal prsa, hladil ji a tak, a najednou měla v ruce jointa. Tak jsme ho vyhulili, byl to můj úplně první joint v životě, a pak wow! – lížu ji a jsem obrovský krásný rejnok, vznáším se v oceánu a prožívám naprosto neuvěřitelné štěstí, venku je úplněk, oknem svítí ohromný měsíc a já poprvé zakouším všechny ty nádherné pocity, splývám v jedno s jejím tělem…
Nebo se ptají, jak mám teda kouřit hašiš? No můžeš ho kouřit třeba v dýmce za deset dolarů, vole!
Byla to úžasná noc a s tou ženou jsem žil osm let, byla to před Jodie asi má největší láska. Takže hned od začátku jsem měl z konopí příjemné dojmy díky tomuhle skvělému zážitku. Od té doby jsme spolu hulili a měli krásný vztah.
V té době jsem taky začal s aktivismem a ona mě v tom obrovsky podporovala. Takže když zaslechnu spojení marihuana a sex nebo marihuana a příjemné pocity, hned se mi v duchu vybaví, jaké to bylo poprvé. A to je důležité, protože od lidí slýchám, jak si jednou zahulili a byli třeba paranoidní nebo jim to neudělalo dobře… A pak už to nikdy nezkusí. Takže je potřeba, aby první zahulení bylo fakt hezký.
Jak se díváš na legalizaci v Evropě?
Já mám se vztahem Evropanů k marihuaně problém. Jde o ten hrozný zlozvyk míchat marihuanu s tabákem. Dokud budete trávu míchat s tabákem, tak vám garantuju, že trávu nikdy nezlegalizujete. Tady v Severní Americe můžeme předstoupit před lidi a říct: Konopí je bezpečné, konopí je pro vás dobré.
Vždyť můžete použít mátu, heřmánek nebo listí konopí, nepotřebujete tabák.
Ale v Evropě to říct nemůžete, protože každý nováček, který bude chtít zkusit marihuanu, hned získá závislost na tabáku. To matky nikdy nepřijmou, a tudíž legalizaci nepodpoří. Ve skutečnosti podporujete hodně nezdravou situaci. Za deset dní letím do Barcelony a chystám se otevřít konopný klub Cannabis Culture Smoke Pure Barcelona, kde bude tabák zakázaný a budeme tam mít bongy, vaporizéry a sublimátory, budeme se snažit hulení co nejvíce zpříjemnit, ale nebude dovoleno do klubu vnášet tabák ani ho tam užívat, a pokud to někdo poruší, bude vyloučen a přijde o všechny peníze, které do klubu vložil.
Ale když kouříš čistou trávu, často to škrábe v krku.
Ne, škrábe to, když kouříš s tabákem, protože tabák poškozuje plíce. Kdybys nekouřila tabák, tak bys tenhle problém neměla. Já ho nemám.
Takže říkáš, že když si nekuřák zahulí čistou trávu, nebude kašlat?
Ano, přesně tak, nebude kašlat. Pokud má dobrou čistou trávu a nekouří tabák, nebude kašlat. Jen velmi vzácně. Tráva nevyvolává kašlání. Tady nikdo nekašle, slyšíš někoho kašlat? Neslyšíš. A proč? Protože tu nikdo nekouří tabák. My tu tabák nepovolujeme, a tak tu nikdo nekašle. Ale pokud kouříš tabák, budeš vždycky kašlat, i když budeš kouřit čistou trávu. Když jsem „daboval“ výtažky, ptal jsem se každého, kdo při tom kašlal, jestli kouří tabák. A taky že ano.
Evropané si vymýšlejí všelijaké výmluvy, podobně jako narkomani omlouvají svou závislost různými nesmysly, říkají, že je tráva příliš drahá, tak ji musí míchat – ne, tráva je drahá i tam, kde tabák nepoužívají. Vždyť můžete použít mátu, heřmánek nebo listí konopí, nepotřebujete tabák. Je to typická feťácká výmluva.
Nebo prý že když to smíchají, lépe to hoří – ne, tráva by měla hořet dobře sama o sobě, a pokud vaše tráva nebo hašiš nehoří dobře, máte prostě špatnou trávu nebo špatný hašiš. Nebo se ptají, jak mám teda kouřit hašiš? No můžeš ho kouřit třeba v dýmce za deset dolarů, vole!
Já jsem z Evropanů z tohoto důvodu strašně zklamaný, protože jejich přístup celé legalizační hnutí zpomaluje, dělají tím legalizaci medvědí službu. Dokud budete míchat trávu s tabákem, k legalizaci nikdy nedojde.
Mlhavé vzpomínky na neuskutečněný rozhovor
Txt: Ferenc Motorista
V roce 2015, nedlouho po svém propuštění z vězení, poctil Marc Emery společně se svou sličnou chotí Jodie naše hlavní město krátkou turistickou návštěvou. Redakce magazínu Legalizace dostala na poslední chvíli echo a na druhý den se podařilo dohodnout schůzku. Prakticky bez přípravy vyrazili na sraz v centru Prahy hned dva redaktoři spolu s půvabnou fotografkou.
Po výměně zdvořilostních frází nad pozdní snídaní domlouváme s Marcem rámcový plán: provedeme manžele historickým centrem a pak si někde v klidu sedneme a spácháme rozhovor. Mezitím nás slavný aktivista obdařuje více či méně veselými historkami nejen z kriminálu a taky moudrými radami, jak máme dělat to, co děláme.
Dozvídáme se tak například, že pro úspěch časopisu o konopí není až tak důležitý obsah, ale hlavně to, aby na obálce byla co nejbarevnější palice nebo co nejméně oděná krásná žena (ideálně obojí), nebo to, že pokud chceme být správní aktivisté, měli bychom si jít něco odsedět do chládku. Od prvních chvil je zřejmé, že Marc Emery rozhodně netrpí přehnanou skromností – naopak, samozvaný „Prince of Pot“ se nepokrytě chlubí tím, jak je nejlepší, nejbohatší, všechno nejlíp ví a zná.
Evidentně má rád čísla, data a statistiku, a tak se dozvídáme, kolik milionů dolarů kde vydělal, kolik jich komu rozdal, který den se stalo to či ono, kolikrát byl zatčen a kolik věznic navštívil. Nám ovšem žádné prachy na činnost jaksi nenabízí, spíše nám dává otevřeně sežrat, jací jsme oproti němu naprostí amatéři, prostě totální nuly.
Netrvá dlouho a Marc se začíná shánět po hulení. Rezolutně odmítá tabák, takže u Pražského hradu pod bedlivým dozorem hradní stráže balíme obrovské brko. Ačkoli jde „jen“ o poměrně slušnou venkovku z našich skromných zásob, během chvilky jsme všichni zhulení jak papriky. Marcovi to ovšem nestačí a trvá na tom, že si chce nějakou trávu koupit. Tím vzniká drobný problém, jelikož s prodejem na černém trhu nemá naše redakce pochopitelně žádné zkušenosti. Stačí však drobná investigace a podaří se nám odhalit nejmenovanou provozovnu, kde Emery směňuje padesátieurovou bankovku za pěkně napěchovaný pytlík jakéhosi podlampového skéra neznámého původu.
V zadní místnůstce pak s povedeným párečkem konzumujeme další sérii minimálně gramových špeků, opět bez tabáku. Marc s Jodie si spokojeně mlaskají, zatímco my na sebe s debilními úsměvy mžouráme zarudlýma očima, zčazení nyní již jak totální jelimani. Během těch pár hodin družné konverzace nás samozřejmě ani nenapadne zapnout diktafon, rozhovor přece uděláme „potom“.
Když si „potom“ konečně sedneme v jednom z pražských klubů na jídlo a drink a přemýšlíme nad otázkami, které položíme, spočine zrak jednoho z redaktorů na nástěnných hodinách. „Ty vole, před čtvrt hodinou máme ten další sraz!“ zděšeně zaznívá do oparu dalšího hořícího jointa uvědomění, že skutečně v tuto dobu již máme být na jiné smluvené schůzce, jak jinak než na opačném konci města.
Zmateně a překotně se omlouváme a loučíme s tím, že rozhovor tedy poladíme po mailu (což se už nikdy zcela nepovedlo), a plni dojmů a THC v krvi se vydáváme na další setkání. Že jsme následně podobně jako s Emerym pořešili spíše nesmrtelnost brouka, si asi vnímavý čtenář zvládne domyslet. Neuplynuly však ani dva roky a díky naší editorce vám, milí čtenáři, rozhovor s konopným princem přeci jen nakonec přinášíme.
Dovětek: Jen několik dní po našem rozhovoru ukončila kanadská policie další kapitolu pohádky o konopném princi a princezně. Manželé byli zatčeni na torontském letišti, odkud se chystali odletět na barcelonský veletrh Spannabis (založení beztabákového konopného klubu v Barceloně se tak zatím odkládá), a krátce poté následovaly razie v provozovnách frančízy Cannabis Culture a bytech majitelů. Marc si tak může připsat další čárky do kolonek zatčení a navštívených věznic.
Policie Emeryovým zabavila přes čtvrt milionu kanadských dolarů v hotovosti, počítače, telefony a vybavení provozoven včetně desítek kilogramů konopí a konopných extraktů a obvinila je z celé řady drogových trestných činů.
Některé z provozoven Cannabis Culture ovšem v souladu s Marcovými postoji krátce po raziích i bez účasti Emeryových znovu otevřely.
Dva dny po zatčení byli oba (stejně jako tři další zatčení společníci) propuštěni na kauci s podmínkou, že nesmí opustit provincii Ontario a jakýmkoli způsobem se podílet na fungování značky Cannabis Culture či jakýchkoli aktivitách souvisejících s konopím. Soudní líčení bylo z původně trefně navrhovaného 20. dubna (v severní Americe den konopných oslav známých jako 4/20) po Marcových bouřlivých námitkách stanoveno na 21. dubna.
Torontská policie, která nákladné razie koordinovala, sklidila kritiku médií a veřejnosti zejména proto, že Kanada aktuálně pracuje na uzákonění legálního prodeje konopí k rekreačním účelům a je tak značně pravděpodobné, že než celé soudní řízení s Emeryovými skončí, nebude je již za co soudit. Podle Marca se jedná o další politickou hru s cílem vyšachovat jejich a další podobné prodejny z konopného podnikání a přihrát budoucí legální byznys kamarádíčkům vysoce postavených politiků a policejních úředníků.
Některé z provozoven Cannabis Culture ovšem v souladu s Marcovými postoji krátce po raziích i bez účasti Emeryových znovu otevřely. Vývoj kauzy i postup legalizace konopí v Kanadě budeme i nadále sledovat.
