Aktuální článek
Věda, mystika a psychedelika

Věda, mystika a psychedelika

Profilový obrázek
  • Sejdou se farář, rabín, imám a buddhistický róši a dají si dávku psilocybinu, účinné látky lysohlávek… Ne, to není začátek vtipu ani vzpomínka na šedesátá léta. Jedná se o experiment, který právě probíhá na dvou věhlasných amerických univerzitách pod bedlivým dohledem profesora Rolanda Griffithse.

Nápad s podáváním psychedelik duchovním je možná šokující, ale není nový. Zjevné souvislosti mezi psychedelickou zkušeností zprostředkovanou látkami jako psilocybin, LSD či DMT a spontánními mystickými zážitky si uživatelé i vědci povšimli už před více než půl stoletím.

Walter Pahnke provedl na Velikonoce roku 1962 experiment nazvaný „Velký pátek“, při které podával psilocybin studentům teologie, aby zjistil, zda dokáže tato látka prohloubit zážitek z náboženského obřadu nebo vyvolat mystické prožitky. Šlo o hlavní část jeho doktorské práce na Katedře náboženství a společnosti na Harvardově univerzitě a výsledky byly slibné – psilocybin opravdu zvýšil četnost mystických zážitků.

Psychedelický výzkum už není tabu a výsledky vypadají slibně.

Pahnkeho školitelem byl však Timothy Leary, který měl už tehdy našlápnuto mimo akademickou sféru. Během několika let se stal pro malou část lidstva psychedelickým věrozvěstem, který chtěl pomocí LSD přeměnit lidskou společnost, zatímco pro většinu vyvrhelem. Prezident Nixon, který zahájil „válku proti drogám“, ho označil za nejnebezpečnějšího člověka v Americe. Panický strach establishmentu z hnutí hippies vedl k rychlému zastavení veškerého výzkumu psychedelik po celém světě.

To však nebylo jediným důvodem, proč byla Pahnkeha práce téměř zapomenuta. Mnozí z raných badatelů tak moc toužili po potvrzení svých domněnek, že s daty pracovali nekriticky a ledabyle, což hodnotu jejich práce značně snížilo.

„Velký pátek“ na tom však nebyl úplně špatně – tým doktora Ricka Doblina výsledky začátkem devadesátých let přezkoumal a víceméně potvrdil, přestože objevil velké nedostatky v návrhu experimentu. Když vědci po třiceti letech dohledali původní účastníky a znovu jim rozdali Pahnkeho dotazníky, výsledky se skoro nezměnily – psychedelika užitá věřícími ve vhodném prostředí opravdu podporují duchovní zážitky.

Fakta především

Období temna, které pro psychedelický výzkum nastalo koncem šedesátých let, experimenty na několik desetiletí téměř zastavilo. Až koncem osmdesátých let se objevila nová generace vědců, kteří se halucinogenů neštítili a pokoušeli se prolomit kulturu represe. To se jim nakonec povedlo – výzkumy psilocybinu dnes probíhají i v Česku – a bádání se pomalu začalo znovu rozjíždět. Dnes je již zřejmé, že zavrhnutí léčebného potenciálu psychedelik byla chyba a že před padesáti lety morální panika z hippies (kombinovaná se strachem z neznámých stavů vědomí) zvítězila nad rozumem.

Jedním z vědců, kteří pomáhají psychedelický výzkum v očích odborné i laické veřejnosti rehabilitovat, je Roland Griffiths, profesor neurovědy a také psychiatrie a behaviorálních věd na Univerzitě Johnse Hopkinse v Baltimoru. Povídali jsme si s ním loni na podzim na konferenci Beyond Psychedelics v Praze, kam zavítal představit výsledky svého bádání.

Psychedelika mohou pomoci lidstvu stát se lepším.

Jako pravověrný vědec je takřka opakem Timothy Learyho – své názory a přesvědčení nechává stranou, a co se psychedelik týče, mluví jenom o tom, čemu rozumí. „Zabýváme se výzkumem základních účinků těchto látek a snažíme se nalézt léčebné účinky,“ říká.

A i když to kvůli přetrvávající nedůvěře vůči „droze hipíků“ nejde úplně hladce, budoucnost vidí nadějně: „Máme před sebou ještě řadu překážek, nicméně pokud se nám podaří ony léčebné účinky demonstrovat, ospravedlní to využívání látek jako psilocybin v medicíně.“

Griffithsův tým má na svědomí také zmíněné experimenty s duchovními. Probíhají souběžně na Univerzitě Johnse Hopkinse v Baltimoru a na Newyorské univerzitě a cílem je osvětlit málo probádaný vztah mezi spirituální složkou psychedelického zážitku a jeho léčebným potenciálem.

Výzkumníci doufají, že kněží s duchovní praxí a bohatou slovní zásobou religiózní povahy by jim mohli pomoci lépe porozumět oněm stěží popsatelným prožitkům pod vlivem psilocybinu či podobných látek.

Rádi by také zjistili víc o přínosech mystických zážitků, ať už spontánních nebo navozených psychedeliky – je-li mezi nimi vůbec nějaký rozdíl. V obou případech může jít v jádru o totéž – jedinec překročí své prvotní ztotožnění s tělem a zažije stav prostý ega, což mu poskytne nový úhel pohledu, vědomí jednoty a hluboký pocit smíření.

Zachrání lidstvo před sebezničením psychedelika, nebo vědecký pokrok?

„Domnívám se, že to má značný význam pro pochopení povahy lidské transformace (human transformation) a porozumění změnám, které mohou tyto látky přinést,“ říká Griffiths.

Skoro to zní, jako by se na chvilku zasnil a odložil masku střízlivého vědce. To je však jen zdání. Griffiths a jeho kolegové vědu neopouští, jen si vybrali zvláštní oblast bádání. Zkoumají mystické stavy navozené psychedeliky a snaží se zjistit, jak je využít ku prospěchu lidstva. Podle Griffithse například existuje spojení mezi prožitky jednoty a zvýšením nezištné obětavosti.

Do svého nového experimentu již sehnali více než deset duchovních (včetně rabína, róšiho, episkopálního anglikána a řeckého ortodoxního kněze), ale stále hledají katolíka, muslima či hinduistu.

Věda místo politiky

Současná generace výzkumníků pracujících s psychedeliky se již nesnaží změnit společenské zřízení. Když se jim však do řemesla pletou politici, nesou to nelibě a leckteří se nerozpakují dát to hlasitě najevo. Anglický profesor David Nutt před několika lety vyvolal poprask, když napsal, že současná protidrogová politika a přetrvávající kultura represe dusí vědecký pokrok.

A nebylo to poprvé – z pozice poradce britské vlády byl vyhozen poté, co zveřejnil zpola satiricky a zpola vážně míněný článek, ve kterém na statistikách dokazoval, že rekreační užívání MDMA (neboli „taneční drogy extáze“) je bezpečnější než jízda na koni.

 Mystické zážitky vyvolané psilocybinem léčí existenční úzkost.

Rick Doblin (zakladatel a šéf MAPS, Víceoborové asociace pro psychedelická studia) chce psychedelika podle vlastních slov „vymanit z hniloby alternativní kultury a přivést je zpátky do laboratoře jako součást psychedelické renesance“. Je v tom docela úspěšný, z badatele se postupem času stal spíš vědeckým aktivistou, který psychedelickým výzkumníkům prošlapává cestičku.

Profesor Griffiths, který se na akademickou dráhu vydal koncem šedesátých let, když bylo bádání zapovězeno, zvolil jiný přístup – pevně se drží svého řemesla a nepouští se mimo jasně dané mantinely.

Měl by mít dospělý a svéprávný jedinec právo užívat psychedelika nebo je podávat ostatním? To je jedna z otázek, které jsou „mimo“ a Griffiths se k nim nevyjadřuje: „Jsem vědec a tyto látky zkoumám. Otázky týkající se kultury či regulace těchto látek jsou však mimo můj obor.“ A i když svůj názor jistě má, je neoblomný: „Mohl bych o tom soukromě spekulovat, ale nechci.“

Ale ačkoli volí slova opatrně, doznívající kultura represe doléhá i na jeho výzkumy. Pracuje s látkami, které jsou dosud v nejpřísněji regulované skupině „Schedule I“ (která by přitom měla zahrnovat pouze látky bez medicínského využití), a potvrzuje, že současný regulační rámec je přebujelý: „Tyto látky jsou pod tak přísnou kontrolou, že je velmi obtížné je dokonce i zkoumat. Musíme procházet mnoha stupni schvalovacího procesu, a to na institucionální i na federální úrovni. Jde o velkou překážku na cestě vědeckého pokroku a výzkumu léčivých účinků těchto látek.”

Léčba mystikou

Na rozdíl od nedávné minulosti ony překážky naštěstí již nejsou nepřekonatelné. Profesor Griffiths se zkoumání psilocybinu věnuje už od konce devadesátých let a se svým týmem zkoumal mimo jiné vliv psilocybinového zážitku na takzvanou velkou pětku – pět základních osobnostních charakteristik, kterými jsou extroverze, otevřenost, vstřícnost, svědomitost a neurotismus.

 „Výzkumy se znovu rozbíhají a já doufám, že jsme si již vytvořili postačující bezpečnou základnu – dostatečný souhrn znalostí – aby nedošlo k neinformovanému kulturnímu nátlaku, který by výzkum opět potlačil.“

Tyto dimenze nejsou příliš kulturně podmíněné a od třiceti let věku se skoro nemění, ale účinná látka lysohlávek s nimi prý pohnout dokáže.

Zkoumaní dobrovolníci, kterým psilocybin zprostředkoval mystický zážitek, vykazovali změny v dimenzi „otevřenost“ – byli otevřenější novým zážitkům, představivosti, estetice, pocitům, myšlenkám i hodnotám, a změna byla patrná i po delší době. Ostatní čtyři charakteristiky se přitom nezměnily. Podle autorů šlo o vůbec první studii, která kdy prokázala dlouhodobou změnu osobnosti psychicky zdravých dospělých po jediné úzce časově ohraničené a řízené události.

Praktické využití

Sníst houbu, spolknout pilulku psilocybinu nebo si dát „papír“ bohužel většinou nestačí. Psychedelika jsou spíš nástrojem, který by mohl pomáhat (nejen) pacientům pod dohledem terapeuta, jenž s nimi umí zacházet. Zastával by tak podobnou roli jako v tradičních společnostech šaman.

 „Věda nás dovede dál než psychedelika, až začneme rozumět příslušným mechanismům v mozku a naučíme se je využívat ve prospěch lidstva.“

Nejnadějněji se momentálně jeví dvě oblasti využití – léčba existenční úzkosti spojené se smrtelnými nemocemi a také léčba závislostí. Griffithsův tým zkoumá možnost léčby závislosti na nikotinu pomocí psilocybinu ve spojení s kognitivně-behaviorální psychoterapií a vypadá to nadějně. „Zdá se, že lidé, kteří užili psilocybin, mají větší důvěru ve schopnost změnit své chování a zvládnout své závislosti.“ I tady však vědci dohánějí zpoždění. I s léčbou závislostí pomocí LSD se experimentovalo už v šedesátých letech.

doporučujeme

Psychedelika by se mohla hodit také pro léčbu obsedantně-kompulzivních poruch či posttraumatického stresového syndromu. A také deprese, ačkoli tato oblast využití je pořád velmi kontroverzní.

Psychedelika jsou vedlejší

Výsledky psychedelických výzkumů nasvědčují tomu, že bezprostřední příčinou pozorovaných změn nejsou psychedelické látky samotné, ale mystický zážitek, který někdy navozují.

Vědci se proto zaměřují právě na ony zážitky a snaží se nalézt způsob, jak je vyvolat s vyšší mírou jistoty. Jejich pravou povahu sice neznají, ale už vědí, k čemu mohou být dobré. Snaží se tedy vyvinout systém praktického terapeutického využití.

Měl by mít dospělý a svéprávný jedinec právo užívat psychedelika nebo je podávat ostatním?

Zlí jazykové sice tvrdí, že výsledkem bude pouze jakýsi vědecký šamanismus, který nenabídne nic víc než tradiční léčitelé pracující s ayahuaskou, kaktusy, lysohlávkami či jinými rostlinnými halucinogeny, ale ani to by nemuselo být vůbec na škodu.

A jestli věda přijde mystickým zážitkům na kloub, možná to nakonec půjde i bez psychedelik. Griffiths to vidí nadějně: „Věda nás dovede dál než psychedelika, až začneme rozumět příslušným mechanismům v mozku a naučíme se je využívat ve prospěch lidstva.“

Možná tedy nezachrání lidstvo před sebezničením psychedelika, jak věřil Leary, ale vědecký pokrok, jak věří Griffiths. Psychedelika však budou jeho katalyzátorem.

Rozhovor:

Váš výzkum a výzkum psychedelik obecně vypadá docela slibně. Co ještě zbývá probádat? Když uznáme, že psychedelika mohou být prospěšná a umí navodit duchovní zážitky, které obohatí lidské životy, kam směřovat dál?

Naším prvořadým cílem je vyvinout léčebné postupy zaměřené zejména na existenciální tíseň v závěru života a na závislosti. Předpokládám, že je i řada dalších terapeutických cílů, na které bych se jednou také rád zaměřil. Například deprese – studii již máme v plánu – a dost možná se najdou i další behaviorální poruchy, na které je třeba se zaměřit.

Celkově se domnívám, že máme důvody k optimismu.

Velmi nás také zajímá podstata mystického zážitku a jeho dlouhodobé dopady na spiritualitu a altruismus. V této oblasti budeme bádat i nadále. Domnívám se, že to má značný význam pro pochopení povahy lidské transformace a porozumění změnám, které mohou tyto látky přinést.

Nevidím nicméně schůdnou cestu, jež by v blízké budoucnosti pomohla naší kultuře přijmout podávání těchto drog zdravým dobrovolníkům, které nesužuje úzkost. Někdy v budoucnosti se tato situace doufejme změní – není to však cílem našeho současného bádání.

V šedesátých letech běžel psychedelický výzkum na plné obrátky, ale pak nabral špatný směr a byl rychle ukončen. Co jsme tenkrát udělali špatně? Hrozí, že se bude historie opakovat?

Obávám se, že to nespadá pod můj obor působnosti, nicméně… Když se v šedesátých letech 20. století rozšířila obliba těchto drog v alternativní kultuře, užívání šlo ruku v ruce s antisystémovým hnutím, což nakonec vedlo k válce proti drogám. V reakci přišla i kampaň, která tyto látky v očích veřejnosti v zásadě démonizovala. Byly postaveny mimo zákon a většina lidí soudila, že skýtají značná nebezpečí. Tak to tehdy prostě bylo.

Nyní se však toto téma opět vynořuje na světlo, výzkumy se znovu rozbíhají a já doufám, že jsme si již vytvořili postačující bezpečnou základnu – dostatečný souhrn znalostí – aby nedošlo k neinformovanému kulturnímu nátlaku, který by výzkum opět potlačil. Přesto nemohu takovou možnost vyloučit. Jako potenciální riziko mi to dělá starosti.

Celkově se však domnívám, že máme důvody k optimismu. Akademické instituce, které tyto látky zkoumají, hovoří jazykem vědy a naše kultura si vědeckých poznatků velice cení. To by mohlo otevřít dveře i dalšímu výzkumu přínosů a rizik těchto látek.


Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!