Když bylo LSD ještě mladé
Ačkoli se ohledně LSD nechal Timothy Leary údajně inspirovat Cary Grantem, nebyla tato herecká hvězda v žádném případě součástí hipícké kultury šedesátých let, pro niž bylo LSD kultovní drogou. Herec se seznámil s touto drogou mnohem dříve, když bývala ještě téměř neznámá, a snad proto ještě legální.
Carymu Grantovi LSD doporučila jeho třetí manželka, herečka Betsy Drakeová, jež byla s tímto halucinogenem ve spojení od roku 1956, od námořního neštěstí, potopení italského transatlantického parníku Andrea Doria. Betsy byla tehdy s Grantem ve Španělsku při natáčení dobrodružného filmu The Pride and the Passion (Pýcha a vášeň), kde kromě Granta hrála i Sophia Lorenová a Frank Sinatra.
Za největší skandály té doby se považoval tanec v páru s někým, s kým daná celebrita nebyla sezdána.
Zaoceánská letecká doprava nebyla ještě tehdy tak rozšířená, herečka se tedy v červenci 1956 vydala zpět do Spojených států lodí. Tam však parník Andrea Doria nikdy nedoplul. Pětadvacátého července se u ostrova Nantucket u Massachusetts srazil s jinou zaoceánskou lodí. Jen díky modernějším komunikačním technologiím nedošlo ke stejné katastrofě jako u Titanicu a z téměř dvou tisíc lidí nakonec přišlo o život pouze čtyřicet šest. Betsy byla mezi přeživšími a vzhledem k tomuto dramatickému a traumatizujícímu zážitku vyhledala později v Americe odbornou pomoc.
Už před tím podstoupila několikrát psychoterapii hypnózou. Nyní se obrátila na novou psychiatrickou kapacitu Hollywoodu, Dr. Mortimera Hartmana v Beverly Hills. Doktor Hartman měl v té době platnou licenci od vlády USA na legální pokusy v oblasti psychoanalýzy a zkoumání účinků LSD-25. Tato sezení na ni měla velmi pozitivní vliv a tak přemluvila svého muže, aby se k ní přidal.
Cary Grant nakonec nepodstupoval tuto terapii pouze v Los Angeles, ale i v Anglii v roce 1958 během natáčení komedie Indiscreet (Indiskrétní příběh). Během filmování měli herci k dispozici vilu, kde celý týden brali LSD a zkoumali své podvědomí. To vše v době, kdy splašená halucinogenní léta a následný zákaz LSD byly ještě daleko za obzorem.
Hollywood na tripu
Neměli bychom ale zapomínat ani na další „výtečníky“, jako byl například slavný spisovatel oné doby Aldous Huxley, nejprve autor filmových scénářů podle předloh klasických britských autorek, jako byla Jane Austenová či sestry Brontëovy, a takových knih jako Zánik civilizace. Koncem padesátých let i on experimentoval s psychedelickými drogami, konkrétně s LSD a meskalinem, a o svých zkušenostech s nimi napsal několik knih.
I doba byla zvláštní, nedozrálá ke svěřování se ani svým nejlepším přátelům se svými traumaty, depresemi a pochybnosti o sobě samém. Navíc v Hollywoodu a v podstatě venkovském prostředí Beverly Hills, kde každý věděl o každém všechno, se museli mít lidé na pozoru. Jakákoli slabost prezentovaná směrem ven mohla být využita a zneužita proti člověku, jenž se takto projevil.
Navenek všichni dodržovali dekorum a snažili se působit sebevědomě, neotřesitelně a přitažlivě, každý měl vše pod kontrolou a zářil štěstím. Veřejný život společnosti byl více než obezřetný. Celebrity jedly ve vybraných restauracích nebo se scházely na večírcích u bazénů soukromých vil. Za největší skandály té doby se považoval tanec v páru s někým, s kým daná celebrita nebyla sezdána. Nadměrné popíjení, opilecké výtržnosti, dokonce ani opilost na veřejnosti nebyla tehdy tak rozšířená.
Navenek byl naprosto dokonalým ztělesněním snu každé ženy. Zato uvnitř to byl stále malý, ustrašený a nejistý čtrnáctiletý kluk jménem Archie Leach, který ve třinácti letech opouští anglický Bristol.
Téměř každý v té době kouřil obrovské množství cigaret, ale dát si jointa už bylo cosi, co příslušelo nižší sociální třídě. Když si dal někdo kokain, mohlo se zdát, že si nahlas zkouší dialogy do scénáře nebo skládá text k nějaké písni. A zmínil-li někdo „acid“, byla řeč buď o překyseleném žaludku či citronové šťávě. Nikdo v Hollywoodu, respektive v celých Spojených státech ještě neslyšel o diethylamidu kyseliny lysergové, LSD. Timothy Leary ochutnal své první houbičky až někdy kolem roku 1960.
Takže do charakteru oné dosti prudérní doby naprosto nezapadalo to, když skupina více než stovky establishmentem pozitivně přijímaných hollywoodských osobností začala polykat malé, azurově modré pilulky spíše připomínající dekoraci na dort než prostředek k psychoterapii.
„Když jsem se zmínila o tom, že jsem byla u lékaře, který používá k terapii LSD, mysleli si lidé, že říkám něco o amerických letadlových lodích z druhé světové války, zkráceně LST,“ vzpomínala Judy Balaban, dcera dlouholetého prezidenta společnosti Paramount Pictures Barneyho Balabana. Když začala LSD koncem padesátých let užívat, nevěděla o této látce téměř nic. Ale usoudila, že když je dost dobrá pro Caryho Granta, bude dobrá i pro ni.
Pozlátko celebrit
Cary Grant a jeho nastávající třetí žena Betsy Drakeová se poprvé potkali už někdy v polovině čtyřicátých let v Londýně a dokonce spolu náhodou pluli do USA stejnou lodí, Queen Mary. Na její palubě přemluvil Grant svého přítele, herce Merle Oberona, aby mu s Betsy domluvil setkání. Po několika intenzivních, společně strávených dnech na Queen Mary však Betsy prchla do New Yorku, ale Cary se jen tak odbýt nenechal.
Během několika měsíců ji přemluvil, aby se přestěhovala do Los Angeles, kde podepsala smlouvu s filmovou společností RKO Pictures a slavným producentem Davidem O. Selznickem a kde spolu nakonec v roce 1948 natočili komedii Every Girl Should Be Married (Každé děvče by se mělo vdát). A ke sňatku také zanedlouho došlo. Informovaly o něm titulní stránky novin a obálky časopisů. Vzali se o Vánocích roku 1949 v Arizoně, kam odletěli s Caryho nejlepším přítelem, slavným producentem a režisérem, ale také dobrodruhem, pilotem a konstruktérem letadel Howardem Hughesem.
Téměř každý v té době kouřil obrovské množství cigaret, ale dát si jointa už bylo cosi, co příslušelo nižší sociální třídě.
Betsy natočila po svatbě ještě několik filmů, než se rozhodla dát přednost roli manželky před filmovou kariérou. Rozhodla se být dokonalou ženou a snažila se být nějakým způsobem nepostradatelná pro muže, který už má sekretářku i komorníka. Stala se výbornou kuchařkou a snažila se svému manželovi co nejvíce naslouchat. Začala se zaobírat také hypnózou a na Caryho naléhání jim oběma pomáhala skoncovat s kouřením.
Když ji však manžel požádal o totéž u pití, souhlasila s tím, že ho odnaučí pít, ale jen tvrdý alkohol, ne však víno a pivo, které měla ráda i ona. Betsy horlivě sháněla tipy a rady, jak žít ve šťastném manželství, a noviny a společenské magazíny nešetřily superlativy, když obšírně zpravovaly čtenáře o jejich šťastném soužití v domech v Palm Springs a Beverly Hills.
Za vším tím pozlátkem a idylickými záběry se však skrývala skutečnost, která nebyla zdaleka tak růžová. V roce 1956 se Cary Grant během natáčení již zmíněného filmu Pýcha a vášeň zakoukal ve Španělsku do Sophie Lorenové. Co na tom, že tam byla jeho oddaná manželka?
Po nešťastném návratu do USA, tedy ztroskotání lodi Andrea Doria bylo Betsy jasné, že troskotá i její manželství s Carym. Neúspěšně se od něj snažila odpoutat, v tom jí však bránily traumatické zážitky z vlastního dětství, společenský pád zámožné rodiny po krachu na newyorské burze v roce 1929, rozvod rodičů a její následné putování mezi Washingtonem, Virginií a Connecticutem od jedněch příbuzných k druhým.
A tak se na radu jedné dobré přítelkyně, jíž se svěřila se svými problémy, rozhodla pro terapii s LSD. Svému manželovi a několika dalším známým to řekla jednoho dne u večeře v restauraci. Ale nikdo tomu nevěnoval téměř žádnou pozornost. Nikdo totiž nevěděl, o čem Betsy mluví. LSD tehdy ještě vůbec nikdo neznal.
Sandoz ví, jak na to
Až o mnoho let později notoricky známý příběh LSD se začal odvíjet v roce 1938 ve Švýcarsku, kde se dvaatřicetiletý chemik farmaceutické společnosti Sandoz Albert Hofmann pokoušel syntetizovat z námelu stimulant centrálního nervového systému. Tak vzniklo LSD-25, diethylamid kyseliny lysergové, jehož psychoaktivní účinky objevil Hofmann náhodou až o pět let později.
LSD je jako halucinogen nenávykový a má extrémně nízkou toxicitu. Než se v šedesátých letech masově rozšířil mezi normální populaci, byl používán právě jako psychoterapeutická pomůcka v léčení depresí, schizofrenie, závislostí a také například dětského autismu či posttraumatické stresové poruchy.
Doba byla zvláštní, nedozrálá ke svěřování se ani svým nejlepším přátelům se svými traumaty, depresemi a pochybnosti o sobě samém.
Tato vysoce zajímavá látka samozřejmě neunikla ani pozornosti armády a zpravodajských služeb. V polovině padesátých let po ní dychtivě skočila jak CIA a americká armáda, tak i kanadská vláda a britská tajná služba MI-6 v naději, že by LSD mohlo sloužit jako sérum pravdy a bylo by je možné využít v nových způsobech vedení války, například chemické.
Tajně se testovali lidé ve věznicích a armádě, lékaři dělali pokusy na lidech z okraje společnosti, na pacientech s rakovinou v terminálním stadiu, válečných veteránech a vysokoškolácích, kteří si potřebovali přivydělat ke studiu. A svůj velký potenciál rozvinulo LSD právě v psychoterapii. Mezi lety 1950 až 1965 bylo LSD testováno či terapeuticky vyzkoušeno téměř na čtyřiceti tisících lidí po celém světě.
Společnost Sandoz poskytovala drogu ostatním zájemcům na vyžádání tak benevolentně a lehkomyslně, že když si u nich LSD objednal v polovině padesátých let Oscar Janiger, psychiatr z L. A., pro své pacienty s tím, že bude Sandoz informovat o výsledcích terapie, zaslala mu společnost LSD hned celý sklad. Slovo dalo slovo, jeden umělec se zmínil druhému, jeden ministr dalšímu ministrovi a milý doktor zanedlouho trávil veškerý svůj čas experimenty.
Spolu s kolegou Sidneym Cohenem rozšířil Janiger své aktivity i o kreativní studii na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, kde s drogou experimentovali spisovatelé, malíři a další umělci, jako například klavírista a skladatel André Previn, spisovatel Aldous Huxley či spisovatelka Anaïs Ninová. Filmový režisér Sidney Lumet se podrobil experimentům s touto látkou pod dohledem bývalého šéfpsychiatra amerického námořnictva.
Vydavatel časopisu Time Henry Luce uveřejnil v té době na základě svých a manželčiných zkušeností s touto terapií nespočet oslavných článků o potenciálu LSD a jeho nedocenitelných výsledcích v psychiatrické praxi.
V polovině padesátých let začal tedy s LSD experimentovat i bývalý rentgenolog, jenž pět let studoval Freudovu psychoanalýzu a nyní byl nadšený, že může experimentovat s drogou, jež probouzela velmi rychle podvědomí a rozpouštěla přebujelé ego. V roce 1959 prohlásil doktor Mortimer Hartman při rozhovoru pro časopis Look, že LSD stonásobně zesiluje emoce a paměť. LSD jej okouzlilo takovým způsobem, že se rozžehnal s radiologií a spolu s psychiatrem Arthurem Chandlerem založili v Beverly Hills Psychiatrický institut.
LSD Carymu pomohlo vyrovnat se se svým traumatickým dětstvím a minulými mezilidskými vztahy, hlavně se vztahy partnerskými.
Hned následující krok spočíval v tom, že si zajistili přímý zdroj této látky z laboratoří Sandoz pro svou předpokládanou pětiletou studii o LSD jako účinném prostředku v léčbě pacientů s nejrůznějšími typy neuróz. Na většině univerzit a v nemocnicích se za účast na testech s LSD dobrovolníkům platilo, zde to oba lékaři zcela otočili a pacienti platili jim. Ne málo, kolem sta dolarů za jedno sezení.
Ne všem se to zamlouvalo, mnoha lidem připadali jako šarlatáni a podvodníci, s necitlivým až vulgárním přístupem k problémům svých pacientů. Navzdory tomu všemu se ale v Psychiatrickém institutu dveře netrhly a zanedlouho o něm věděl celý Hollywood.
Pacient institutu po příchodu do jedné ze dvou terapeutických místností ulehl na lehátko. K odbourání všech rušivých vjemů obdržel masku na oči. Po ujištění, že ty malé modré pilulky v bílém papírovém kelímku pocházejí skutečně přímo ze Sandozu, se pacient ocitl ve svém náhle probuzeném podvědomí, uprostřed své mysli. Někteří cítili tlak, přímo fyzickou bolest, protože znovu prožívali okamžik svého vlastního zrození.
Seance pak mohla trvat několik hodin, a aby se člověk opět dostal „do normálu“, bylo mu podáváno sedativum Seconal. Když si tuto neuvěřitelnou zkušenost prožila Grantova manželka, zavolala své matce, s níž už více než deset let nepromluvila, aby jí řekla, že ji miluje. Matka reagovala velmi rezervovaně a zavěsila.
Rozpouštění ega
Cary Grant navštívil doktora Hartmana právě na doporučení své ženy. Už více než pětadvacet let systematicky budoval svoji image šarmantního a neodolatelného gentlemana, odvážného a spravedlivého muže, ochránce. Navenek byl naprosto dokonalým ztělesněním snu každé ženy.
Zato uvnitř to byl stále malý, ustrašený a nejistý čtrnáctiletý kluk jménem Archie Leach, který ve třinácti letech opouští anglický Bristol, jen několik let poté, co jeho matka jednoho dne prostě a jednoduše zmizela a už se nikdy neobjevila. Až o desítky let později zjistil, že ji jeho otec, alkoholik a děvkař, nechal zavřít do ústavu pro duševně choré, aby mohl legitimizovat svou druhou rodinu, s níž paralelně žil.
Cary Grant užíval LSD zhruba do poloviny šedesátých let a během své několikaleté terapie natočil s Alfredem Hitchcockem v roce 1959 také svůj nejsilnější film North by Northwest (Na sever severozápadní linkou).
Grant se dostal do Ameriky jako žonglér, bavič a zpěvák s kočovným souborem, zakrátko se ale vrhl na divadlo, kde si ho v roce 1932 všimla Mae Westová, jež mu dala první filmovou roli. Cary Grant na sobě začal pilně pracovat, změnil přízvuk a vzdělával se v umění, módě a společenském chování, až se z něj stal TEN Cary Grant, muž, jakého si přála každá žena, jakým chtěl být každý muž.
Byl jednoduše dokonalý. To vše byla ale jen slupka, pod ní bylo všechno jinak. Za vše snad hovoří bonmot, kterým bavil přátele: „Každý chce být Cary Grantem – dokonce i já bych jím moc rád byl.“
Když přišel poprvé do ordinace doktora Hartmana, bylo mu pětapadesát a žil se svou třetí ženou Betsy v odluce. Ani jeho dvě předchozí manželství netrvala dlouho, stěží pár let. S Betsy jej však spojovalo mnoho společných přátel, občas spolu trávili víkendy, ale Betsy si urputně budovala svoji nezávislou existenci, což vneslo do Grantova života ničím nezaplnitelnou prázdnotu.
A tak se ocitl v Psychiatrickém institutu, kde se během několika let podrobil okolo stovce sezení s LSD. Hartmana žertem nazýval svým „moudrým Mahátmou“. Toto období Granta zcela nepochybně velmi změnilo. Začal se cítit odpovědným za své činy i chování, převzal zodpovědnost sám za sebe, krunýř jeho ega se začal drolit.
Blízcí přátelé spolu o těchto terapiích hovořili, oficiálně se však kromě několika zmínek v odborných vědeckých časopisech a v časopise Time o LSD v podstatě mezi lidmi nevědělo. Pak k velkému překvapení přátel o této terapii začal veřejně hovořit právě Cary Grant, jenž podle svých slov hluboce litoval, že nepřišla o mnoho let dříve.
Dost netypické veřejné prohlášení od muže, který tak pečlivě dbal o svoji image a jako svátost uchovával více než dvacet alb s výstřižky článků a rozhovorů, jež o něm a s ním vycházely po celém světě. Když se začal podrobovat terapii s LSD, přestal tyto výstřižky schraňovat, ačkoli jich bylo nadále nepočítaně.
Hartmana žertem nazýval svým „moudrým Mahátmou“.
V roce 1959 vyšel v časopise Look článek o „novém“ Cary Grantovi a o tom, co za jeho proměnou je. „Jsem velmi blízko štěstí,“ prohlásil Grant. Později vysvětlil, že se chtěl zbavit přetvářky a pokrytectví, přenést se přes traumata svého dětství, změnit pohled na své rodiče i na své bývalé ženy. Přičemž nepotřeboval strávit roky klasickou psychoanalýzou. LSD to vše urychlilo.
Další články o LSD následovaly, i další pochvalné zmínky o Grantovi a jeho „druhé míze“, i o jeho odvaze se veřejně přiznat k tomu, že je jedním ze subjektů psychiatrického experimentu s drogou, jež může navždy změnit psychiatrii. Ne všechny ohlasy veřejnosti však byly pozitivní. Pro mnoho lidí ztělesňoval Grant „správného“ Američana, republikána. Byl vzorem pro všechny a jako takový tvořil jeden z pilířů americké společnosti a kultury. Věta, již měl v té době pronést právě Grant o tom, že by bylo dobré pro všechny, kdyby se LSD přidávalo v Beverly Hills do pitné vody, naštěstí tehdy nevešla v obecnou známost.
Cary Grant užíval LSD zhruba do poloviny šedesátých let a během své několikaleté terapie natočil s Alfredem Hitchcockem v roce 1959 také svůj nejsilnější film North by Northwest (Na sever severozápadní linkou). LSD mu pomohlo vyrovnat se se svým traumatickým dětstvím a minulými mezilidskými vztahy, hlavně se vztahy partnerskými. LSD jej vyvedlo z celoživotního emocionálního vězení. Z hollywoodské hvězdy se stal díky tomu jeden z jeho největších příznivců. K terapii pak přemlouval jak své přátele, tak i své další manželky.
Věta, již měl v té době pronést právě Grant o tom, že by bylo dobré pro všechny, kdyby se LSD přidávalo v Beverly Hills do pitné vody, naštěstí tehdy nevešla v obecnou známost.
Počátkem šedesátých let se o Psychiatrický institut v Beverly Hills začal zajímat americký Úřad pro léčiva a potraviny (FDA) tak intenzivně, že jej doktor Hartman musel v roce 1962 zavřít. U establishmentu už byla pověst LSD silně pošramocená a i díky Timothymu Learymu a benevolentnímu přístupu farmaceutického gigantu Sandoz k distribuci LSD se z této látky stala počátkem šedesátých let pouliční droga, jejíž konzumenti byli pomalu, ale jistě odsouváni na okraj společnosti.
V roce 1966 bylo LSD ve Spojených státech jako léčivo zakázáno a v roce 1968 se droga ocitla na seznamu nelegálních látek, kde je dodnes. A do skutečného nebe, možná i s démanty, nakonec odletěl největší popularizátor a prorok LSD Timothy Leary, respektive jeho ostatky, když byla urna s popelem podle jeho posledního přání vynesena na oběžnou dráhu Země.
