Seznámil jsem se s ním v roce 1987, a protože mi máma říkala, že byl její velký idol, začal jsem se o něj zajímat. V té době byl hospitalizovaný v blázinci na Albertově. Měl tam známé doktory a chodil si tam, jak sám říkal, odpočinout. Mezi pacienty měl vždy výsadní postavení, nemusel uklízet, zúčastňovat se rozcviček, no prostě – byl to král. Opravdu. Se vším všudy! Znal jsem ošetřovatele z onoho blázince a ten nás představil. Velmi brzy jsme se skamarádili. Mohl bych tu psát nekonečně dlouho o všem, co jsme spolu prožili, co mě naučil i co mi vzal. Rozhodně to byl jeden z nejpoctivějších feťáků socialistického šoubyznysu. Teď zkusím jen trošku zavzpomínat. Jen tolik, co mi má, i díky Mikimu děravá, hlava dovolí.
 |
Vzpomínka prvá:
Ležím ve vaně, je mi sedmnáct let a zvoní mi telefon – pevná linka. Telefon stojí vedle vany.
„Ahoj, File! Známe se z blázince, pamatuješ!“
Já vyděšenej: „Promiňte, kdo mi to volá?“
„Ciao, tady je Miki Volek.“
Zkoprněl jsem. Ty vole, volá mi idol mé matky, mého otce, mého otčíma!
„Dobrý den, Miki.“
 |
Pak Miki dlouho povídal, jak je mu smutno, že se rozvádí se svojí ženou Olinou a vůbec se mnou mluvil jako starý známý. Potykali jsme si. Následně mě pozval na koncert a zase dál povídal a povídal. Telefonát tehdy stál jednu korunu, ale trval určitě déle než jednu hodinu. Voda ve vaně dávno vychladla a já klepal kosu. Nedovolil jsem si Mikimu Volkovi položit telefon. Zároveň jsem přemýšlel o tom, jak moc asi nastydnu.
Michael Volek se narodil v Uherském Hradišti 21. 5. 1943 a v roce 1960 založil svojí první kapelu Crazy Boys. Jeho poslední kapelou byla už trošku smutná Zizkow orchestra. Tyto informace si každý lehce najde na internetu a proto zde s touto faktografií končím. Pro nenasyty – viz profil nebo film Igora Chauna a Filipa Menzela: Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále.
Mickey byl zvláštní druh feťáka. Vždy byl perfektně oblečen a hovořil, ač sprostě, tak velmi vybraně. Jeho maminka ho k polykání různých povzbuzovadel a uklidňovadel prý zpočátku v podstatě vedla. Toužila po úspěchu svého syna a asi si ani neuvědomovala, co dělá. Zamlada byla Mikiho matka, rozená Furyová, velikou láskou spisovatele Františka Kožíka, který sám Mikiho nevědomé otcovství nikdy přímo nevyloučil. Vzpomínal:
„Já myslím, teda jen tak přeneseně, že to bylo tím mým velmi blízkým vztahem k jeho mamince. Jistě se dověděl, že jsme se měli rádi a že v nás doznívá takové něžné přátelství. Dál bych nemohl jít… A nevadilo by mně to, protože jsme se měli tak rádi, že by se něco takového mohlo přihodit.“
Zpěvákova matka byla manželkou důstojníka – velitele Hradní stráže, kterého později přejela tramvaj nebo možná invalida ve velorexu, jak tvrdil Miki. To už dneska nikdo nepotvrdí. Každopádně po panu Volkovi starším zbyla starorakouská šavle se střapci. Prodali jsme ji s Mikim na Žižkově u starožitníka Weisse a za utržený peníz jsme nakoupili čůčo (levný alkoholický nápoj vinného charakteru z jablek, višní nebo meruněk – 1 litr za cca 8,50 Kčs).
 |
| Díky rádiu Luxembourg byl Miki také skvělý DJ. |
Miki svoji matku miloval. Byla jeho první drogou. Jezdila s ním na každý koncert a do svého Míši chodila zavěšena na dlouhé procházky. I když byl už velmi slavný! Spávala s Mikim v hotelu na stejném patře a bisexuální Miki ve vedlejším pokoji souložil s Berkou, Přenosilovou, Schoberovou a snad s každým, kdo se namanul. Vycházím zde z Mikiho vyprávění – prý divoká šedesátá léta. Jen s Jandou asi nic neměl. Neměl ho myslím moc rád. A Beatles nenáviděl. Prý mu sebrali chleba. Petr Janda se asi chtěl zavděčit době a tehdy objevenému Mersey soundu, do kterého Mickey se svým chraplákem vůbec nezapadal. Z Olympicu tedy odešel a do smrti zpíval nepravidelně s různými kapelami. Své lásce, původnímu a syrovému rock’n’rollu, zůstal věrný po celý život.
Miki se také poctivě zúčastňoval slavných monotematických dnů u Jiřího Muchy v domě na Hradčanském náměstí. Vyprávěl mi například, jak tam pořádali monotematické dny, třeba ve stylu Havaj. Víte, co to znamenalo? Mucha vysypal celý svůj byt pískem, který si za tímto účelem nechal dovézt, pořídil si nafukovací bazénky, které naplnil slanou vodou, po bytě rozestavěl pravé i umělé palmy a vstoupit mohl jen ten, kdo byl oblečen jako Havajec. Rákosí přes ňadra, rákosí přes boky. Tak tam přicházely celebrity té doby, let 1961 až 1966. Miki o tom vyprávěl:
„Fenmetráku (rozuměj Fenmetrazinu) tam byly hromady, kokain jsme ještě neznali, ale míchali jsme koktejly z vermutu a prášků jako o závod. Jiří Mucha znal už v té době trávu a ta s babama dělala divy. Hochu, já měl alespoň tři pod klavírem a Berka vedle kozu. Ale fakt kozu! Možná ovci, to už si nepamatuju. To, co se dělo v koupelně, nechci ani komentovat. Prej se tam jedna holka utopila. Ale to byly spíš povídačky. Chlupatý po nás šli, a my jsme na to srali. Jirky Muchy jsem si hrozně vážil a byl jsem šťastnej, že jsem se tam vůbec dostal. To víš, byl jsem celebrita…“
Vzpomínka druhá:
V Heřmanově Městci měl můj otčím barák, kam jsme jezdili s klukama chlastat. Brali jsme s sebou kromě děvčat i Mikiho. Psali jsme si kroniku, ze které vyjímám Mikiho slova. Rok 1992:
„V nádražní kůče nevalné pověsti, pít zakyslé pivo, pozorovat ožralé číšníky a čekat další vlak. Do Městce jsme dojeli takřka v pravý čas. Takřka; protože kdyby se nám to podařilo o patnáct minut dřív, tak jsme ještě mohli zastihnout otevřenou samoobsluhu, která má zavírací dobu v 17 hodin a 45 minut. Inu, jiný kraj, jiný mrav. A tak se stalo, že místo kýženého čůča, kterým jsme se chystali upravit jako výše zmínění číšníci z Masarykova nádraží, jsme s odporem do sebe soukali rum s citrokolou, který nám servírovala zlodějská číšnice v pýše Heřmanova Městce, v hotelu Heřman.“
 |
| Mikiho začátky; ještě bez jeho klasických černých brýlí. |
Když mi bylo sedmnáct, můj absolutně ožralý nevlastní otec na mě řval: „Kdybys dokázal aspoň to, co Miki Volek!“ A já jsem si říkal, co to znamená?
A najednou, někdy v roce 1987, přede mnou stojí odulá postava s hlavou ve tvaru hrušky, s prsteny na každém prstě a v upnutých kalhotách. Natahuje ke mě lehce se třesoucí pravici a říká své jméno. Neříká Michael, říká Miki. Mám trému. Vždyť je to ten Miki, o kterém moje máma mluvila! A za chvíli začne zpívat! Podávám mu ruku. Jsem poprvé na jeho koncertě. V zákulisí na balonovém plese, kam mě pozval, když jsem tenkrát málem umrzl v ledové vaně.
 |
Vzpomínka třetí:
Když jelo divadlo Semafor v roce 1968 na zájezd do Bratislavy, vzali Mikiho s sebou. Jako hosta. Hned první večer šli k Velkým Františkánům, opili se a pak ještě pokračovali v Carltonu. Nakonec Miki prokopl jakousi tabulku u výtahu a byl průšvih. Ráno byla schůze a jednalo se o tom, že Miki pojede domů. Disciplínu vyžadoval zejména Jiří Suchý, Šlitr se Volka zastal a škody v hodnotě 700 tehdejších korun uhradil. To ovšem byla hodnota diet na celý zájezd. Šimek s Grossmannem připravili krabičku s nápisem MONARCHA a začali na Volka vybírat. Nakonec vybrali víc, než byly celé diety, a Miki z toho na závěr uspořádal pro ostatní večírek.
Miki Volek jistě patřil k nejvzdělanějším a asi „nejhodnějším“ chlapům šoubyznysu šedesátých a sedmdesátých let. Neuměl mít lokty a často na to doplácel. A také to byl už v té době asi velkej feťák. Ovšem k dispozici měl pouze drogy, které byly dostupné v tehdejším socialistickém Československu. Fenmetrazin, kodein, diazepam, solutan, alnagon, yastil či algenu. A samozřejmě alkohol. Z těchto ingrediencí si míchal své pověstné „koktejly“ a ty se mu staly až do jeho smrti každodenním dopingem. I přesto byl jednu dobu slavnější než Karel Gott.
Píše se rok 1963 a Miki září! Jeho maminka ho doprovází na koncerty, čeká v zákulisí, drží mu palce a předtím, než Miki vstoupí na jeviště, do něj nasype hromadu prášků. Miki si to neuvědomuje, ale rád podlehne. Jeho vizáž i projev jsou něčím nevídaným. Chrčí, vzlyká, ječí, předklání se, dupe i řve. Davy šílí, Miki na sobě trhá oblečení a svíjí se v extatických křečích. Holky házejí kalhotky na jeviště a Miki je žere jako Ozzy netopýra. Tečou mu slzy. Stejně jako Elvisovi a mnohým ostatním rockerům – feťákům při vystoupeních. Nikdo nikdy už nebude moci ukrást Michaelu Volkovi zasloužený titul Král rokenrolu.
 |
V roce 1969 Miki odjíždí na turné s kapelou Mickey and the Samuels do Západního Berlína. Při zpáteční cestě je zatčen pro pašování protisocialistických materiálů (myslím, že to byl například časopis Playboy, ale i tiskoviny o pražském jaru 1968)
a pravděpodobně má u sebe i nějaké, z dnešního pohledu, lehké drogy. Odseděl si třináct měsíců ve východoněmeckém kriminále za propagaci protistátního materiálu a pašování nelegálních látek. Největší hvězda východoevropského rokenrolu opravdu bručela za katrem! Po návratu do ČSSR ho již klasicky čekala na letišti uvítací delegace. V Bartolomějské ulici, v sídle StB, byl podroben mnoha výslechům, i nátlaku, a bylo mu řečeno, že může být slavný a oblíbený jak chce, ale už si nezazpívá. Anebo bude muset spolupracovat. Miki se zdráhal, přemýšlel, radil se a podepsal. Stal se tím pádem spolupracovníkem StB. Po měsíci si Mikiho zavolali, aby informoval a práskal na Pilarovou, Vondráčkovou, co dělal ten, a jak smýšlí zase onen. Miki se švejkovským přehledem spustil, veselé, opilecké, sexuální či jinak zábavné historky, jež mohly zajímat snad každého fanouška, jen ne pány z StB. Myslím, že by z něho měl Jaroslav Hašek opravdu radost. A tak to šlo asi rok. Výslechy, povídačky a po roce Michaela Volka ze svých řad StB oficiálně vyloučila pro neupotřebitelnost v žádném odvětví své činnosti.
Maminka zemřela a Miki zůstal sám. Chlapeček, kterého vždy doprovázela. Změnil se mu život. V 80. letech minulého století se mu rozpadlo i bezdětné manželství a Mikiho život se začal řítit z kopce. Začal rozprodávat vše co měl, přišel o byt, pak ještě o jeden, a nakonec jezdil noční tramvají z konečné na konečnou, aby mu nebyla zima. Bral hodně a ještě víc drog než dřív. No, drog… Hlavně pil, čím později, tím levnější, z bolesti pil před koncertem na ex celý solutan (ještě netušil nic o pervitinu), a na závěr se mu stávalo, že padal na jevišti, když místo fenmetrazinu omylem zapíjel vodkou diazepam. V tu chvíli na Barrandovských terasách nikdo nedokázal zazpívat Long Tall Sally pomaleji než on. Viděl jsem to a trpěl jsem.
 |
Vzpomínka čtvrtá:
Když jsem o něm točil film, byli jsme v restauraci a Michael měl hlad. Objednal jsem mu sekaný řízek se svíčkovou omáčkou, ale on trval na svém. Nedokáže jídlo pozřít, nedá-li si dvojitý rum. Objednal jsem mu tedy deci rumu. Vypil to a řekl, že je to moc sladké a potřebuje to zapít něčím hořkým. Trval na svém a donutil mě, abych mu koupil ještě deci fernetu. Prý je hořký… Pak snědl jídlo a vyzvracel je zpět do talíře. A část i na své břicho. Tvářil se však nadmíru vyrovnaně a noblesně složil ubrousek i příbor. V tu chvíli přišla krásná servírka, podívala se na talíř plný zvratků, pak se podívala na Mikiho a zeptala se: „Nechutnalo vám, pane Volku?“
Miki, na rozdíl ode mne zcela klidný, odpověděl, že chutnalo, ale bylo to příliš syté. Jedním ležérním pohybem si zapnul zip jarní bundy a pozvracené tričko rázem zmizelo. Objednal si dvojitý rum.
Na závěr svého života bral Miki Volek občas i pervitin. Vysvětlil jsem mu, že pervitin se užívá šňupáním nebo intravenózně. Jenže on byl rebel. Nikdy nic nedělal tak, jak se to běžně dělává. A taky se bál. Jedinou aplikaci, kterou neodmítal, bylo polykání, žraní. Když dostal psaníčko perníku, rovnou ho celé spolknul, i s papírem. Občas zpíval v restauraci U Aničky na Žižkově. To už byl závěr. Končilo to tím, že opět podléhal kouzlu svých starých „koktejlů“ (v různých obměnách, jako například: fernet, patnáct fenmetrazinů, dvanáct diazepamů a dva aspiriny zamíchané ve třech deci vodky). Kroužil vidličkou od svíčkové, míchal a míchal, a když to mělo ten správný šmak, kopnul to do sebe. Byl to vždycky specialista.
V srpnu 1996 jsem s kamarády a svojí těhotnou ženou Monikou objevil za asistence policie a hasičů Michaela Volka v jeho posledním pronajatém bytě ve Veletržní ulici v Praze 7, mrtvého. Zemřel na vykrvácení z jícnových varixů, obložen lahvemi od vodky. Bylo mu 53 let a já na něj moc rád vzpomínám. Vzpomínám na svého kamaráda, který ovlivnil můj život navždy a zásadně. Vzpomínám na někoho, kdo okouzlil mé rodiče, a já si myslel, že mě už to přece nemůže zajímat. Vzpomínám na někoho, koho jsem měl vážně moc rád. Vzpomínám na Mikiho Volka. Mimochodem, v listopadu 1996 se mi narodila dcera Michaela.
Profil
Michael (Miki) Volek se narodil 21. května 1943 v Uherském Hradišti. Je nekorunovaný král českého rokenrolu, zpěvák, kytarista, pianista, skladatel, showman a průkopník anglicky zpívaného rokenrolu v ČSSR. Na vrcholu popularity byl v první polovině šedesátých let 20. století, kdy byl považován za největší československou rokenrolovou hvězdu. Od roku 1961 byl zpěvákem skupiny Crazy Boys a přes prodlevy, způsobené vojenskou službou a zaměstnáním barrandovského asistenta výpravy se stal jedním z nejvýznamnějších a zároveň nejkontroverznějších zpěváků. Vycházel z nejtvrdší linie rokenrolu, symbolizované např. Chuckem Berrym, Fats Dominem nebo Little Richardem. Později působil ve skupině Golden Stars, odkud přešel roku 1963 do Olympicu, a s ním i do divadla Semafor. V roce 1966 odešel do revivalové skupiny Old Stars (Pavel Bobek, Rudolf Rokl, Míla Růžek), hostoval i s Karlem Gottem v Country Beatu. Od roku 1968 zpíval s vlastní kapelou Mickey & The Samuels. V sedmdesátých letech pak se skupinou Transit, nicméně období až do jeho smrti bylo spíše ve znamení mediálního nezájmu o jeho osobu.
První samostatné album s názvem MIKI VOLEK. MIKI VOLEK? MIKI VOLEK! mu vyšlo až v roce 1984. Přes své výrazné protesty byl komunisty donucen nazpívat všechny písně česky.
Zemřel na následky dlouhodobého užívání alkoholu a drog zcela opuštěn ve svém pražském bytě v srpnu 1996.
 |
| Mikiho svatba. Zleva: J. A. Pacák, M. Berka, O. Volková, M. Volek a P. Janda |
Z Mikiho deníku
O.K., jsem one pig, prase, ale kdo není? Právě ti, kteří by se mohli mými privátními zápisky nejvíc pohoršit, to jsou ta pravá čuňata. Kdybych na to měl, s chutí bych jim rozbil kušnu, natrhl sanici a snad bych se kvůli tomu nechal i perzekuovat. Ale co dělat, nejsem žádnej angel, každý jsme svým způsobem více či méně hovadem. Jo, přiznejme si to, každý jsme hovado. Blbý, že jo? Ale je to tak!!! A kdo si to přizná, ne, není to žádnej frajer, jen je alespoň kus slušnýho chlapa. Prostě není to takové hovado jako ti ostatní. Ale o tom všem nemluvím. Průval fekálií tkví jaksi v něčem jiném. A proto přemýšlím, jak si to vyrovnám sám se sebou.
