Jsem jediná z celého autobusu, kdo v horské vesničce Issaguen vystupuje. Pod nohama mi křupe africký sníh, přestože před pár hodinami jsem se slunila u středomořského pobřeží. Okamžitě na mě mluví chlápci, kteří celé dny tráví postáváním s proslule přeslazeným mátovým čajem u kavárny vedle zastávky.
Verbální zájem Maročanů a neustále opakované: „Vítej v Maroku, vždycky jsi v naší zemi vítána,“ je sice standardem v každém městu, které jsem tu doposud navštívila, a rozhodně se nejedná o důvod k obavám, ale tady reaguji ostražitěji.
Nejvíce na hašiši levně vyráběném chudými rodinami vydělají dealeři v Evropě, kteří ho prodávají za desetinásobek původní ceny.
Konečně mě vyzvedává Amine, kterého jsem kontaktovala přes Couchsurfing. „Jaká je moje práce? Jako každého tady. Pár jedinců tu má menší kavárničku, ale drtivá většina lidí v regionu stejně jako já pěstuje konopí,“ usmívá se ostýchavě, zatímco mě veze k sobě domů. „Je to jediné, co máme, tady žádný průmysl není.“
Celá rodina se shromažďuje v obývacím pokoji, který jako jedinou místnost v domě vytápí kamna. Aminova manželka spolu s jeho mladší sestrou peče domácí rohlíky, zbytek osazenstva sleduje televizi. Ztrácím přehled o tom, kolik lidí tu žije – podle statistik má zdejší průměrná rodina osm dětí a tady kromě Amina a jeho ženy žijí i jeho rodiče, sourozenci či neteře.
Konopný průmysl tu přitom živí celou rodinu. Muži se v létě starají o pěstování a v zimě o zpracování a přeměnu sklizně v hašiš, ženy se věnují domácím pracím – pokud však v rodině není dostatek mužů, pomáhají s péčí o trávu i ony. „Já hašiš nekouřím, naše matka nás vychovávala dost přísně. Kdysi jsem se jí zeptal, proč nemůžu kouřit hašiš, přestože ho sám vyrábím, a ona mi moudře odpověděla: ,Když vykouříš ročně kilo hašiše ty, kilo já a kilo tvůj otec, co potom budeme jíst?‘“ vysvětluje mi Amine, zatímco vzduch v celém domě prosakuje těžký marihuanový odér.
Konopí živí 1 milion obyvatel
Podobným způsobem žije v třicetimilionové zemi přibližně 80 000 rodin, což při jejich zdejší početnosti znamená asi jeden milion lidí. Většina z nich bydlí v oblasti pohoří Ríf a jsou to převážně Berbeři, přezdívaní též Amazighové, tedy původní obyvatelé severní Afriky s vlastním písmem a jazykem, které v 11. století beduíni vytlačili do hor či pouštních oáz.
Ve dvacátých letech sehráli obyvatelé Rífu významnou roli v obraně proti španělské a francouzské koloniální nadvládě, když tu vedli partyzánskou válku. Marocké autority jim za odměnu daly pravomoc spravovat území nezávisle.
V pohoří Ríf se nacházejí vesnice, v nichž nelze vůbec nalézt muže – všichni už ve vězení buď jsou, anebo se raději schovávají.
Na druhou stranu však region vnímaný kvůli Berberům i kvůli tradičnímu pěstování konopí jako rebelský vláda dlouhodobě zanedbávala a neinvestovala do něj dostatek peněz. V důsledku tu tak dodnes chybí kvalitní infrastruktura a veřejné služby.
Během hodinové procházky míjíme hned dvě bývalé nemocnice, které čas a nezájem proměnil v polorozpadlé nepoužitelné zříceniny.
Území znevýhodňují i přírodní podmínky, pro hornatý region představuje problém neúrodná půda. V létě prší dost nepravidelně, takže obyvatelé musejí hledat způsoby, jak svépomocí zadržovat vodu, v zimě je pro změnu trápí mrazy a sníh.
„Moje neteře teď chodí devět kilometrů do školy pěšky, školní autobusy většinou kvůli počasí nejezdí,“ dodává Amine. Přírodní podmínky se tu v poslední době ještě zhoršují vlivem odlesňování a eroze půdy.
Pěstitelsky nenáročné konopí však nevlídnost počasí i půdy snáší na rozdíl od ostatních plodin dobře. Většina mladých farmářů představuje už pátou „konopnou generaci“ v rámci své rodiny. Po marockém hašiši pochopitelně vzrostla poptávka hlavně koncem šedesátých let minulého století, kdy v jeho vůni a zvláště pak účincích našli zalíbení Španělé, kteří ho začali pašovat i do Evropy.
„Je to ale i otázka místa. Pozemek, který jinde patří jednomu člověku, tady sdílejí třeba dva tisíce lidí. Mnoho z nich má pole o rozměrech dvacet třicet metrů čtverečních. Pokud na něm budou pěstovat brambory, neuživí se. Pokud na něm budou pěstovat konopí, ročně vyprodukují tři až čtyři kila hašiše a vydělají si tak okolo čtyřiceti tisíc dirhamů (cca sto tisíc korun).“ Malá políčka ohraničují od těch sousedových kameny a nízké spády.
Hašiš v Maroku tvoří deset procent HDP
Hašiš je v zemi stejně jako ostatní drogy ilegální od roku 1974, jelikož Maroko muselo svoji legislativu přizpůsobit mezinárodním normám poté, co v roce 1961 podepsalo jednotnou úmluvu OSN proti drogám. Restrikce tak přišly přesně v době, kdy evropští návštěvníci naučili místní farmáře hašiš vyrábět, aby ukojili rostoucí poptávku ve Středomoří. Do té doby se tu konopí konzumovalo smíchané s tabákem a kouřilo se z tradiční úzké dřevěné dlouhé dýmky zvané sebsi.
Většinu problémů vyřeší marocký všelék – úplatek.
Kriminalizace však hašišovému boomu v osmdesátých letech nezabránila. Od devadesátých let je Maroko největším producentem této voňavé látky vůbec, s dvěma tisíci tun hašiše ročně pokrývá skoro polovinu světové výroby a pochází odtud dokonce téměř 70 procent hašiše konzumovaného v Evropě. Ročně se v konopném průmyslu podle Marocké organizace pro průmyslové a léčebné využití konopí otočí přibližně deset miliard dolarů (cca 25 miliard korun), což představuje deset procent marockého HDP.
Mezi lety 2005 a 2012 vláda zahájila alespoň zdánlivé úsilí produkci huliva zredukovat. Evropská unie jí na tuto misi přispěla 28 miliony eur (cca 760 miliony korun), Organizace spojených národů přislíbila dalších 43 milionů dolarů (cca 110 milionů korun).
Díky penězům se mělo podařit nalézt alternativu, která by v Rífu konopí nahradila. Podle kritiků velké částky ve skutečnosti skončily v kapsách marockých byrokratů, což je při zdejší míře korupce obzvláště na lokální úrovni dost možné. Přesto se shora iniciovaný úmysl rozset na hornatých polích olivy či fíky opakovaně uskutečnil.
V sousedství vesničky Issaguen se dodnes rozkládají kolektivně sdílená pole, na nichž se z vůle autorit lidé pokoušejí pěstovat pšenici. „Kdyby na tomto území někdo zasel konopí, šel by na sto procent do vězení,“ doplňuje Amine. Nesmějí se na nich stavět dokonce ani domy, ač to někteří místní – beztrestně – porušují.
Ani tak ale konopí z důvodů své nenáročnosti a výdělečnosti na vedlejších polích růst nepřestalo. I výdělečnost konopí je však z pohledu podhorského farmáře relativním pojmem. Ten totiž gram hašiše prodá místnímu dealerovi za 10 dirhamů (cca 25 korun), místní dealer cenu znásobí v závislosti na povědomí a smlouvacích schopnostech klientů (obvyklá cena je přibližně 20 dirhamů, tedy 50 korun za gram, turistům neznalým cen je však obvykle navrhována dvakrát či třikrát vyšší cena).
Politika Mehdiho Bensaida z PAM už prý kontaktovaly evropské a americké farmaceutické společnosti, které by byly ochotné do průmyslu investovat.
Nejvíce si ale na hašiši levně vyráběném chudými rodinami vydělají dealeři v Evropě, kteří ho prodávají za desetinásobek původní ceny.
Mimo mírumilovného vysazování jiných plodin vláda sáhla i po razantnějších prostředcích. V roce 2010 třeba došlo k rozsáhlému pálení polí. Vloni policie vydala na lidi vtažené do konopného průmyslu 48 tisíc zatykačů. Někteří pěstitelé ze strachu nemají ani občanky a nechodí k doktorovi.
V pohoří Ríf se dokonce nacházejí vesnice, v nichž nelze vůbec nalézt muže – všichni už ve vězení buď jsou, anebo se před hrozbou klepet raději schovávají – nikdy totiž nemohou vědět, kdy pod záminkou o podezření na přítomnost ilegálních zbraní prohledají i jejich dům. Za jediný joint, který policie u někoho nalezne, hrozí dotyčnému až deset let vězení.
První muslimská země, která možná legalizuje
Přesto většinu potenciálních problémů vyřeší i v tomto případě marocký všelék – úplatek. V roce 2010 se v ulicích městečka Bab Berred konaly v ulicích protesty s heslem „Přestaňte od nás krást!“, které upozorňovaly právě na to, že pěstitelé jsou nuceni policisty často i dvakrát či třikrát ročně podplácet, přestože sami mnoho peněz nemají.
„Takhle se platí daně v Ketamě. Úplatky a neustálá hrozba vězení,“ potvrzuje Amine. Vláda se chlubí, že od roku 2005 se jí podařilo snížit příjmy dealerů na třetinu, značně se snížila i rozloha konopných polí – ze 137 tisíc hektarů v roce 2003 na 47 tisíc hektarů v roce 2010. Situaci chudých Berberů ale nevyřešila.
Pěstitelé jsou nuceni dvakrát či třikrát ročně podplácet policisty.
Aktivista Chakib Alkhayari zpochybňuje i samotné úsilí vlády s drogami bojovat – a zpochybňoval ho i veřejně v prohlášení pro zahraniční média nebo na konferencích v Evropě. Pro Radio Netherlands Worldwide kritizoval zatčení podezřelých pašeráků, protože „skuteční pašeráci jsou přítomní ve většině politických stran v parlamentu a ovládají celý region.“
Novináři z francouzské televize M6 v reportáži na březích Středozemního moře ukazoval čluny obtěžkané drogami. Záminkou pro jeho zatčení v roce 2009 se stal pravděpodobně článek na stejné téma, který Alkhayari napsal v roce 2006 pro španělský časopis El País.
Na základě toho ho odsoudili za přijetí peněz ze zahraničí za účelem zdiskreditovat snahy marocké vlády bojovat s pašeráctvím. Za co byl skutečně odsouzen, však pořádně nevěděl ani jeho advokát. Po dvou letech ve vězení mu král Mohamed VI. udělil v roce 2011 milost.
Alkhayari se proti hašiši a drogám obecně vymezuje. Zároveň si ale uvědomuje situaci lidí ve svém rodném regionu Ríf a dlouho za práva Berberů bojoval jako lidskoprávní aktivista. Začal se o potenciál konopí zajímat a dnes je ředitelem zmíněné Marocké organizace pro průmyslové a léčebné využití konopí.
Nejvýraznějším počinem této neziskové organizace je vypracování návrhu zákona na legalizaci léčebného a technického konopí, který připravila ve spolupráci s Nizozemskem.
Návrh převzala tehdy čtvrtá nejsilnější parlamentní Strana autenticity a modernity (PAM) a navrhla ho k projednání v roce 2014. Jeho znění podpořila i druhá nejsilnější strana Istiqlal. Kdyby zákon prošel, stalo by se Maroko první legalizující arabskou a muslimskou zemí na světě. Nepříliš hlasité volání po legalizaci se ozývá ještě v Tunisku, nejedná se tam ale o tak sociálně a ekonomicky závažné téma jako v Maroku.
„Kohokoli bys na ulici potkala, nabídl by ti střechu nad hlavou a jídlo stejně jako my. I když by asi doufal, že si od něj koupíš nějaký hašiš. Tohle je podle mě možná to nejbezpečnější místo na světě!“
Podle návrhu by legálně vypěstované konopí spravovala státní agentura, která by fungovala jako jediný zákazník farmářů a obstarávala by jim i semínka. Z rostlin by se vyráběla léčiva, případně také papír, textil či vlákna. To povoluje i Jednotná úmluva OSN o omamných látkách.
Díky konopí by mohla vzniknout nová průmyslová odvětví a s nimi i práce pro lidi. Státem řízený průmysl by zároveň zajišťoval, že by z rostlin nevznikal hašiš, z něhož profitují pašeráci. Politika Mehdiho Bensaida z PAM už prý kontaktovaly evropské a americké farmaceutické společnosti, které by byly ochotné do průmyslu investovat.
Jenže nejsilnější politická islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje (PJD) začala obviňovat PAM, že si kupuje hlasy voličů nebo že ji dokonce financuje drogový průmysl. Někteří z farmářů se zase obávali, že legalizace by cenu už tak levného konopí ještě snížila a že by se svými malými políčky nedokázali konkurovat velkofarmářům. Návrh tak nakonec parlament vůbec neprojednal.
Rozumné množství hašiše stanovené na týden
V roce 2016 ale uplynulo pět let od únorových demonstrací z roku 2011 a v lidech opět začal vřít pocit, že tehdejší změna ústavy, kterou král uchlácholil rozbouřené davy, vlastně tak moc nezměnila. Zřejmě i proto výrazně vzrostla podpora strany PAM, do jejíhož čela se vloni v lednu dostal osvícensky působící politik Ilyass El Omari. Ten byl předtím guvernérem provincie Tangier-Tetouan-Al Hoceima na severu země, pod kterou níž spadá i pohoří Ríf.
Pěstitelsky nenáročné konopí však nevlídnost počasí i půdy snáší na rozdíl od ostatních plodin dobře.
V prosinci 2015 Omari potvrdil, že skupina výzkumníků pracuje na studii o konopí, která má prozkoumat potenciál rostliny, a to hlavně ve farmacii. V březnu 2016 Omari uspořádal v Tangieru mezinárodní konferenci o konopí a drogách, která se konala v rámci příprav před zasedáním Valného shromáždění OSN zaměřeného na problematiku drog v New Yorku.
Omari zde znovu oživil téma legalizace, přičemž zdůraznil možnost vytvoření nových pracovních míst a zlepšení sociálních a ekonomických podmínek obyvatel. V červnu ale Omari zašel v debatě, která se dosud zabývala výhradně technickým využitím konopí, ještě dál.
V rozhovoru pro marocký magazín TelQuel uvedl, že by mladým rád umožnil „otevřít kavárny, kde mohou zákazníkům legálně prodat hašiš, a to v rozumném množství stanoveném na týden“.
V říjnových volbách získala strana PAM dvacet procent hlasů, což je v porovnání s rokem 2011 téměř dvojnásobek, a stala se tak druhou nejsilnější parlamentní stranou. Zřejmě právě proto je však Maroko dosud (informace k březnu 2017) bez vlády. Vítězné straně PJD se nedaří utvořit koalici a zdá se, že trošku tápe, zda se spojit s tradičními stranami nebo se sílícími prodemokratickými hnutími, která nechtějí nechávat zásadní rozhodování na králi.
O potenciální legalizaci se však hovoří čím dál víc a pravděpodobně bude jedním z návrhů, jímž se bude nově zformovaná vláda zabývat.
Výroba hašiše jako hudba
Ráno mě probouzí bubnování, nad jehož příčinou v rozespalosti marně přemýšlím. Amine mě ihned po probuzení vede nahoru po schodech. „Naučili se tlouct rytmicky a ve stejný moment, aby to znělo jako hudba. Kdyby každý tloukl nepravidelně, jak se mu zachce, zbláznili by se z toho. Takhle to zní, jako by pracoval jeden člověk, a přitom jich pracuje třeba deset,“ ukazuje mi muže, kteří bijí paličkami do sklizených rostlin, aby získali pryskyřicový prášek, z něhož se hašiš vyrábí.
Jeho matka francouzsky neumí, neustále mě ale pozoruje s bezelstně měkkým úsměvem a pobízí mne k jídlu. „Říká, že u nás můžeš zůstat, jak dlouho chceš. Když tu budeš třeba měsíc, můžeš ji naučit trochu anglicky a francouzsky a ona tebe arabsky a berbersky,“ tlumočí Amine nadšeně.
„Kohokoli bys na ulici potkala, nabídl by ti střechu nad hlavou a jídlo stejně jako my. I když by asi doufal, že si od něj koupíš nějaký hašiš. Tohle je podle mě možná to nejbezpečnější místo na světě!“
Pozn. autorky: Jméno farmáře bylo z bezpečnostních důvodů změněno.