S metodou mazání paměti přišli vědci na Floridě. Na rozdíl od filmu, ve kterém tento proces zajišťoval děsivě vyhlížející stroj, ale využívají jistou chemickou sloučeninu. A na rozdíl od hlavního protagonisty filmu by si to skuteční pacienti nemuseli na poslední chvíli ze strachu rozmyslet. Nová metoda totiž potlačuje výhradně vzpomínky spojené s konzumací drog.
Pamatovat či nepamatovat?
Ztráta paměti by nám za běžných okolností připadala děsivá. Amnézie patří dodnes mezi ty nejhorší a nejméně pochopené stavy. Dalo by se říct, že Alzheimerova choroba a ztráta paměti s ním spojená je dnes v mnoha ohledech metlou lidstva.
Nová metoda potlačuje výhradně vzpomínky spojené s konzumací drog.
Vědci, kteří přišli s výše zmiňovanou metodou, však věří, že by jejich objev mohl potenciálně vést k naprosté revoluci v léčení závislostí. Miliony uživatelů drog by díky němu mohly doslova zapomenout na „spouštěče“ (tedy vzpomínky spojené s příjemnými pocity po užití drogy), které u nich vedou k rozvoji závislosti a tím i životu plnému bolestivých relapsů, jenž obvykle nekončí dobře.
Má to ale i háček – metoda ještě nebyla otestována na lidech. Není tedy jasné, jestli bude vůbec někdy klinicky použitelná. V současnosti žádá vědecký tým o grant a doufá, že na lidech začne svůj objev testovat do pěti let.
Tajemný lék
„V principu jde o to, že účastníkovi odvykacího programu, který stojí na typické abstinenční terapii, bude podána jediná dávka našeho léku, a tím mu budou z paměti odstraněny veškeré vzpomínky spojené s jejich drogou,“ vysvětluje Dr. Courtney A. Millerová, pracovnice neurologického oddělení Výzkumného institutu E. B. Scrippsové (TSRI) ve floridském městě Jupiter. „Je to fascinující procedura,“ prozradila reportérům deníku Washington Post.
Hovoří se o tzv. „líbánkové“ fázi abstinence – všechno je růžové.
Aby člověk plně docenil význam práce, kterou Dr. Millerová a její kolegové odvádí, měl by rozumět drogové závislosti a současným terapeutickým postupům.
Podle studie, kterou Millerová napsala spolu se sedmi kolegy z TSRI a která vyšla v červenci 2015 v magazínu Molecular Psychiatry, se většina narkomanů neprodleně po započetí abstinence cítí fyzicky i emočně v pořádku a nepociťuje takzvané „bažení“ (silné nutkání užít drogu znovu).
Hovoří se o tzv. „líbánkové“ fázi abstinence – všechno je růžové. V rozmezí zhruba jednoho až tří měsíců ale většina narazí. Pro tuto následující fázi je typická anhedonie, tedy neschopnost se radovat. Vyskytuje se také silné bažení, jež často vede k relapsu.
Jak abstinovat
Centra pro léčbu závislosti pacienty učí abstinovat, aby se své drogy už nikdy nedotkli. Mnoho odvykacích programů zahrnuje také poradenství zaměřené na léčbu psychologických potíží, které za závislostí stojí. Podle studie Dr. Millerové jsou však možnosti farmakoterapie v těchto případech extrémně omezené.
„Na závislost na opiátech, nikotinu a alkoholu existuje relativně účinná substituční terapie. V případě závislosti na psychostimulantech (pervitin, kokain atd.) se však žádná taková léčba nenabízí. Navíc nejsou známy žádné léky, které by zabránily relapsům, ať už se jedná o závislost na čemkoli,“ rozepisují se autoři ve studii.
Dr. Millerová uznává, že představa mazání vzpomínek může být děsivá.
Největším problémem je to, že potenciálních spouštěčů, které mohou v čerstvém abstinentovi znovu probudit narkomana, jsou tisíce – od zjevných nutkání vyvolávaných vizuálním či čichovým stimulem, který drogu připomíná, až po faktory, jež s návykovou látkou zdánlivě nijak nesouvisejí.
„Lidé sice mohou projít léčbou a pak dál normálně žít, ale určitých vzpomínek – těchto spouštěčů – se nemusí zbavit nikdy,“ sdělila Dr. Millerová Washington Post.
„Mohou být čistí už delší dobu, ale pak narazí na něco, co zapůsobí jako spouštěč. Připomene jim to, jak drogu užívali, a vyvolá bažení vedoucí k následnému relapsu (…) Tyto vzpomínkové spouštěče patří k nejrizikovějším faktorům.“
Terapie expozicí
Některé odvykací programy uplatňují expoziční terapii, kdy je pacient postupně vystavován rizikovým situacím, jimž odolává, aby tak přeprogramoval svůj mozek. Původní spouštěč ale zůstává v jeho psychice ukrytý jako časovaná bomba.
„Mysl a paměť mě odjakživa fascinovaly,“ přiznává Courtney A. Millerová, která se zabývá studiem vztahu mezi závislostí a pamětí už patnáct let. „Každý z nás je sbírkou vlastních vzpomínek.
Navíc nejsou známy žádné léky, které by zabránily relapsům, ať už se jedná o závislost na čemkoli.
Právě proto jsou choroby jako ta Alzheimerova tak strašné – člověk ztratí kontakt s vlastní osobností. Svůj zájem o paměť tedy využívám tak, abych mohla pomoci lidem, které něco sužuje, ať už je to závislost, posttraumatický stresový syndrom nebo třeba právě Alzheimer.“
V průběhu posledních dvou let učinila Dr. Millerová spolu se svými kolegy hned několik pozoruhodných objevů týkajících se paměti a závislosti. „Vzpomínky spojené s užíváním drog, jako je pervitin, se podle všeho v mozku ukládají pomocí jiných mechanismů než jiné, všednější vzpomínky,“ vysvětluje Millerová. „Vzpomínka na pervitin se v mozku v porovnání s ostatními vzpomínkami chová odlišně.“
Co to všechno znamená
Pojďme se podívat na ilustrativní případ. Nějaká všední vzpomínka, třeba na návštěvu tety Běty, kterou váš mozek uchovává, není na buněčné úrovni nic víc než síť spojů mezi neurony. Těmto spojům se říká dendritické trny. Jako podpora a lešení jim slouží protein zvaný aktin. „Když se učíme novým věcem, aktin začne pracovat a díky tomu se naše dendritické trny mohou rozrůstat, takže ukládají vzpomínky,“ vysvětluje Millerová.
Pokud hovoříme o všedních vzpomínkách typu „teta Běta přijela jednoho dne na návštěvu“, stabilizuje se aktin během několika minut. Jedná-li se ale o vzpomínky na pervitin – například na první dávku – aktin se nestabilizuje nikdy, a vzpomínka tak zůstává přítomná a zranitelná.
Při použití blebbu by ale měly být ohroženy jen vzpomínky spojené s užíváním drog – tedy přesně ty, kterých se chtějí léčící se závislí tolik zbavit.
V roce 2014 našla Millerová se svými kolegy způsob, jak tuto zranitelnost využít: „Přišli jsme na metodu, kterou pronikneme dovnitř a celý proces ukončíme,“ popisuje výzkumnice. Nasazením léčiva zvaného latrunculin A se jejímu týmu podařilo nestabilní aktin napadnout a vzpomínku na užití drogy vymazat.
Tehdy studii většina expertů na závislost považovala za zásadní průlom.
„Tato zjištění skutečně mění situaci,“ potvrdil pro Discovery News Gary S. Lynch, profesor psychiatrie při Lékařské fakultě Kalifornské univerzity. „Objev by nás mohl dovést ke zcela novému způsobu léčení závislosti.
Za posledních deset let se objevila spousta výzkumů, které zpochybňovaly tvrzení, že paměť je neotřesitelná. Tato studie ovšem ukazuje, že paměť je skutečně dynamická a tvárná a že se závislostí bychom se teď možná mohli začít potýkat i jinak než doposud.“
Není to tak jednoduché
Profesor Lynch však ve své pochvale nastínil i zásadní problém: „Aktin patří k nejrozšířenějším proteinům v našem těle. Zjištění, že tak úzce souvisí se závislostmi, může mít nedozírné důsledky.“ Vzhledem k tomu, jak hojně se aktin v lidském těle vyskytuje, by totiž zásahy do jeho aktivity mohly působit na zdraví člověka velmi negativně.
„Díky aktinu se stahují svaly, funguje srdce, dělí se buňky,“ ozřejmuje Dr. Millerová. „Pokud bychom ho inhibovali (potlačili – pozn. red.), pacienta by to nejspíš zabilo.“
Drogově závislí by se tak teoreticky mohli svých spouštěčů zbavit už po jedné dávce.
Namísto aktinu však její tým při novější studii nalezl jinou molekulu. Jedná se o nesvalový myozin IIB, který je možné inhibovat, aniž by to mělo pro pacienta zásadnější negativní důsledky. „To znamená, že teď můžeme pracovat na léku, který budou lidé moci skutečně užívat,“ věří vedoucí výzkumu.
Vědci z TSRI podali v průběhu zkoumání myši navyklé na pervitin lék jménem blebbistatin (zkráceně blebb), který inhibuje zmiňovaný myozin. Myš podle studie přestala drogu na dlouhou dobu (minimálně třicet dní) vyhledávat – spouštěče byly tedy patrně deaktivovány a vzpomínky spojené s drogou potlačeny. Stačila k tomu jediná dávka.
Stejně důležité pak je, že myš nepřišla o žádné jiné vzpomínky. „Obzvláště vzrušující je to, že myozin stačí inhibovat jen jednou,“ popisuje Millerová. „Účinek trval po celou dobu, co jsme zvířata monitorovali. Radši bych se vyhnula slovu ‚vymazané‘, ale zdá se, že vzpomínky na drogu jsou skutečně pryč.“
Jedna dávka
Drogově závislí by se tak teoreticky mohli svých spouštěčů zbavit už po jedné dávce. Na cestě k cíli je však stále několik překážek. Ze všeho nejdřív musí Dr. Millerová se svým týmem otestovat, zda blebb funguje stejně dobře i při závislosti na jiných drogách.
„Upřímně řečeno, zatím to prostě nevíme,“ přiznává. „Nemáme to v tuto chvíli jak předvídat, takže zkrátka budeme muset provést další testy.“
Millerová dále uvedla, že je třeba také zajistit, aby bylo užívání blebbu bezpečné pro člověka.
Má to ale i háček – metoda ještě nebyla otestována na lidech. Není tedy jasné, jestli bude vůbec někdy klinicky použitelná.
A nakonec ještě zbývá přesvědčit pacienty, aby vymazali – nebo alespoň potlačili – část vlastních vzpomínek. Ve Věčném svitu neposkvrněné mysli začne nešťastně zamilovaný hrdina svého rozhodnutí na poslední chvíli litovat a zoufale se snaží své vzpomínky před likvidací ochránit.
Při použití blebbu by ale měly být ohroženy jen vzpomínky spojené s užíváním drog – tedy přesně ty, kterých se chtějí léčící se závislí tolik zbavit.
Dr. Millerová uznává, že představa mazání vzpomínek může být děsivá. „Zdá se ale, že blebb funguje s chirurgickou přesností a vyjímá výhradně vzpomínky spojené s pervitinem.“
Navrací zkrátka neposkvrněnou mysl a přináší naději závislých na nový začátek.
Zdroj: washingtonpost.com
