Roksana
Navlíknul jsem se do starý péřovky, otevřel dokořán okno a rozkročmo si sednul na parapet. Normálně mám z vejšek docela závratě, ale protože byla totální tma, tak jsem z šestýho patra svýho podkrovního bytu dolu ani pořádně nedohlídnul. Jen jsem tušil, že kdesi hluboko dole je tmavej dvůr, důkladně překrytej stínama okolních baráků.
Většina oken byla potemnělá, jen z některejch občas vyšlehly záblesky sobotní televizní zábavy. Televizi jsem neměl a nijak jsem po ní netoužil. Nejradši bych zašel za kámošema do Movie baru, ale tak nějak tradičně jsem neměl prachy. Tak jsem si koupil aspoň pivo v PET lahvi.
Chvíli jsme se jen tak nezávazně pozorovali s jedním holubem. Zapálil jsem si a vyfoukl směrem k němu oblak dýmu. Těžko by tam doletěl, ale chtěl jsem ho tím odehnat, vadilo mi, jak na mě čumí.
Tak já si musim kupovat pivo v PET lahvi a tady si nějakej zbohatlickej kretén nechá přivézt vanu vrtulníkem rovnou na terasu a ještě k tomu v sobotu večer!
Najednou začal sám od sebe splašeně mávat křídly a během chvilky zmizel kdesi ve tmě. V ten samej moment zaburácela nad mojí hlavou ohlušující bouře. Ztemnělej dvůr prořízl záblesk ostrýho světla. Nejdřív jsem nechápal, co se vlastně děje. Zvedl se vítr a nad hlavou se mi objevil velkej dopravní vrtulník s jakymsi na lanech zavěšenym břemenem.
V první chvíli mě napadli ufoni v létajícím talíři. Nechápal jsem až do doby, než se vrtulník přesunul nad protější dům, kde aktuálně skončila přístavba několika novejch pater. Vrtulník začal pomalu spouštět svůj náklad na jednu z teras. Podlouhlej, v kartonu zabalenej balík, lehce se kývající v poryvech větru roztočený vrtule. Na terase už čekali čtyři chlápci a balík začali zběsile odvazovat.
Rovnou ho na terase rozbalili. Byla to vana. Nějaká moc fajnová vana, se zlatejma nožičkama a spoustou nablyštěnejch sraček a cingrlátek. Typickej ruskej design, jak pro cara, o tom nebylo pochyb. Vrtulník hřmotně zaburácel, nabral sílu a zmizel za vyděšenými bloky domů. Tak já si musim kupovat pivo v PET lahvi a tady si nějakej zbohatlickej kretén nechá přivézt vanu vrtulníkem rovnou na terasu a ještě k tomu v sobotu večer!
Dělníci ji začali hned instalovat. Doprostřed velký, luxusní místnosti, jejíž prosklený stěny mířily přímo na terasu…
Užíval jsem si už asi osmou cigaretu a holub, co mě pozoroval se zase vrátil. Dělníci zmizeli, ale prosklená místnost s pozlacenou vanou uprostřed, která teď ze všeho nejvíc připomínala nějakej pohanskej oltář, dál zářila desítkama oslňujících bodovek do ztemnělý noci.
No nic proti Ruskám, ale chystal jsem se ji pozvat na drink, teda až budu mít prachy…
Kromě vany byly v místnosti už jen dvě kožený křesla, nějaká skříňka a umyvadlo. Taky tak nějak hnusně pozlacený. Ty ruský syčáci měli čtyřikrát větší koupelnu, než byl celej můj byt. Úplně nepochopitelný mrhání prostorem. Trochu naštvaně jsem flusnul do tmy a poslouchal, až to dole mlaskne.
A pak se tam objevila. Parapet se se mnou zakymácel. Měl jsem pocit, že se třese celej dům. Hned jsem ji poznal. Trochu mě to zklamalo. Tak ona je Ruska. V luxusních bytech naproti totiž bydleli jenom Rusáci. Nikdo jinej by to taky nezaplatil. A ta hnusná zlatá vana to jen potvrzovala. Ale o tý malý blonďatý krásce jsem si myslel, že je Češka nebo aspoň Švédka.
Potkával jsem ji občas v ulici s takovym stejně blonďatym psem. Hrozně se k sobě hodili. Vždycky když jsem je potkal, zavazoval jsem si tkaničku nebo tak nějak vůbec zdržoval, abych si ji mohl co nejdéle prohlížet. Myslím, že už mě trochu prokoukla. Možná proto se na mě vždycky šibalsky usmívala.
Měla docela velkou pusu, krásně velkou. No nic proti Ruskám, ale chystal jsem se ji pozvat na drink, teda až budu mít prachy, ale Ruska by se mnou určitě nešla, protože ty právě hlavně na prachy koukaj. Zatracená chudoba!
Nevim, proč mě to napadlo, ale začal jsem jí sám pro sebe říkat Roksana. A teď tu byla, skoro na dosah. Měla na sobě huňatej bílej župan, v kterym se neuvěřitelně ladně pohybovala koupelnou, čistila si zuby a při tom se tak trochu houpala v bocích, občas udělala takovou zvláštní otočku a smyčku. Očividně tančila.
Určitě tam měla puštěnou nějakou muziku a strašně rád bych věděl jakou. A pak najednou shodila ten župan a celý čtvrti na odiv ukázala svoje nahý bílý tělo. Švédka nebo Ruska, najednou to bylo úplně jedno.
Z jejích nahejch zad na mě výhružně zíral vytetovanej drak. Hned jsem ho poznal.
Dal bych teď všechno na světě, abych mohl bejt s ní v tý zlatý vaně a třeba jí jenom houbou drhnout záda. Byla to dobrá představa, až jsem se začal na tom parapetu nepříjemně ošívat a chytal dvojí závrať, jednu z vejšky, druhou z nahý Roksany.
Vzpomněl jsem si na Gumana a černookou Ivu, jak si to v lakovně rozdávali v plechový odmašťovací vaně plný sraček. Tohle byla úplně jiná liga. Pomalu jsem k Brodu a všemu, co s nim bylo spojený, začínal mít nepřekonatelnej odpor. Začalo mě srát, že nejsem zase bohatej.
Bylo už dlouho po pracovní době, když někdo nesměle zaklepal na dveře mojí kanceláře. Trochu mě to zarazilo. Touhle dobou už tu dělníci většinou nebyli. Že by Sýrová? Ale ta už neklepe, rovnou rozrazí dveře a běží co nejrychleji k mýmu stolu, aby mě načapala, jestli zrovna nesurfuju na netu po něčem nepracovním. Ta baba hledá každou záminku, aby si na mě mohla stěžovat u majitele. Zatím jsem ji tu příležitost nedal.
„Vstupte, ano.“ Ve dveřích se objevila trochu rozpačitá hlava Emila Gumana. „Tóó pane, jsem vám chtěl jenom ukázat kluka.“ Guman otevřel dveře dokořán a za ruku vtáhl do kanceláře malýho, černovlasýho klučíka, mohlo mu bejt sotva pět let.
„Vendo, dobře se dívej, když se budeš dobře učit, tak skončíš v nějaký takovýhle kanceláři, a ne jako táta. Maká jak mezek a má z toho hovno! Víte, že ta svině mi tu vejplatu ještě celou neposlala?!“
Venda Guman se styděl a celou dobu koukal upřeně do země.
Zatraceně!
„Ahoj, tak tě zdravim. Já nevim, jestli by tě zrovna bavilo sedět tady v takové kanceláři a probírat se papírama, co? Co bys chtěl dělat, baví tě něco?“ Venda koukal dál do země.
„Chtěl bych bejt hololezec,“ vypadlo z něj nesměle po chvíli.
„Tak to je skvělý, to mě dřív taky bavilo. Dokonce mám jednoho kamaráda, co byl s výpravou na Everestu. A lezeš někdy s tátou po horách?“ Venda zakroutil hlavou, že ne. „Ani v tělocvičně, na takových těch umělých stěnách, to nelezeš?“ Zase kroutil, že ne.
„Tak pane Gumane, vemte někdy synka na umělou stěnu, to ho bude bavit, v Holešovicích je jeden skvělý areál, hned kousek od vlaku.“
Emil zakroutil odmítavě hlavou i očima, stejně jako před tím Venda. „My do Prahy nejezdíme. My jsme doma tady, tak proč bych jezdil do Prahy. Tady žádná stěna neni, tak si holt kluk najde jinou zábavu. Já jsem v jeho věku tak akorát střílel prakem. Dneska jsou ty haranti hrozně náročný.“
„Tak, Emile, deme, nebo mám jít napřed?!“ Ve dveřích se objevila nervózní hlava s černým copem.
„Jo jsem zapomněl, mladá je tady taky, tak se můžete třeba představit,“ pokrčil rozpačitě rameny. Měl jsem silné dejavu, že ji odněkud znám.
„Dobréj,“ přehodila žvejkačku z jednoho kouta pusy do druhýho a při tom naprázdno polkla.
Venda se rozběhl k ní. „Ukaž,“ sehnula se k němu a ohrnula mu plandající se nohavice. Ve chvíli, kdy se ohýbala, se jí shrnul svetr. Z jejích nahejch zad na mě výhružně zíral vytetovanej drak. Hned jsem ho poznal. Teprve teď jsem si s patřičnym zájmem prohlídnul Gumanovu manželku. Jasně, byla to ona. Ženská s drakem, co si to s kýmsi rozdávala přímo u nádraží. Ale ten někdo rozhodně nebyl Guman. Zatraceně!
