Bohužel se však také v očích americké politické reprezentace stalo nepřítelem a tvrdou drogou. V tehdejším Československu se paradoxně díky komunistickému režimu udržel výzkum LSD až do sedmdesátých let. Za tu dobu na sobě účinky halucinogenů vyzkoušely stovky českých a slovenských umělců, filosofů a dalších osobností – včetně našeho současného prezidenta.
První psychonauti
Jan Evangelista Purkyně bývá považován za našeho prvního psychedelického experimentátora. Kromě biologie, anatomie, fyziologie a dalších oblastí vědeckého zájmu se totiž věnoval během svých studií také otázce účinnosti různých léčiv. A testoval je sám na sobě.
Vedle různých projímadel a dávidel zkoušel účinky opia, muškátového oříšku či velkých dávek kafru, které vedly k dočasnému ochrnutí a dokonce až k pádu do bezvědomí. Z jedovatých, volně rostoucích bylin vyzkoušel náprstník a rulík zlomocný.
Když mu doktor Jirásek odmítl navrtat lebku a elektrodami dráždit určité části mozku, rozhodl se experimentovat s požíváním omamných látek.
Druhy náprstníku (Digitalis) sice žádné halucinace nepůsobí, avšak rulík zlomocný (Atropa belladonna), lidově také blázníček či čertova třešeň, obsahuje tropanové alkaloidy (především atropin a skopolamin), které halucinogenní účinek prokazatelně mají. O žádném příjemném tripu ale rozhodně mluvit nelze. S extrahovaným atropinem v podobě očních kapek experimentoval ve čtyřicátých letech i jistý praktický lékař Vomela.
Za prvního skutečného psychonauta mezi československými vědci však můžeme považovat až psychiatra Svetozara Nevoleho. Ačkoli se podle jeho současníků jednalo o jednoho z nejtalentovanějších a nejoriginálnějších myslitelů na poli předválečné (a poválečné) československé psychiatrie, dnes je jeho jméno prakticky neznámé.
Nevole byl silně inspirován snahou J. E. Purkyněho zkoumat zvláštní „optické jevy“ sám na sobě. Dlouhodobě byl fascinován neobvyklými stavy, jež lze zažít během běžného či lucidního snění. Ve své snaze zakoušet neobvyklé stavy však Nevole zašel mnohem dál než za obyčejný spánek.
Když mu jeho kolega doktor Jirásek odmítl navrtat lebku a elektrodami dráždit určité části mozku, rozhodl se využít raději méně invazivní metody – začal experimentovat s požíváním omamných látek.
Dokument ČT o výzkumech LSD je volně přístupný v i-vysílání pod názvem LSD made in ČSSR.
Přes alkohol a experimenty s extrakty z jedovatých hub se dostal až k meskalinu (psychoaktivní složce jihoamerické drogy peyotl), který se stal zásadním zdrojem jeho inspirace. Nevole byl vůbec prvním známým českým vědcem, který tuto látku na vlastní kůži okusil.
Obdivoval schopnost meskalinu nabourávat chápání objektivní reality a navozovat stavy blízké určitým typům duševních nemocí. Ve své práci O smyslových ilusích a jejich formální genese zveřejnil Nevole vlastnoručně kreslené obrazy, jež zachycují například hořící konec cigarety či sklenici s pivem tak, jak je vnímal během intoxikace.
Začal také pokládat znepokojivé otázky ohledně skutečné povahy našeho vnímání reality. Ptal se, jak si můžeme být jisti, že jsme skutečně trojrozměrné bytosti žijící v trojrozměrné realitě? V práci O čtyřrozměrném vidění tvrdí, že naše vnímání tříprostorových dimenzí je jen naučenou iluzí.
Díky svým experimentům s meskalinem totiž prý byl schopen nahlédnout až do dimenze čtvrté, a dokonce uvažoval o sestrojení přístroje nazvaného hyperstereoskop, který by čtvrtou dimenzi zobrazil lidem i bez užití meskalinu.
Ačkoli se takové myšlenky někomu mohou zdát bláznivé, Nevole se jimi snažil především nabourat stereotypní vzorec vnímání reality a relativizovat způsob, jakým ji nazíráme.
Ve své době byla Sadská největším výzkumným pracovištěm, kde se využívalo LSD, v celé Evropě.
Nevoleho myšlenky dalece překročily hranice československé teoretické psychiatrie třicátých a čtyřicátých let. Právě kvůli jeho nekonvenčnosti (jež do velké míry vycházela i z poznatků získaných během studijního pobytu v Paříži) byla Nevoleho nadějná vědecká kariéra po nástupu komunismu přerušena a on byl odstaven do role řadového psychiatra.
Ačkoli neztrácel originalitu ducha a myšlení, profesně se již nikdy nemohl uspokojivě realizovat. Komunistický režim mu házel klacky pod nohy tak dlouho, až jej zcela zlomil. 11. září 1965 spáchal Svetozar Nevole sebevraždu a jeho osobnost postupně upadla v zapomnění. Psychedelické semínko, které svými meskalinovými pokusy zasel, však začalo klíčit a postupně nabíralo na větší a větší síle.
Nástup revoluce
LSD se v tehdejším Československu samozřejmě neobjevilo náhodou. Je všeobecně známo, že tento derivát kyseliny lysergové syntetizoval Albert Hofmann z námelového alkaloidu ergotaminu pro basilejskou farmaceutickou firmu Sandoz. V bývalém Československu se námelové alkaloidy (ergotaminy a ergotoxiny) továrně zpracovávaly pro výrobu léků už od dob první republiky.
Československo proto jako jedna z takzvaných „námelových velmocí“ obdrželo tento nový derivát od firmy Sandoz darem. V roce 1961 se pak podařilo inženýru Semovskému ve VÚFB (Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii) syntetizovat LSD vlastní cestou a závody Spofa v Komárově u Opavy tak mohly představit svůj nový produkt – Lysergamid, originální československé LSD.
Jak si můžeme být jisti, že jsme skutečně trojrozměrné bytosti žijící v trojrozměrné realitě?
Výzkum účinků LSD na lidských participantech zažil v komunistickém Československu opravdový boom. Během let 1952–1974 se uskutečnily testy na tisících dobrovolníků v rámci celé tehdejší republiky.
Centry výzkumu se stalo především psychiatrické oddělení v Sadské, kde výzkumníci provedli s dobrovolníky kolem tří tisíc (!) kyselinových sezení, a psychoterapeutické oddělení Výzkumného ústavu psychiatrického (VÚPs) v Praze-Bohnicích.
Jako první začal s výzkumem účinků LSD na dobrovolnících v roce 1952 Jiří Roubíček – či přesněji jeho asistent J. Srnec, patrně vůbec první člověk v Československu, který kdy osobně vyzkoušel LSD.
Roubíček vnímal stav po požití LSD především jako jakousi modelovou psychózu, snažil se na základě intoxikace zdravých jedinců zjistit, jak se cítí a jak vnímá psychicky nemocný člověk.
Především pak oceňoval možnost sebeintoxikace, díky níž se psychiatr dokáže na chvíli vtělit do duše nemocného a lépe tak pochopit jeho pocity i jeho nemoc. Zároveň se pokoušel prokázat léčebný potenciál LSD u lidí s depresemi či neurózami.
Nebyl to však Roubíček, ale právě jeho asistent Srnec, který s intoxikovanými umělci, psychology a psychiatry trávil čas během jejich tripu, zaznamenával jejich výpovědi a staral se o jejich pohodlí. Roubíček nakonec shrnul poznatky získané z celkem 130 sezení v práci Experimentální psychosy.
Zlatá šedesátá
Výzkumná skupina, která vznikla již v padesátých letech pod vedením Miloše Vojtěchovského, zkoumala účinky halucinogenů z hlediska experimentální neurochemie, psychopatologie a spánkové deprivace.
Koncept modelových psychóz rozvíjeli podobně jako Roubíček, spektrum podávaných halucinogenů však bylo mnohem širší: vedle LSD testovali na dobrovolnících i meskalin, psilocybin, adrenochrom (halucinogen získaný oxidací adrenalinu) nebo anticholinergní halucinogeny (antidepresivum benzactyzin, atropin atd.).
Začal také pokládat znepokojivé otázky ohledně skutečné povahy našeho vnímání reality.
Významným zjištěním také bylo, že látka chlorpromazin dokáže účinky LSD poměrně rychle zastavit a dostat tak dobrovolníky ven z případného nepříjemného tripu.
Z výzkumné skupiny kolem Vojtěchovského vzešel také Stanislav Grof, který od šedesátých let působil na nově vzniklém VÚPs, kde osobně experimentoval s různými druhy halucinogenů a později se proslavil vynálezem techniky holotropního dýchání.
Největší výzkumná skupina se ale zformovala kolem Milana Hausnera v již zmíněné Sadské, která prováděla svoje experimenty až do roku 1974. Ve své době byla Sadská největším výzkumným pracovištěm, kde se využívalo LSD, v celé Evropě. Hausner nashromáždil ohromné množství materiálů včetně kreseb od intoxikovaných dobrovolníků, vyvinul vlastní metody psychoterapie a prosazoval také důležitost osobní zkušenosti psychiatra s LSD.
Svůj názor na samotnou látku a represivní opatření, která se ze Spojených států amerických začala šířit do celého světa, vyjádřil v článku z roku 1969 nazvaném „LSD kontra konvence“:
„Strašidlo LSD obchází svět. (…) Lysergamidem intoxikovaná kočka bojící se bílé myši prošlá světovým tiskem se stala legendárním symbolem. Symbolem hrůzy, která přichází vždy, kdykoli selhávají obvyklé obranné mechanismy, především popření, kdykoli se bourá narcistický sebekoncept o sobě samém a strhuje se slavobrána všemocné racionality. (…) Proto je i LSD dávána do želez. Proto tak mohutná tisková antikampaň. (…)
Společnost zavrhuje ve svém celku drogy jí nebezpečné svou introspektivní schopností. Oč účelnější je tu extrovertní alkohol, schopný vyvolat i konsumovat tupé štěstí s následnou kocovinou? Kocovina ze strženého sebevědomí může být smrtící.“
Proč tedy komunisté tak dlouho tuto drogu „prozření“ tolerovali?
Komunisti na tripu
LSD bylo státními orgány v komunistickém Československu kontrolováno už od začátku jeho výroby, tedy ještě před rokem 1966, kdy Světová zdravotnická organizace (WHO) na popud Spojených států doporučila plošnou kontrolu této látky.
Komunistický režim od začátku počítal s možností, že bude moci LSD využívat jako bojovou látku, a tudíž ani psychiatrické výzkumy nijak neperzekvoval.
Naštěstí k žádným hrozivým scénářům kontaminace nepřátelských měst aerosolem z LSD nikdy nedošlo.
Tajné armádní pokusy s LSD byly běžnou součástí studené války na obou stranách, a proto si své zažili i českoslovenští vojáci. Původní předpoklad byl, že LSD poslouží jako „zneschopňující látka“ – tedy že nepřítele neusmrtí, ale zabrání mu bojovat. Látka by se šířila buď rozprašováním z letadel ve formě aerosolu, nebo pozemní kontaminací zdrojů.
Na originálním armádním videu z roku 1969 (dostupné na YouTube) je zobrazen experiment, který probíhal v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Čtyři příslušníci československé armády přišli provést „štábní cvičení na mapách“, přičemž na začátku dostali kelímek s LSD, a pak se postupně nestačili divit ani oni sami, ani výzkumníci, kteří jejich chování pozorovali skrytými kamerami.
Efekt LSD byl v tomto případě skutečně „zneschopňující“. Naštěstí však k žádným hrozivým scénářům kontaminace nepřátelských měst aerosolem z LSD nikdy nedošlo.
S tím, jak bylo LSD a později i psilocybin zařazeno drogovou komisí OSN na seznam tvrdých drog, se šance pro jeho výzkum postupně uzavíraly po celém světě. Československá armáda to se svojí „tajnou zbraní“ po normalizaci také vzdala, a státní orgány proto začaly šlapat na paty i psychiatrickému výzkumu.
Experimentů se zúčastnily osobnosti jako Jan Švankmajer, Boris Hybner, Jiří Anderle, Karel Gott a mnoho dalších.
Mezi běžnou populaci přitom LSD nikdy masově neproniklo tak jako v USA či západních zemích. Ve zprávě o léčebném využití halucinogenů z roku 1967 se v reakci na zahraniční tlak píše: „Opětovně bylo konstatováno, že státem řízená a kontrolovaná distribuce Lysergamidu Spofa se osvědčila a nevedla zatím k jedinému případu zneužití na území ČSSR. Plně bylo schváleno zpřísnit distribuční opatření tím, že Lysergamid Spofa bude podroben opiovému zákonu za ponechání již zavedeného systému distribuce v tuzemsku.“
V roce 1974 ale přišel definitivní zákaz výroby Lysergamidu i jakýchkoli výzkumů, ve kterých by hrálo roli LSD.
A dobrovolníci?
Na svoje pokusy s LSD si psychiatři samozřejmě nevybírali náhodné osoby. Vedle lidí s různými duševními poruchami, u nichž doufali v terapeutický potenciál LSD, a samotných psychiatrů probíhaly testy i na zdravých dobrovolnících. Ti byli rekrutováni především z řad umělců a filosofů.
Experimentů se zúčastnily osobnosti jako Jan Švankmajer, Boris Hybner, Jiří Anderle, Karel Gott a mnoho dalších. Někteří na svůj zážitek vzpomínají jako na zásadní zlom, který jim otevřel zcela nové životní obzory, pro jiné tak důležitý nebyl a najdou se i takoví, kteří se vůči zážitku staví negativně. Nicméně ve studii Petra Winklera, jež se zaměřila na zpětné hodnocení LSD zážitku po zhruba 40 letech, uvádí 20 z 22 respondentů tuto zkušenost jako pozitivní.
Psychedelické semínko, které Nevole svými meskalinovými pokusy zasel, však začalo klíčit a postupně nabíralo na větší a větší síle.
Také není úplně pravda, že by LSD neprosáklo za hranice psychiatrických oddělení. Tajné amatérské experimenty se konaly i na bezpečných místech mimo města, na chatách a chalupách. Právě při chatovém dýchánku s LSD byl intoxikován i mladý Miloš Zeman – z nějakého důvodu však na něj prý látka vůbec nepůsobila. Kdo ví, jak by jeho život pokračoval, kdyby se tak stalo.
Devadesátá léta, pád železné opony a rozšíření nových komunikačních technologií umožnilo velkou renesanci jak v rekreačním užívání psychedelik, tak především v jejich výzkumu. Pole zkoumaných látek a jejich předpokládaných účinků je mnohem širší a komplikovanější než v padesátých a šedesátých letech.
Hledají se způsoby léčby závislostí, úporných bolestí hlavy či depresí, hledá se způsob navození mystických zážitků, zkoumá se ayahuasca, psilocybin, ketamin…
A ani Česká republika se svojí bohatou tradicí za tímto výzkumem nezaostává. Národní ústav duševního zdraví znovu provádí experimenty na dobrovolnících s psilocybinem, Česká psychedelická společnost šíří osvětu, pořádá přednášky a publikuje vědecké výzkumy ve formě srozumitelné i pro širší veřejnost.
Je totiž skutečně důležité, abychom se naučili s psychedeliky správně zacházet – při neopatrném užití mohou ublížit, při uvědomělém a správném mohou nabídnout ohromné benefity.
Upřímná a otevřená debata o skutečných schopnostech psychedelik, zbavená všech mýtů i tabu je tím, co česká i světová společnost potřebuje. A taková debata se samozřejmě nemusí týkat jen psychedelik.
Dokument ČT o výzkumech LSD je volně přístupný v i-vysílání pod názvem LSD made in ČSSR.
