Občas si je někdo splete s žampiony, omylem je sní, vidí hodně divné věci a leckdy se i zblázní. Přestože jsem tomu tenkrát příliš nevěřil (nebyl internet a chyběla literatura), něco mě na tom příběhu fascinovalo.
O pár let později jsem se o tom zmínil na táboře a vedoucí – studovala botaniku – k mému údivu potvrdila, že záhadné houby existují, jmenují se lysohlávky a opravdu nejsou v žádném atlase.
Na střední škole jsem kupodivu lysohlávky nepotkal. Pak přišla vysoká škola a s ní přístup k internetu, kde jsem se díky stránkám jako erowid.org konečně dozvěděl celou pravdu. A byl jsem nadšen. Chyběla jen drobnost – nějaké ty houby sehnat.
To se mi poštěstilo až po pár letech, když jsem od jednoho známého dostal malou zásobu čerstvě usušených houbiček darem. První pokus s malým množstvím byl slibný – noční les vypadal tak nějak jinak a představivost dosáhla vyšší úrovně. Zvláštní chuť sušených lysohlávek mi připadala podivně povědomá.
 |
Ale až druhý pokus o týden později bych nazval prvním skutečným výletem. Snědl jsem větší množství hub a zapil je hruškovým džusem. Po dvaceti minutách jsem měl pocit, že něco je jinak, ale mohlo to být očekáváním. Raději jsem sešel do přízemí a díval se se sestrou na televizi. Za dalších dvacet minut se dostavily lehce nepříjemné tělesné pocity, ale poučen literaturou jsem se jich neděsil, odešel do ústraní a čekal, co přijde dál. A přišlo to rychle – už po dalších pěti minutách nemohlo být o změně vědomí pochyb. Čas plynul pomalu a při otevřených očích jsem měl podobné pocity, jako po velké dávce marihuany při očích otevřených. A všechno okolo bylo tak nějak jasnější a přehlednější. V tu chvíli začaly být mé zápisky trochu zmatené, protože jsem měl potíže vzpomenout si, co jsem zapsal před chvílí. Prošel jsem se po zahradě, zalil květiny a vyrazil do blízkého lesa. Po čtvrt hodině jsem dorazil na své oblíbené místo na skále nad přehradou. Od užití hub uplynula hodina a čtvrt. Kochal jsem se neuvěřitelně krásným výhledem a přírodou okolo. Poslouchal jsem zvuky ptactva, užíval si paprsky podzimního slunce „prosakujícího“ z mraků nad jezerem a bylo mi příjemně teplo. V dálce za lesem štěkali psi a zemědělci pracovali na polích. Země se slabě nadouvala. Vlnky na hladině jezera vytvářely náznaky obrazců a k tomu jako doprovod zněl koncert hmyzu a ptáků. Uvnitř jsem dosáhl stavu klidu. Jen jsem vnímal divukrásné okolí, o kterém jsem si předtím myslel, že ho důvěrně znám. Ta krása byla božská, lepší než kouzla. Cítil jsem se osvobozený od chtění a lpění. Nad mou hlavou se protrhaly mraky. Kolem přeletěla vážka. Ano, teď to zní banálně, ale já jsem to všechno neuvěřitelně prožíval. Mazlil jsem se se smrčkem a chtělo se mi plakat nad nesmyslností naší existence. V dálce jsem slyšel provoz, neustálý proud aut jako krev naší civilizace, a vlnky na hladině ustaly. Potichu jsem plakal a přál si navěky setrvat tak, jak jsem byl. Nikdo nerušil mou samotu. Ležel jsem na zádech na lavičce a pozoroval oživlé mraky a vzory ve větvích stromů. Byl jsem tam přes hodinu. Nakonec jsem se podvolil osudu, vydal se na pomalou cestu k domovu a chvílemi plakal radostí ze znovunalezené krásy okolo. A pak to pomalu skončilo. Trvalo to jenom pár hodin, ale žil jsem tím ještě měsíce poté.
Další výlet jsem podnikl s vyšší dávkou a ve tmě, a přestože to byl objektivně hlubší zážitek, ten první zůstal krásnějším. Třetí a zatím poslední výlet o několik let později byl zas ukázkovým příkladem toho, jak houby neužívat, a dodnes se za něj stydím – nevhodný psychický stav, špatné místo a k tomu ještě konopí a pivo… Prostě všechno špatně. Bad trip to sice přímo nebyl, ale asi na hodinu jsem přestal rozumět lidské řeči, slova vnímal jen jako emočně nabité zvuky a mysl měl plnou jakýchsi neverbálních vzpomínek z raného dětství, které působily natolik známým a samozřejmým dojmem, až to děsilo. Jako by ani po třiceti letech neztratily nic ze své intenzity, ačkoliv k nim v běžném stavu vědomí nemám přístup.
Houbičky mě bezesporu obohatily, i když ani po letech neumím přesně popsat jak. Jejich vliv byl totiž dlouhodobý a nenápadný. Víc si všímám detailů a vidím krásno i v obyčejných či na první pohled nenápadných věcech. Podotýkám, že jsem ani v jednom případě neužil vysokou dávku, takže jsem zdaleka nezažil všechno.
