Mezi reformátory konopných zákonů není snad důležitější postavy, než je Ethan Nadelmann, výkonný ředitel společnosti Drug Policy Alliance. Ten se však nyní po více než dvaceti letech úspěšného vedení organizace rozhodl odstoupit. Poslední den ve funkci si našel čas pro rozhovor s magazínem The Daily Beast, aby promluvil o vydařené minulosti, ale i nejisté budoucnosti konopného odvětví.
„Šílená“ představa legalizace
Když jsem Nadelmanna poprvé potkal koncem devadesátých let, myslel jsem si, že je to šílenec. Jediný, kdo tehdy mluvil o legalizaci konopí, byli zhulenci jako Cheech a Chong. Nadelmann byl jako zjevení – vachrlatý intelektuál, který se však pouštěl do války proti drogám s argumenty ostrými jako břitva. Jeho tvrzení mě naprosto přesvědčily – dal jsem mu za pravdu, ale budoucnost legalizačního hnutí mi stále připadala temná.
Mýlil jsem se. O dvacet let později stojí za legalizací 60 procent populace. To je oproti 25 procentům z devadesátých let výrazný posun. Ve dvaceti devíti státech je dnes k dispozici léčebné konopí, tehdy nebylo nikde. Osm z nich dokonce konopí legalizovalo v plném rozsahu.
Hlavními cíli jsou především ukončení masového věznění ve jménu války proti drogám a vnímání užívání drog a závislosti jako medicínského problému.
Nadelmann hrál důležitou roli ve většině referend o konopí. První důležitou organizací, na které se podílel, byla Kalifornská iniciativa pro léčebné konopí v roce 1996. Jeho společnost úspěšně zavedla reformy trestního práva v Kalifornii, New Jersey a New Yorku. Jeho přednášku v rámci platformy TED s názvem „Proč potřebujeme ukončit válku proti drogám“ zhlédlo více než 1,5 milionu diváků.
Jak je možné, že se tomuto hnutí tak daří?
„Náš úspěch částečně spočíval v dobré osobní komunikaci a částečně v tom, že se nám podařilo vybalancovat napětí mezi profesionálními organizacemi a zapálenými aktivisty z řad běžných občanů.“ Nadelmann dále dodává: „A také se mi podařilo naprosto výjimečným způsobem využít finanční zdroje, přispíval nám především Geoge Soros a pak i další milionáři Peter Lewis a John Sperling.“ Tito tři přispěvatelé dle Nadelmannových odhadů do tohoto odvětví mezi lety 1996 a 2002 investovali 30 milionů amerických dolarů.
Samozřejmě to pořád není financování na úrovni nadnárodních korporací, ale i to stačilo, aby se situace změnila. „V tomto období jsme vyhráli mezi 15 a 20 referendy o léčebném konopí, dekriminalizaci a dalších příbuzných problémech,“ prohlásil Nadelmann. Urychleně ale dodal, že přes všechny úspěchy na poli legalizace zbývá k naplnění všech cílů společnosti Drug Policy Alliance ještě dlouhá cesta. Těmito cíli jsou především ukončení masového věznění ve jménu války proti drogám a vnímání užívání drog a závislosti jako medicínského problému.“
V jádru toho všeho jde o svobodu jednotlivců.
Odpověď na tyto otázky však není tak jednoduchá. Nadelmann již několikrát přirovnal hnutí snažící se o změnu právní situace ohledně drog k hnutí usilujícímu o rovnost LGBT komunity. To zpočátku také stálo jen na několika málo zapálených aktivistech a v posledních dvaceti letech nabralo na síle. „Vždy jsem viděl hnutí za práva homosexuálů jako staršího sourozence konopné reformy,“ nechal se slyšet. V rámci této analogie se legalizace konopí od uzákonění sňatků stejného pohlaví skutečně nijak neliší – privilegovaní se dovolávají změny, veřejnost tuto problematiku sleduje, ale přitom se jedná o pouhou špičku ledovce.
Rasové pozadí války proti drogám
Na druhou stranu masové věznění už tolik o privilegovaných běloších, co chtějí kouřit trávu, není – týká se povětšinou znevýhodněných lidí jiných etnik, které se stávají obětí krutého, rasistického systému. Nadelmann prohlásil, že „pochopil, že rasa a rasismus ve válce proti drogám hraje zásadní roli.“ Tento rasismus se projevuje zejména nerovnými rozsudky (rozdílné tresty za držení za kokainu a cracku), nerovným prosazováním zákona a aktuálně například prohlášením, že v důsledku zatčení za držení jointa může být emigrant vyhoštěn.
„Lidé přicházející ze světa psychedelik si většinou problém rasismu a války s drogami dobře uvědomují. A já doufám, že se k nim v budoucnu bude připojovat stále více lidí.“
Nadelmann však tvrdí, že „zatýkání ještě nedosáhlo vrcholu,“ ale že jsme se dostali do bodu obratu: „Je to však obrovský tanker, co se musí otočit – i když míříte správným směrem, tak nějakou dobu trvá, než vše nabere ten správný kurz.“ Obdobná je i situace ohledně změny přístupu k užívání drog z kriminálně-právního na zdravotní. „První náznaky našich úspěchů můžete pozorovat například v rozhodnutích guvernéra Mikea Pence, který schválil vyměňování jehel, když se tu mezi bílými uživateli drog začínala šířit epidemie HIV,“ řekl Nadelmann. „Tam, kde bychom chtěli být, však ještě zdaleka nejsme,“ dodal.
Nadelmann se dále nechal slyšet: „Více než jakákoli změna zákonů mě osobně těší, jakou roli jsem sehrál ve snahách sjednotit různé odvětví konopného hnutí. Ostatně všichni jsme v tom stejně – od nějakého mladíka s blonďatými dredy, co jen vlastnil pár listů trávy, až po Afroameričana, který strávil dvacet let za mřížemi a byl členem vězeňské kongregace… a totéž platí i pro liberály, bývalé policisty, vědce pracující na výzkumu psychedelik a tak dále.“
Strašení versus svoboda
„Většina z členů do hnutí vstupuje s jednou konkrétní vizí – ať už je to HIV, rasová rovnost, reforma soudnictví, liberální přístup, mezinárodní dopad našich zákonů a podobně. Musíte proto mít široký záběr zahrnující všechny tyto přístupy. Pak vám všichni otevřou své srdce. Lidé přicházející ze světa psychedelik si většinou problém rasismu a války s drogami dobře uvědomují. A já doufám, že se k nim v budoucnu bude připojovat stále více lidí.“
Nadelmann prohlašuje, že mezi reformátory drogových zákonů „mohou patřit lidé, co drogy milují, ale i ti, kteří jimi opovrhují, nebo kterým jsou drogy úplně lhostejné. Všechny nás ale spojuje přesvědčení, že válka proti drogám rozhodně není směr, kterým by se naše společnost měla ubírat.“
Když jsem Nadelmanna potkal poprvé, myslel jsem si, že se zbláznil. Jediný, kdo tehdy mluvil o legalizaci konopí, byli zhulenci jako Cheech a Chong.
Jmenováním Sessionse na post ministra spravedlnosti se však tato nesmyslná válka může opět rozhořet naplno. Jaké je to odcházet přesně ve chvíli, kdy se objevil váš další nepřítel? „Většina práce naší společnosti se projevuje na státní a regionální úrovni,“ poznamenal Nadelmann. „To se rozhodně nezmění. Devadesát procent vězňů se do vězení dostalo na lokální či státní úrovni – v této oblasti se také nejvíce prosazují protidrogové zákony. Nic z toho se tedy změnit nemůže.“
Nadelmann přesto uvádí tři způsoby, jakými mohou Trump se Sessionsem situaci ohledně přístupu ke drogám změnit. „Sessions je v první řadě vážný zastánce ideologie, že konopí je zlo, ze kterého zešílíte. Kvůli svému přesvědčení je připraven převrátit naruby jakoukoli pravdu – jistě si obstará armádu zkušených právníků. Bude se také snažit zabránit jednotlivým státům, aby samostatně rozhodovaly o regulaci konopí. Jde jen o to, jak velký chaos se odhodlá napáchat.“ Nadelmann dodává varování: „Lidé z konopného průmyslu tuto hrozbu značně podceňují.“
„Federální vláda dále může věnovat prostředky na zpřísnění dohledu místními policejními orgány. Policisté mohou obdržet rozkaz, aby v souvislosti s drogami zatýkali více lidí – více řidičů přijde o průkaz… všechny tyhle malé podlosti začnou nanovo.“
Globální strach
Také je tu možnost, že se do společnosti navrátí jev, který Nedelmann popsal jako „globální strach, nenávist a pomstychtivost. Represionisté se opět snaží zapůsobit strašením ve stylu osmdesátých a devadesátých let. Celé je to založené na spojování černochů s násilím a imigrantů z Latinské Ameriky s drogami a pašeráctvím.“
Náš přístup k drogám je jako obrovský tanker, co se otáčí – i když míříte správným směrem, tak nějakou dobu trvá, než naberete ten správný kurz.
Nadelmann se ještě nechal slyšet: „Moc dobrých zpráv pro vás tedy nemám, ale doufám, že tyto změny donutí jednotlivé státy a lokální autority, aby ještě více podpořili reformu. Když se k moci dostanou extremisté a zajdou moc daleko, naskytnou se ty nejlepší příležitosti pro změny. A tomu věřte, že se pokusí zajít hodně daleko.“
Nakonec jde v této válce o změny v drogové politice o mnohem víc než jen o legalizaci trávy či změnu možných rozsudků. „Je to boj o autonomii našich vlastních myslí a těl,“ prohlásil Nadelemann poněkud filozoficky na závěr našeho rozhovoru. „Rasismus a dopady války proti drogám nelze odstranit, aniž bychom si uvědomili, že v jádru toho všeho jde o svobodu jednotlivců.“
Zdroj: thedailybeast.com
