Boží tělo teonanácatl
Když si v 16. století španělští dobyvatelé podrobili říši Aztéků, nově objevená kultura je fascinovala i děsila. Kromě lidských obětí bylo katolickým conquistadorům trnem v oku i užívání psychoaktivních rostlin a hub, jejichž účinky přisuzovali ďáblu. Španělští kronikáři naštěstí odvedli na svou dobu dobrou práci, a tak například víme, že během korunovace panovníka Tizoca roku 1481 (před příchodem Španělů) byly urozeným hostům podávány omamné houby, které vás „zbaví zdravého rozumu“, aby dodaly oslavám náležitě slavnostní atmosféru. Aztéčtí šlechticové, kteří jinak drogami včetně alkoholu pohrdali, vyrazili ven a rozjařeně tancovali, zpívali, smutnili či se oddávali svým vizím – každý podle své nátury. To samé se opakovalo i za Moctezumy II., posledního aztéckého vládce, který pořádal svátek zjevení, jakýsi houbový festival. Způsoby konzumace byly rozličné – někdy se houby jedly syrové, jindy s medem či s čokoládou. Za pozornost stojí i to, že halucinogenní houby se užívaly při diplomatických příležitostech, což zní obzvlášť bizarně.
Františkánský mnich Bernardino de Sahagún dokonce popisuje, že po skončení houbových zážitků si jejich účastníci sedli do kruhu a povídali si o významu svých vizí. Nechybí ani náznaky popisu bad tripů. Vypadá to až příliš současně – někteří houby užívali víceméně rekreačně, jiní pro zkoumání vlastního nitra. Skutečnost byla ale složitější, protože jedinou vyšší společenskou třídou, která mohla houby užívat volně, byly zřejmě mayští či toltéčtí kupci, přivážející ze vzdálených krajů kakao a jiné zboží.
 |
| V Evropě je lysohlávka kopinatá s přehledem halucinogenní houbou číslo jedna. |
V nižších společenských vrstvách a mimo města bylo asi užívání psychoaktivních rostlin a hub rozšířenější, ale víme o něm velmi málo. O užívání hub před Aztéky pak nevíme prakticky nic, i když z náznaků se dá usuzovat, že bylo rozšířeno po celé střední Americe. Po Aztécích však nastalo dlouhé období temna.
Svatý tribunál inkvizice v Ciudad de México vydal roku 1620 dekret, kterým prohlásil užívání opojných rostlin za kacířství. Inkvizitorům ležel v žaludku už samotný místní název pro halucinogenní houby. Teonanácatl znamená maso bohů či boží tělo, což netolerantní katolíci považovali za rouhání a urážku svého náboženství. Uživatelé hub byli pronásledováni a mučeni. V 17. století houby z kronik úplně mizí, až na jediný záznam popisující jakýsi tajný synkretický náboženský houbový obřad s křesťanskými prvky. Houbový kult pak ve skrytu přetrval v odlehlých horách celá tři staletí. Další podobné svědectví pochází až ze století dvacátého.
Překvapivé znovuobjevení
Ještě na počátku 20. století tvrdil uznávaný americký botanik William Safford, že žádné halucinogenní houby se v Mexiku nikdy neužívaly a že španělští kronikáři si spletli houbu se sušeným meskalinovým kaktusem s rovněž halucinogenními účinky. Odvolával se i na vlastní terénní výzkumy, kdy hledal houby na suchém severu Mexika. Jak vidno, i mistr tesař se občas utne. Pochybovači se nenechali odradit a začali po houbách usilovně pátrat. Lékař a amatérský botanik Blas Pabo Reko žijící v mexické Oaxace tvrdil, že houba opravdu existuje a místní indiáni ji dokonce stále užívají. Expert na indiánskou kulturu Robert J. Weitlander se roku 1936 do oblasti vydal provést terénní výzkum, existenci hub potvrdil a nasbíral vzorky, které se však pro špatný stav nepodařilo určit. O dva roky později etnobotanik Richard Evans Schultes sice houby nasbíral i určil, ale po letech vyšlo najevo, že šlo o neaktivní druhy. Skupina, kterou vedl Jean Bassett Johnson, zas ve stejné době poprvé sledovala houbový léčitelský obřad. Saffordova teorie o peyotlu konečně padla.
Bankéř etnomykologem
Nutno podotknout, že celý spor byl čistě akademickou debatou, která širší veřejnost nezajímala. Je podivuhodnou hříčkou osudu, že člověkem, který to celé změnil a houby popularizoval, byl postarší bankéř Richard Gordon Wasson, viceprezident finanční společnosti J.P. Morgan. Vystudoval literaturu na Harvardu a než přešel k bankovnictví, pracoval v rubrice burzovních zpráv. Jeho zájem o houby podnítila manželka – ruská emigrantka Valentina, která je k jeho údivu sbírala a jedla. Ve střední Evropě nám na tom nic divného nepřipadá, ale pro amerického gentlemana to byl patrně kulturní šok takové intenzity, že se z něho stal amatérský etnomykolog.
 |
O „nových“ halucinogenních houbách se dozvěděl roku 1952 a už o rok později se vydal na první ze svých deseti mexických výprav. Místní Mazatékové, patrně v obranné reakci na stále přítomné katolické misionáře, nechtěli nic prozradit, ale Wasson měl štěstí – ukázalo se, že jeho místní průvodce je sám currandero (léčitel), a pro Wassona uspořádal veladu, celonoční houbové vigilie. Wasson byl ohromen. Na třetí výpravě roku 1955 se setkal s uznávanou a charismatickou curanderou Maríou Sabinou a posvátné houby jako první člověk ze západu sám okusil, což ho stálo hodně přemlouvání – uspěl jen díky tomu, že se mu podařilo získat důvěru místního potentáta. O rok později s sebou vzal do Oaxacy mykologa Rogera Heima, který konečně provedl systematické zařazení hub – šlo o nové druhy do té doby přehlíženého rodu psilocybe (lysohlávka) z čeledi límcovkovitých. Užívala se zejména lysohlávka mexická a lysohlávka kubánská, ale na seznamu psychoaktivních druhů začaly rychle přibývat další a další.
V roce 1957 vyšel v časopise Time Wassonův článek, kde se poprvé objevil termín „magic mushrooms“ (kouzelné houbičky) a dění okolo nich nabralo spád. Na další výpravu si Wasson přizval Alberta Hofmanna, objevitele LSD, který určil účinné látky psilocybin a psilocin, což se předtím v USA vědcům v žoldu tajných služeb nepodařilo. Na rozdíl od nich si Hofmann brzy uvědomil, že stejně jako u LSD s testováním jednotlivých složek hub na zvířatech nikam nedojde, a místo toho testoval opět sám na sobě i na kolezích.
Nutno zmínit, že Wasson je osobnost poněkud rozporuplná. Jeho objevy a přínosy jsou nepochybně průkopnické, avšak potíž byla v tom, že do Mexika neodjel s otevřenou myslí – vše, co objevil, přizpůsoboval vlastním představám o prapůvodním celosvětovém houbovém kultu (viz Legalizace č. 05). Zlé jazyky mu vyčítají i jistou dávku pokrytectví – kritizoval sice hippies, že houby užívají pro zábavu či osvěžení, ale sám s přáteli v rámci okázalých velad (nočních slavností, pozn. red.) na Manhattanu činil víceméně totéž a pokračoval v tom i v 70. letech, kdy byly houby postaveny mimo zákon.
Z výsluní do undergroundu
Koncem padesátých let tedy k meskalinu a LSD přibylo další psychedelikum – psilocybin. Psychologové byli tehdy těmito látkami nadšeni a mnozí věřili, že díky nim dosáhneme lepšího porozumění mysli i nevědomí a pochopíme podstatu duševních chorob. Zkoumal se i vliv psychedelik na tvořivost. Různí vědci přitom docházeli k diametrálně odlišným výsledkům – zdá, že výsledek byl dán zejména způsobem provádění experimentu, tedy settingem.
Psychedelika tenkrát ještě neměla hanlivou nálepku drog, výzkumníci se nebáli je sami zkoušet a panovala všeobecná zvědavost. Roku 1960 okusil mexické lysohlávky Timothy Leary. Tento zážitek zcela změnil jeho život – z vynikajícího psychologa z Harvardu se během několika let stal „psychedelický velekněz“ (viz Legalizace č. 03) či „nejnebezpečnější muž Ameriky“ a dílo popularizace započaté Wassonem dokonal.
 |
| Lysohlávky rostou od srpna do listopadu mimo les v trávě na pastvinách, lukách, zahradách nebo i na travnatých cestách. Tvarem svého klobouku a modrozeleným spodkem třeně je tak význačná, že ji téměř nelze zaměnit za jinou houbu. |
O Learym a psychedelické revoluci 60. let jsme již psali a nebudu tedy zabíhat do podrobností. Ten příběh je všeobecně známý a lysohlávky stály ve stínu LSD, které dalo vzniknout celému kulturnímu hnutí. Establishment se cítil ohrožen, a tak LSD spolu s meskalinem i psilocybinem zakázal. Jenže už bylo pozdě. Zatímco začátkem dvacátého století byly účinky lysohlávek považovány prostě za otravu a nikoho nenapadlo užívat je úmyslně či dokonce pro zábavu, začátkem 70. let byla situace úplně jiná.
Houbičky doma za rohem
Mykologům samozřejmě nemohl v hledání a zkoumání nových druhů lysohlávek nikdo zabránit, a tak brzy vyšlo najevo, že cestovat za houbami do Mexika není třeba, protože psilocybin obsahuje i mnoho druhů rostoucích v USA i v Evropě v hojném množství. Lysohlávka kubánská rostla u pobřeží Mexického zálivu a lysohlávka azurově modrající z amerického severozápadu je dokonce jednou z nejsilnějších lysohlávek vůbec. Lysohlávka kopinatá se vyskytuje na severu USA, v Kanadě, v severní Evropě a ve vyšších polohách i u nás. Lysohlávka česká by asi měla být naší národní houbou. Hojně zastoupeny jsou houbičky i v tropické Asii a Austrálii. Povědomí o nich se v rámci alternativní kultury rychle šířilo a antropologové jako Michael Harner a Carlos Castaneda zájem jen prohlubovali, i když ten druhý si skoro všechno vymyslel. Mnoho lysohlávek lze navíc bez většího úsilí vypěstovat doma a postup byl časem zjednodušen natolik, že dnes to při troše trpělivosti zvládne každý – je to snadnější než pěstovat žampiony.
Některým mykologům se takový vývoj nezamlouval a lysohlávky zmizely z houbařských atlasů. Vzniklé vakuum ale vzápětí zaplnily alternativní publikace. Poplašné novinové titulky, narychlo sepsané zákazy ani morální panika starších generací nedokázaly šíření povědomí o houbičkách zastavit – spíš naopak. Tedy alespoň na západě. U nás tehdejší režim držel vše pod pokličkou. Na druhou stranu nebyly drogy na rozdíl od západu považovány za politické téma, uživatele nikdo příliš nepronásledoval a zasvěcení měli paradoxně větší klid než dnes.
Šaman McKenna
K dnešnímu pohledu na houbičky však pořád něco scházelo. Něco, co Wasson ani Leary neměli. Přinesl to až Terrence McKenna, rozený vypravěč a jeden z nejcharismatičtějších excentriků. Kdyby nečetl knihy Aldouse Huxleyho, zřejmě by se stal geologem či filosofem, ale popis meskalinového tripu z knihy Brány vnímání na mladého McKennu zapůsobil natolik, že přírodním halucinogenům zasvětil celý život. Neužíval je pro zábavu ani pod rouškou vědeckého bádání. Šlo mu výhradně o zkoumání změněných stavů vědomí a na rozdíl od Wassonna i Learyho to myslel opravdu upřímně. Nesnažil se obracet lidi na psychedelickou „víru“ a přednášel téměř výhradně zasvěceným. Přesto jeho věhlas rostl. Kouzelné houby povýšil spolu s DMT a ayahuascou na smysl života, zatímco předtím byly vnímány spíš jako náhražka LSD. Přišel s jakýmsi novodobým šamanismem – houby užíval výhradně ve velkých dávkách, na lačno, ve tmě a tichu.
Jeho teorie byly často až příliš neuvěřitelné – ta o opicích, které pojedly lysohlávky a tím se staly lidmi, je jednou z těch přijatelnějších. Jeho všeobecný rozhled byl ale obrovský a jeho vypravěčské umění skvělé, takže i sebešílenější teorii dokázal podat tak, aby posluchače bavila, přiměla k zamyšlení a obohatila. Vliv Terrence McKenny na dnešní houbovou kulturu je mnohem větší, než se na první pohled zdá.
Nutno podotknout, že Terrence McKennu nedoceníme, budeme-li ho pouze číst. Je třeba si poslechnout pár jeho přednášek, které dodnes v nepřeberném množství kolují po internetu. Obstojná znalost angličtiny je pochopitelně nutností.
 |
Inkvizice dnes
Dnešní houbičková kultura je velice rozmanitá a díky internetu si může každý zájemce dohledat nepřeberné množství informací i diskutovat s obdobně smýšlejícími jedinci. Dá se dokonce říct, že lidé se už houby naučili užívat, protože jen minimum jich skončí v nemocnici a smrtelné úrazy pod vlivem lysohlávek jsou velkou vzácností (zvlášť to vynikne při srovnání s alkoholem), což je vzhledem k naivitě některých experimentátorů docela s podivem.
Ale to je jenom jedna strana mince. Druhou tvoří tradiční společnost a její nepřátelský postoj k jakékoliv látce, rostlině či houbě schopné ovlivnit vnímání – ovšem s výjimkou alkoholu, tabáku, kofeinu a rozličných psychofarmak. Jeden soudní znalec uvedl, že „užití halucinogenu může kvalitativně významně změnit psychiku člověka, trvale modifikovat jeho osobnost a vést až ke změně hodnotového systému“. Dívám-li se však kolem sebe, jsem nevyhnutelně nucen se po vzoru Huxleyho, Learyho, McKenny a dalších myslitelů ptát, jestli by taková změna nebyla spíš k lepšímu. Pan znalec sice straší i způsobilostí halucinogenů „nepříznivě ovlivnit sociální chování či vyvolat trvalý psychotický stav“, jenže statistiky ukazují, že tato rizika jsou pod záminkou boje proti drogám znovu a znovu zveličována, zatímco možné přínosy jsou buď zamlčovány nebo dokonce – jako v případě změny hodnotového systému – vydávány za nežádoucí. Protože co bychom přeci měnili, když se nám žije jako prasatům v žitě a pokud ne, je jen naše chyba, že jsme se málo snažili…
Od vydání dekretu prohlašujícího užívání rostlin měnících vědomí za kacířství brzy uplyne 400 let a bohužel je třeba konstatovat, že inkvizice stále řádí, jen místo před ďáblem „chrání“ jinak smýšlející nebožáky před nimi samými pod záminkou ochrany veřejného zdraví. V případě lysohlávek neobstojí ani výmluva na organizovaný zločin, protože černý trh s houbičkami prakticky neexistuje. A to jsou prý Češi jejich nejnáruživějšími uživateli na světě.
