Aktuální článek
Ayahuasca českýma očima

Ayahuasca českýma očima

Profilový obrázek
  • Komunikace s rostlinnými duchy, pocit propojení s žijícím veškerenstvem, niterná očista i zážitek vlastní smrti. Psychotropní nápoj ayahuasca dokáže zprostředkovat silné, nezapomenutelné prožitky. Pro některé jsou spirituální zkušeností, pro další součástí osobní transformace, léčebnou terapií, zdrojem umělecké inspirace či prostě jen nevšedním zážitkem, který pramení z rostlinného i folklórního dědictví Amazonie. Některé proto možná překvapí, že se ayahuasková kultura od otevření hranic začala rozvíjet i u nás.

Šamani a takzvaní ayahuasqueros (lidé se znalostí přípravy odvaru a ceremonie), ať už přímo jihoameričtí, zahraniční nebo čeští, organizují ayahuaskové rituály v různé podobě i na území České republiky. Směs na výrobu psychotropního nápoje se navíc v současnosti dá sehnat s větší či menší mírou důvěryhodnosti pohodlně prostřednictvím internetu, nic proto nebrání ani laickému experimentování (které ovšem bez přítomnosti zkušeného průvodce nemusí být zrovna dobrý nápad).

Mnoho lidí ovšem samozřejmě také investuje nutné desetitisíce korun, aby se dostali přímo do Amazonie a zakusili účinky ayahuasky v jejím domovském prostředí. Získané zkušenosti pak někteří z nich zpětně investují do zdejší kultury, která je s ayahuaskou spojená – ať už se jedná o malby, literaturu nebo umění ayahuaskové ceremonie.

Víno duchů

Nápoj ayahuasca je směsí více složek, které by samy o sobě požadovaný účinek postrádaly. Jeho složení sice různě variuje podle místní tradice a zkušeností konkrétního šamana, obvyklým základem jsou však ve většině případů dvě amazonské rostliny.

První, po níž nápoj získal jméno, je liána Banisteriopsis caapi neboli ayahuasca. Tato rostlina sama o sobě psychoaktivní účinky nemá, obsahuje však takzvané harmalové alkaloidy. Ty působí jako inhibitory žaludečního enzymu monoaminooxidázy, které mu zabraňují štěpit DMT – N,Ndimethyltriptamin, halucinogen, který způsobuje ayahuaskové vize. DMT se získává z keře Psychotria viridis nazývaného chacruna, jenž je právě druhou základní složkou výsledného nápoje (ve stopovém množství je DMT přítomno v lidském těle i přirozeně).

Ceremonie většinou probíhá v naprosté tmě.

V jiných variantách může být druhou složkou nápoje i jiná rostlina, jako například liána Diplopterys cabrerana, důležitý je však vždy obsah halucinogenního DMT. Kromě těchto základních složek může být do nápoje přidáváno až několik desítek dalších rostlinných přísad. Tekutina bývá hořká, trpká a tmavá, výsledná chuť se však většinou liší nápoj od nápoje v závislosti na použitých přísadách, způsobu výroby (délka vaření či macerace za studena) a podobně.

Název liány i nápoje je složen ze dvou kečuánských slov. Aya znamená „duše“, „duchové“ nebo „mrtví lidé“, huasca zase „liána“ nebo „víno“ („réva“). Psychotropní nápoj se ovšem všude nemusí nazývat zrovna ayahuasca, dohromady existuje na 70 variant jeho jména, z nichž nejrozšířenější jsou (mimo ayahuasku) např. yagé, caapi, daime, vegetal a další.

Aktivní látky obsažené v tomto nápoji působí přímo na naši centrální nervovou soustavu. Účinky obvykle nastupují do půl hodiny až hodiny od vypití nápoje, vrcholí během prvních dvou hodin a mizí po asi čtyřech hodinách. Provází je na první pohled nepříjemné fyzické stavy, které jsou však většinou uživatelů vnímané jako důležitá (mnohdy až příjemná) součást očisty: zvracení, suché dávení, průjmy, třas, výkyvy krevního tlaku. Někteří lidé účinky nápoje pociťují také skrze zbystření a zjemnění smyslů.


Při výzkumech aktivity lidského mozku během intoxikace ayahuaskou se prokázala zvýšená aktivita v částech spojených s emotivními reakcemi (levá amygdala), obrazotvorností i pamětí a exekutivními funkcemi (jako je plánování, záměr). Z této aktivity patrně pramení právě živé halucinace či zhmotněné myšlenky, které člověk prožívá silně emotivně, stejně jako zpřístupnění různých vytěsněných traumat, vzpomínek a podobně.

Zážitky si pamatujeme i po odeznění intoxikace.

Pokud má člověk vize (což rozhodně nemusí být pravidlem), mají většinou zpočátku podobu různých geometrických obrazců, barevných fraktálů, které se různě pohybují a mění; později se promění v komplexnější vidiny, které bývají často popisovány jako kontakt se spirituálním světem. Lidé v těchto stavech mohou interagovat s duchy rostlin, zvířat i lidí, komunikují se zemřelými či získávají informace z jiných světů nebo míst naší planety. Poměrně časté jsou také vize pralesních živočichů (jaguárů, hadů), pocity vymístění se z fyzického těla, vize vzdálených lidí a krajin.

Obvyklá je také takzvaná synestezie, tedy vnímání jednoho smyslu jiným smyslem (chuť barev, zvuk vůně). Dalšími dvěma častými průvodními jevy jsou pak vize vlastní smrti, které mohou souviset právě s pocitem vymístění se z těla, nebo pocity rozpouštění a ztráty ega. Všechny tyto prožitky jsou zároveň zakoušeny za přítomnosti bdělého vědomí, takže si intoxikovaný plně uvědomuje, co se s ním právě děje a jaké zkušenosti prožívá, a zážitky si pamatuje i po odeznění intoxikace.

Obecně se však dá říci, že ayahuaskové prožitky nelze nějak hrubě generalizovat, protože pro každého člověka jsou nutně specifické a individuální. Barvité komplexní vize navíc nejsou při požití ayahuasky až tak běžným průvodním jevem, jak by se mohlo zdát, a uživatelé mnohdy kladou mnohem větší důraz právě na očistnou či léčivou funkci nápoje – nejen po fyzické, a především i po duševní (a duchovní) stránce.

 

Ceremonie po česku

Opravdový rozmach ayahuaskových ceremonií nastal v naší zemi zhruba během posledních deseti let (a lze očekávat jejich neustálý nárůst), první ayahuaskové rituály se však u nás ojediněle odehrávaly už ke konci let devadesátých. Tyto ceremonie většinou nebyly příliš organizované, pořádaly se v úzkém kruhu a člověk se k nim mohl dostat jen skrze osobní pozvání (což ovšem platí dodnes). V současnosti probíhají rituály po celé ČR, nejvíce v Praze a Středočeském kraji, a jejich podoba je značně rozmanitá (záleží vždy na osobě šamana či ayahuasquera).

Obecně se dá říci, že všechny ceremonie začínají několik dní až týdnů před jejich zahájením – a to dodržováním dietetických pravidel, která vylučují konzumaci alkoholu, kofeinu, kořeněných, slaných či fermentovaných jídel, masa a podobně. Ačkoli se podoba diety různě proměňuje podle osoby šamana a zvyklostí účastníků, její součástí by vždy měla být také sexuální abstinence. Dieta je důležitá jak kvůli nepříjemným stavům při zvracení či možným nebezpečným interakcím odvaru a látek obsažených v jídle, tak především kvůli rostlině samotné – většina zkušených uživatelů tvrdí, že rostlině je třeba projevit patřičný respekt a pokoru.

Ayahuasku lze využít při léčbě drogových závislostí, přičemž sama (stejně jako ostatní psychedelika) žádný druh závislosti nezpůsobuje.

Samotná ceremonie může trvat obvykle den až tři dny (víkend), přičemž jí předchází seznamování účastníků a různé společné aktivity (jóga, meditace…). Přítomna může být i takzvaná tabáková ceremonie. Samotný ayahuaskový rituál pak většinou začíná se západem slunce, kdy se všichni účastníci sejdou v místnosti, kterou šaman upraví do správné rituální podoby vykuřováním, vzýváním pomocných duchů a podobně. Součástí místnosti také bývá společný oltář, na němž jsou kromě předmětů nezbytných pro správný chod rituálu přítomny i osobní rituální předměty účastníků.

Ayahuasku podává šaman v kalíšcích několikrát za noc, přičemž každý vypije tolik, kolik si sám určí za vhodné. Ceremonie většinou probíhá v naprosté tmě. Šaman zpívá posvátné léčivé písně íkaros, které mohou mít v našem kontextu i podobu staroslovanských či lidových písní. Účastníci mohou samozřejmě také zpívat, hrát na rozličné nástroje či tančit podle svého uvážení. Šaman nebo ayahuasquero, který je po celou dobu rituálu střízlivý, v průběhu ceremonie ke každému přistupuje a individuálně jej léčí, okuřuje a celkově pomáhá pracovat s ayahuaskovým stavem.

Ráno probíhá kruh sdílení, kdy se účastníci dělí o své zkušenosti a šaman jim poté sděluje svůj pocit z celého rituálu i individuální rady. Někdy také účastníkům přenechá kontakt na sebe, aby jim s následnou integrací zážitku do běžného, každodenního života – která nemusí být vždy jednoduchá – mohl pomoci na dálku i v budoucnosti.

 

Výpravy do pralesa

Ayahuaskový turismus je oproti tuzemským ceremoniím legální, ale nákladný způsob, jak se k liáně duší dostat. Každoročně vyráží do Amazonie na desítky Čechů, ať už organizovanými zájezdy nebo na vlastní pěst. Na rozdíl od Česka (kde je nápoj kvůli obsahu DMT mimo zákon) je totiž užívání ayahuasky v Brazílii či Peru pro náboženské a terapeutické účely legální, a dokonce i v Holandsku platí výjimka legálního užívání ayahuasky v rámci rituálů zdejší odnože brazilské „ayahuaskové“ církve Santo Daime.

Lidé mohou komunikovat s duchy rostlin, zvířat i lidí, časté jsou vize pralesních živočichů, pocity opuštění fyzického těla a vize vlastní smrti.

V Peru navíc legalizační zákon pomáhá brojit proti zneužívání odvaru jedinci bez patřičné kvalifikace (tzv. brujos), jejichž jedinou motivací je připravit turisty o peníze. Tento neodborný způsob provádění ayahuaskového rituálu může člověku spíše uškodit nežli pomoci, nemluvě o případech sexuálního obtěžování a okradení. Proto také mnoho lidí raději volí zájezdy organizované zkušenými Čechy – šamany, kteří by měli účastníkům poskytnout záruku, že se dostanou do dobrých rukou.

Vedle kontroverzního a mediálně často propíraného Petra Chobota, kterého lidé buď uznávají, nebo odmítají jako nebezpečného šarlatána, existují i další šamani českého původu. Asi nejznámější ze všech je Jan Rostlinka, přezdívaný Honzík, který má za sebou devět let studia u šamanů v Ekvádoru a Peru. Sám si dobře uvědomuje, že není a nikdy nebude indiánem, své poslání vnímá jako způsob, jak „pomoci Matce Zemi a uskutečnit Velkou Proměnu lidí a života na planetě.“ Podobně svoji práci vnímá i David von Ava, který skrze ayahuasku učí lidi především sebepoznání a s ním se pojící schopnosti léčit a rozvíjet sebe i ostatní.

Občanské sdružení Život postaru zase vzešlo z manželství indiánského šamana a české ženy, kteří získali spolupracovníky na obou domovských stranách planety a nyní se věnují nejen pořádání ayahuaskových ceremonií, ale především ekologickému aktivismu a snaze o záchranu pralesa a tradičních komunit.

 

Liána v umění

Naším nejznámějším umělcem se zkušeností s ayahuaskou, který bývá označován jako „malíř džungle“, je bezpochyby Otto Placht. Amazonii si při návštěvě Jižní Ameriky hluboce zamiloval, vzal si za ženu indiánku z kmene Šipibo a byl zasvěcen do ayahuaskových ceremonií i indiánského výtvarného umění, které z ayahuaskových vizí pramení. Ve svých obrazech ztvárňuje liánu ayahuasku i mnoho dalších rostlin, jejichž přízračná barevnost prostupuje živoucím šerem pralesa. V loňském roce se Otto Placht setkal v Chrudimi – na výstavě nazvané přímo Ayahuasca – s Liborem Veselým, dalším českým malířem, který se nechal inspirovat pitím psychoaktivního odvaru.

Rostlině je třeba projevit patřičný respekt a pokoru.

Veselého obrazy jsou ovšem zcela odlišného ražení: místo fluoreskující, pulzující džungle zobrazují divoké toky zářivých energií, které proudí skrze bytosti a jejich vzájemné interakce. Chrudimské výstavy se účastnil i třetí autor – režisér a dokumentarista Viliam Poltikovič, který – mimo jiné – natočil (na YouTube volně dostupný) dokument Maestra Ayahuasca. Zobrazuje v něm jihoamerické indiánské tradice i praktiky naftařských a těžařských společností, které tradiční život pomalu, ale jistě ničí. Pro Poltikoviče je – stejně jako pro mnoho ostatních – ayahuasca živou, rostlinnou inteligencí, jež má terapeutický a léčivý potenciál osvobodit člověka od traumat a duševních i tělesných neduhů.

Právě kvůli léčebnému potenciálu ayahuasky se do Peru vydala i spisovatelka Hana Androniková. Když jí lékaři diagnostikovali rakovinu prsu, rozhodla se místo chemoterapií pro cestu do Amazonie, aby mohla v džungli nerušeně zemřít. Dle svých vlastních slov jí tuto cestu poradil duch havrana, kterého začala vídat krátce po diagnóze a který jí dělal průvodce i poté, co se místo smrti rozhodla pro léčbu odvarem z ayahuasky. Její kniha Nebe nemá dno, kterou na základě svojí amazonské zkušenosti sepsala formou deníku, je velice silným autobiografickým dílem o nemoci, léčbě i objevování skrytých hlubin a potenciálu lidské duše. Léčba jí však nakonec život bohužel nezachránila, spisovatelka zemřela 20. prosince 2011, zpátky v domovině.

Obliba ayahuaskových ceremonií rok od roku stoupá a povědomí o této psychoaktivní směsi se dostává do stále širšího povědomí i u nás – ať už prostřednictvím knih, dokumentů, tematických vernisáží nebo různých veřejných přednášek. Tomáši Páleníčkovi (a jeho týmu) z České psychedelické společnosti se navíc loni podařilo získat grant v rámci projektu Expedice Neuron, a letos v srpnu se tak budou moci vypravit do Amazonie zkoumat potenciál ayahuasky při léčbě depresivních poruch.

Dlouhodobě známý je také ohromný přínos ayahuasky při léčbě drogových závislostí (přičemž ona sama stejně jako ostatní psychedelika žádný druh závislosti nezpůsobuje) a do budoucna nejspíše můžeme očekávat i další objevy příznivých účinků ayahuasky především na psychologické a terapeutické rovině. Na příkladu Brazílie a Peru navíc můžeme vidět, že látka, která je u nás šmahem odsunuta z veřejné debaty pod nálepkou „droga“, je v místní společnosti díky její legalitě integrována naprosto přirozeně a žádná zbytečná tabu nebrání ani bližšímu zkoumání jejího potenciálu. A pokud se vám nechce jezdit až do daleké Amazonie a přesto byste rádi okusili ayahuasku na vlastní kůži, stačí, abyste byli připravení – a liána si vás už najde.

P. S.: Pokud si někdo v souvislosti s článkem vzpomněl na kauzu ohledně úmrtí mladé Michaely, které server iDnes.cz a další média spojovala právě s ayahuaskou, doporučuji přečíst článek České psychedelické společnosti Vyjádření k mediální dezinformaci (nejen) iDnes.cz, dostupný na stránkách společnosti na této adrese.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!