Aktuální článek
Jack Herer: Nesmrtelná legenda boje za legalizaci

Jack Herer: Nesmrtelná legenda boje za legalizaci

  • Nejznámější konopný aktivista všech dob by letos v červnu oslavil osmasedmdesáté narozeniny. Rozhodli jsme se proto publikovat dvoudílný článek o jeho fascinujícím příběhu, v němž najdete i zcela nové informace z Jackova života a úryvky z rozhovoru s jeho poslední ženou Jeannie.

Příběh trubadúra

Pokud byste se náhodou ocitli v osmdesátých letech na slavné pláži Venice Beach v Los Angeles, možná by vaši pozornost upoutal mírně obtloustlý vousáč šířící prapodivné konspirační teorie. Jeho poznávacím znakem byl ošuntělý oděv a mírně šišlavý přízvuk, takže celkově vypadal jako někdo, kdo strávil minulou noc v kontejneru.

Se zápalem středověkého trubadúra vyprávěl příběh o hamižnosti, lži a klamání každému, kdo byl ochoten naslouchat. Mluvil o nenasytných výrobcích plastů a rasistických byrokratech, kteří ve slepé touze po bohatství a moci utlačují nejužitečnější rostlinu, jakou lidstvo kdy poznalo – konopí. Kolemjdoucí neúnavně přesvědčoval, že všechny veřejně dostupné informace o „trávě“ jsou zavádějící a nepravdivé.

Oblíbeným Jackovým koníčkem byla sisyfovská snaha prosadit konání referenda o legalizaci konopí v Kalifornii.

Tím mužem byl Jack Herer. Na pultech knihkupectví se posléze objevila publikace, v níž téměř šedesátiletý autor a aktivista shrnul všechny své poznatky a důkazy
o diskriminaci zeleného zlata. „Pulty knihkupectví“ jsou ovšem v tomto případě poněkud zavádějícím výrazem, jelikož kniha The Emperor Wears No Clothes
(v češtině vyšla pod názvem Císař nemá šaty: Spiknutí proti konopí) byla vydávána
a distribuována spíše samizdatovým způsobem a všechna významná vydavatelství od ní dávala ruce pryč.

O třicet let později byla z podivína z Venice Beach legenda. Jeho kniha za sebou měla dvanáct dotisků a celosvětově se prodalo více než 700 000 výtisků. Z konspiračního dílka se stal bestseller.

 

Trvalý odkaz

Jack Herer zemřel v roce 2010 na následky infarktu, který ho postihl o několik měsíců dříve bezprostředně po vystoupení na festivalu Hempstalk. V posledních letech svého života na vlastní oči viděl, jak se konopí přesouvá z okraje společnosti do mainstreamu. Dnes je rekreační užívání legální už v osmi amerických státech
a dalších 28 pak povolilo užívání konopí v té či oné formě na lékařský předpis. Jméno Jacka Herera zná každý příznivec a uživatel konopí a stejnojmenná odrůda patří po celém světě mezi ty nejoblíbenější.

Dosah Jackovy knihy překvapil i jeho samotného. Z pokoutních revolucionářů na Venice Beach se obvykle uznávaní vizionáři nestávají. Jak k tomu vlastně došlo? Celý příběh je, jak se dalo očekávat, trochu zamotaný.

Cesta bez konce

Hererův životní příběh je dodnes předmětem diskuzí. Generacemi vykořeněnců, vizionářů a zarputilých bojovníků za pravdu a právo projevovat nepohodlné názory byl Jack vnímán jako mluvčí, který se dostal až před samotné brány politického establishmentu, do míst, kde ho mocní už nemohli ignorovat.

„To nejlepší, co můžeš udělat, je přesvědčit ostatní, aby šli taky k volbám.“

Keith Stroup, zakladatele významné americké organizace NORML (National Organization for the Reform of Marijuana Laws – Národní organizace pro reformu konopné legislativy), vzpomíná na Herera jako na „kulturní fenomén, který přesahoval hranice jednoho lidského života“ a „bezpochyby nejdůležitější osobnost hnutí za legalizaci konopí“. Jedním dechem však dodává, že Jackův největší nepřítel byl on sám a přímočaré chování mu v jeho snahách často vůbec nepomáhalo. Touha
a zápal u něj údajně přerostly až ve fanatismus. Dokázal být lidem proti srsti – nejen svým odpůrcům, ale i přátelům, jako byl třeba právě Stroup.

Herer, původně opravář elektrických vývěsních štítů žijící ve špinavé, konopným kouřem načichlé garsonce v losangeleské čtvrti Van Nuys, se v životě vydal nečekaným směrem. Jeden z jeho přátel tohoto fousatého podivína popsal slovy: „Je to chlap jako hora, má 185 cenťáků a 120 kilo živý váhy, hluboký hlas, velký srdce
a apetýt jako hrom.“

 

Nebyl hippie od přírody

Jack Herer se narodil v New Yorku v roce 1939 jako druhý syn vymahače dluhů, celá rodina se ale záhy přestěhovala do Buffala. Jakmile to bylo možné, opustil Jack město a v sedmnácti letech se zapsal do armády. Jako vojenský policista byl odvelen do Jižní Korey a zážitky z života v jihoasijské zemi ho podle jeho vlastních slov zocelily a naučily ho vážit si americké demokratické tradice. „Byl jsem pevně přesvědčený, že my Američané jsme vždycky ti hodní, že jsme ti největší slušňáci, co kdy brázdili zeměkouli,“ prohlásil o mnoho let později v jednom z rozhovorů.

Jack tvrdil, že by se do psaní své slavné knihy nikdy nepustil, kdyby nebylo přebytku volného času při pobytu ve vězení.

Po ukončení vojenské služby nastoupil do společnosti na opravu elektrických vývěsních štítů na severu Los Angeles. Oženil se s Verou Donatovou a z tohoto manželství měl tři děti. Hererovo politické smýšlení bylo konzervativní, sestřih vždy krátký, košile vyžehlená a kravata pečlivě uvázaná. V prezidentských volbách v roce 1964 podporoval Barryho Goldwatera a obhajoval vojenský zásah ve Vietnamu.
K hnutí hippies a konopí cítil odpor – zaprvé byla tato rostlina nelegální, za druhé věřil novinám a filmům, jež konopí vykreslovaly jako nebezpečnou drogu konzumovanou a prodávanou pochybnými existencemi s diskutabilními záměry. „Myslel si, že je to něco jako heroin,“ vzpomíná Jackova blízká přítelkyně, ředitelka kalifornské pobočky NORML Ellen Kompová.

Když bylo Jackovi třicet, rozvedl se s první manželkou a jeho nová partnerka, jejíž
jméno odvál čas do zapomnění, mu položila zásadní otázku: „Kouřils někdy trávu?“
„Samozřejmě, že ne,“ zněla odpověď.
„Měl bys to zkusit,“ navrhla krátkodobá známost a Jack – možná jen aby nové milence udělal radost – pokrčil rameny, potáhl si a jeho život se navždy změnil.„Vůbec jsem netušil, co všechno může člověk prožít a pocítit díky konopí,“ vzpomínal o mnoho let později. Bylo to prý jako nejlepší jídlo, které kdy jedl, a nejlepší sex, který kdy měl.
A pak mu na mysl přišla zásadní otázka: Proč je tahle rostlina vlastně nelegální?


I George Washington pěstoval konopí

Jack Herer si konopí zamiloval a stal se pravidelným uživatelem. V průměru kouřil čtyři jointy denně a začal se věnovat kampani za legalizaci. V sedmdesátých letech, v dobách prvních pionýrských pokusů o propagaci této rostliny, pomáhal s tvorbou satirických omalovánek pro dospělé s konopnou tématikou. Pod názvem Great American Standard System neboli G.R.A.S.S. (anglicky tráva) se tento výtvor prodával undergroundových knihkupectvích po celém Los Angeles.

The Emperor Wears No Clothes (v češtině vyšla pod názvem Císař nemá šaty: Spiknutí proti konopí) byla vydávána a distribuována spíše samizdatovým způsobem a všechna významná vydavatelství od ní dávala ruce pryč.

Jack se účastnil promoakcí, kde se jeho omalovánky prodávaly (společně s bongy, které doma vyráběl), a od fanoušků získával první kusé informace o pěstování konopí. „A to jsi věděl, že George Washington nařídil, aby se na jeho farmě v Mount Vernon pěstovalo konopí jako hospodářská plodina? Nebo že lanoví a plachty válečné lodi USS Constitution byly konopné? Nebo že kampaň proti konopí začala ve Spojených státech až ve dvacátých letech jako paranoidní reakce na přistěhovalce z Mexika a černošskou jazzovou hudbu?“ ptali se ho dlouholetí uživatelé.

Jack rychle získával přátele i zkušenosti. Spolu s Edem Adairem složili slavnostní slib, že nedojdou pokoje, dokud nebude konopí legální. Seznámil se také s Michaelem Aldrichem, autorem historicky první disertační práce zaměřené na konopí – publikaci s názvem Marijuana Myths and Folklore obhájil na Státní univerzitě v New Yorku v roce 1970.

„Vnukl jsem Jackovi myšlenku, že konopí by se dalo využívat i jinak než ke kouření
a navození rauše,“ prohlásil Aldrich, zakladatel sanfranciské Pamětní knihovny
Fitze Hugha Ludlowa specializované na literaturu o všech možných drogách.

Všechno, co se Herer o konopí dozvěděl jako teenager, bylo najednou vyvrácené. Důkazy o pravdě byly všude kolem, stačilo se jen dívat.

 

High Country

Aby si vydělal na živobytí, stal se Jack Herer spoluvlastníkem obchůdku High Country a ve stánku na Venice Beach prodával konopné oblečení. S úšklebkem na tváři a nezaměnitelným charisma silného kuřáka jointů se brzy stal známou postavičkou. Debatoval s kýmkoli, kdo mu věnoval pár minut svého času, a pod přízviskem „Profesor Jack“ pěl ódy na konopí a rozčiloval se nad jeho nesmyslným zákazem. Další Jackovým koníčkem byla sisyfovská snaha prosadit konání referenda o legalizaci konopí v Kalifornii.

V roce 1972 sesbíral právník Leo Paoli 326 000 podpisů potřebných k uspořádání referenda. Návrh 19 ale tehdy nakonec nezískal dostatečnou podporu – pro bylo 33,5 procenta voličů, proti pak 66,5 procent. Jediným územně správním celkem, který legalizaci podpořil, bylo San Francisko. Poměrně velký počet hlasů pro legalizaci byl nicméně pro politické garnitury obrovským překvapením.

„Vůbec jsem netušil, co všechno může člověk prožít a pocítit díky konopí!“

Vpravdě donkichotské selhání Návrhu 19 pojal Jack Herer jako celoživotní inspiraci. Téměř každý rok se neúspěšně pokoušel prosadit další referendum. Společně s několika nejzarputilejšími kolegy založili skupinu známou jako Reefer Raiders
a organizovali přednášky v prosklené dominantě Wilshire Federal Building v Los Angeles.

doporučujeme

V jednom z oblíbených skečů poukazovali aktivisté oblečení v historických kostýmech a typických třírohých kloboucích na to, že už první generace Američanů v čele s Georgem Washingtonem pěstovala konopí jako hospodářskou plodinu, jindy zas nabízeli kolemjdoucím snídaňové menu, které obsahovalo mimo jiné i palačinky s konopím.

Místní média nevěnovala těmto výstupům prakticky žádnou pozornost, když už se ale nějaký reportér objevili, zapálil si Herer s kamarády joint a před zraky kolemjdoucích z něj ostentativně potahovali. Stejně jako na Venice Beach lákal Jack znejistělé kolemjdoucí k podpisu petice za legalizaci a doufal, že ve volbách zvítězí kandidát s otevřeným postojem ke konopí. Zastánci legalizace na druhé straně Ameriky – v hlavním městě Washingtonu – v čele s Keithem Stroupem, kteří za ni lobovali v Kongresu, nad jeho taktikou udiveně kroutili hlavou. Herer byl outsider bez jakýchkoli konexí a spíše než politiky chtěl oslovit běžné občany. V tom se filozofie aktivistů z východního a západního pobřeží diametrálně lišily.

 

Demokracie na dlouhé lokte

Nebyla to revoluce, ale spíše politická hra na dlouhé lokte. Herer se nikdy nevzdal, přestože se ani jedna jeho petice nedostala na pořad jednání kalifornského zákonodárného sboru. Právě schopnost přestát opakovaná odmítnutí patřila k jeho největším devizám. Tváří v tvář jisté porážce dokázal držet pochodeň odporu vysoko zdviženou i v době, kdy byla legalizace vysmívaným slovem a hippies zmizeli v propadlišti dějin.

„Jack tvrdil, že to nejlepší, co může jedinec udělat, je přesvědčit ostatní, aby šli k volbám,“ vzpomíná Ellen Kompová. Když chtěl o mnoho let později nahlédnout do spisu vedeného na něj u FBI, byla většina dokumentu začerněna. V jedné pasáži ale agent zodpovědný za jeho sledování uvedl, že je Herer vlastenec a svou zemi miluje, což byla pro hrdého vojenského veterána velká pocta.

Hererova filozofie oslovila především alternativně smýšlející Američany, kteří podezírali konzervativní republikánskou vládu ze lží.

Zatímco sedmdesátými lety proplul s čistým trestním rejstříkem, v éře prezidenta Reagana patřil k prvním zatčeným. Překvapivě nebylo jeho zadržení důsledkem kouření konopí, ale politickým krokem. Nedlouho po protestní akci při inauguraci nového prezidenta byl Herer zatčen za porušení vpravdě archaického zákona, který zakazoval pořádání politických akci v blízkosti federálních budov po setmění.

Později se ukázalo, že z celkových 34 zatčení ovlivnilo jeho život nejvíce právě toto. Zatímco jeho společníci přiznali vinu a byli potrestáni jen různě vysokými pokutami, Herer se rozhodl odmítnout možnost vyplatit se marginálními pěti dolary a z principu bojoval za své přesvědčení. Prohrál. V roce 1983 se proto musel hlásit ve Federálním nápravném zařízení na Terminal Island k odpykání třicetidenního trestu.

Vězení jako inkubárot myšlenek

„Poprvé po dlouhé době byl Jack sám,“ uvedla v interview jeho čtvrtá a poslední manželka Jeannie Hererová. Z nedostatku jiných možností seberealizace začal sepisovat vše, co se v předcházejícím desetiletí o konopí dozvěděl, a jeho rukopis postupně nabíral na tloušťce. Po propuštění obcházel knihovny, aby v případě potřeby korigoval fakta a doplnil podrobnosti. Skvělou metaforou pro protikonopnou propagandu americké vlády se mu zdála být pohádka bratří Grimmů o neviditelných šatech marnivého císaře a svou knihu proto nazval The Emperor Wears No Clothes – Císař nemá šaty. „Sám tvrdil, že by se do psaní nikdy nepustil, kdyby nebylo přebytku volného času ve vězení,“ vzpomíná Jeannie. „Začalo to pár stránkami a skončilo to obsáhlým literárním dílem.“

 

Polemika ukrytá v zápisníku

Kniha byla pojata jako zápisník alternativní kultury a stylem se trochu blížila starým omalovánkám G.R.A.S.S. Obsahovala množství poznámek pod čarou, anekdot, obrázků a komiksů. Poprvé byla vydána v roce 1985 a čtenářům nabízela komplexní pohled na historii konopí. Mohli se například dočíst, že mezi starými Féničany
a dalšími tehdejšími kulturami bylo známo jako léčivá bylina už v 5. století před naším letopočtem a bylo využíváno rovněž k výrobě lan, plátna, potravin, papíru, oděvů, zatímco samičí listy a květy zprostředkovávaly mystické zážitky. Oblíbené bylo až do nástupu rasismem motivované prohibice v třicátých letech minulého století také mezi americkými farmáři.

Pod vlivem úmyslně zkreslených údajů v periodikách vydávaných mediálním impériem Williama Randolpha Hearsta, jejichž cílem bylo vystrašit obyvatelstvo
a popudit ho proti převážně černošským uživatelům konopí, se v roce 1931 do čela Federálního úřadu pro kontrolu narkotik dostal bývalý železniční policista Henry J. Anslinger. Ten okamžitě zahájil kampaň proti pěstování a užívání konopí a brzy se mu podařilo přesvědčit veřejnost, že se jedná o „hrozivý smrtelný jed“.

Kdyby lidé dokázali prohlédnout skrze lži a mlžení ze strany představitelů vlády
a úřadů, konopí by se nemuselo uchýlit do ilegality a mohlo zachránit miliony stromů kácených každoročně pro potřeby papírenského průmyslu a omezit spotřebu fosilních paliv.

Hererova filozofie oslovila především alternativně smýšlející Američany, kteří podezírali konzervativní republikánskou vládu ze lží a jejichž pohled na svět byl veskrze liberální a nematerialistický. Pravdou ovšem je, že Jackova prvotina sice na první pohled nevypadala jako seriózní publikace, jeho výzkum byl ale doložen řadou bibliografických odkazů i poznámek pod čarou. Autor navíc sám prohlásil, že vrátí peníze každému čtenáři, který v knize najde faktografickou nepřesnost. Tato odměna nebyla nikdy vyplacena, ačkoli Hererův kamarád a historik Mike Aldrich přiznává, že v některých pasážích byla Jackova tvrzení poněkud nadsazená.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!