Aktuální článek
Když vám vrtá hlavou, jak se zhulit navěky

Když vám vrtá hlavou, jak se zhulit navěky

Profilový obrázek
  • Potřeba rozšířeného vědomí je tu s lidstvem odnepaměti. K jeho dosažení jsou využívány různé prostředky, od půstu a meditace po užívání psychoaktivních substancí. V šedesátých letech minulého století se objevuje hrstka nadšenců, kteří pod vlivem experimentů s LSD přicházejí s velmi svéráznou teorií, jak dosáhnout stavu změněného vědomí natrvalo. Berou do rukou nebozízky a vrtačky a před zrcadlem si vrtají díry do hlavy.

Trepanace neboli vyříznutí, vyškrabání či vyvrtání otvoru do lebky se vyskytovala ve většině starých kultur napříč pěti kontinenty a je považována za jednu z vůbec nejstarších operací, jaké lidstvo kdy provádělo.

Název procedury je odvozen z řeckého slova trypanon, v překladu „vrtat, vrtačka“. Nejstarší archeologické důkazy o jejím praktikování se datují do doby před 8 tisíci lety a některé africké kmeny (například Kisii a Kuria v Keni) ji v primitivní podobě praktikují dodnes. Výjimkou nejsou ani vícenásobné trepanace, nalezeny byly lebky s až sedmi otvory a rovněž velikost otvorů se pohybuje od malých dírek po velikost dlaně. U velké části lebek pak lze podle míry zhojení nebo dorůstání lebeční kosti poznat, zda daný subjekt zákrok přežil.

Úroveň vědomí a stav mysli závisí na objemu a pulzaci krve v mozku.

V dobách dávno minulých bývalo perforování lebky podle vědců využíváno při léčbě bolestí nebo poranění hlavy, k vyhánění zlých démonů u psychotických poruch či epilepsii a velmi pravděpodobně také k magicko-rituálním účelům, například jako součást iniciace kněžích. Pro moderní medicínu popsal trepanaci již sám její zakladatel Hippokratés a běžně byla prováděna až do první poloviny 20. století, kdy se začala praktikovat lobotomie. I v současnosti jde o běžnou součást některých operací mozku, otvor v lebce však bývá zpravidla znovu uzavřen.

 

Elixír věčného mládí

Otcem hnutí (pokud lze celosvětově několik desítek lidí označit za hnutí) propagujícího trepanaci „pro rekreační účely“, tedy u zdravých lidí, se stal nedostudovaný holandský lékař a knihovník Bart Huges, jenž si v roce 1965 hlavu svépomocí provrtal zubařskou vrtačkou. Bývá uváděno, že titul doktora medicíny mu Amsterodamská univerzita po absolvování zkoušek odmítla udělit kvůli jeho veřejnému obhajování marihuany, přesným důvodem však bylo zřejmě opakované propadnutí u poslední zkoušky z porodnictví, kterou Huges popisuje jako desetiminutovou zkoušku u jediného zkoušejícího.

Huges je autorem teorie, podle níž úroveň vědomí a stav mysli závisí na objemu a pulzaci krve v mozku. V jejím vypracování mu pomohlo pozorování kohosi, jak se staví na delší dobu na hlavu, aby se „zhulil“, a jak sám přiznává, také jeho vlastní zkušenosti s meskalinem a LSD. Zastával názor, že adaptace lidstva na vzpřímenou chůzi způsobila snížení tohoto objemu vlivem gravitace, což vedlo na jedné straně k rozvoji rozumových schopností a řeči, na druhé straně ale také k omezení rozsahu vnímání. Bart věděl, že u dětí je lebka díky takzvaným fontanelám (měkkým částem) pružná a umožňuje pulzaci mozku v rytmu srdečního tepu.

„Je zvláštní, že si můžete změnit pohlaví, ale trepanaci vám neudělají.“ 

K úplnému ztvrdnutí lebky a tím pádem k „uvěznění“ mozku dochází až na počátku dospělosti, což podle něj vede ke ztrátě spojení se sny a omezení kreativity, představivosti a intenzity vnímání na úkor rozvoje ega a neuróz. Trepanací se pak podle něho člověk „vrací do mládí“ a jeho vědomí znovunabývá ztracené kvality.

Huges byl přesvědčen, že mu jeho díra v hlavě přinesla okamžité blahodárné účinky, a začal svou doktrínu hlásat všem, kdož byli ochotni naslouchat. Lékařská obec i úřady reagovaly naprostým zděšením a svérázného amatérského vědce odměnili bezplatným pobytem v jistém holandském blázinci… Po třech týdnech musel ovšem být propuštěn, neboť byl psychiatry shledán duševně zcela zdravým.

Bez zajímavosti není ani jiná Hugesova teorie, jež doporučuje při užívání LSD a dalších psychedelik konzumovat současně cukr anebo ovocné šťávy s vitamínem C, které podle něho dodávají mozku extra energii, čímž pozitivně ovlivňují účinek drogy a omezují výskyt nepříjemných prožitků, takzvaných „bad tripů“. Průkopník trepanace Huges umírá v roce 2004 na selhání srdce.


 

Pár procent šťastlivců

U malé části populace nedochází ani v dospělosti ke ztvrdnutí měkkých švů lebky a zažívají tak přirozeně stejný efekt, jaký Peter Huges připisuje trepanaci. John Lennon z legendárních Beatles se s Hugesem setkal při své návštěvě Amsterodamu, na což Bart vzpomíná v dokumentu o trepanaci nazvaném A Hole in the Head („Díra v hlavě“): „John mi pořád opakoval, že by taky chtěl třetí oko. Ale já mu na to řekl: ,Hele, nemám nejmenší pochyby, že ty už tam díru máš, zcela určitě patříš k těm, co mají třetí oko otevřené přirozeně – jinak bys toho tolik nedokázal!‘ Nevěřil tomu a trval na svém, ale já ho od vrtání odrazoval, protože by ho to zklamalo, nepocítil by žádný rozdíl.“

Historku potvrzuje i další člen Beatles Paul McCartney, který popisuje: „Seděli jsme s Lindou a Yoko na večeři a John se zeptal, jestli bychom chtěli jít na trepanaci. A myslel to úplně vážně! Jako že ‚pojďme všichni společně příští týden, znám chlápka, co nám s tím pomůže‘. Povídám, tak běž ty a uvidíme – když to bude fungovat, půjdeme po tobě. Já byl v těchhle věcech vždycky spíš cynik, díkybohu, protože tu koluje spousta nesmyslů, na které si musíme dávat pozor. Ale John byl v tomhle mnohem otevřenější.“

 

Učedníci Barta Hugese

Ačkoli vědeckou obcí byl Huges považován v lepším případě za bláznivého hipíka, našli se i jiní, kteří ho vzali vážně, následovali jeho příkladu a jali se rozvíjet a zkoumat jeho teorie.

Jedním z nich je Angličan Joseph „Joe“ Mellen, dnes charismatický sedmasedmdesátilý obchodník s uměním, bývalý beatnik a Hugesův přítel. Perspektivní absolvent prestižních škol Eton College a Oxfordské univerzity měl nalinkovanou budoucnost úspěšného burzovního makléře v otcově firmě, ale těsně před dokončením doktorátu se pod vlivem beatniků a zkušeností s drogami na všechno vykašlal, aby si zanedlouho podle Hugesova vzoru elektrickou vrtačkou provrtal lebku. Také u něho byla hlavním motivem snaha o trvale rozšířené vědomí, o čemž svědčí i úvodní věta jeho kultovní knihy Bore Hole (Vyvrtej díru): „Tohle je příběh o tom, co mě přivedlo k rozhodnutí vyvrtat si díru do hlavy, abych byl v neustálém rauši.“

V knize nejprve poutavě popisuje specifickou atmosféru šedesátých let, vznikající hnutí hippies a experimenty s drogami, následně pak seznámení s Hugesem a svých několik pokusů o autotrepanaci. „Když jsem o trepanaci slyšel poprvé, považoval jsem to za naprostý nesmysl a myšlenka, že si ji někdo provede sám, mi přišla absurdní. Ale časem si některé myšlenky osvojíte,“ komentuje Mellen své rozhodnutí.

Amanda si po vyvrtání díry do lebky obvázala ránu a vyrazila na party.

K prvnímu pokusu se odhodlal v roce 1967 v Londýně. Byl na mizině a nemohl si dovolit ani elektrickou vrtačku, takže si pořídil ruční trepan, nástroj, který připodobňuje k vývrtce na víno s hrotem a ozubeným kolečkem na konci, naložil do sebe LSD a vrhnul se do práce. „Šlo to špatně. Bylo to jako snažit se otevřít láhev vína zevnitř. Trepan byl tupý a nedařilo se mi ho v lebce ukotvit. Myslel jsem si, že jedině s pomocí LSD to zvládnu, ale nefungovalo to,“ líčí svůj neúspěšný pokus Joe.

Zhruba rok poté to Joe zkusil znovu stejnou technikou s pomocí své přítelkyně Amandy Feildingové, o níž bude řeč později. „Nebyl jsem si jist, jestli jsem se dostal skrz. Kus lebky jsem odstranil a nejdřív jsem si myslel, že se to povedlo, protože při vytažení trepanu jsem slyšel něco jako cvaknutí a bublání. Asi jsem se malinko skrz dostal, ale nebylo to dost,“ popisuje Mellen, který – opět pod vlivem LSD – při tomto pokusu omdlel a skončil v nemocnici.

Definitivní „úspěch“ přinesl až třetí, dvojitý pokus v roce 1970. Tentokrát k operaci přistoupil o něco zodpovědněji, bez LSD a s použitím elektrické vrtačky a lokální anestezie. V průběhu vrtání vypověděl službu kabel od vrtačky, ale Joe se nevzdal. Omotal kolem hlavy ručník a zašel za sousedem, který se na nic neptal a šňůru na počkání opravil. Nakonec se zadařilo: „Jasně jsem poznal, že jsem skrz, vyteklo dost krve a vrták zajel asi palec hluboko. Celá operace trvala asi půl hodiny včetně následného úklidu. Rána se zhojila za dva nebo tři dny a nedošlo k žádným komplikacím. Dal jsem si pozor a vše sterilizoval, protože největším nebezpečím je infekce.“ Joe tvrdí, že asi hodinu po operaci pocítil zvláštní lehkost, jako by z něho někdo sundal závaží. Ten pocit narůstal a předčil jeho očekávání, a když ho cítil i druhý den ráno, uvědomil si: „To je ono. Povedlo se!“

S odstupem téměř dvaceti let popisuje Joe stav po trepanaci tak, že pokud na stupnici 0 až 100, kde 0 je normální stav, 100 je LSD trip a 50–60 je zkouřenost hašišem, trepanace je někde kolem 30.

 

Trepanací k národnímu zdraví

Dalším přírůstkem do party vrtačů byla hraběnka Amanda Feildingová, dnes čtyřiasedmdesátiletá umělkyně, vědkyně a reformátorka drogové politiky. Taktéž učednice (a nějakou chvíli též milenka) Barta Hugese a následně dnes již bývalá dlouholetá družka Joea Mellena (jemuž porodila dva syny) po čtyřech letech neúspěšného snažení najít lékaře, který by trepanaci provedl, vzala věci do vlastních rukou a hlavu si po vzoru svých povedených přátel provrtala sama.

Mellen ji u toho natáčel na videokameru a ze záznamu vznikl šokující, jen vzácně promítaný dokument Heartbeat in the Brain („Tlukot srdce v mozku“), krvavá podívaná, kterou mnozí diváci těžko rozcházeli: „Lidé v sále odpadávali jeden za druhým jako zralé švestky,“ komentuje omdlévání diváků při jednom londýnském promítání jistý filmový kritik.

„Nechcete jít na trepanaci?“ zeptal se nás u večeře zcela vážně John Lennon.

Je nutné ovšem zdůraznit, že jak Feildingová, tak Huges a Mellen poněkud v rozporu se svými činy výslovně nedoporučují provádění trepanace na sobě samém. „Jsem rozhodně proti autotrepanaci, je to velmi nebezpečné a měli by to provádět lékaři. Proto také svůj dokument promítám jen omezenému počtu pozvaných diváků. Ale tenkrát to pro mě byla prostě jediná možnost zjistit, jak to s trepanací skutečně je,“ vysvětluje Amanda. Po provrtání hlavy si obvázala hlavu ozdobným turbanem, zašla si na steak kvůli doplnění železa ztraceného krvácením při operaci a vyrazila rovnou na party.

Své pocity s odstupem času Amanda popisuje následovně: „V té době jsem to cítila jako sotva znatelný příliv, vlnu energie, vzestup na hladinu, kde jsem se cítila dobře. Velmi jasně jsem vnímala zejména vymizení úzkostných snů, které jsem mívala. Mohlo to být jen placebo? Ta možnost se samozřejmě nedá vyloučit, jsem si toho plně vědoma. Ale musím říct, že jsem cítila jasnou změnu, takže jsem to chtěla dále zkoumat, a také jsem pozorovala zásadní proměnu u všech svých přátel, kteří se rovněž nechali trepanovat.“

 

V letech 1979 a 1983 dvakrát kandidovala do britského parlamentu s jediným programovým bodem, vyjádřeným heslem „Trepanaci k národnímu zdraví!“. Souhrnný zisk 188 hlasů komentuje: „Neměla jsem v úmyslu nechat se zvolit, šlo spíš o umělecký projekt. Snažila jsem se přitáhnout k tématu pozornost lékařů a přesvědčit je, že jde o záležitost hodnou výzkumu.“

Po rozchodu s Mellenem se Amanda vdala za hraběte a lorda Neidpatha, který – jak jinak – má v hlavě také díru, kterou mu však za příslušně tučný obnos vytrepanoval jistý lékař v Egyptě. Bez zajímavosti není ani fakt, že trepanaci podstoupila i nová partnerka Joea Mellena Jenny – jak se zdá, trepanovaní lidé dokážou být opravdu přesvědčiví. Svou víru v trepanaci potvrdila Amanda i tím, že když cítila, že jí původní díra zarůstá, nechala si v roce 2000 vyvrtat v lebce další otvor, tentokrát se ale pro změnu obrátila na nejmenovaného mexického lékaře.

V devadesátých letech minulého století založila Feildingová známou a dodnes aktivní nadaci Beckley Foundation, která se zabývá především iniciováním, vedením a podporou vědeckého výzkumu vědomí a fungování psychoaktivních substancí – především psychedelik – a podporou změn drogové politiky, která by vedla k jejich legalizaci.

Ilegální trepanace za velkou louží

Mimo Evropu je nejznámějším propagátorem trepanace další Hugesův žák, Američan Peter Halvorson, obchodník s drahými kameny a zakladatel a ředitel Mezinárodní skupiny obhájců trepanace (ITAG – International Trepanation Advocacy Group, www.trepan.com). Jeho story se v mnohém podobá jeho předchůdcům. Také on nedostudoval vysokou školu a v dospělém věku začal trpět dlouhodobou depresí. Podobně jako výše zmínění si i on – poté co ho několik požádaných chirurgů stejně jako všechny jeho předchůdce nekompromisně odmítlo – vyvrtal díru do hlavy sám. To bylo v roce 1973, kdy bylo Peterovi 27 let.

Diváci při promítání odpadávali jako zralé švestky ze stromu.

Halvorson se jako jediný z námi zkoumané party dostal kvůli trepanaci do problémů se zákonem, když spolu s dalším nadšencem v roce 2001 před televizními kamerami provrtali hlavu na její vlastní žádost Angličance Heather Perryové, trpící depresí a chronickou únavou (a inspirované výše zmíněným zájmem Johna Lennona). Ačkoli „oběť“ zákroku byla naprosto spokojená a hlásila jednoznačné zlepšení svého stavu, empatičtí trepanátoři byli odsouzeni k tříleté podmínce za praktikování medicíny bez příslušné licence. Cíle získat mediální pozornost a tím i pozornost veřejnosti se však podařilo dosáhnout.

 

Co na to věda?

Snaze o vědecké potvrzení Hugesovy teorie o fungování trepanace a změnách v cirkulaci tekutin (krve a mozkomíšního moku) v mozku se dlouhodobě věnuje jak Beckley Foundation Amandy Feildingové, tak skupina ITAG Petera Halvorsona. Jedná se nepochybně o dosti komplikovanou misi, když uvážíme, že naprostá většina členů západní lékařské obce dobrovolnou trepanaci odmítá jako naprostý nesmysl. Přesto se skupině ITAG podařilo na začátku nového tisíciletí provést studii s patnácti dobrovolníky, kteří se nechali trepanovat na klinice v mexickém Monterrey. Všechny operace byly úspěšné a účastníci studie si výsledky vesměs pochvalovali, neobjevily se žádné nežádoucí účinky. Sledování cirkulace tekutin v mozku metodou magnetické rezonance však změny neprokázalo ani nevyvrátilo, což dává Halvorson spolu s výzkumníky za vinu právě použité metodě.

„Jasně jsem poznal, že jsem skrz, vyteklo dost krve a vrták zajel asi palec hluboko.“

Další výzkum v této oblasti s použitím průkaznějších metod provedl ve spolupráci s ITAG a Beckley Foundation tým ruského profesora Jurije Moskalenka v Petrohradu, tentokrát ovšem nikoli na dobrovolných „vrtačích“, nýbrž na pacientech, kterým byla lebka trepanována v rámci jiných drobných operací hlavy a díra v lebce jim byla v první fázi ponechána otevřená. Studie Moskalenkova týmu skutečně potvrdila zvýšení dynamiky intralebeční cirkulace po provedení trepanace: „Výsledky naznačují blahodárný účinek trepanace na fyziologické mechanismy cirkulační a metabolické podpory mozkové aktivity,“ shrnuje studie publikovaná v prestižním časopise Human Physiology.

Teorie hlasatelů trepanace podporují ještě dvě studie – z roku 1988 z Japonska a z roku 2006 z univerzity v Illinois, ani zde ovšem nešlo o zdravé, dobrovolně trepanované pacienty. Hlavní problém výzkumu, kromě omezeného počtu zkoumatelných subjektů, shrnuje Amanda Feildingová takto: „Je to složité: ačkoli trepanace není ilegální, není vlastně ani zcela legální. Je to jako začarovaný kruh. Výzkum vám nepovolí, protože neexistuje dost důkazů pro jeho prospěšnost, ale bez výzkumu takové důkazy nemůžete získat. Považuju za zvláštní, že si můžete nechat změnit pohlaví, ale tak jednoduchý zákrok jako trepanaci vám nikdo neudělá. Je to jednoduchá operace, ale má potenciál rozšiřovat vědomí, a proto bychom ji měli zkoumat.“

Je libo díru do hlavy?

Peter Halvorson ve věstníku ITAG loni oznámil, že se mu v Ekvádoru podařilo nalézt kliniku a kvalifikovaného chirurga, který zájemcům o dobrovolnou trepanaci zákrok provede. První dvě operace zde úspěšně proběhly již v roce 2011. Máte-li tedy zájem prozkoumat vše na vlastní kůži, několik tisíc dolarů na cestu a uhrazení zákroku a chuť stát pokusnými králíky v originálním výzkumu, neváhejte se přihlásit na stránkách trepan.com. Se zubařskou vrtačkou doma před zrcadlem to opravdu raději nezkoušejte.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!