Byla hluboká noc, všichni už spali a bylo absolutní ticho. Jen můra občas vletěla otevřeným oknem a otřepala svá křídla o stínidlo lampičky na mém psacím stole. Pak zase odlétla ven do vlahé noci, ze které byl už cítit přicházející teplý podzim. V takových chvílích se mi nejlépe píše. Bydlím těsně nad rozlehlým pražským parkem a ani auta v tuhle noční hodinu naší ulicí už nejezdí. Poslouchal jsem jen cvakot kláves svého notebooku a trochu začal zívat. Napadlo mě, že bych si mohl zabalit špeka z vynikajícího hašiše, který jsem dostal nedávno od kamaráda k narozeninám. Opřel jsem se pohodlně do křesla a vychutnával vůni a chuť, ve které se mísila sametová něha s exotickými dálkami. Začaly se mi klížit oči. Pomaličku jsem se dostával do příjemného mezipatra spánku a bdění. Vybavovaly se mi dětské lásky, klukovská dobrodružství, vzpomínky na první stopování po světě. Šumění moře a spaní v písku na pláži. Propadl jsem se do parádního snu.
Tipnul bych to tak na šestnácté, sedmnácté století. Vlny oceánů brázdí piráti a korzáři nejrůznějšího druhu, střílejí po sobě pistolemi nacpanými kulemi a střelným prachem a někteří mají samozřejmě dřevěné nohy a pásky přes oko. Já, ještě s kamarádem, jsme pravděpodobně kdesi ztroskotali (určitě v nějaké chrabré bitvě – myslím, že nejsme padouši) a teď se právě probouzíme na písečné pláži do nového dne. Jsme asi klasicky na opuštěném ostrově a živíme se především harpunováním ryb a chytáním ptáků. Je krásné ráno, vedle nás ještě dohořívá včerejší ohýnek a vypadá to na další pohádkový den. Očima pátrám po obzoru, jako každé ráno, neuvidím-li nějakou loď. Zase nic. Kamarád mezitím zmizel. Asi šel harpunovat do vzdálenějšího kouta zátoky. Protáhnu se, zdvihnu bílý, plochý oblázek, hodím a opět se divím, že na rozvlněné mořské hladině žabky dělat nejdou. V tu chvíli slyším kamarádův vzrušený křik. Volá mě a já běžím ostošest za jeho hlasem. Na břehu za velkým balvanem si v písku příboj pohrává s velikou dřevěnou pirátskou bednou. Okamžitě se k ní s kamarádem vrhneme a snažíme se ji vytáhnout na souš. Je těžká. Naše vzrušení roste. Po chvíli usilovného boje se nám podaří bednu vytáhnout. Kamarád se okamžitě vrhne na těžké víko a snaží se ho odervat. Mně je hned jasné (protože ve snu jsem vždy ten chytřejší), že to tak jednoduché nebude. Rozbíhám se k houští a vzápětí se vracím s pořádným dřevěným páčidlem. Rezavé zámky z bedny odlétly, víko odskočilo a naše zorničky se rozšířily úžasem. Klasický pirátský poklad! Zlaté mince, šperky, drahokamy a samozřejmě perly. Rychle jsme bednu zavřeli, rozhlédli jsme se, jestli nás nikdo nepozoruje a přemýšleli jsme, co s pokladem. Zakopat, řekl jsem. To je asi jediné rozumné řešení, co s takovouhle bednou na pustém ostrově udělat. V tu chvíli někdo zapískal.
 |
Otevřel jsem oči a zjistil, že sedím ve svém křesle. Ještě stále příjemně zhulený. Super sen. Lepší než Piráti z Karibiku. Pískání se ozvalo znovu. Někdo stojí venku pod oknem. Vyklonil jsem se. Veselý rozesmátý kluk s báglem na zádech stál na ulici a omlouval se, že zacítil vůni hašiše a jediné rozsvícené okno bylo to mé. Vrací se z Maroka a stopem dojel právě teď až sem. Byl z výletu nabitý energií, kterou jsem mu až záviděl. Hodil jsem mu nedokouřený joint hašiše. Pokuřoval a potichu jsme si povídali. Vyprávěl o svých zážitcích z Maroka a pochvaloval si kuřivo. Prý ho tam měl také dost. A když říkal dost, tak myslel skutečně hodně. Jak se pomalu zhuloval a uvolňoval, vypadla z něj historka, nad kterou mi vážně zůstává rozum stát. Stopovali s kamarádem po Maroku, flákali se po plážích, a jednoho rána jim příboj přinesl k nohám plastovou, dobře zatavenou bednu. Když ji otevřeli, zjistili, že je plná hašiše. Toho nejkvalitnějšího, marockého.
Stále jsem nevěděl, jestli se mi to nezdá.
Původně prý chtěli hašiš nějak přepravit do Evropy, ale pochopili, že je to nerealizovatelný a zbytečný risk. Drogové mafie prý takhle pašují drogy. Za lodí mají natažené lano a na jeho konci je přivázané pašované zboží. Když se k překupníkům z dálky blíží námořní nebo vojenská hlídka, lano jednoduše přeseknou a nákladu se tak zbaví.
Tenhle kluk byl opravdu svědkem toho, jak jeden z těchto nákladů vyplavil příboj přímo k jeho nohám. Bednu prý zakopali (protože to je asi jediné rozumné řešení, co s takovouhle bednou v Maroku v roce 2011 udělat) a nakreslili si plánek s místem, kde leží. Když dokouřil, vytáhl kopii plánku, zabalil do ní kámen a hodil mi ji do okna. Prý ji má zatím jen on a jeho kámoš, ale chtějí se o to podělit, protože haše je tam strašně moc, převážet se to nedá, tak ať si prý kdo chce pohulí. Kdyby tam náhodou jel. „Ale zase dobře zakopat!“ zamával na mě a zmizel ve tmě pražské noci.
Sedl jsem si za stůl jako zkoprnělý. Vše, co jsem do té doby napsal, jsem okamžitě vymazal, a píšu vám tady tohle, protože si myslím, že je to fakt neuvěřitelný. Že bych se stal senzibilem? Způsobuje snad hašiš jasnovidecké sny? Senzační nápad pro všechny tajné služby světa. Ale chci procenta! Anebo se alespoň stát agentem speciální jednotky senzibilů!
