Píšu sice seriál o vědomém užívání drog, tedy o využívání psychoaktivních látek k obohacení sebe sama,přitom se ale ve své práci psychologa setkávám především s lidmi, kteří se drogami ničí, vědomě či nevědomě. Pokud bych měl najít v sebeničení mých klientů něco společného, byly by to dva rysy. Zaprvé snaha o co nejrychlejší dosažení dokonalosti a zadruhé hluboká nespokojenost sama se sebou.
Destruktivní pití
Touha po dokonalosti a nespokojenost sama se sebou vytváří společně s užíváním některých drog silný koktejl, který se snadno může stát sebedestruktivní spirálou vedoucí až k úplnému zničení. Jedna moje bývalá klientka, která už za sebou měla několik pokusů o sebevraždu, mi popsala vztah ke své preferované droze, alkoholu, následujícím způsobem:
„Jsou chvíle, kdy chci opravdu zmizet ze světa. Výčitky jsou někdy až neúnosné. Vím, proč piji, ale nejraději bych to nevěděla. Někdy si přeji, abych byla tak mentálně omezená, že bych tyhle pocity vůbec nevnímala. Piji, protože chci vypnout na chvíli hlavu a zapomenout, protože už nemůžu. V tomhle mi alkohol pomáhá. Napiji se a zapomenu… je mi chvíli dobře. Jenže v tom je tu hned další problém, průšvih, a je to ještě horší než předtím. Nedokážu se napít tak, abych se jen trochu opila. Opiji se vždycky do takové míry, že nevím o světě… nedaří se mi nepřekročit tuhle hranici. Pak jen spím a mám problém.“
K sebedestrukci tohoto typu může být využita většina drog. Jejich přímé působení na naše vědomí, náladu a emoční prožívání nás může spolehlivě dostat do bezpečné vzdálenosti od sebe samých, odpoutat nás od nesnesitelných pocitů a probudit iluzi štěstí a dokonalosti. Člověk si tak vůbec nemusí všímat, že se dostává do stále větší izolace od světa a ztrácí kontakt i se sebou samým.
Stav mysli má přímou vazbu ke stavu okolního světa, stejně tak jako vztah sama k sobě má co do činění se vztahem k druhým.
Některé látky to umí naprosto spolehlivě a přímočaře. Například na opiáty všeho druhu, alkohol, benzodiazepiny i silné stimulanty typu pervitinu se dá spolehnout. Psychedelika mohou být v tomto ohledu naopak záludná, protože často platí, že negaci, kterou do nich člověk dá, nám vrátí zase zpátky, často je lidé tedy využívají spíše k vybřednutí z destruktivní spirály, k probuzení své vnitřní síly a potenciálu. Konopí má pak obojí schopnost. Člověk si může s jeho pomocí vytvářet iluzorní svět, skrze který je sebezničující proces méně viditelný, zároveň se ale musí připravit i na to, že občas dostane facku v podobě úzkostného nebo jinak nepříjemného zážitku.
Riziko izolace
Na výzvu, aby mi čtenáři tohoto seriálu psali svoje zkušenosti s vědomým užíváním drog, mi přišel e-mail od Luka, který popisuje svůj osobní mystický vztah s konopím. Cituji z jeho dopisu:
„Hra na kytaru mě díky ozvěnám a prostorovosti ambientních ploch dostává do takového lehčího tranzu a já si tyto své večerní elektromagnetické litanie ještě ozvláštňuju malým laserovým projektorem, pod jehož paprsky umístím vonnou tyčinku. V místnosti není průvan, tedy se dým převaluje velmi archaicky a výjevy jsou kolikrát podobné návštěvě planetária. Pokaždé mě překvapí něco jiného, vždy to souvisí se současnými životními okolnostmi a několikrát jsem už dostal i poměrně složitý výklad problému…“
Lukovo vyprávění o vztahu ke konopí na mě mělo dvojí efekt. Na jednu stranu jsem obdivoval vybroušený a promyšlený vztah k trávě, především velkou pečlivost při přípravě settingu, tedy prostředí a kontextu užívání konopí.
Abychom si mohli bezpečně a vědomě měnit svou mysl psychoaktivními látkami, potřebujeme nejprve svou mysl nastavit.
Na stranu druhou jsem z něj ale zažíval pocit jakési izolovanosti od vnějšího světa. Možná to bylo tím, že Luke nezmiňoval žádné další lidi ani nic dalšího z kontextu svého života, a tím na mě jím popisované seance působily dojmem vytváření si alternativního bezpečného světa, který by mohl poskytnout dostatečnou ochranu před světem nepřátelským, reálným. Chtěl jsem se na to Luka ještě zeptat, ale už mi neodpověděl.
Stav mysli má přímou vazbu ke stavu okolního světa, stejně tak jako vztah sama k sobě má co do činění se vztahem k druhým. Pocity vnitřní vyrovnanosti, harmonie, smíření sama se sebou se týkají vztahu člověka jak k sobě, tak i k okolí. Pro vědomé užívání drog je přitom důležité, aby člověk takové pocity zakoušel anebo se o ně alespoň snažil, protože jinak bude hrozit nebezpečí, že se drogy stanou pouhým úkrytem před světem i před sebou samým. Izolované pití alkoholu, kouření konopí či jiná aplikace drog v sobě toto riziko předem obsahují, protože hrozí, že se člověk do toho alternativního světa zamiluje a stane se jediným způsobem uspokojení touhy po blízkosti.
Intoxikace přítomností
Naše společnost však nemá pro vědomé užívání drog ten nejlepší design. Slovy kanadského psychologa Bruce Alexandra její založení na materialismu a tržní ekonomice vedou v důsledku k vymístění (dislokaci) jednotlivců a skupin a k jejich psychosociální dezintegraci.
Co to znamená? Člověk zkrátka pod vlivem soutěživé a nepřátelské společnosti ztrácí chuť být ve spojení s ostatními, což má neblahý účinek na jeho primárně sociální podstatu mysli. Uzavírá se před okolím, vytváří si mikrosvěty, schovává se za maskami a přetvářkou. Drogy pak ztrácejí svůj komunitní a společenský charakter, jaký měly v tradičních kulturách. Vazby mezi lidmi chřadnou a rozpadají se, v lidech narůstá pocit nedůvěry k okolí a vlastního selhání a efekt některých drog může pak být vítaným utlumením těchto pocitů.
Pocity vnitřní vyrovnanosti, harmonie, smíření sama se sebou se týkají vztahu člověka jak k sobě, tak i k okolí.
Vědomé přístupy nás učí jiný způsob bytí ve společnosti, který je inspirován spíše východním způsobem myšlení. Dnes tolik skloňované umění být v přítomnosti je protikladem k úzkostlivému zaměření na výkon, produktivitu a na neustálé srovnávání se s druhými. Vědomý postoj (neboli všímavost, anglicky také mindfulness) nás učí zaměřit svou mysl pouze na to, co prožíváme nyní, protože k ničemu jinému nemáme přístup, minulost i budoucnost jsou v podstatě iluzí. Naplněný život nespočívá v tom, že budu mít plný dům drahých věcí anebo že doběhnu jako první do cíle, ale v tom, že budu naplno prožívat každý okamžik svého života, společně s druhými kolem sebe.
Tento vědomý postoj ke světu a životu potom zásadně mění i náš vztah k drogám. Rozhodnutí užít drogu přestává být impulzivní, vychází z promyšleného rozhodnutí zahrnujícího nejen účel a význam pro sebe samého, ale i pro okolí. Pokud tento postoj pěstujeme na každodenní bázi a daří se nám to, potom je pravděpodobné, že budeme drog užívat čím dál méně, protože samotná naplněná přítomnost nám bude dostačovat. Zároveň nám ale tento postoj v braní drog nijak nebrání. Pokud je relaxace, povzbuzení či jiná změna stavu vědomí něco, co dobře zapadá do této situace v celé její plnosti, co nezpůsobí problémy mně ani okolí, co má naopak potenciál přinést něco užitečného, proč to neudělat?
Vědomá společnost
Na začátku jsem zmínil, že destruktivní užívání drog provází dvě charakteristiky: touha po dokonalosti a nespokojenost se sebou. Není tedy překvapením, že vědomé užívání drog je podporováno charakteristikami přesně opačnými: uměním setrvat v přítomnosti a vyrovnaným vztahem k sobě a ke světu. To rozhodně není něco, s čím se člověk rodí, ani něco, co se dá jednoduše získat.
Vědomý postoj (neboli všímavost, anglicky také mindfulness) nás učí zaměřit svou mysl pouze na to, co prožíváme nyní, protože k ničemu jinému nemáme přístup.
Vědomý přístup k životu i k drogám obnáší absolvovat nejprve objevnou cestu, při níž hledáme svoje místo ve světě, životě, síti vztahů, které nás obklopují a v kterých se učíme zůstávat, ne od nich utíkat. A to je úkol, který je dobré udělat bez psychoaktivních látek, anebo minimálně ne pod jejich nadvládou. Jinak řečeno, abychom si mohli bezpečně a vědomě měnit svou mysl psychoaktivními látkami, potřebujeme nejprve svou mysl nastavit. A to nejlépe uděláme s pomocí lidí kolem nás a s pomocí přímého zakoušení světa v jeho přítomnosti.
Mohli bychom si rozhodně představit společnost, v níž bude vědomé užívání drog snadněji dosažitelné. V takovém světě by lidé nebyli tolik poháněni k soutěživosti a dokonalosti, nebyli by tolik vystaveni nárokům od okolí, jak mají vypadat, kolik mají vážit, co mají jíst a jak vychovávat svoje děti. To by lidi vedlo k možnosti většího sdílení s druhými, k větší soudržnosti, pospolitosti a soucitu. Lidé by si daleko lépe rozuměli, měli by spolu lepší vazby, a tím pádem i lepší vztah sami k sobě. V takové společnosti by se lidem lépe žilo v přítomnosti a lépe by se jim dosahovalo pocitu harmonie a štěstí. V takové společnosti by také nedávala žádný smysl kriminalizace drog. Psychoaktivní látky by byly zkrátka k dispozici pro obohacení a rozvoj jednotlivců, vztahů i celé společnosti.
ZAPOJTE SE DO PSANÍ TOHOTO SERIÁLU!
V tomto seriálu vycházíme z příběhů vás, čtenářů. Podělte se s námi o svoje zkušenosti s vědomým užíváním drog. Stačí, když kontaktujete autora seriálu na e-mailu nepustil@narativ.cz a domluvíte si s ním konkrétní formu, jak do seriálu přispět. Děkujeme!
