cigára mi došly. jako vždycky. zmerčím vedle dva mladší kluky. ruce se jim kejvaj sem a tam, vláčnej postoj, schlíplej krk, i ty prsty na rukách jim plandají – zkrátka gumoví chlapci, umotaní z gumovejch provázků, co se roztahujou, smršťujou a praskaj.
přejdu k nim a povídám: „hele kluci, nemáte cigárko?“
jako bych tím tu gumu natáh. stojím tam a koukám, jak se zběsile komíhaj a kejvaj.
„ty vado, my sme nekuřáci! ty VADO, my fakt nekouříme… teda aspoň ne cigára.“
„ty bláho, my nekouříme. todleto prostě ne, ty bláho.“
mrsk sem, mrsk tam. žvejky žvejk. guma.
„jedem do M-a-li-búúúú, vole! jo, jedem do Malll-i-bÚÚÚÚ! tý vole, my jedem do Má-ly-bůůůůůů!“
„jo, vole!“
„jo, vole!“
„jo!“
žvejky žvejk. mrsky mrsk.
feťáci si prostě NEMŮŽOU pomoct a pořád do tebe musí hustit vlastní pravdu. ani se nedivím, že na ně maj policajti pifku – když si to nedokážou užít někde v klidu, pro svý vlastní potěšení.
nemohli mi prostě říct, že nemají cigarety. museli mě zahrnout svýma žvástama, svým náboženstvím: cigára jsou pro paďoury. oni totiž jedou do Malibu, aby se zašili do nějaký rádoby pohodový chatičky a zahulili trávu. v jistým smyslu mi připomínaj babky, co na rohu prodávaj „Strážní věž“. celá tahleta banda okolo LSD, DOM, marihuany, heroinu, hašiše a prášků proti kašli má úplně stejný tiky jako jehovisti: musíš bejt s náma, vole, nebo seš mimo, seš vyřízenej. feťáci si prostě NEMŮŽOU pomoct a pořád do tebe musí hustit vlastní pravdu. ani se nedivím, že na ně maj policajti pifku – když si to nedokážou užít někde v klidu, pro svý vlastní potěšení. kdepak, KAŽDEJ okolo musí vědět, co jsou zač.
tihleti psychedelici navíc braní drog hrozně rádi spojujou s Uměním a Sexem. jejich Psychedelickej Bůh Leary jim říká: „uleťte se mnou.“ pronajme si někde sál a za pět dolarů na osobu se uráčí jim promluvit do duše. vzápětí se tam nahrne Ginsberg a nechá se slyšet, že Bob Dylan je skvělej básník. ti naši kluci zhulený si musej pomáhat, aby se na ně náhodou nezapomnělo. jó, Amerika.
ale co, nechme to plavat, to je jinej příběh. má to hodně chapadel, zato rozumu to moc nepobralo, podle toho jak to vyprávím a jak to taky je. ale zpátky k těm módním huličům. ta jejich mluva. je to pohoda, woe. si kuř, woe. je to cool. seš in. seš out. to je úlet. to je teda hustý. vostrý. ty vado. a tak dál a tak dál. ty samý fráze – nebo jak tomu chcete nadávat – jsem slýchával v roce 1932, když mi bylo dvanáct, a když to na vás někdo vysype o dvacet pět let později, moc si tím vaši přízeň nezíská, zvlášť když si myslí, kdovíjak nejde s dobou. jistě, většina týhle slovní zásoby pochází od uživatelů tvrdších drog, co se oháněj lžičkou a stříkačkou, respektive od starejch černošskejch jazzmanů. ti, kdo jsou opravdu „in“, mluví dneska jinak, ale takzvaní hipísáci, jako ono duo, po kterým jsem chtěl cigaretu, zůstali jazykově někde v roce 1932.
a z týhletý trávy prej vzniká umění, o čemž se dá s úspěchem pochybovat. DeQuincey zplodil pár dobrejch kousků a „Poživač opia“ je napsanej docela slušně, i když místama je to taky pěkná nuda. tihle umělci většinou chtěj vyzkoušet skoro všechno. jsou to průzkumníci, zoufalci, sebevrahové. jenže tráva přichází na řadu až POTOM, co vznikne umění, co se někdo umělecky projeví. protože Umění nevzniká z trávy. z trávy se akorát často může stát hřiště, po kterým se proháněj ti, co už v umění něco dokázali, a trávový dýchánky jsou oslavou bytí a taky super materiál pro umělce, kterej při nich může načapat lidi v duchovních nedbalkách, protože při hulení buď obnažej svý nitro nebo se aspoň přestanou hlídat.
dejte lidem cokoli a oni se kvůli tomu servou a doškrábaj do krve a ještě se z toho poserou.
ve třicátejch letech osmnáctýho století si celá Paříž šuškala o Gautierovejch orgiích a konopnejch seancích. že tu a tam píše poezii, se taky vědělo. ale o večírcích se mluví dodnes.
přeskočím na jiný chapadlo: sralo by mě, kdyby mě zabásli za konzumaci nebo držení trávy. to už by mě mohli rovnou obvinit ze znásilnění jen proto, že oňufávám čísi kalhotky na prádelní šňůře. vždyť tráva není zas až tak skvělá. zkouřenost je z větší části způsobená tím, že hulič předem předpokládá, že bude zkouřenej. kdybyste jim podstrčili normálně voňavej vzorek s nulovým obsahem THC, většina z nich by stejně zajásala: „tý vole, to je ale dobrej matroš, fakt v pohodě!“
mě osobně víc sejme pár půllitrů piva. trávu nekouřím ne kvůli zákonům, ale protože mě nudí a nic moc to se mnou nedělá. samozřejmě uznávám, že alkohol a marjánka maj jiný účinky. z trávy se klidně můžete zhulit, a skoro to nepoznáte, zatímco u chlastu většinou moc dobře víte, že máte draka. já jsem ze starý školy: chci vědět, že ho mám jak z praku. ale pokud někdo dává přednost hulení nebo tripům nebo heráku, nemám námitek. je to jeho cesta a co je pro něj nejlepší, to je pro něj nejlepší. tím to hasne.
takovejch slaboduchejch, co komentujou společenský problémy, se nám poslední dobou vyrojilo habaděj, takže proč bych tady prskal ještě já, duchaplný? víte, jak láteří starý babky: „to je HRŮZA, jak si ti mladí lidé ubližují těmi DROGAMI! to je ale příšerné!“ a pak se na tu bábu podíváte a ono to nemá ani oči, ani zuby, ani mozek, ani duši, ani prdel, ani pusu, nemá to barvu, šťávu, humor, nic, prostě kus dřeva, a člověk si říká, kampak to dotáhla s těma svejma čajíčkama, sušenkama, kostelem a domkem na rohu ONA? a i dědci se rádi rozohní nad tím, co to ta mládež vyvádí: „hergot, já sem na rozdíl vod nich celej život MAKAL!“ (myslej si, že je to nějaká zásluha, jenže ono to akorát dokazuje, že je ten člověk vůl.) „celý dny se flákají a berou ty drogy a ještě si myslí, že dostanou všechno ZADARMO!“
podíváte se NA NĚJ:
ámen.
jenom závidí. připadá si podvedeně. ojebali ho o nejlepší roky jeho života. taky by si byl rád vyhodil z kopejtka. kdyby to šlo vrátit. jenomže ono to nejde. tak aspoň chce, aby trpěli stejně jako on.
a to je tak asi všechno. huliči jsou celý posraný z toho svýho hulení a veřejnost je celá posraná z toho, že to ti huliči hulí. policajti maj plný ruce práce se zatýkáním huličů, kteří brebtají něco o diskriminaci, a chlast je legální, dokud to nepřepísknete, neztropíte výtržnost a neskončíte na záchytce. dejte lidem cokoli a oni se kvůli tomu servou a doškrábaj do krve a ještě se z toho poserou. když se u nás zlegalizuje tráva, život bude sice o trošku pohodlnější, ale ne o moc lepší. dokud máme soudy, kriminály, právníky a zákony, budeme je používat.
chtít po nich, aby legalizovali trávu, je asi jako žádat je, aby vám pouta namazali máslem, než vám je nasadí. trápí nás něco úplně jinýho – a proto potřebujem trávu nebo whisky nebo biče a latexový oblečky nebo hudbu puštěnou tak kurevsky nahlas, že člověk neslyší vlastní myšlenky. proto potřebujem blázince a umělý vagíny a 162 baseballovejch zápasů ročně. nebo vietnam a izrael a strach z pavouků. a vaše stará si před souloží vomejvá zažloutlej umělej chrup v dřezu.
existujou jednoduchý odpovědi a existujou šidítka. my lidi si rádi hrajeme se šidítkama, protože ještě nejsme dost dospělí nebo dost opravdoví na to, abysme si řekli, co vlastně chcem. pár století jsme si mysleli, že to je křesťanství. pak jsme předhodili křesťany lvům, načež jsme je nechali, ať nás na oplátku naházej psům. ukázalo se, že komunismus může být fajn pro bříško obyčejnýho člověka, ale s výživou duše je to horší. teď špásujem s drogama, protože věříme, že nám to otevře bránu poznání. na Východě se sjížděli dřív, než vynalezli střelnej prach. pak zjistili, že trpí míň, ale umíraj víc. „jedem do M-a-li-búúúú, vole! jo, jedem do Malll-i-bÚÚÚÚ!“
s dovolením bych si ubalil jednu tabákovou.
nedáte si šluka?
(1967)
Charles Bukowski: Příběhy obyčejného šílenství.
Vydalo nakladatelství Argo v roce 2006. Přeložil Bob Hýsek.
