Stál jsem na Synkáči. Středeční odpoledne. Bylo léto. Slunce schované za mraky. Bezvětří. Teplo, které se dalo snýst. Aniž by byl člověk jako mátoha. Ospalej a apatickej.
Popruh batohu mi sklouzával z ramene. Nadhodil jsem si ho.
Kolem plno lidí. Synkáč je přitahoval jako magnet. Někteří čekali na tramvaj. Někteří procházeli. Někteří jen tak postávali. Patřil jsem mezi poslední skupinu. Nikam jsem nechtěl jet. Nikam jsem nepotřeboval jít. Jen jsem tak stál. Díval se. Na všechny a na nikoho.
Viděl jsem utahané obličeje. Usmýkané starostmi o to, co bude zítra. Viděl jsem vysmáté obličeje těch, kterým to bylo jedno. Viděl jsem obličeje soustředěné. Zachmuřené. Odhodlané a naopak rezignované. A pak jsem uviděl obličej, který se těmto kategoriím vymykal. Uviděl jsem Koláčka.
Kecy. Pitomý kecy toho, co si z hulení udělal smysl života.
Koláček byl velký neohrabaný medvěd. Bydlel kdesi u Folimanky. Sám. Vždycky byl sám. Aspoň co si pamatuju. Protloukal se životem s nezájmem o cokoliv. Mimo trávy. Tu miloval. Pokud pro něco žil, tak pro to, aby se ráno mohl vzbudit a dát si prvního jointa. Nebyl to kamarád. Byl to známý. Nic jsem proti němu neměl, ale doneslo se mi o něm pár věcí, které se mi nelíbily. Nebyl to nikdo, komu bych zavolal, jestli by nešel na pivo. Ale zase jsem ho nějak neřešil.
Objevil se dole u Pizzerie West. Rozhlédl se. Spatřil mě. Zamířil ke mně. Mohl jsem zmizet. Mohl jsem se otočit a jít. Byl dost daleko na to, aby mě dohnal. Ale jak jsem říkal, nevadil mi. Zůstal jsem stát. Došel ke mně. Rukou si odhrnul zpocené vlasy z čela. Potil se celý. Bylo teplo, ale ne zas tolik. Koláček vypadal nervózně. Skoro vyděšeně. Vypadal jako někdo, kdo má problém. A strach.
V ruce držel igelitku. Držel ji křečovitě. Jako kdyby byla plná něčeho, o co nechce přijít.
„Rád tě vidím, Manky.“
Já jsem moc rád nebyl. Problémy, které kroužily kolem Koláčka, se mi nelíbily.
„Manky, potřebuju helfnout.“
Jasně. Když se něco sere, je tu Manky. Jenže já pomáhám jen někomu. Vybírám si. Těch, kteří se mnou mohou počítat, moc není. A rozhodně mezi nima není Koláček.
„Manky, vím, že se moc nekamarádíme.“
Nekamarádíme se vůbec.
„Jasně, Manky. Ale zase se nechceme sežrat. Vím, že seš rovnej. Potřebuju helfnout. Fakt. Mám malér.“ To mi nemusel říkat. To, že má malér, měl napsaný na čele. Obtažené zvýrazňovačem.
„Potřebuju si u tebe něco nechat.“
A bylo to venku. To něco mohlo být jen jediné. Tráva. A měl ji v igelitce. Kterou držel tak křečovitě, až mu zbělely klouby. Zavrtěl jsem hlavou.
„Počkej, Manky. Hele, jde o pár dní. Jdou po mně. Neřeknu ti kdo, ale jdou. Mám tu kilo fajnovej trávy. Fakt fajnovej. Dáš si jointa a svět se zklidní nejen tobě, ale i všem, co jsou na dohled. Věř mi.“
Kecy. Pitomý kecy toho, co si z hulení udělal smysl života.
„Nejsou to kecy. Manky, tobě věřím. Jedinýmu. Nikdy jsi nikoho nepodrazil. Vem si to k sobě. Jde o pár dní. Pak si to vyzvednu.“Nelíbilo se mi to. Cítil jsem, že jsem tlačen k něčemu, co bych normálně odmítl.
„Manky, hele, nic ti to neudělá a mně to pomůže. Budu ti vděčnej. Fakt. Do smrti vděčnej.“
Nepotřeboval jsem vděk. Od nikoho. Rozhlédl jsem se. Lidé spěchali. Postávali. Čekali na tramvaj. Hezkej den. S jednou šmouhou. Co stála přede mnou.
Koláček natáhl ruku s igelitkou.
„Vem si to, Manky. Prosím.“
Znělo to upřímně. Prosebně.
Pomalu jsem zvedl ruku. Vzal si igelitku.
„Díky, Manky. Ozvu se. Pár dní, Manky. Máš to u mě.“
Koláček zmizel.
Chvíli jsem igelitku držel v ruce. Pak jsem sundal batoh. Rozepnul zip. Strčil igelitku dovnitř. Zapl ho. Přehodil si ho přes rameno.
Otočil jsem se. Šel nahoru k Nuselský. Šel jsem a měl jsem neodbytný pocit, že jsem se rozhodl špatně.
Nedošel jsem daleko. Nad Synkáčem, na začátku Nuselské, po pravé straně, je bistro U Supa. Malá nudle rozdělená po délce pultem. Za ním fritézy a gril na kuřata. Na druhé straně dřevěná deska a několik barových židlí.
Chodil jsem tam rád. Grilované kuře můžu. Dával jsem si čtvrtku s křídlem. Tatarku a jeden pivní rohlík. Jako oběd akorát. Nebo jako snídaně. Nebo jako večeře. Seděl jsem a jedl. Na vedlejší barové židli položený batoh.
Nemyslel jsem na nic. Ani na to, co jím. Byl jsem uvolněný. I když mi v podvědomí kdosi neustále šeptal. Divná slova o průseru. Nevšímal jsem si toho. Jedl jsem a nic víc mne nezajímalo. Otřel jsem si ruce do ubrousku. Slezl z barové židle. Sáhl pro batoh.
Nebyl tam.
Podíval jsem se na druhou stranu. i když jsem věděl, že zbytečně. I tam bylo prázdno. Zavřel jsem oči. Na chvilku. Pak je zase otevřel. Ten někdo přestal šeptat. Ten někdo začal vítězoslavně řvát.
Z obsluhy nikdo nic neviděl. Nikdo si ničeho nevšiml. Nikdo nic podezřelého nezaznamenal. Obličeje obsluhy vyjadřovaly lítost. A obavy. Špatná reklama pro kšeft. Lidi neradi chodí tam, kde se krade.
Nenamáhal jsem se vyběhnout ven. Zloděj už musel být daleko. Schovaný. Ukrytý. Venku bylo moc lidí. Moc vchodů do domů. Moc zákoutí. Moc ulic, kterými šlo zmizet. Vyšel jsem. Rozhlédl se. Den jako každý jiný. Radoval bych se z něj. Kdybych neměl problém.
Ten problém se jmenoval Koláček. Věděl jsem, že si pro trávu přijde. Že ji bude chtít vrátit. Pokud ji nebudu mít, stanu se nepřítelem. Nebál jsem se ho. Ale s někým v zádech, jako je on, jsem fungovat nechtěl.
Pokud nebudu mít trávu, budu ji muset zalepit. Neměl sice proti mně svědky, ale to bylo jedno. V Nuslích si na svědky nehrajem. Kilo trávy stojí dost. Tolik ani nemám.
Zkurvenej den a zkurvenej Koláček.
Šel jsem po Nuselské. Minul bývalou Vladimírku. Došel k zastávce Horky. Zastavil jsem se. Přemýšlel. Pak jsem se otočil. Vracel se zpátky. Došel jsem k bistru U Supa. Vstoupil dovnitř. Obsluha se na mě vyčkávavě podívala. Zeptal jsem se, jestli si náhodou na něco nevzpomněli.
Slyšel jsem kroky. Odstoupil od dveří. Návštěva je tady. Představení může začít.
Všichni vrtěli hlavou. Pak se jeden otočil, sáhl k fritéze a podal mi sponku.
„Tohle jsem našel na zemi. Ale může to tu být už od rána. Neuklízíme furt.“
Vzal jsem si sponku. Prohlédl si ji. Zeptal se, jestli si ji mohu vzít.
Odpovědělo mi přikývnutí.
Poděkoval jsem. Strčil sponku do kapsy. Vyšel na chodník.
Den stál pořád za hovno, ale zdálo se mi, že se trochu vyčasilo. Tu sponku jsem znal. Věděl jsem, komu patří.
Vyrazil jsem k Jezerce. Podívat se do parku. Je tam většinou pár lidí. Posedávají po lavičkách. Venčí psy. Procházejí se.
Doufal jsem, že mezi nima najdu jednoho. Chtěl jsem se ho zeptat na pár věcí.
Měl jsem otázky a neznal jsem odpovědi. To se muselo změnit.
Vyšel jsem ulicí Na Jezerce až ke vstupu, kterým se chodí do divadla Jezerka. To je uvnitř parku. Divadlo mne nezajímalo. Zajímal mě park. Zajímali mě lidé, co v něm byli. A nejvíc mě zajímali ti, co posedávali na lavičkách.
Šel jsem pomalu. Nebylo kam spěchat. Navíc bych rychlým pohybem pouze upoutal pozornost. O to jsem nestál. Potřeboval jsem někoho najít. Nepotřeboval jsem, aby mi zmizel. Našel jsem ho až vzadu. Lavička krytá křovím. Kdybych nevěděl, že tam je, přehlédl bych ji.
Seděl na ní Miki. Miki kapsář. Můj Miki. Miki, kterého jsem hledal.
Stál jsem za stromem. Přímo proti němu. Asi patnáct metrů daleko. Měl zavřené oči. Rozpřažené ruce, položené na hraně opěradla. Vypadal spokojeně. Dřímal. Pravidelně oddychoval. Odpolední relax. Budu mu ho muset zkazit.
Obešel jsem ho. Potichu jsem se dostal až k lavičce. Nadechl se. Přimáčkl jsem mu ruce k opěradlu. Sklonil se k němu.
„Ahoj Miki.“
Chtěl vyskočit. Nešlo to. Snažil se, ale neměl na to. Byl jsem silnější. A nasranej.
„Sednu si vedle tebe a dáme řeč, ano?“
Chvilku se nehýbal. Pak přikývl. Pustil jsem mu ruce. Obešel lavičku. Sedl si vedle něj. Sáhl do kapsy. Vyndal sponku. Ukázal mu ji.
„Tohle si nechal u Supa. Miki. Jsem ti to přinesl.“
„Díky.“
Natáhl ruku, ale pak ji stáhl zpátky.
„Neboj, vím, že je to tvoje. Tyhle sponky nosíš jenom ty. Cos tam dělal? Kuřata přece nežereš.“
„Já jsem…“
Otočil jsem se k němu. Chytl ho za bradu a obrátil si jeho obličej k sobě. Podíval se mu do těkajících očí.
„Podívej, Miki. Znáš mě. Nikomu bych neublížil. Ale jestli mi neřekneš, co chci vědět, tak tě zruším. Tady a hned.“
Pustil jsem mu bradu a dal mu záhlavec. Hlava mu odletěla dopředu. Narovnal se a v očích měl slzy.
„Nemůžeš mě takhle… Mám kámoše…“
Rozhlédl jsem se.
„Žádný tu nevidím. Ani jednoho. Jsme tu sami dva. Nikdo ti nepomůže, Miki.“
V očích měl slzy. Viděl jsem na něm, jak moc by chtěl utéct. Jak ale ví, že by daleko nedoběhl. Že by neudělal ani krok.
Další záhlavec. Silnější. Hlava se mu složila na kolena.
„Manky, já nemůžu…“
Další úder. Byl jsem rozhodnut to z něj vymlátit.
Vzlykal a snažil se mi něco říct. Slova, co z něj padala, mě nezajímala. Ublíženecký kecy šly mimo mě. Potřeboval jsem znát pravdu.
Po chvíli mě to přestalo bavit. Stoupl jsem si. Chytil Mikiho za triko a zvedl ho.
„Miki, začni mluvit. Nebo ti ublížím. Hodně.“
Kroutil se. Nechtělo se mu. Ale nakonec jsem to z něj dostal.
Kousek pod Kloboučnickou, u Sběrných surovin, jsem se potkal s Johanem. Týpkem, který měl poslední informaci, kterou jsem potřeboval. Toho jsem mlátit nemusel. Ani by se nenechal. Byl to kámoš. Takový ten, na kterého se sice nemůžete stoprocentně spolehnout, ale nepodrazí vás, pokud nemá opravdu velký důvod.
Vyslechl mě a rozesmál se.
„Manky, to je dobrá storka. Kdybys mi to neřek osobně, tak bych si myslel, že je to vycucaný z prstu. Fakt slušný.“
Pokrčil jsem rameny. Někdy se to tak prostě sejde. Nemůžu vychytat všechno.
„Co bys ode mě potřeboval?“
Řekl jsem mu to.
Nemusel se rozmýšlet. Nechtěl jsem po něm nic těžkého. Řekl mi, co jsem potřeboval vědět.
„Kdy tam chceš jít?“
„Před půlnocí. Lidi ještě nespěj. Puštěný televize. Trochu dalšího kraválu ani nezaregistrujou.“
„Fajn. Můj brácha tam bude. Měj se, Manky.“
„Díky. Máš to u mě.“
Johan se znova rozesmál.
„Ser na to Manky. Žádnej dluh. Ta storka to srovnala.“
Odcházel a jeho smích šel s ním.
Před půlnocí jsem stál u starého baráku kousek od Folimanky. Zpoza rohu se vynořil Johanův brácha. Sáhl pod kabát a podal mi bejsbolku. Přikývnutím jsem poděkoval. Strčil jsem do vchodových dveří. Neměly zámek. Před několika hodinama jsem ho vymontoval. Stoupal jsem po schodech.
Nahoře bydlel Koláček. Šel jsem na návštěvu. Možná ta návštěva bude trochu bolet. Někdy to tak je, že návštěvy bolej. Neměl se mě pokoušet osrat. Tyhle levý nedávám.
Potěžkal jsem bejsbolku v ruce. Trochu mu upravím byt. A fasádu.
Plán měl dobrej. Nechat ukrást trávu, co si u mě schoval. Pak po mě chtít prachy.
Plán měl dobrej, ale naivní. Neměl na mě posílat Mikiho.
Došel jsem až nahoru. Zazvonil.
Slyšel jsem kroky. Odstoupil od dveří.
Návštěva je tady.
Představení může začít.
