Aktuální článek
Lakovna: Díl VIII.

Lakovna: Díl VIII.

  • Ředitel lakovny Kamil si začíná uvědomovat, kde se ve skutečnosti nechal zaměstnat. Ano, je ředitelem velké průmyslové lakovny, ale není to on, kdo firmu ve skutečnosti řídí. Z pozadí je fabrika řízena nepřátelskou účetní paní Sýrovou, která se Kamilovi snaží život co nejvíce znepříjemnit. Dělníci si tak v podstatě dělají, co chtějí, a nedá se jim v tom zabránit.

Vánoční večírek

Byly sotva dva tejdny do Vánoc, půl šestý ráno a v Brodě řádila sněhová bouře. Vidět nebylo skoro ani na krok. Zabalil jsem se do kapuce, omotal si obličej šálou a coby zoufalá mumie vyrazil opuštěnou silnicí. Těsně u fabriky mě dohonil starej zelenej žigulík. Vlasta Kudrna. Tomu jeho autu muselo bejt už hodně přes třicet let, ale stále vypadalo, jako by právě sjelo z výrobní linky. Vlasta Kudrna byl hodně šikovnej člověk a toho svýho mazla si prej už několikrát sám vlastnoručně přelakovával. Skoro jsem mu ho záviděl. To jsem dopad. Ještě před pěti lety jsem se rozhodoval, jestli si koupim auto za půl mega nebo za sedm set padesát. Teď jsem záviděl tady tomu vesnickýmu dělníkovi hnusnej, svítivě zelenej žigul.

Vlasta vylezl z auta. Zářily mu oči nadšením.
„Tak co, řediteli, jdete dneska do toho s náma?“
„Vůbec netušim, o čem mluvíte, přeju dobrý den.“

Klíče jsem samozřejmě jako jeden z mála ještě neměl. 

„Dobréj! No přece ten vánoční mejdan. Koukejte, moje stará kvůli tomu vstávala už v půl čtvrtý.“ Vlasta Kudrna se horní polovinou těla ztratil v kufru žigula, aby odtud vylovil velkej plechovej pekáč plnej tučnýho masa. Parkovištěm před halou se všemi směry rozlétla vůně vepřový pečínky.

„Já jsem jí říkal, ať to udělá klidně večer, ale nedala si říct. Že prej to musí bejt čerstvý.“
„Jo, tak to je hodně obětavá.“ Zvláště pro tady tu bandu kriminálníků, pomyslel jsem si, ale to už jsem si raděj nechal pro sebe.
„Já myslel, že vám to Sýrová říkala.“
„Ne, neřikala nic. Nejsem si vůbec jistej, že by mi něco takového chtěla říkat.“

„Jo, povidala něco, že s ní prej moc bojujete. No nic mi do toho neni, ale jestli vám můžu radit, moc bych se s ní do konfliktů nepouštěl. Myslim, že Procházku, toho vašeho předchůdce, tak nějak odstřelila ona. A toho před nim taky. To tady vědí všichni. A jestli si myslíte, že jsem nějakej její velkej kámoš, tak to teda nejsem, ale zkuste tady někde v okolí sehnat jinou práci. A do Prahy fakt dojíždět nebudu, co bych tam dělal!“

Neřikal to moc přesvědčivě. Vlasta Kudrna byl jedinej z dělníků, kterej za Sýrovou chodil do kanceláře myslim celkem dobrovolně. Byla tak nějak jeho ročník. Ten jejich smích, co ke mně chodbou občas doléhal, byl víc než jen kolegiální.

 

Vyšel jsem na chodbu a vyklonil se oknem, který ústilo do haly. Hala hučela, sípala, funěla, ale jinak byla ztichlá. Nikde jedinej pohyb. Přitom bylo už dávno po polední pauze. To jsem fakt velkej ředitel, když nevim, kde mám svoje lidi. Seběhl jsem rozčileně po kovovejch schodech a řítil se halou do tý jejich boudy, kde se věčně zašívaj, hulej a žerou ty svoje nezdravý žrádla.

Plechový vrata na dvůr, kde bouda stála, byly zamčený. Klíče jsem samozřejmě jako jeden z mála ještě neměl. Chvíli jsem poslouchal, jestli neuslyším nějaký hlasy zvenčí, ale bylo tam skoro hrobový ticho. A pak mě vyrušila těžká rána přibouchnutejch plechovejch vrat. Ale úplně z opačný strany haly. Vyrazil jsem tam. Už z dálky jsem si všiml trochu nestandardních pohybů Emila Gumana.

S nepřirozeně vypnutym hrudníkem si to rázoval sebevědomě ke dveřím šatny, ale jeho krok byl na první pohled značně vrávoravej. Nechal jsem ho raději odejít a pak otevřel ty druhý kovový vrata, který se obvykle moc nepoužívaj. Okamžitě mě ovanul chlad a obličej mi zasypal hustej poprašek sněhu. Stál jsem v zadním dvorku, před halou B, kde byly jen sklady starýho materiálu a taky tam parkovala moje slibovaná služební oktávka, která byla víceméně úplnej vrak, takže jako by vlastně nebyla. Vpravo, v rohu dvorku mě zaujal nějakej pohyb. Na bobku tam seděla černooká Iva a konala očividně potřebu. Cuknul jsem sebou a chtěl instinktivně zacouvat zpátky do haly a počkat nezbytně nutnou dobu.


„Já už jsem, můžete,“ natáhla si kalhoty, zapálila cigaretu a chovala se tak nenuceně, jako bychom se potkali jen tak náhodou někde na rohu ulice. Došlo mi to rychle. Z očí jí sršely jiskry značný opilosti.
„To je dost, že jste se taky na nás přišel podívat. Já musim chodit sem ven, na záchodě je zamčenej Bryndák, tak tam nikdo nemůžeme,“ pokrčila rameny a s přiblblým úsměškem si silně potáhla.

Guman rozrazil plechový dveře a trochu neurvale mě popostrčil doprostřed rozzářený místnosti. Byla to taková úzká dílna.

„Á, ředitel,“ ozvalo se mi za zády zahalekání Emila Gumana. Následoval zápach směsi piva a kořalky z jeho otevřený huby. Minul mě kolíbavou chůzí a vrhnul se na černookou Ivu. Vrazil ji ruku do rozkroku, přitáhl si ji zezadu za temeno a začal ji vášnivě líbat. Bylo jim úplně jedno, že jim stojim přímo za zády.

„Ehm, nerad rušim, ale můžete mi laskavě vysvětlit, co má tohle znamenat?“ Snažil jsem se nerozzuřit, ale cítil jsem, jak mi stoupá krev do hlavy.

Guman se na mě jen lehce otočil hlavou, aniž by Ivu přestal osahávat.
„Jak znamenat? Máme přece tu vánoční párty, já za to nemůžu, že jste nechtěl přijít.“
„Tak za prvé vůbec nevím, že máte nějakou vánoční párty, ano, Vlasta Kudrna dnes něco říkal, to nepopírám, nikdo mě jaksi nepozval, ale hlavně je normální pracovní doba. Vždyť je teprve jedenáct!“

„Jak nepozval, Sýrová tvrdila, že jste prej přijít nechtěl, že jako nejsme vaše úroveň nebo tak nějak to tam blila. Mně to přišlo hned divný. No tak se jí báby zeptáme, sedí tam taky.“

 

Vešli jsme do haly B. Ponurý přítmí protínala vzadu jen slabá, zažloutlá záře blikající, zaprášený zářivky. Na špalkách tam stála ta bílá oktávka a všude se válely obrovský hromady železnejch konstrukcí, kluba drátů a nejrůznější nalakovaný i nenalakovaný plechový díly. Prošli jsme halou a pomalu se k nám přibližoval hluk z jedněch bočních dveří. Ty se najedou rozletěly a v nich stál Vlasta Kudrna. V mastný ruce držel okousanou kost, rozjíveně se rozpřáhl a hodil ji halou kamsi do dáli, do hromad šrotu. Pak si otřel ruku o kalhoty a zase zmizel. Hluk zesiloval.

Nemohl jsem nepřeslechnout ani krysí smích paní Sýrové. Guman rozrazil plechový dveře a trochu neurvale mě popostrčil doprostřed rozzářený místnosti. Byla to taková úzká dílna. Po stranách se až do stropu tyčily regály s různym nářadím a nejrůznějším bordelem. Uprostřed byl dlouhej stůl, plnej pekáčů masa, talířů s rozblemcanejma koláčema a hlavně nekonečnym lesem lahví od piva a tvrdýho. Vodka, meruňka, hruška, slivovice, tuzemák. Všechny nejlevnější značky, kterejm se člověk většinou raděj vyhejbá. Ve starym, barvama opatlanym přehrávači se otáčela magnetofonová páska s italskými disco hity osmdesátých let. „Ty ámo,“ kvílel pod chrapotem dávno odpálených repráků Umberto Tozzi svůj nejslavnější milostný song.

Guman se zakusoval do krku černooký Ivy, Láďa Smrž se pro změnu zakusoval do skladnice Sandry Bíbrový a paní Sýrová se třela o kolena Vlasty Kudrny. Oba Bulhaři tančili ve vzájemném objetí v rohu a tomu menšímu z nich, Asenovi, co vypadal jako indián, nepochybně tekly slzy. Stará Bryndová se přes opatlaný, silně dioptrický brejle snažila vylovit z tuku pekáče špinavejma rukama poslední kusy masa. Podle tmavejch pruhů na prsou si omaštěný prsty očividně celou dobu otírala přímo o hruď.

Zabušil jsem několika řádnejma kopancema do dveří. Ani se nepohnul. Zkoušel jsem to znovu a znovu a křičel jeho jméno. Nic.

Zamilovaný Umberto Tozzi zpíval dál, ale jinak se děj oslavy tak nějak zastavil. Sýrová sejmula ze svého macatého stehna ruku Vlasty Kudrny a se zarputile sevřenými rty si rázně odsedla. Všichni přestali jíst a s neskrejvanym, řekl bych až přidrzlym zájmem na mě čuměli. Čekali, co řeknu. Neřikal jsem nic. Pozoroval jsem místnost, Bulhary, co se ještě objímali, ale již netančili, a počítal všechny svoje zaměstnance. Chyběl Tomáš Brynda zvanej Bryndák a Kašpárek, Josef Kašparovský, malej černej chlapík, o kterym jsem vůbec nevěděl, co si mám myslet.

„Asi bych měl vědět, že dneska je v plánu vánoční párty. Nic proti tomu, vánoční večírek ke každé firmě tak nějak patří, ale párty se dělá po pracovní době. Na to, že je jedenáct dopoledne, tak už jste docela zbouraný, ne? Teď vás už k lince samozřejmě honit nebudu, to by asi nebyl dobrej nápad, ale budeme si muset nastavit určitý pravidla.“
„A vždyť jste nechtěl přijít. Jsme vás zvali. Řikal jste, že s náma rozhodně nic slavit nechcete,“ ozvala se Sýrová a výhružně si stoupla. Z bělma jí sršely blesky zlosti a chlastu. Ta baba mi lhala úplně bezostyšně do očí, navíc před celou pracovní skupinou. Nehnula při tom ani brvou. Nejradši bych jí narval hlavu do záchodu.

„Pani Sýrová, to se vám asi něco zdálo, já jsem skutečně od vás žádné pozvání
nedostal, a navíc s párty, která začne v šest ráno, bych rozhodně nesouhlasil!“
„Já vím, pane Otavo, že vám jako lidi moc nevoníme, že si myslíte, když jste z Prahy, že jste něco víc, ale takový pohrdání si tady ty lidi nezasloužej.“

Přistoupil jsem k ní blíž a výhružně vytáhl obočí. Nejradši bych jí dal dělo, ale rozdejchal jsem to.
„Přestaňte tady manipulovat, paní Sýrová, jako účetní této fabriky byste mohla mít alespoň nějakou úroveň.“
„Jste lhář, pane Otavo, a zasranej Pražák. Asi běžte a nekažte nám Vánoce.“ Rozhlídnul jsem se pohrdavě po řadách vypitejch lahví a umaštěnejch pekáčích. Ta zaprášená, pavučinama ověnčená místnost byla opravdu nabitá vánoční atmosférou, jen co je pravda.

„Nemám důvod někam chodit, paní Sýrová. Sice jste mě nepozvali, ale pořád je normální pracovní doba a pořád jsem tady ještě ředitel já.“

„Pche, vy jste ředitel asi tak jako já jsem lakýrník,“ zasmála se pohrdlivě Břízová. Periferním viděním jsem zaznamenal, jak se Vlasta Kudrna ošívá na židli a instinktivně zatíná pěsti. Mohl jsem každou chvíli čekat, že se na mě vrhne. Tenhle hromotluk, byť o dost starší, by mě bezesporu zabil.
Rychle jsem se obrátil na Gumana, kterej sice vypadal spíš jen jako vrávorající pytel organický hmoty, ale pořád byl tak nějak na mojí straně.

„A kde je vlastně Tomáš Brynda?“
„Bryndák? Ten čůrák se zamknul na hajzlu a nechce nás tam pustit. Musíme chodit na dvůr.“
„Jó, běžte se podívat na Tomíka, už tam je přes tři hodiny, jestli neni mrtvej,“ zasmála se chraplavým hlasem stará Bryndová. Starostlivá matka.

 Dvě rozcuchaný hlavy. Dva skelný a naprosto dezorientovaný pohledy. 

Dveře na záchod byly opravdu zamčený. Zalomcoval jsem klikou. Dle předpokladů marně. Zabušil jsem důrazně na dveře, ale uvnitř bylo pořád jen ticho.

„Pane Gumane, můžete mi sem přinést nějaké štafle?“
Zeď záchodu nebyla postavená až úplně do stropu a nahoře zůstávala asi tak třiceticentimetrová mezera.
„Štafle vám klidně přinesem, že jo, chlapi,“ zaburácel Guman ožralym hlasem, „ale už po mně fakt nechtějte, abych na ně lez. Zlámal bych si hnáty.“

Na štafle jsem samozřejmě nakonec lezl já. Opatrně jsem sehnul hlavu a nasoukal ji do úzký mezery u stropu. Kdyby mi někdo ty štafle podrazil, což se v danym momentě nedalo vyloučit, tak si v tý mezeře zlomim vaz. Problém byl, že jsem dolů zas až tak moc dobře neviděl. Jen úplně v zadním rohu vykukovala čísi hlava, nepřirozeně zapasovaná vedle záchodový mísy. Podle omaštěný červený kšiltovky to byl Tomáš Brynda, ale nebylo mu vidět do obličeje. Ležel přímo vprostřed velkýho koláče zvratků. Ani se nepohnul. Jestli dejchá, se nedalo zjistit. Zabušil jsem několika řádnejma kopancema do dveří. Ani se nepohnul. Zkoušel jsem to znovu a znovu a křičel jeho jméno. Nic. Opatrně jsem vysoukal hlavu a slezl mezi tu ožralou bandu, který už mezitim trochu došel dech. Seděli porůznu rozvalený na židlích po místnosti a tupě se na mě dívali. Jejich pohledy byly celkem čitelný. Nelíbilo se jim moje počínání.

„Pane Kudrno, vy to určitě budete vědět. Je tam jen nějaká klička, nebo je tam pevnej zámek? Ten kluk se může udusit zvratkama, vypadá úplně tuhej. Kdo ví, jestli už neni dávno udušenej?!“

Kudrna pomalu vstal a postavil se vyzývavě proti mně. Svojí obrovskou tlapou mě dosti neurvale odstrčil na stranu. Pak se nečekaně rychle rozběhl proti záchodovym dveřím a jedním obrovským kopancem rozrazil dveře tak, že je vyvrátil z pantů. S tupým zaduněním se zřítily dovnitř místnosti.

„Co je do píče?!“ Položený dveře se začaly pomalu zvedat. Zpod nich vykukovaly dvojí nohy. Jedny v holinách, druhý úplně bosý. Tentokrát jsem já odstrčil Kudrnu a rozštípaný dveře vysoukal z místnosti. To, co se skrývalo pod nimi, bylo opravdu zvláštní. Dvě rozcuchaný hlavy. Dva skelný a naprosto dezorientovaný pohledy. Tomáš Brynda a malej černej chlapík, Josef Kašparovský. Brynda měl tak nějak napůl stažený kalhoty, Kašparovský je neměl vůbec. Kromě umaštěný montérkový bundy na sobě neměl vlastně vůbec nic. 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!