Jindřich Vobořil – Marihuana mě nikdy nebavila

Od letošního června snad neuběhl měsíc, aby se nám z Úřadu vlády se železnou pravidelností neozývala Michaela Hochmanová, odbornice na komunikaci s médii, a neptala se nás, kdy se laskavě dostavíme a uděláme slibovaný rozhovor s ředitelem sekce pro koordinaci protidrogové politiky Rady vlády a koordinátorem národní protidrogové politiky v jedné osobě, Jindřichem Vobořilem.

Témat k rozhovoru se nabízelo mnoho a když jsme si konečně začátkem září domluvili schůzku, s radostí jsme shledali, že prázdniny přinesly další zajímavé téma, a to možnou legalizaci konopí pro léčebné účely. Milá a energická paní Hochmanová nás s úsměvem přivítala na vrátnici Úřadu vlády ve Vladislavově ulici v centru Prahy a odvedla do kanceláře pana Vobořila. Tento mladý a příjemný, vysoce postavený vládní činitel, nás pohostil zeleným čajem, dovezeným z Bhútánu, a věnoval nám více jak dvě hodiny ze svého nabytého programu. Během rozhovoru nás nejen překvapoval svými zkušenostmi a zážitky, ale především nás utvrdil v poznání, že je člověkem a odborníkem na správném místě. Když jsme se druhý den vrátili, abychom s ním získali několik dodatečných fotografi í, zjistili jsme navíc,že je i vynikajícím undergroundovým muzikantem a vtipným společníkem.

Zastáváte funkci protidrogového koordinátora. Co je náplní vaší práce?
Už to slovo protidrogový je trochu divné. V Evropě se používá drogový koordinátor, protože to protidrogový říká vlastně něco jiného. Hlavní náplní koordinátora je zabývat se problémovým užíváním drog. Necítím, že by jeho hlavní funkcí byla rétorika války proti drogám. Funkce koordinátora má sice přesah do represe, ale je především zaměřena na prevenci a snažím se být aktivní i v mezinárodní politice.

Jaké z vaší funkce vyplývají pravomoci a zodpovědnost?
Nerad bych vám složitě vysvětloval celý systém: existuje Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky, což je sbor ministrů, kteří připravují podklady do vlády a pro premiéra ke všemu, co se týká drogové politiky. A nesou za to odpovědnost. Pan premiér je její předsedou a já jsem výkonným místopředsedou. Premiér má exekutivní roli a je za ni zodpovědný.
V praxi to znamená, že se několikrát za rok sejdu s ministry nebo jejich náměstky, s kterými děláme finální rozhodnutí o různých tématech od legislativy přes dotační politiku až po mezinárodní témata. Možná teď sledujete aktivity kolem léčebného konopí, tak to bude určitě součástí jednání Rady vlády, než to půjde do sněmovny.
Zároveň jsem vedle politické pozice výkonného místopředsedy Rady vlády také ředitelem odboru protidrogové politiky na Úřadě vlády. Do toho existuje sekretariát Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky, který má svého ředitele, což jsem taky já. V mé funkci se kumulují úřednická, politická i odborná pozice a pravomoci jsou pak podle toho, co si člověk dobude. Drogová politika je na okraji zájmu kohokoliv, takže když tady bude člověk, který se spokojí s rolí úředníka, tak o něm nebudete vědět a jeho pozice bude úřednická. Když se spíše ztotožní s rolí odborníka nebo politika, tak to bude jinak. Já se více vkládám do role politicko-odborné. Vím, že politika dnes zní jako nadávka, ale já v tom dobrém věřím, že se něco udělat dá. To, co vy děláte, je nakonec taky politika…

Je něco, co byste rád na systému protidrogové politiky změnil?
Já jsem zdědil Národní protidrogovou strategii, která platí do roku 2018, a akční plán, který je do roku 2012. K přípravám toho plánu jsem se dostal až v posledním měsíci, kdy jsem už moc udělat nemohl. Dnes tedy cítím zodpovědnost za to, co se bude dít v dalších létech, a rovnou říkám, že je nesmysl dělat zákony a pravidla, které nikam nevedou a jenom stojí peníze.

Jak se člověk stane národním protidrogovým koordinátorem?
Nemám rozhodně standardní cestu klasického vládního úředníka. Na začátku 90. let jsem začal vytvářet služby v oblasti prevence a léčby. Tehdy jsem potkal Pavla Béma, byl lékař a měl kontaktní centrum na Letné. On se později stal národním koordinátorem a já se v tu chvíli začal více zajímat o drogovou politiku. I proto jsem šel dělat postgraduální studia do Liverpoolu na fakultu aplikované psychologie, která se zabývala oblastí drogové politiky. Kromě toho, že jsem tam dva roky studoval, jsem tam i v této oblasti pracoval. Když odešel Bém a pak lidi po něm, tak mě vždycky někdo oslovoval, zda bych nešel do výběrového řízení jako jejich nástupce, a já o tom nikdy neuvažoval. A když loni odcházel doktor Kalina, tak mi přišlo škoda, že o to nemá nikdo zájem. Všichni věděli, že to bude nejtěžší doba, která kdy byla, a já do toho šel z frustrace. Někdo to musí dělat, říkal jsem si, a tak jsem v pátek v poslední možný den minutu před půlnocí podal přihlášku.

Měl vůbec o tu funkci zájem ještě někdo další?
Ještě o ni žádala nějaká paní doktorka z magistrátu…

Škola života

Máte děti, mluvíte s nimi o drogách?
Se starší dcerou (12 let) víc a s mladší (9 let) méně. Dnes je situace jiná, než byla v 70. letech, a drogy nejsou jen záležitost subkulturní. Většinová populace začíná u legálních látek. Tak s nimi více mluvím o  alkoholu a tabáku. Čím dříve začíná iniciace ke drogám, tím větší riziko je v pokračování k jakýmkoliv jiným látkám. Moje dcera je těsně před pubertou a ono se to změní během třináctého až čtrnáctého roku. Potáhla si už z vodní dýmky voňavý tabák a možná si někde na jazyk ochutnala vína, protože jsme z vinařského kraje. U nás doma se ale alkohol nepije, protože já jsem před třemi roky dostal žloutenku a od té doby mám jaterní dietu.

Dokážete si představit situaci, že se vaše děti rozhodnou experimentovat s drogami?
Jasně že jo, ale jediný způsob, jak se k tomu mohu postavit, je ten, že o tom budeme mluvit, a chci, abychom si vytvořili takový vztah, kdy se o tom se mnou nebudou bát mluvit.

Máte s drogami nějaké osobní zkušenosti?
V mládí jsem si pěstoval konopí, i když jsem nebyl moc dobrý pěstitel. Vyzkoušel jsem všechno, co bylo v době mého dospívání dostupné. Od efedrinu, přes halucinogenní tabletky až po opiáty. Byl jsem v partě, která padla do perníku, a já jsem z toho těsně předtím vyskočil.

Takže perník jste nikdy nezkusil…
Ne, jenom efedrin, což je ta látka, ze které se perník vyrábí. Ten jsem užíval celkem intenzivně a rád. Ze všech těch látek mi efedrin připadal nejzajímavější. Musím říct, že marihuana mě nikdy nebavila.

V jednom ze svých rozhovorů jste řekl, že jste se s partou snažili ještě před perníkem dostat z nějaké jiné závislosti. O jakou látku se tenkrát jednalo?
V té době jsem přečetl nějaké knížky o hippies, odvrhl jsem alkohol a řekl si, že budeme užívat přírodní látky, tak jsem se sháněl po recepisu na výrobu LSD. Měl jsem kamarádku, která pracovala v univerzitní knihovně. Všemožně jsem ji lámal, abychom tu formulku na výrobu LSD získali. Nikdy mi ji nedala a my jsme brali efinedrily, takové tabletky, které se používají na parkinsonismus, a přidávají se k psychiatrickým lékům. Ony sami o sobě způsobovaly denní snění a halucinace. Pak začal ten perník. A automaticky k tomu patřilo konopí. Tehdy však neexistovalo nic na prodej. Všechno jsme si předávali, dávali, a když náhodou někdo přišel, že chce něco prodat, tak jsme ho považovali za estébáka. Byl jsem tehdy někde na hranici mezi problémovým uživatelem a intenzivním experimentátorem. Mohl jsem chodit do práce, ale moji přátelé do toho hupli hrozně rychle. Já jsem, díky tomu, že jsem se potkal s lidmi z charty, a taky z církve, najednou objevil nové hodnoty.

Jaký je tedy váš názor na příležitostné experimentování s drogami?
To je velmi komplexní otázka, na kterou se nedá odpovědět jednou větou. Pro určitý věk je jakýkoliv experiment rizikový, avšak experiment sám o sobě rizikový být nemusí. Znám lidi, kteří užívají různé látky mnoho let a nemají s tím problém. Dokonce jsem znal lidi, kteří užívali tvrdé drogy, jako je heroin, a nebylo to pro ně tak rizikové, jak by někdo mohl myslet. Nicméně víme, že 10 % dětí, které experimentují s jakoukoliv látkou, se v nějaké fázi života dostane do problémového užívání drog. Dnes už také víme, že téměř polovička z těchto lidí má primární problém v oblasti duševního zdraví. A drogová závislost na to sedá jako pomoc, s kterou si člověk hledá cestu ke svému odlišnému duševnímu rozpoložení. Člověk s depresemi tak může zjistit, že užívání některých látek mu pomáhá. Měl jsme klientku v terapii, která halucinovala a nespala několik měsíců po nějakém životním otřesu. Když zjistila, že po užití alkoholu halucinace odešly, tak začala pít. Jakmile jsme spolu začali pracovat v oblasti psychoterapie, tak se to vyřešilo.

Jakou věkovou hranici pro drogové experimenty vnímáte za rizikovou?
Máme jasné regulativní opatření nad osmnáct let. Nemůžu tedy říkat nic moc jiného. Studie nám jasně říkají, že věk pod 16 let je velice rizikový. To, co se děje dneska, že děti na základce pijí tvrdý alkohol, to je šílená situace.

Odborník na drogy

Máte původně vystudovanou teologickou fakultu, jste věřící?
Dá se to tak říct, ale neumím se úplně zařadit. Já jsem původně chtěl jít na kněžskou dráhu. Byla doba, kdy mi moc pomohlo, že jsem se potkal s jedním knězem. Ani nevím, jestli šlo tolik o víru, nebo spíše o lidské setkání.
Dnes chodím se svými dcerami do kostelíčka, ale nedá se říci, že jsem bigotní katolík. Mám určité hodnoty, které pro mě hrají roli. Moji blízcí spolupracovníci jsou budhisté. Ne ní úplně podstatné, jestli je to ta nebo ona víra. Věřím v to, že člověk má dělat věci, kdy se vyplatí nebýt sobec, a to považuji za srdce víry.

V roce 1994 jste zakládal neziskové sdružení Podané ruce, které dodnes pomáhá lidem, kteří mají problémy s drogami? Co vás k tomu vedlo?
V té době vůbec nic neexistovalo, žádná pomoc. Existovalo pár psychiatrických léčeben a všichni  lékaři tehdy věděli, že je to potřeba dostat ven z léčeben a dělat jiné typy služeb, které budou mít více rozměr sociální práce a méně zdravotnický, což v léčebně udělat nejde. Začínali jsme jako svépomocná parta lidí, kteří měli osobní zkušenost. Napojili jsme se na lékaře, psychiatry a odborníky a vytvořili homogenní partu, která začala vytvářet nové typy služeb, které byly už mimo léčebny, stejné jako je dnes například Drop In.

Jak byste zhodnotil vývoj situace v této oblasti za těch osmnáct let?
Devadesátá léta byla plná nadšení pro nové věci, takže se nám dařilo rozvíjet naše plány a bylo na ně i více peněz. Paradoxně Klaus (v té době ministr financí, pozn. red.), který byl považovaný za největšího skrblíka, podporoval věci, které mu přišly logické. Tehdy se nám taky podařilo zastavit nárůst problémového užívání, nikdy nevznikla epidemie HIV mezi nitrožilními uživateli drog, čehož se všichni v té době báli. Ten největší problém, na který se zaměřují národní protidrogové politiky, tak ten se podařilo odvrátit. Za Zemanovy vlády ztratila drogová politika vyváženost a rozpočet na prevenci a léčbu šel dolů i v době ekonomického nárůstu. Premiéři ze sociálnědemokratických vlád se o drogovou politiku vůbec nezajímali. Moji předchůdci a kolegové se k nim nemohli dostat. Třeba Radimeckému  (bývalý ředitel Meziresortní protidrogové komise vlády ČR, pozn. red.) se to povedlo za šest let jednou. Já mluvím s premiérem každý čtvrt rok, je to málo, ale aspoň něco. Mám frustrující pocit, že se hrneme do nějakého průseru. Upozorňuji na to, ale dnes je doba, kdy všichni říkají, že průser je to všude. Policajti nemají na uniformy, další nemají na to či ono. Mám pocit, že když se něco nestane, tak nás to jednou bude stát strašný peníze. Jeden HIV pozitivní stojí půl milionu až 700 tisíc na lécích v době, kdy pracuje. Co se stane, když se rozvine AIDS a takový člověk přestane pracovat? Ve chvíli, kdy to naroste na desítky tisíc uživatelů, to budou obrovsky vysoké náklady. V posledních dvou letech jsme v situaci, kdy nám roste problémové užívání drog, vyskočilo o 20 %. A to v době, kdy jsme měli patnáct let stabilizovanou situaci. V tuto chvíli to nikoho moc nezajímá, protože jsou jiná témata, jako například ekonomické recese.

O problémovém užívání jakých konkrétních drog se tu vlastně bavíme?
U nás je to nejvíce pervitin. Heroin je také ještě ve hře. To jsou dvě nejproblematičtější látky. Nedokážu odhadnout, co se stane s těmi syntetickými drogami, co se vyrábí někde v Číně. Je špatné, že je nikdo nemá odzkoušené, a tak se neví, co umí, a co s člověkem udělají.

Mohl byste drogy užívané v ČR seřadit podle jejich nebezpečnosti?
Já osobně, jako terapeut, považuji za nejnebezpečnější a devastující drogu perník. Heroin s kokainem, které znám spíše z Británie, kde jsem měl většinu klientů právě na kokainu a na heroinu – někteří brali třeba i 20 let – vnímám také jako rizikové. Dnes je těch látek strašná spousta. Například o těch legálních syntetických drogách, jak jsem řekl, nevíme dost. Víme, že existují úmrtí na předávkování, víme, že mají návykovou potenci. Víme, že jsou podobné nějakým nelegálním známým drogám, jen ta formulka je trochu pozměněná. V rizikovosti by si určitě i alkohol stál hodně vysoko. Jen je to „kulturně kontrolovaná“ látka. A opiáty jsou také rizikové. Málokterá z těchto látek se dá totiž kontrolovat tak, aby nevzniklo riziko předávkování a úmrtí.

Vnímáte alkohol jako opiát?
To je samostatný fenomén. Měl jsem možnost pracovat v zemích, kde je alkohol zakázaný, například v Afghánistánu, strávil jsem tam devět měsíců. Je neskutečné, co s těmi lidmi alkohol dělá. Mají speciální licencované shopy na cestovní pas, kam mohou chodit pouze cizinci. Když jsem někde vytáhl vodku a jako host jim nalil, mohli se napít, protože nesměli urazit. Párkrát jsem alkohol mezi ně tedy přinesl, ale pak už jsem to nedělal. Nějaký čas jsem trávil v bohaté nomádské rodině, která měla příbuzné po celém Afghánistánu. Každý den k nim přijel příbuzný z té či oné vesnice, aby prodal své zemědělské produkty na trhu v Kábulu. A každý večer po 38 dní, co jsem tam byl, si ti staří borci s turbany a fousy po večeři uvařili čaj, ubalili čistý hašiš, který oběhl místnost, každý si dvakrát potáhl a všichni šli domů. Až poslední večer mi sepnulo, že ten hlavní produkt, který na trhu prodávají, je právě hašiš.

Kde si na tomto seznamu nebezpečných látek podle vás stojí konopí?
Možná vás překvapím, ale já bych to dal někam do středu. Já se na věci totiž neumím dívat jinak, než přes svoji profesi. Pro mě je duševní zdraví plně rovno fyzickému zdraví, nebo možná i více. Když je člověk v duševní nepohodě, tak se mu hroutí všechno, včetně fyzického zdraví. A lidé, kteří ve své duševní nepohodě intenzivně kouří, tak současně vytváří rizika další duševní nepohody. To  považuji za nebezpečné. Holandské studie říkají, že konopí stojí hned za amfetaminy a halucinogeny.

Legalizace konopí

Čím si vysvětlujete oblibu konopí v České republice?
Média u nás jsou mladá a většinově tam pracují mladí lidé. JXD také sehrál svojí roli. My, tedy odborná obec, jsme nikdy nebyli křižáci, táhnoucí proti konopí, naopak se všichni odborníci snažili srovnávat alkohol a konopí. V 90. letech byla tendence určitých zájmových skupin nastolit větší kriminalizací konopí. V tu chvíli jsme my všichni říkali: „Nemůžeme fotra, který skope své dítě do kouta, vždycky když se ožere, nechat v pohodě, a někoho kdo si zakouří marihuanu, poslat do vězení“. Obecně se asi potkalo racio s tím, co chtěla mladá média. Ovšem vysoká čísla uživatelů konopí v ČR mezi 16 a 25 lety považuji za riziková. Všechny studie v tomto ohledu říkají, že jsme na tom nejhůře z celé Evropy.

Myslíte si, že marihuana způsobuje závislost?
Závislost může být vnímána jako zdravotnická definice konkrétní diagnózy a o tom je pak třeba se bavit s lékaři, kteří jsou diskuzi zapojeni, neboť ta definice se diskutuje pravidelně. Ale i drogová aktivita může vykazovat známky závislosti. Není návyková ve fyzickém smyslu, jako je tomu například u opiátů. Nakonec ani perník nevyvolává fyzickou závislost. To pak mluvíme spíše o  problémovém užívání, a to je definice širší, než je pouze zdravotnický pojem. U konopných uživatelů se snažíme vyhnout pojmu problémový uživatel a říkáme raději intenzivní uživatel. Odhady nám říkají, že v ČR bude přibližně 60 tisíc každodenních uživatelů konopných látek pro nemedicínské účely. U dospělého člověka, který se umí kontrolovat, nevidím žádné riziko, pokud jde jednou do sklípku nebo užije konopí. U dospívajícího je to ale úplně něco jiného, to je to první období, kdy se může objevit duševní nemoc. Tam člověka látky, jako je LSD nebo konopí, mohou dostat do strašného životního průseru. Já měl kamaráda, byl to slušný kluk ze super vzdělané rodiny a měl vždycky skvělé známky. Těsně před maturitou se rozjel, začal kouřit a halucinovat a dodnes se motá mezi psychiatriemi. Neříkám, že je to účinkem konopí, ale sehrálo to svou roli. Latentní onemocnění se mohou projevit strašně rychle.

Konopí často užívají i senioři, a to především pro léčebné účely. Jak vnímáte tuto skupinu uživatelů?
Vy asi víte, že jsme spustili pracovní skupinu, s kterou chceme připravit návrh legislativních změn ve vztahu k léčebnému konopí. Sešlo se to spontánně, já jsem to chtěl sice udělat jinak, ale mezitím přišli lidi z Centra adiktologie s peticí, a tak jsme se dohodli, že to spustíme. Doufám, že to vyřešíme rychle. Jsem přesvědčen, že většinová shoda mezi politiky dává smysl a logiku. Myslím si, že když připravíme něco rozumného, tak konopí pro léčebné účely dostupné bude. A jestli sem ho budeme dovážet z Holandska, nebo ho tady budeme pěstovat, to je otázka konsenzu. Jestli se bude dát pěstovat u nás, záleží na dvou věcech: zda na to najdeme peníze a stát to tedy ve výsledku nebude nic stát, a jak dobré budou kontrolní mechanismy, aby se z toho nestal průnik do černého trhu.

Jaký model by jste si přestavoval vy?
Přiznám se, že nevím. Čekám upřímně na jednotlivé návrhy. Popravdě, já se v víc zabývám prevencí a léčbou problémového užívání. Jak by měly vypadat regulace, aby byly rozumné? Abych to věděl, nechávám si dělat briefing různými stranami. Mají rozdílné pohledy. Bude strašně záležet na tom, jak se k tomu postaví politická reprezentace. Klidně se může stát, že budeme mít dvě verze.

V dnešní době není konopí pro léčebné účely k dostání. OS Legalizace rozdává semínka konopí nemocným lidem, kteří si ho pak pěstují za účelem samoléčby. Trestal byste takové pěstitele?
Jak zajistit, aby nevzniklo riziko, že děti budou každý den kouřit konopí s vysokým obsahem THC? Kde udělat tu regulativní zarážku, aby, když se řekne „pěstujte si“, to nemělo následky jako alkohol? Dnes se dostanou k alkoholu všichni. I ti, kteří se k němu dostat nemají. Všechny vlády horko těžko vymýšlejí, jak udělat, aby lidé neumírali na rakovinu jater, a aby se zároveň mladí lidé nedostávali do problému příliš brzy, protože dneska pijí děti už ve 12 letech. V Holandsku došlo k uvolnění, lidé nejsou perzekuováni, jsou tam nízké ceny a ke konopí mají absolutně jiný přístup. Není zakázané, ale ani legální, hlavně je ale dostatečná konopná osvěta a prevence. V Čechách se vždycky pěstovalo venku. Mám pocit, že Národní protidrogová centrála (NPC), začala proti pěstování vystupovat razantně až ve chvíli, kdy se začalo objevovat na mnoha místech indoorové pěstování konopí s vysokým obsahem THC. Předtím se zajímali spíše o perník.
Pamatuji si jako dneska, když jsem se potkal s Komorousem (bývalý ředitel NPC, pozn. red.) v parlamentu a on hřímal nad tím, jaké někde objevili konopí s vysokým obsahem THC. „To je stejně nebezpečné jako heroin“, plácal trošku hystericky. Jemu to vždycky procházelo a mnoho lidí mu věřilo.
Ale já na to nemám jednoznačný názor. V tuto chvíli si myslím, že dokud platí Jednotná úmluva OSN o omamných látkách z roku 1961, je potřeba pracovat s tou úmluvou. Ta semilegální cesta je horší, než nějaká jasně daná pravidla. V tomto jsem spíše konzervativnější. Nedovedu si sice představit, že bych jako policista měl vzít babičce nějaké kytky, ale propagaci pěstování pro vlastní potřebu v současném legislativním stavu si můžete dovolit leda vy aktivisté. Stát se k tomu musí postavit jinak.

Jaký je tedy váš názor na Jednotnou úmluvu OSN, z které vychází celosvětový zákaz konopí?
Aktuálně se podílím na aktivitě britské sněmovny lordů, kde chtějí udělat v listopadu celoevropský seminář, na kterém bych měl vystoupit. Bude to celé na téma novelizace Jednotné úmluvy, případně se bude jednat o návrhu nové úmluvy. Protože úmluva z roku 1961 je nejen stará, ale nese navíc obrovská rizika, která tehdy nešla dohlédnout. Těmi jsou například desetitisíce mrtvých ve válce proti drogám v Mexiku nebo miliony HIV pozitivních lidí. I v tomto hraje úmluva svou roli. Na půdě OSN probíhala velká diskuze na téma žvýkání listů koky, kdy Morales přišel do OSN, rozžvýkal tam lístek koky a dožadoval se výjimky z úmluvy: „Je nesmysl, abychom si nárokovali místa, kde si lidé pěstují a žvýkají koku, a začali je kriminalizovat“, řekl tenkrát. Americká administrativa na poslední chvíli začala tlačit na Evropany vytvořením skupiny Přátelé úmluvy, a nás nutili, abychom se k nim přidali. Nakonec zůstaly jen tři země, které se proti bolívijskému návrhu nepostavily: Španělsko, Portugalsko a Česká republika.

Konopí bylo až do nedávné minulosti velmi široce využíváno. Právě úmluva jeho potenciál značně omezuje. Umíte si přestavit namísto diskuze o legalizaci konopí diskuzi o jeho rehabilitaci (odstranění ze seznamu omamných látek)?
Úplně stejná diskuze se vede o kokových listech, a tam je politický tlak mnohem větší, než je tomu u konopí. Já jsem byl před šesti týdny na setkání v Kolumbii. Byli tam všichni diplomati ze všech zemí Ameriky. Argentinci byly ambivalentní, ale jinak všichni ostatní nastartovaní spustit diskuzi o Jednotné úmluvě. A já myslím, že budou nakonec progresivnější, než my v Evropě. V Jižní Americe totiž nejde jen o lístky koky. S kokou jsou tam spojené tisíce let tradice a nikdo těm lidem v horách, co neumí číst ani psát, nikdy neřekl, že by mohlo existovat nějaké riziko. A ono u žvýkání koky skoro žádné není. Někdo je bude za užívání koky kriminalizovat a zavírat do vězení? Když jsem já přijel do La Paz, dostal jsem vysokohorskou nemoc. První, co do mě nalili, byl čaj z kokových listů. A pomohlo to. Takže ve chvíli, kdy se budeme bavit o úmluvě, nikdo nepřipustí, aby se vyjmulo jenom  konopí. To by musel být nějaký vysoký zájem například ropných magnátů, kteří přišli na to, že tam, kde se pěstuje konopí, bude třeba za 20 let nafta 🙂

Když se řekne „legalizace konopí“, co si představíte?
Představím si velkou politiku, politickou diskuzi, která musí oddělit různé diskuze od sebe. Když se podíváme na legální drogy a současná rizika, tak kdybychom stejným způsobem legalizovali i konopí, nevím, jestli nedojde i na stejná rizika. Je třeba najít zlatou střední cestu, a tu my ještě neznáme. Proto třeba ve zprávě Globální komise pro drogovou politiku (psali jsme v magazínu č. 07, pozn. red.), ke které se připojil  premiér, protože jsme mu k tomu připravili podklady, není ani jednou slovo „legalizace“. Mluví o legální regulaci a dále o  tom, že je potřeba dělat experimenty. Bývalý prezident Mexika, Javier Solana, lidi, kteří ví vždycky přesně, co říkají, teď říkají něco, co se v politice nesmí říkat – pojďme experimentovat. V politice se přece neexperimentuje. Ale problematika drog je tak závažné téma, umírá kvůli nim tolik lidí ve světě, že je potřeba hledat a najít experimenty, kde to nějak funguje. Paradoxně Evropa je jediný prostor kam se všichni upínají. Doufají, že může být dobrým příkladem. V tuto chvíli nevím, jestli Evropa skutečně může ostatní předběhnout v pěstování konopí pro nějaké malé procento lidí, kteří mají nějakou potíž. Myslím si, že drogy jsou natolik komplexní téma, že je třeba se na ně tak i koukat. V Rusku dnes mají 1,2 milionu HIV pozitivních mezi nitrožilními uživateli drog. V Mexiku za posledních pět let zemřelo přes 40 tisíc lidí ve válce proti drogám. A tohle můžu říkat zemi od země. Nedá se to oddělit. V tuto chvíli z těchto statistik nikdo nevyjme konopí a neřekne, že s konopím je to úplně jinak. To by musely některé země udělat experiment, který by byl dobře podložen čísly, a musel by vzniknout mezinárodní konsensus. A to je na léta práce.

Co od vás můžeme do budoucna očekávat?
Chci poslouchat lidi. Nechci mít konečné závěry ke všem tématům, protože si nemyslím, že je to tak správně. Navíc se v problematice konopí, která vás tolik zajímá, stále ještě hledám. Jsem na vážkách, teprve tuto problematiku nasávám. Donedávna jsem paradoxně nevěděl o léčebných účincích konopí nic, ačkoliv jsem odborník na drogy. Otázka drogové politiky se musí dále vyvíjet. Nechám se přesvědčit, pokud uvidím, že to jde dělat jinak a lépe než doposud. To je zrovna jako, když se mě teď zeptáte, jestli by se mělo pěstovat indoor. Napadne mě, že ne, ale jistě je k tomu tisíc důvodů, které jsem ještě nenastudoval.

Profil:

Mgr. Jindřich Vobořil, Pg.Dip. (*1966)
Je předním odborníkem, který od konce 80. let systematicky pracoval na zřizování, rozvoji a hodnocení komunitních služeb zejména v oblasti drogové prevence, léčby a rehabilitace.  V letech 2000 až 2009 se podílel na přípravě Národní protidrogové strategie a pracoval i jako konzultant pro Evropskou unii, OSN a Open Society Fund. Před nástupem do funkce národního protidrogového koordinátora působil Jindřich Vobořil jako předseda a vrchní ředitel sdružení Podané ruce, jež se pod jeho vedením stalo druhou největší nevládní organizací v České republice v oblasti drog. Podané ruce v současnosti poskytují komplexní systém služeb, od primární prevence až po práci s uživateli drog ve vězení, a působí v šestadvaceti centrech v celé ČR.

Vystudoval vzdělávání a práci s mládeží na Univerzitě J. E. Purkyně v Olomouci (Mgr.). S titulem Pg.Dip. absolvoval John Moores University v Liverpoolu, a to v oboru Užívání drog a závislosti. Certifikát poradenské kvalifikace získal na Greenwich College, London University v Londýně. V roce 2006 mu byl udělen postgraduální certifikát systemické psychoterapie v Institutu systemické terapie v Praze. Jindřich hovoří anglicky, španělsky a rusky. V undergroundové kapele Po pracovní době hraje na housle a občas i koncertuje. Je ženatý a má dvě dcery.