Dnes však původní pramen vietnamského podnikání pomalu vysychá. Tržnice mizí z českých krajin a vietnamští obchodníci začali budovat své štěstí jako provozovatelé večerek, restaurací či salónů krásy. Takto vzali svůj osud do rukou ti počestnější a úspěšnější zároveň. Někteří však dali přednost výnosnějšímu, ovšem ošemetnějšímu byznysu. Na českém území pěstují ve velkém marihuanu.
Novinové titulky jsou jasným indikátorem nekalé snaživosti části vietnamského etnika. „Téměř 470 rostlin objevili v minulých dnech vyšetřovatelé v přízemí staršího domu.” „Na 50 kilo marihuany našli policisté v bytě v Záběhlicích.” To je jen zlomek novinových zpráv reflektujících poslední rok honu na velkopěstírny, zařízení, ve kterých roste více než 400 rostlin konopí. Jedna úspěšná sklizeň tu pak znamená uhradit veškeré náklady na její zřízení.
Vietnamci provozem velkopěstíren hazardují se svým osudem, porušují české zákony a na základě silného produktu, jímž je konopí, zbrojí mezi sebou. Sebevědomí na to mají. Z České republiky se jim podařilo vytlačit Číňany, vůči nimž jsou jinde v podřízeném postavení.
Česká republika je typickým příkladem vietnamské diaspory. Do roku 2008 k nám takřka nekontrolovatelně proudily stovky vietnamských příslušníků, kteří sem byli vylákáni prostřednictvím vymyšlených výdělků. Podle odhadů k nám přicházelo deset Vietnamců denně. Zadlužení až po uši, jen za zprostředkování zaplatili 10 až 12 tisíc dolarů, se museli postarat o své živobytí.
Šestnáctky, nebo práce zahradníka
Možností, jak se prosadit v českém prostředí, Vietnamci příliš nemají. Přispěla k tomu finanční krize, kdy čeští obyvatelé začali šetřit, případně se nechali zaměstnávat tam, kde by dříve nepracovali. Směrodatné je tak pro ně rozhodnutí, zda se vydají legální, či naopak nelegální cestou. Mohou pracovat coby výkonná síla v montovnách a průmyslových závodech, nebo naopak v ilegálních výrobnách cigaret a pěstírnách konopí. Právě velkopěstírny se postupně staly symbolem nenaplněného snu.
 |
Policejní záběry z odhalených velkopěstíren jsou jasným důkazem pracovitosti, učenlivosti, zároveň však i dokladem dočasně ztracené existence. Výbava za statisíce korun tu kontrastuje se sáčky s trvanlivou stravou pro zahradníky, většinou nezaměstnané Vietnamce, kteří mnohdy ani nevědí, že pěstují drogy. Elektroinstalace, vzduchotechnika, zavlažovací systémy, náhradní díly, hnojiva. Vše je podřízeno výrobě marihuany s vysokým obsahem psychotropní látky THC. Okolo oken nechybí vrstvy izolační pěny či pásky. Prostor velkopěstíren je rovněž důmyslně rozdělen, a to na sektory podle stáří rostlin. Kde prostor dovolí, tam se sklizené rostliny suší a následně zpracovávají k přímému užití. To nejmenší volné místo pak slouží jako dočasný výběh pro pěšáky z Vietnamu. „Uvnitř bylo strašné vedro, nedalo se tam vydržet ani deset minut. Ti lidé přitom uvnitř žili, nevycházeli ani na dvůr,” těmito slovy komentovali policisté případ odhalené velkopěstírny v Moravičanech, kde zadrželi konopí v hodnotě 10 miliónů korun.
Od ponožek s fajfkou k zelenému bohatství
Rozkvětu velkopěstíren předcházely zprvu kšefty v osmdesátých letech, kdy vietnamská síla padělala značkové oblečení, ke kterému se postupně přidalo i digizboží. Po převratu se družina vietnamských všeumělů rozrostla. Česko si jako svůj dočasný domov zvolila většina Vietnamců z východního Německa, Polska a Maďarska.
Podle v Česku usazených Vietnamců přišlo všechno zlé, co se s Vietnamci pojí, z Německa, Holandska, Severní Ameriky a Skandinávie. Jde hlavně o pěstírny marihuany a dealerství drog. Rozmach pěstování konopí se datuje od roku 2007, kdy Česká republika vstoupila do Schengenu. Otevřely se hranice a pašování drog mezi státy se stalo jednodušším. Marihuana vypěstovaná v Česku končí většinou v Německu, Holandsku či Maďarsku. V těchto zemích se dá kilogram kvalitního konopí na černém trhu prodat i za 4,5 tisíce eur.
Časy se mění
Zpočátku se farmy na marihuanu soustřeďovaly v západních Čechách a na severní Moravě, odkud drahocenná rostlina směřovala za hranice. Právě v těchto místech se nejvíce nacházejí nevyužité a opuštěné areály. Tyto objekty svým neutěšeným stavem nelákaly pozornost, navíc se jich původní majitelé rádi zbavili, a to i za cenu toho, že nemovitost prodali či pronajali vietnamskému příslušníkovi. Tato praxe však v současnosti neplatí. Dnes pěstitelé marihuany ke svým obchodům stále častěji místo opuštěných objektů a samot vybírají veřejně přístupná místa. Jedná se tak o prostory podniků či objekty nedaleko velkých sídlišť, kde je značný pohyb jiných lidí. Volba těchto míst je motivována především požadavkem nevyvolávat žádné podezření okolí.
 |
Tato změna strategie souvisí se skutečností, že kdysi byly velkopěstírny konopí zcela ryzí vietnamskou záležitostí. Časy se však mění. Do chodu výdělečného obchodu začínají zasahovat i Češi. Nejdříve na přání samotných Vietnamců, jimž měli čeští příslušníci obstarat vhodnou nemovitost. Pojem velkopěstírna se natolik rozšířil, že každý uchazeč o pronájem ze strany vietnamské komunity byl automaticky podezříván z nekalého obchodu s marihuanou. Nastrčený skorosoused tak znamenal záruku toho nejpodstatnějšího, a to zprostředkování potřebných prostor.
Dnes už Češi využívají svého napojení na dříve izolované odvětví a jsou dokonce ve spojení bossi v cizině, kteří organizují mezinárodní obchod s marihuanou. Z Čechů se tak stali kurýři, kteří mají za úkol dostat marihuanu za hranice. „Mám informace, že mnoho pěstíren už ovládají pouze Češi. Vietnamci pro ně pracují jen jako pouzí nádeníci,“ řekl deníku MF DNES prezident Česko-vietnamské společnosti Marcel Winter.
Příchod nové krve potvrzují i policejní statistiky. Jenom za loňský rok odhalili kriminalisté na osmdesát velkopěstíren. Letošní čísla potvrzují, že je tento byznys nadále lukrativní. Fakt, že se tomu děje nadále, jde ruku v ruce s tím, že jsou při raziích pozatýkány pouze „malé ryby”. Většinou se jedná o jednoho či dva Vietnamce, kteří se o úrodu starali. Plnili příkazy, zalévali, hnojili, stranili se společnosti a zbytečně se neptali. Tudíž tito lidé téměř nic nevědí o nekalé činnosti a policisté zůstávají nadále bezradní.
„Odhalit pěstírnu není samo o sobě tak složité. Ale dostat se k těm, kteří to všechno platí a vydělávají na tom, se podaří jen zřídka. Alespoň jim tedy maříme jejich investice,“ přiznal deníku MF DNES kriminalista Michal Hammer.
Nedobytný svět
Policistům situaci ztěžuje fakt, že život velkopěstírny funguje na základě sofistikované domluvy. Kriminalistům tak chybí důkazy, a to i ve chvíli, když jdou najisto. Buď na základě upozornění všímavých občanů, úzké spolupráce se společností ČEZ či na základě jejich samotného šetření. Širší kontakt se světem rovněž znemožňuje přirozená uzavřenost vietnamské komunity, která je provázána rodovými vazbami. Tato provázanost je mnohdy využita v podobě mlčenlivosti pro případ možného policejního zátahu. Bossové, kteří financují nové pěstírny a jimiž jsou nejčastěji Vietnamci žijící v zahraničí, tak mají zaručenou relativní bezpečnost i v případě, že by spadla klec.
I proto dle odhadů nadále funguje v Česku okolo pěti set velkopěstíren. Ačkoliv policisté dělají maximum, nebezpečný obchod bují dále. Hrozba odnětí svobody na dobu až dvanácti let za nedovolenou výrobu a jiné nakládaná s omamnými a psychotropními látkami a s jedy na pachatele prozatím neplatí. Ve velkovýrobě marihuany se totiž platí hotově a nešetří se. Jedna pěstírna se čtyřmi stovkami rostlin přitom může bossům přinést čistý zisk dva miliony korun za rok. Škoda je však mnohem vyšší. Na domácí konopnou scénu to má zřejmé dopady, neboť Česká republika je vnímána jako továrna na konopí. Zároveň tento zločin odnášejí povětšinou lidé, kteří se ocitli v úzkých. Nezaměstnaní Vietnamci, kteří snili o spokojeném životě za hranicemi. Ten jim náhle zezelenal…
