Dealer
Zamknul jsem se na záchodě. Bylo to jediný místo, kde jsem byl aspoň chvíli v klidu a nemusel se bát, že mi tam zas bez zaklepání vtrhne Sýrová. Už jsem tý bábě stokrát řikal, že když teda do mojí kanceláře musí, že by bylo docela slušný, kdyby zaklepala. Vždycky zavrčela to samý: „Po těch letech, co tu pracuju, tady neexistujou dveře, na který bych musela klepat.“ Nerad jsem si to přiznával, ale trochu jsem rezignoval. Sýrová byla těžkej soupeř. Nejradši bych ji z fabriky vykopnul. Ale naprosto nepochopitelně za ní stál majitel pan Gruber. A taky některý lidi z výroby. Teda vlastně asi jen dva. Vlasta Kudrna, tam jsem dokonce spekuloval o tom, že si to u ní v kanceláři občas rozdaj, a pak skladnice Bíbrová, ale ta byla prostě jenom od přírody blbá a Sýrový lezla do zadku.
Skleněná tabulka pootevřenýho okna se rozcinkala. Po dokonale vyleštenejch kolejích se v plný rychlosti přiřítil expres do Vídně. Vyklonil jsem se, co nejvíc to šlo, a vyfouknul směrem k vlaku symbolicky kouř z cigára. Tlaková vlna vytvořila příjemnej vítr, kterej mi rozcuchal moje prořídlý vlasy. Jak rád bych nasednul. Vypadnout! Někam daleko od tady tý smradlavý fabriky, daleko od Sýrový a všech tady dole. Při tý myšlence jsem si znovu blaženě potáhl. Ve fabrice se kouřit nesmělo. Sám jsem to zakazoval, ale sám jsem to tady na záchodě pravidelně porušoval. Nechtělo se mi postávat venku ve sněhový břečce s dělníkama. Nechtěl jsem s nima mít nic společnýho, ani to kouření.
V ten moment mi zazvonil mobil. Majitel, pan Gruber. Zatraceně! Spustil na mě palbu otázek a výčitek.
Párkrát jsem to zkusil, ale vždycky jsem pak akorát o všechny svoje cigára přišel. „Řediteli, neměl byste náhodou jedno volný cígo? Jé, a neměl byste dvě?“ Nasrat! Oni, na rozdíl ode mne, dostali aspoň vejplatu. Mně ještě pořád nedorazila. Teda přišlo mi pár tisícovek, to asi aby mi zavřeli hubu, ale víc jak polovina chyběla. Už zatracený dva tejdny! Prachy posílala samozřejmě Sýrová, takže si asi dokážete představit, jak hrozně se mi chtělo to jít urgovat. Ale včera jsem se rozhod. Zakousl jsem se do spodního rtu a vrazil do její kanceláře. Taky bez zaklepání. Zrovna se zakusovala do tučnýho chlebíčku plnýho majonézy a vajíček. Lekla se tak, že si ho trochu nemotorně namáčkla na obličej. Vypadala směšně. Jako ze starý grotesky. Rozčileně polkla a nechápavě na mě zírala, jako by zapomněla na naše vyhrocený nepřátelství.
„Paní Sýrová, ještě jste mi neposlala výplatu. Pár dní bych pochopil, ale už je to víc jak dva týdny.“
„No to si ze mě děláte snad legraci. Vy přece nejlíp víte, jak na tom firma je. Tak se trochu snažte, ať je na vejplaty. Zatím jste teda žádnej moc velkej kšeft nesehnal. A tady lidem dole z výroby ty vejplaty prostě poslat musim. Jsou to chudáci. Vy nevíte, jak jsou na tom bídně? Spousta z nich má exekuce, ty lidi žijou od vejplaty k vejplatě…“
Samozřejmě jsme se pak pekelně pohádali. Začal jsem si pohrávat s myšlenkou, že skončim. Byl jsem přece ještě ve zkušebce, nemusim udávat žádnej důvod. Neměl jsem sice momentálně žádnou jinou nabídku práce, ale než dělat tady v tý depce, dohadovat se s bábou Sýrovou a ještě nedostávat prachy, který jsem teda rozhodně neměl, ale to jsem jí samozřejmě říct nemoh, to se na to můžu úplně vykašlat a jít se radši válet domů.
Žlutej rychlík zmizel v dálce a nastalo zase jen mrazivý, statický ticho. Najednou jsem ale vlevo od budovy zaregistroval nějakej pohyb. Křoví podél plotu se kymácelo a vlnilo, jak se jím kdosi prodíral. Pak se objevila rozježená Gumanova hlava. Na první pohled bylo vidět, jak je nervózní. Neustále se rozhlížel na všechny strany. Naštěstí ho nenapadlo dívat se nahoru, kde se vysoko nad kolejištěm vznášel můj obláček kouře. Rychle jsem to típnul, přivřel okno a snažil se pozorovat venek jen úzkou štěrbinou.
Guman se znova nejistě rozhlídnul, pak se shejbnul k plotu a něco kutil. Zřejmě tam měl zadrátovanou nějakou díru, protože pak už byl najednou v kolejišti. Trochu nemotorně přeskákal na druhou stranu a zmizel v křoví. Podle vlnění větví jsem tak nějak tušil, kudy se zrovna prodírá. A pak se náhle zase objevil až nahoře na svahu, kudy vedla zadní silnice do Brodu. Byla to spíš jen taková polní cesta pro traktory, plná děr a výmolů. Zůstal tam stát, nervózně se rozhlížel a někam telefonoval.
Směrem od města se ploužil starej, obouchanej mercedes. Guman mu vykročil vstříc. Auto zastavilo, ale řidič nechal motor dál běžet. Ze zadních dveří vystoupil vytáhlej, cikánskej vejrostek v umaštěný kšiltovce a s velkejma zlatejma kruhama v uších. I na tu dálku bylo vidět, jak obludnej má předkus. Připomínal králíka. Guman ho bouchnul na pozdrav pěstí do ramene a pak se objali. Králík se na Gumana zubil a chvíli se něčemu tlemili.
To odpoledne jsem v odpadkovym koši v šatně našel použitý stříkačky rovnou dvě.
Rozhazovali při tom divoce rukama a ukazovali si směrem k lakovně. Guman si pak sáhnul do kapsy zaprášenejch montérek a vytáhnul odtud ruličku peněz, kterou si králík obratně schoval v dlani a hned ji přepočítával. Počítal jsem s ním. Sedm. Sedm tisícovek. Vejrostek uznale zakejval hlavou a Gumanovi podal malej balíček, kterej vzápětí zmizel v hlubokejch kapsách jeho montérek. Pak se znovu objali, Guman se obezřetně rozhlídnul kolem sebe a za chvíli mi už zmizel v hustym křoví nad kolejištěm.
Nakoupil si fet, syčák! To je víc než jasný! Akorát nechápu, kde na to bere prachy. Ještě včera si stěžoval, že nevyjde, protože mu Sýrová prej taky neposlala vejplatu.
Rychle jsem spláchnul a vyběhnul ze záchodu. Doslova jsem do ní vrazil. Sýrová! Stála uprostřed chodby tak, abych kolem ní nemohl projít. Vyzývavě na mě mířila rukama složenýma na hrudi a se směsí pohrdání a permanentního nasrání špulila spodní ret. „Dneska jste to měl teda nějaký dlouhý.“ Pak se odmlčela. Mlčel jsem taky. Vůbec jsem nevěděl, co jí na to mám říct. „A to jako myslíte vážně?“ pokračovala. „Jako my tady máme proti něčemu společně bojovat a vy si to klidně porušujete? Já dobře vim, že jste tam kouřil. Jste normální? Tohle vám zavařim, že se budete divit.“
Nejradši bych ji skopnul na zem. Plnej vzteku jsem se neurvale prodral kolem ní, a když jsem jí těsně míjel, tak jsem se jí díval přímo do očí. Cítil jsem z ní zápach majonézy.
„Nevim, o čem mluvíte, paní Sýrová, a jestli mi budete chtít dělat nějaký problémy, tak je začnu dělat já vám. Možná by bylo dobrý si projít nějaký vaše účty, co vy na to?“
„Vy, vy, vy ještě uvidíte!“ křičela na mě. To už jsem ale sbíhal kovový schody a kašlal na ni. Doběhl k zadním vratům a prudce je otevřel. Tady vedla jediná možná cesta z horní silnice a Guman tudy bude muset projít. Čekal jsem pět minut, pak čtvrt hodiny. Začala mi bejt zima, tak jsem se vrátil otráveně do haly. Výroba běžela naplno, dopravník vrzal, pec hučela. V kabině lakýrníka stál Vlasta Kudrna a vedle něj Guman. Oba něco vtipkovali. Určitě nějaký sprosťárny, o ničem jinym se tyhle dva exoti ani nebavili. Zatraceně! Jak se jenom dostal do haly? Přední vchod je teď zamčenej, aby nemohl nikdo během pracovní doby na cigáro, a Guman klíč rozhodně nemá.
Zamával jsem na něj do kabiny. Rozjíveně se zašklebil, odložil lakovací pistoli a seběhnul těch několik schodů z kabiny dolů.
„Co potřebujete, řediteli?“
„Jenom jsem se chtěl zeptat, kde jste byl před chvílí, sháněl jsem vás tady.“
Zakousl jsem se do spodního rtu a vrazil do její kanceláře. Taky bez zaklepání. Zrovna se zakusovala do tučnýho chlebíčku plnýho majonézy a vajíček.
Zakmitaly mu neklidně oči. „Kde bych byl? Tady vzadu, připravoval jsem si lázeň, jste mě asi neviděl. Vlastó! Že jsem tady byl celou dobu?“ Mohutnej kudrnáč bez emocí přikývl. Ani se na nás nepodíval.
Guman stál v hale jenom v propocenym nátělníku a tak jsem hned sjížděl pohledem jeho pokérovaný ruce. Nikde nebyl vidět ani jeden vpich.
„Tak už můžu jít?“
„Jo, běžte, a ať nemáme žádný reklamace!“
V ten moment mi zazvonil mobil. Majitel, pan Gruber. Zatraceně! Spustil na mě palbu otázek a výčitek.
„Ano, jednu jsem si tam zapálil. Byl jsem nervózní. Ano, vim, dělníci o tom samozřejmě nevědí. Nakonec nechápu, co paní Sýrová pohledává na pánských záchodech. Ano pokusím se s ní spolupracovat, ale vlastně dopředu řikám, že to moc nejde.“ Trochu jsme se pak ještě chytli. Nakonec mi položil telefon, že už na to nemá ani čas a ani náladu. Taky jsem neměl.
To odpoledne jsem v odpadkovym koši v šatně našel použitý stříkačky rovnou dvě.
