Je to zkrátka byznys. Jen v Iquitos, hlavním městě provincie Maynas na břehu Amazonky, najdeme více než čtyři desítky ayahuaskových středisek. V průběhu minulého roku se v deseti největších ubytovaly na čtyři tisícovky hostů, přičemž každý z nich zde strávil nejméně týden. Při cenách mezi 100 a 200 dolary za noc se jedná o příjem přesahující 5,5 milionu amerických dolarů ročně. Iquitos, jemuž se přezdívá „metropole peruánské Amazonie“, přitom není s okolním světem spojen silnicí, ale je dostupný pouze po vodě nebo ze vzduchu.
V lese a na trhu
Pokud tradicí rozumíme soubor sociokulturních zvyků, které jsou neměnné a jsou předávány z generace na generaci, nemůžeme považovat peruánské ayahuaskové hotely za tradiční, neboť kombinují různé vlivy z odlišných sfér a oblastí. Je těžké přesně stanovit, jaké rysy by tradice měla mít, obřady pořádané pro turisty uprostřed měst se ale za tradiční označit nedají.
Honba za DMT a vizemi je v příkrém rozporu s etnografickými důkazy o tradičním užívání.
Antropolog Jürg Gasché nazývá původní amazonské ayahuaskové rituály typickým projevem „společenství obyvatel pralesa“. Pro obyvatele lesů, kteří se živí výhradně dary přírody, je typické rovnostářské uspořádání komunit – žádný dospělý nemá právo druhému přikazovat ani zakazovat a nemá ani metody, jak se o to pokusit. Neexistují psané zákony, policie ani soudy. Neexistuje pevná hierarchie a žádný jedinec nemá větší práva ani povinnosti než druzí. Člen komunity, který by se odmítl rozdělit o své přebytky s ostatními, je o tyto přebytky připraven. Společenské role se odvíjejí pouze od příslušnosti k pohlaví a soubor vědomostí a dovedností všech mužů a žen umožňuje rodinám, potažmo celému kmeni přežít.
Okolnímu světu přitom vládne tvrdá ruka trhu. Složitý společenský systém založený na hierarchii nutí lidi stát se součástí výrobního procesu, takže nemohou fungovat samostatně. Aby se uživili, musí dodržovat mnoho pravidel a podřizovat se autoritám. Hromadění moci a peněz je základním principem moderní společnosti a osoby oplývající jedním i druhým jsou obdivovány a protežovány policií i justicí. Soudobé tradiční léčebné postupy zapadají do tržního schématu. Využívají sice některé prvky místních praktik, diametrálně se ale liší, pokud jde o chápání jejich důležitosti a významu.
Ayahuasca, účel a prostředek
První rozdíl spočívá už v chápání role samotné ayahuasky. Místní ji vnímají jako nástroj umožňující jim vstoupit do světa duchů a proměnit jeho energii v ozdravnou sílu – a tak získat informace o nemocích a bylinách nebo dalších prostředcích, které je mohou vyléčit.
Některá etnika halucinogenní přísadu vůbec nepoužívají.
Sami nemocní často nápoj nekonzumují. Osobně jsem se zúčastnil deseti obřadů v malé osadě Vencedor, která je domovem kmene Šipibó, a ani v jednom případě jsem neviděl nemocné užívat ayahuasku. V hotelích se naopak vše točí kolem konzumace halucinogenu, který je považován za Lék s velkým L. Klient ho může pít až šestkrát v průběhu deseti dnů, což je pro původní obyvatele zcela nepředstavitelné. V některých zařízeních se nedodržuje životospráva, která je s tradiční léčbou pomocí ayahuasky spojena – tedy sexuální abstinence a speciální dieta. Hoteloví hosté neužívají ani další léčivé byliny rostliny, které k léčbě ayahuaskou patří a často jsou podmínkou jejího úspěchu.
Nutkání a vize
Obyvatelé regionu považují ayahuasku za očistnou, protože hlavním účinkem je zbavení organismu škodlivých látek pomocí zvracení a průjmu. Nečistoty v trávicím traktu jsou považovány za zdroj negativní energie v duši, očista se tedy týká těla i ducha. Efekt rostliny na tělo se nazývá mareación, v překladu nevolnost. I místní pijáci ayahuasky samozřejmě zažívají vize, považují je ale pouze za prostředek k odhalení příčin choroby, jíž daná osoba trpí, nebo ke zjištění, zda je příbuzný, který není rituálu přítomen, zdráv a v pořádku.
Pro turisty ze Západu je hlavním lákadlem DMT, aktivní látka pralesní rostliny čakruny (Psychotria viridis, kečuánsky chacruna), která je součástí ayahuaskového odvaru. Právě tato látka je zodpovědná za halucinogenní účinky nápoje. Spatřit vize není snadné ani samozřejmé a poptávka nováčků po nich vede k tomu, že ayahuasqueros přidávají do čaje další rostlinu – toé (rod Brugmansia), jež je blízkou příbuznou durmanu. Toé obsahuje skopolamin, látku zesilující halucinace, která má ale nebezpečné vedlejší účinky.
Honba za DMT a vizemi je v příkrém rozporu s etnografickými důkazy o tradičním užívání. Pojmy nejčastěji užívané pro odvar – ayahuasca v Peru a Brazílii a yagé v Kolumbii – označují jak liánu samotnou, tak odvar z ní, nezávisle na tom, zda obsahuje čakrunu nebo ne. Některá etnika halucinogenní přísadu vůbec nepoužívají, například kmeny Tucano Oriental, Marubo, Achuar and Matsiguenga.
Hromadit, nebo nehromadit
Představa, že ayahuasqueros nikdy dříve neposkytovali své služby za úplatu, je mylná. Bylinkářství funguje v Amazonii jako otevřená služba a léčitelé většinou nabízejí přespolním minimálně ubytování a stravu. Tito léčitelé mají vždy několik „zákazníků“ najednou, za kterými různě docházejí, a proto se nemohou věnovat farmaření.
Obyvatelé regionu považují ayahuasku za očistnou, protože hlavním účinkem je zbavení organismu škodlivých látek pomocí zvracení a průjmu.
Nějaká forma platby se tedy považuje za samozřejmou, ať už je ve formě potravin, práce, zboží nebo (nejčastěji) peněz. Protože je léčitel ve své komunitě jediným specialistou v oboru, může mít nutkání hromadit bohatství. Pokud se ale odmítne o své přebytky rozdělit, společenství ho zahrne nadávkami, zabaví mu majetek nebo ho nařkne z čarodějnictví. Tržní hospodářství pronikající i do těchto oblastí však hromadění majetku podporuje a v podnikání s ayahuaskou se nabízí jedinečná příležitost ke zbohatnutí. Kumulace majetku je přitom v lokálním hodnotovém žebříčku novinkou. Zatímco v chápání domorodců je nemocný pro léčitele v podstatě přítěží, ayahuasková centra mají z každého dalšího zákazníka finanční zisk.
Důraz na životní prostředí
Pralesní kmeny neudržují rovnováhu mezi sebou a okolní faunou i flórou z lásky k přírodě, ale ze strachu z ní. Existuje řada mýtů popisujících choroby sesílané na obyvatele pralesa v případě, že vykořisťují a poškozují své okolí. Společenským vztahům mezi členy komunity dominuje vzájemnost, ta ale podle mytologie mezi lidmi a adueños, což jsou duchové a vládci pralesa, nefunguje, protože lidé pouze berou a nedávají. Princip vzájemnosti je nicméně klíčový a obyvatelé pralesa musí tuto nerovnováhu nějak kompenzovat. Jak? Zaprvé prakticky tím, že si neberou více, než nezbytně potřebují, a zadruhé symbolicky prostřednictvím rituálů a obětí.
Enormní poptávka po ayahuasce a její stoupající tržní hodnota bohužel vede k tomu, že divoce rostoucích lián v oblasti kolem Iquitos dramaticky ubývá a biodiverzita v amazonském pralese tak dostává další ránu.
Triumf křesťanství
Ačkoli léčebné rituály spojené s ayahuaskou (curanderismo ayahuasquero) zahrnují i některé křesťanské prvky jako vzývání Ježíše nebo modlení otčenáše, proniklo do nich toto importované náboženství pouze povrchně. Je paradoxem, že křesťanské zvyky přinesli do Amazonie západní turisté rozčarovaní vlastními křesťanskými náboženskými tradicemi.Kouzla jsou však nedílnou součástí původních rituálů. Domorodci totiž věří, že příčinou nejvážnějších nemocí jsou kouzla brujos, zlých čarodějnic.
Zatímco v chápání domorodců je nemocný pro léčitele v podstatě zátěží, ayahuasková centra mají z každého dalšího zákazníka finanční zisk.
Aby se pacient uzdravil, musí léčitel přesměrovat negativní energii zpátky k jejímu zdroji. Šamani se pro tuto schopnost u svých soukmenovců těší velké vážnosti a vzbuzují u nich značnou bázeň. V ayahuaskových centrech se o zlých kouzlech nemluví. Pod vlivem křesťanství, které vnímá spiritualitu jako nezaujatou laskavost, očekávají klienti, že bude šaman jakýmsi ztělesněním svatých, a mohou být v podobné situaci velmi zranitelní.
Pod vlivem terminologie
Křesťanství mělo vliv také na pojmenování jednotlivých jevů. Například sklon označovat ayahuasku za posvátnou nemá žádné etnografické opodstatnění. Léčitelé sice uznávají, že rostlina otevírá brány duchovního světa, zároveň ale vědí, že dokáže být blahodárná i zkázonosná. V jazyce kmene Šipibó se ayahuasca označuje slovem oni, jehož základním významem je vědění, a patří mezi rostliny druhu rao, které jsou léčebné i jedovaté zároveň. Matsiguongové ji pak řadí mezi kepigari, otrávené rostliny, a nazývají ji „vyvolávačem zvracení“.
Je sporné, zda ayahuasca opravdu znamená „liána duše“; možná by bylo přesnější nazývat ji hořkou liánou. V kečuánštině, která je původním indiánským jazykem v peruánské oblasti San Martín, je slovo ayak výrazem pro trpkost. Samotní léčitelé považují za léčivé všechny hořké byliny.
Ačkoli léčebné rituály spojené s ayahuaskou zahrnují i některé křesťanské prvky jako vzývání Ježíše, proniklo do nich toto importované náboženství pouze povrchně.
I misionář Franz Xavier Veigl, který cestoval po Amazonii kolem roku 1760, napsal: „Za zmínku stojí liána jménem hayac-huasca, v překladu hořká rostlina, jež je využívána při tajemných rituálech a čarodějnictví.“ Nezávisle na svých terapeutických vlastnostech, které nechci v žádném případě zpochybňovat, nejsou moderní léčebné postupy pomocí psychedelických rituálů tradiční. Jedná se spíše o výraz rostoucí poptávky a mají svůj díl zodpovědnosti na vymírání posledních autonomních kultur na naší planetě. A spolu s nimi zde zaniká i šamanismus a původní léčitelství.
Zdroj: chacruna.net
