Poslední dubnový týden. Slunce se oklepalo. Hřálo a šimralo paprsky. Zima se definitivně přehoupla do jara. Líbilo se mi to. Zimu jsem nesnášel. Rozbředlý sníh a den, co za nic nestál, a špína a nálada ztracená kdesi mezi šedivými domy. Šel jsem po Nuselské směrem k Synkáči. Šel jsem a usmíval se a těšil jsem se z jarního dne.
„Vole Manky, rád tě vidím.“
Kára. Starší týpek. Nuselský pamětník. Zakládal si na tom. Byl pyšnej, že o historii Nuslí ví víc než Wikipedie.
„Manky, mám ti skvělej nápad.“
Kára měl vždycky skvělý nápady. Akorát že se většinou nevyvedly.
„Vole Manky, za chvíli je první máj.“
Přikývl jsem. Každý, kdo jen trochu sledoval kalendář, to musel vědět.
„Vole Manky, si myslím, že první máj je fakt o něčem.“
Pokrčil jsem rameny. Netušil jsem, kam Kára míří, ale automaticky jsem zpozorněl.
„Manky, měli bysme oprášit tradice.“
A bylo to tady. Oprášit tradice. Tuhle mantru jsem už slyšel mockrát. Vždycky z toho byl voser. Vždycky.
„Vole Manky, Nusle by měly mít májku.“
První, co mne napadlo, byla paštika. Na vteřinu. Pak jsem potřásl hlavou. Paštika to nebude.
„Jasně, že to není posraná paštika, Manky. Májka je symbol. Staví se už od patnáctýho století. Stavěla se, když ještě byly akorát Nusle a o Praze neměl nikdo ani ponětí.“
Kára měl představu, že Praha vznikla okolo Nuslí.
„Vole Manky, na Synkáči je fajn plac. Vykopem díru, zasadíme májku a budem ji hlídat.“
„Hlídat?“
„Jasně že hlídat. Vole Manky, májku musíš střežit jako posledního jointa. Jinak ti ji týpci z okolních vesnic skácej.“
„Z okolních vesnic?“
„Vole Manky, kluci z Vršovic by nám ji podsekli hned. To ti můžu dát písemně.“
Zapálil jsem si cigáro. Bylo toho na mě trochu moc.
„Neboj se ničeho, Manky. Celý to zorganizuju. Akorát mi slib, že přijdeš hlídat.“
Přikývl jsem. Nic jiného ani dělat nešlo. Svaté nadšení, které z Káry sálalo, bylo nakažlivé.
„Díky, Manky. Věděl jsem, že s tebou můžu počítat.“
Kára mi pokynul a šel. Stál jsem, kouřil, díval se za ním a hlavou se mi honilo, do čeho jsem se zase navezl.
Stavění májky mělo proběhnout třicátého dubna. Přesně podle tradice. Kára mi vzkázal, abych byl připravenej.
Nebyl jsem si jistej, jestli jsem připravenej, ale nervózní jsem byl. Docela dost. Pak mi mladej Deméter, co bydlel s rodiči a rodiči svých rodičů dole pod Synkáčem, přišel říct, že sraz je pod Květnicí.
„Manky, máš prej přijít. V sedm večer. Tmavý hadry. Víc nevím.“
Znělo to zlověstně. Ale co. Moje akce to nebyla. Budu se držet v povzdálí. Budu dělat, že tam jsem omylem. A až se to posere, zmizím.
Šel jsem domů. Otevřel skříň, kde jsem měl hadry, a hledal černý oblečení. Co nejčernější. Chtěl jsem, aby mě nebylo vidět.
Našel jsem mantl, co vypadal, jako kdyby patřil kominíkovi. Stejně mi ale přišel světlej.
Pod Květnicí se nás sešlo devět. Já, Kára a sedm Deméterů.
„Vole Manky, vím, že je to nevyvážený, ale ti kluci se vyznaj.“
Vyznali se. Smrk, co si myslel, že má nejlepší léta před sebou, šel k zemi jak šraňky. Nebyl velkej jak stromy, co se o Vánocích stavěj na Staromáku, ale malej taky ne.
„Vole Manky, musíme ho donýst na Synkáč v teplejch. A nesmíme být moc nápadní.“
Nebyli jsme nápadní ani trochu. Smrk měl nějakých sedm metrů. Třikrát nám upadl. Jednou kvůli němu musela zastavit tramvaj. Řidič na nás řval něco o dementech.
Měl jsem ruce ulepený od smůly. Půlka Demeterů cosi remcala. Druhá to po nich opakovala. Řev a chaos a spokojenej Kára.
Dorazili jsme na Synkáč. Položili jsme smrk podél tramvajové zastávky. Dva z Deméterů vykopali v parku díru. Přišla mi mělká, ale nekomentoval jsem to. Pořád to nebyla moje akce.
„Vole Manky, teď přijde to hlavní. Musíme ho zvednout. A nesmí nám upadnout. Jinak bude malér.“
To mi bylo jasné i bez těch keců. Synkáč je opentlenej kabelama. Dráty s elektrikou a troleje a další dráty s elektrikou. Kdyby nám ten zmrd chlejstnul, maj Nusle blackout.
Odřízlým koncem jsme smrk naštelovali nad vykopanou díru. Pak jsme ho začali zvedat.
Nevím, jak jste vy vysoký, ale nám to nestačilo. Zvedli jsme toho nebožáka asi o metr a půl. Víc to nešlo.
„Kurva, Manky, tohle jsem nedomyslel. Budem potřebovat lana.“
Jeden z Deméterů se nabídl, že o jednom ví. Zmizel a za deset minut se vrátil s prádelní šňůrou. Uvázali jsme ji pod vršek smrku. Bylo to k ničemu. Šňůra se napnula a praskla.
„Vole Manky, tohle je docela prekérka. Nikde jsem se nedočet, jak se tahle věc ztopoří.“
„Asi by to chtělo pevnější lano. A možná stát někde vejš.“
Kára se na mě obdivně podíval.
„Jsi na to káp, Manky. Přesně tohle to chce.“
Obrátil se na Demétery a něco s nima dohadoval. Ti nejdřív vrtěli hlavou, ale pak, když Kára vytáhl prachy, kývli.
„Vole Manky, nechci z těch kluků dělat uličníky, ale oni jsou jediní, co nám můžou pomoct.“
To množné číslo, které mě vtahovalo do akce, se mi nelíbilo. Akorát že už bylo marný s tím něco dělat.
Zhruba po půlhodině jsme měli lano. Černý. Plný měděnejch drátů. Kára zářil.
„Vole Manky, kluci říkali, že zhaslo kus Vršovic. Takže jsme v klidu. Ti hajzlíci k nám netrefěj.“
Bylo mi už jedno, kdo k nám trefí a kdo ne. Chtěl jsem jediný. Mít to za sebou.
„Vole Manky, vydrž. Zaháknem kabel za vršek, vylezem si támhle na ten stánek s novinama a májka bude.“
Jak Kára řekl, tak se stalo. Zvedali jsme májku, hekali u toho, ale nakonec ten nešťastnej smrk stál. Chvilku. Pak se začal kácet.
„Musíte ho kurva zašprajcnout!“
Kára řval, že ho muselo být slyšet až na Pražským. Dva z Deméterů drželi smrk a další ho zahazovali hlínou. Smrk se snažil upadnout, ale nakonec to vzdal. Kolébal se, mlčel a mně přišlo, jak kdyby na nás smutně mrkal.
Pak se nahnul ke straně, ale byl to poslední pokus zkazit nám radost. Jeden z Deméterů podél kmene zarazil rýč a bylo. Májka stála.
„Ty vole Manky, tohle vejde do dějin.“
Podíval jsem se na Káru.
„Myslíš?“
„Určitě.“
Kára si spokojeně zapálil cigáro. Díval se na májku a obličej mu zářil štěstím. Pak se koukl na mě.
„Manky, teď přijde zlatej hřeb.“
Zamrazilo mě.
„Ser na mrazení, Manky. Jsem si všechno nastudoval. Májky se kácej. Když se neuhlídaj. A neuhlídaj se, když ti, co je hlídaj, jsou v prdeli.“
Čekal jsem, co dalšího z Káry vyleze.
„Ty víš, kde bydlím.“
Věděl jsem to. Jako každý. Kousek od Synkáče. Na rohu Nuselský a V Horkách.
„Dal jsem Pytlíkovi klíče. Teď bude u mě. Rozsvítí. Všichni věděj, že jsem tady. Takže kdo je u mě? Zloděj. Chápeš? Se sousedem jsem domluvenej, že mě přiběhne varovat.“
Začalo mi to docházet. A nebylo mi dobře.
„Já jako zpanikařím, vyseru se na májku a poběžím srovnat toho zlodějskýho hajzla. A vy poběžíte se mnou. A májka bude nehlídaná.“
Nic jsem neříkal.
„Chápeš, Manky? Akorát že se támhle za rohem zastavíme a budem pozorovat. Kdo po té naší májce pude.“
Kára se spokojeně šklebil. Mně to přišlo jako zlej sen. Děsně překombinovaný a trhlý a pitomý a fakt jak z blbýho filmu.
Korunu tomu dával Pytlík. Model, co životem plul, aniž se ho cokoliv dotklo. Včetně vědomostí.
„Hele, Kára, byl ten Pytlík nutnej? Ten dokáže posrat i zapnutí televize.“
„Vím. Ale v klidu. Mám v kvartýru dost cennejch věcí. Pytlík je jedinej, koho by nenapadlo si nějakou půjčit.“
Nic jsem už neříkal. Kouřil jsem a odevzdaně čekal, jak tahle idiotská akce dopadne.
Uběhlo asi deset minut. Pak se na rohu Synkáče objevil Kárův soused. Nějakej Zvoník. Mával rukama a občas se popadl za bok a vypadal, že se za chvíli zhroutí.
„Vidíš, Manky? Všechno klape.“
Kára se spokojeně šklebil. Už mi s tím šel na nervy. Sourozenci Deméterovi seděli v kruhu kolem májky a něco brebentili. Přišlo mi, že statuji ve špatným snu. V hodně špatným.
Zvoník doběhl k nám. Ohnul se a opřel dlaněmi o kolena. Pak se narovnal.
„Hoří.“
Kára se zasmál.
„Kurva, hoří.“
Kára přikývl.
„Jasně že hoří. Už jste tu měl být.“
„Kurva, u tebe hoří.“
Myslím, že už nikdy neuvidím tak rychlou proměnu xichtu. Přechod ze štěstí do naprostého zděšení.
„Hoří?“
Zvoník přikývl. Pak se namáhavě nadechl.
„Ten píčus Pytlík zatopil.“
„Dyť ty kamna nemaj komín. To je atrapa.“
Zvoník si sedl na chodník.
„Právě.“
Pohoda na Synkáči, souznění s tradicema, vzalo během vteřiny za svý.
„Kurva, hoří! Zvedejte se! Já tady fakt někomu nakopu prdel! Kurva kurva kurva!“
Kára se rozběhl a za ním sedmička Deméterů. Poslední z nich, když míjel májku, vytrhl rýč, zabořený u kmene. Bude se hodit.
Zůstal jsem na Synkáči sám. Pozoroval jsem májku. Kácela se pomalu. S rozmyslem. Uvědoměle. Nespěchala.
Kácela se a nic ji nemohlo zadržet. Ani troleje, na které dopadla.
Přetrhla je a složila se na koleje. Tramvaje přes Synkáč nejely až do třetího. Fakt dobrá akce.
Šel jsem domů. V černých hadrech. Plný dojmů. Oprášení tradic a tyhlety píčoviny. Dobrá akce. Jedna z nejlepších, co jsem zažil. Akorát že jsem si připadal jak debil.
Káru jsem potkal po týdnu. Smrděl kouřem a popelem a ve vlasech měl uhlíky.
„Vole Manky, pro Nusle už nehnu prstem. Ať se tu všichni utavěj. Seru na to. Spasitele dělat nebudu.“
Nic jsem neříkal. Vyndal jsem cigaretu. Pak jsem nabídl Károvi. Zavrtěl hlavou.
„Díky Manky, ale nějak mě sere všechno, co hoří.“
Chápal jsem ho. Docela jsem ho chápal.
Pokynul jsem mu a šel. Někam.
Bylo mi jedno kam.
Někdy se to nevyvede.
Někdy se to posere.
A neuděláte s tím nic.
