+5
Na rozhovor s profesorem Miroslavem Petříčkem jsem se těšil, asi i proto, že každý den se mi takové setkání nepoštěstí. Dali jsme si sraz kde jinde, než v pražské Národní kavárně na Národní třídě. Okamžitě mi nabídl tykání a pak jsme mluvili o Bohu, toleranci, o moderních technologiích, demokracii a v neposlední řadě také o naději. Rozhovor s ním by vydal na knihu. Jsme však jenom časopis s omezeným prostorem a proto jsme o spoustě zajímavých věcí promluvit nestačili. O tom, jak rád hraje počítačové střílečky nebo jak vášnivě fandí Slavii a vůbec sleduje fotbal. Mluvili jsme dlouho, ale bylo to tak spontánní a příjemné, že nám to vůbec nepřišlo. A já pochopil, že než se nechat balamutit mnohdy obskurními a nesplnitelnými sliby politiků, je lepší naslouchat filosofům. A to nejen před volbami. V tom je totiž naděje.
Čím jsi chtěl být jako malej kluk?
Popravdě řečeno, nevím. Já jsem to bral tak, že člověk chodí do školy a pak se uvidí.
Takže jsi nechtěl být popelářem nebo kosmonautem?
Ne, vůbec ne. Proč taky? Já se narodil prakticky v knihovně.
Ty v knihovně, brouk Pytlík v kině.
K tomu jsem neměl daleko. Moje dětská postýlka byla totiž vzdušnou čarou tak metr nebo metr a půl nad plátnem kina Zdar v Podolí. Dodneška si pamatuju různý jingly před žurnálem a podobný věci.
Jak tě napadlo studovat filosofii, respektive stát se filosofem?
Studoval jsem klasické gymnázium, kde jsme měli latinu a řečtinu, což by samo o sobě nic neznamenalo. Ale profesor latiny se znal s filosofem Janem Patočkou a jeden můj spolužák byl jeho příbuzný. Tím, že jsem se dostal na Patočkovy bytové semináře, mě filosofie zaujala. Po otci jsem ale tíhl k jiným věcem, k literární vědě, literární teorii a literárním studiím. Tak se mi to všechno spojilo a já zjistil, že je zbytečný chápat umění a filosofii jako dvě různý věci. Prostě jsem spojil, řečeno dnešní terminologií, teoretický diskurs s fiktivním.
K čemu je takzvaně normálnímu člověku filosofie? Podobně se ptal i žák Plha ve filmu Marečku, podejte mi pero! na latinu. Dostalo se mu odpovědi: „I skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále!“
Latinsky umět nemusí, ale měl by mít přehled. I ve šroubárně. Tohle je otázka, kterou slýchám velmi často například při přijímacích zkouškách. K čemu mi to bude, když vystuduju filosofii? Ta odpověď je strašně jednoduchá. Filosofie učí člověka vidět věci, řekněme, v jiné, abstraktnější rovině, a pak zjistí, že tahle abstraktnější rovina je vlastně srovnatelná a použitelná napříč nejrůznějšími obory. Nakonec i ve šroubárně musí být nějaká logika, a ne bordel. Ten, kdo nemá schopnost ten řád nebo uspořádání vidět, je vlastně ztracenej. Celé dvacáté století, především jeho druhá polovina, je ve znamení kybernetiky, informatiky, genetické informace, přičemž informace je míra nepravděpodobnosti, a je těžko říci, zda i tyhle věci patří do filosofie.
Budu se mýlit, když řeknu, že filosofie pomáhá člověku podívat se na věci v širším kontextu, takzvaně z nadhledu?
Nebudeš, ale důležitější je, k čemu to vede. Vede to k tomu, že si člověk uvědomí, že by všechno mohlo být taky jinak. Zatímco když ten nadhled nemáš, když jsi přímo v tom, nevidíš žádné východisko, protože tím jsi pohlcenej. Pak i v takové šroubárně by se dalo leccos dělat jinak.
Současná doba se vyznačuje tím, že se lidi strašně vymezujou proti jiným. Dělí se na zemanovce a protizemanovce, odpůrce uprchlíků a „vítače“, na kuřáky a nekuřáky, jako by se neustále vytvářely zdi, které lidi rozdělují. V Čechách jsou tak čtyři uprchlíci, ale už se proti nim vyzbrojujeme a vznikají domobrany.
A ministr vnitra se nechá fotit se samopalem, aby tomu dodal ten správnej říz. Něco přerostlo. Něco, co tady ale vždycky bylo. Když přišel do vesnice někdo odjinud, byl braný jako vetřelec. A místní se smířili s jeho existencí teprve, až se poznali lépe s jeho vnuky. Tohle není asi žádná novinka, ale bývalo to nějak kulturně regulované. Oni logicky věděli, že když se tam někdo přistěhuje a otevře si tam obchod, že je to pro ně výhodné. Ale hrozně jim vadilo, že když tam ten člověk přišel, že si zase může v klidu odejít. Kdežto oni jsou přilepený k rodný hroudě a nikam nemůžou. Tím jim byl cizinec taky nepříjemnej. Tohle jsou všechno takové zvláštní emoce, které jsou vlastně v Evropanech všude. Když se vrátíme k aktuální situaci: My se dostáváme do kontaktu s uprchlíky, kteří utíkají před válkou a značná většina z nich má v genech nomádskou kulturu. Oni nebyli nikde doma, putovali od místa k místu. Jejich představa prostoru je zcela jiná. My máme hranice, víme, že tady jsou vrátka, kterýma jdem ven, ale oni to tak nemají. A tak se zde střetávají dvě dost neslučitelné představy o světě.
A oni vlastně nevědí, proč se tak chovají, a my nevíme, co přesně nám na nich vadí.
To je právě ta situace, kdy se ukazuje, co se s tím dá dělat. Musíme si přiznat, že od nich nemůžeme chtít, aby byli jako my. Musíme spolu nějakým způsobem vyjednávat a domluvit se na podmínkách, za kterých jsme my schopni akceptovat je a oni nás. Což předpokládá vstřícnost na obou stranách. Vždyť celá západní věda je založená na vyjednávání. Snaží se vyjednávat s přírodou, tedy chce ji sice zpupně ovládnout, ale fakticky se s ní domlouvá. Věda si vytvoří nějakou hypotézu a ptá se reality, jestli by to takhle mohlo být, a realita rázně řekne ne, je to kravina.
A tak si tu realitu trošku překrucujeme.
No jistě. Tady si my, kteří se tolik pyšníme vyspělou vědou, najednou máme šanci uvědomit v každodenní praxi, že všechno je jenom vyjednávání.
A nejsme na to vyjednávání s kýmkoli příliš egoističtí a pyšní? Nechybí nám pokora?
Moderní racionalismus má už od 17. století heslo stát se pány a vlastníky přírody. To je to, co si dneska uvědomujeme. Že to není úplně zdravá cesta. A to se netýká jen našeho vztahu k cizincům.
Proč je u nás tak primitivně odmítavý postoj k muslimům, proč lidi nerozlišují mezi islámem jako náboženstvím a islamismem jako extrémní ideologií? Proč jim tolik vadí jiné etnikum nebo náboženství?
No, pokud ti muslimové třeba zrovna nehrajou fotbal za české národní mužstvo. Velkou roli v tom určitě hraje i naše historie. Děje se to v bývalých zemích východního bloku, ale i v západní Evropě, je to dané tradicí. Třeba Německo po druhé světové válce zděšeno samo sebou vynaložilo veškerou sílu na to, aby si všichni uvědomili, že existuje něco jako ústava, Grundgesetz, což je rámec, ve kterém se musíme pohybovat a tam se spolu domlouvat. A když v ústavě stojí, že se přijímají uprchlíci, přijímají se uprchlíci. Je to reakce na jakousi zkušenost, a i když ne zdaleka všichni Němci to zpočátku pochopili, další generace byly primárně vychovávány k úctě k ústavě. Třeba ve Francii je to jinak. Léta byl pro Francouze Francouz ten, kdo uměl francouzsky, i když třeba ne úplně dokonale. Umí, tak je Francouz a tím se budeme šířit, protože nás bude čím dál víc.
A jak to máme my?
My jsme tu byli víceméně zadrátovaní a v izolaci a skoro si myslím, že vůbec celá komunistická ideologie, která se furt zaštiťovala samým internacionalismem, to měla jen jako nálepku pro nenávist vůči všemu jinému a strach z toho. Proto se tomu taky říkalo tábor socialismu. Vlastně to byl lágr. Ploty a hradby. Tohle zmizelo, ale tyhle stereotypy v nás zůstaly.
Zdi místo mostů.
Ty spolky bývalých pohraničníků jsou naprosto příznačné, ti lidé ještě pořád žijí v táboře socialismu. A Zeman jim posílá blahopřejný telegramy.
Takže jaký je tedy rozdíl mezi náboženstvím a ideologií?
Víra je věc velmi osobní a nedá se redukovat pouze na svůj obsah. Kdežto ideologie nemá nic jiného než obsah. V ideologii víra přichází uměle, je vnucená, je to indoktrinace, která lidi k něčemu zneužívá. Kdežto člověk, který má nějakou osobní víru, ten se chová podle ní. A hlavně: ideologie předepisuje, zatímco víra, jako u křesťanství, kde je Kristus vzorem, nabádá, aby se křesťan choval tak, jako se choval Kristus. To není o tom, co má dělat, on se prostě ocitne v nějaké situaci a klade si otázku, co by na mém místě udělal Kristus, ačkoli v takové situaci Kristus nikdy nebyl. Člověk o tom musí prostě přemýšlet a rozhodovat se o tom, jestli by Kristus udělal tohle nebo něco jiného. V případě západní Evropy bylo tohle otevřené náboženství, které nespočívalo na příkazech, i když nějaké samozřejmě má, ale hlavně na určitém vzoru chování. Imitatio Christi je křesťanská nauka. Napodobování Krista.
My jako lidi se vnímáme jako něco poměrně důležitého. Jaký je vlastně smysl lidského života? Já občas docházím k závěru, že to, že jsme tady, je opravdu jen čirá náhoda. Chemicko-energeticko-fyzikální náhoda. Ale možná s námi má někdo nějaké úmysly, třeba abychom nesli dál svoji genetickou informaci. Ale nemám v tom vůbec jasno.
Kdyby se náhoda řekla anglicky, byla by to „chance“, šance, což je stejně tak náhoda jako příležitost. A upřímně řečeno, celý náš život není nic jiného, než že se snažíme nějak zjistit, co se s námi děje a proč. Což jsou víceméně nepředvídatelné věci. Bez předvídání nepředvídatelného se prostě neobejdeme. Jinak nás to zdrtí. Neřekl bych, že ten smysl je mimo náš život, že se k němu musíme dopracovat jako k nějaké destinaci nebo cíli. Ať už je to náhoda či nutnost, život sám o sobě má svůj smysl. Je zbytečný se ho snažit nějak formulovat, lepší je ho žít. My si pod slovem smysl představujeme, že je to něco, co je formulovatelný a někde napsaný, dá se to změřit, a tak se k tomu dá přiblížit. I když se to zdá být bizarní, pouze ve vzácných chvílích si třeba uvědomuju, že to, co jsem udělal, dává smysl. Ale nevím jakej!
Prostě to zaklapne a člověk cítí, že se kruh jakoby uzavřel.
Někdo maluje obraz a dává mu to smysl. A jak říká můj oblíbený filosof Jacques Derrida, nikdo nás nenaučí, jak žít, my se to učíme tím, že žijeme. Což je hrozně složitá věc. Tady by se dal udělat úvod do filosofie. Dejme tomu, když zůstaneme na Západě, kde si staří Řekové řekli, my chceme žít dobře. To je normální. Proč by někdo chtěl žít blbě, že jo. A teď, co to znamená? Můžeme si vymýšlet, že to znamená užívat si slasti nebo naopak neužívat, ale je to vůbec pro člověka možný? Takže to musí začít zkoumat. A jestliže si člověk vytkne, že chce žít v rozkoších, umožňuje mu to vůbec příroda? Takže musíme začít zkoumat přírodu.
A taky třeba, zda je k životu potřebné být šťastný.
Jasně. Zda je to přiměřené a jestli se třeba nedá nebo nemá žít bez pocitu štěstí. A takhle se to najednou začne tříštit, lidi začnou zkoumat přírodu a pak sami sebe, do jisté míry i společnost a pak celej kosmos, protože pokud tohle nevíme, pak nemůžeme ani říct, co to znamená žít dobře, tedy správně.
Proč většina nespokojených lidí inklinuje k extremismu?
Já nevím, je-li to většina. Ona to bývá, navzdory všeobecnému zdání a dojmu, menšina. Akorát ti extremisti jsou víc vidět.
Byla to i v Německu před druhou světovou válkou menšina? Tam se mi to nezdá.
No samozřejmě, že jo.
Ale na Židy si pak ukazoval každej druhej Němec.
To nebyl žádný extremismus. Extremismus byl to, že je začali systematicky a průmyslovým způsobem likvidovat. Bohužel si ale na Židy ukazovali prstem a sváděli na ně kdeco nejen v Německu.
Kde je prapůvod tohoto přístupu k Židům? U Krista?
No to ne, ono se to liší. Například v Německu zřejmě antisemitismus nabyl nové formy v okamžiku, kdy v Evropě začala velká průmyslová revoluce, protože ta vlastně změnila společenskou hierarchii. Řemeslník najednou neznamenal nic, najednou více znamenal ten, který to uměl s penězi, uměl organizovat věci a lidi, kdo vykonával úplně jiná povolání. Zatímco standardní část obyvatelstva dělala to, co bylo v devatenáctém století běžné, kdy se vše v podstatě dělalo individuálně, v malých provozech, Židé měli peníze a tak zakládali továrny, začali hromadit kapitál a vytvářet zisky. To vzbudilo obrovskou závist a nenávist. Kdyby si vzal člověk do ruky třeba Mein Kampf, zjistil by, že za těmi invektivami vůči Židům, za nadávkami a urážkami, je opravdu tohle. Tahle forma jen transformovala ty starší formy antisemitismu, včetně toho slaboduchého, že Židé zavraždili Krista.
Ale co dnešní extremisti?
Extremismus sám o sobě je extrémní hlásání nějakého názoru či postoje. Tam jde o to, co vlastně hlásá. A ve většině případů neznamená nic jiného než opevnění se, nepřipuštění čehokoli cizího mezi nás, je to strach z něčeho, s čím si nevíme rady, co neznáme a nerozumíme tomu. A když něčemu nerozumím, je nejlepší to zabít či jinak zneškodnit, protože co s tím mám jiného dělat?
Lidé už taky přestávají umět diskutovat. Na sociálních sítích spolu většinou mluví jen ti s podobným názorem, v další skupině jsou lidi s opačným, a místo aby v diskusi formulovali argumenty, nadávají si a urážejí se navzájem.
Tohle se třeba neprojeví, když je v hospodě čtvrtý cenový dvacet štamgastů. Ale možnost říkat si, co si skutečně myslím, na neutrální půdě, navíc když jsem tam téměř anonymní a nikdo nemůže bezprostředně reagovat tváří v tvář, způsobuje, že to, co bylo dříve latentní, je nyní mimořádně viditelné. Míra extremismu je dnes určitě vyšší, ale otázka je, čím je to způsobeno. A není-li to pohyb, který sám sebe urychluje právě proto, že probíhá třeba právě na sociálních sítích.
Sociální sítě tedy dost radikálně mění způsob mezilidské komunikace. Jaké to může mít dopady do budoucna?
To se nedá absolutně předvídat. Ale právě předvídat nepředvídatelné znamená, že já se nesnažím za každou cenu zjistit, jak to bude vypadat, ale spíš jsem připravený na to, že to může být taky úplně jinak, než si představuju. Tady bychom si měli sami uvědomit, co jsme prožili. My jsme vlastně historicky výjimečná generace lidí, kteří žijí před počítačem i po něm. Když si vzpomenete, že jsme měli cosi bez harddisku, operační systém MS-DOS, podivný diskety, textový editor, černobílej monitor. Nebyl internet. Když už pak byl, mail jsem odesílal třeba hodinu. Měli jsme nějakou představu, jak to bude dál? Naprosto ne! To se z toho vůbec nedalo vyvodit. Jen zpětně to vypadá, že to byl naprosto logickej vývoj. A taková síť, kterou dnes známe jako internet, se v hlavách informatiků objevovala dávno předtím, než byly počítače. Jen se to ještě nedalo nijak technologicky vyřešit. Takže my už dnes tady možná někde máme to, co bude, ale nevíme to. Nejsme schopni to rozpoznat. Nemůžeme odhadovat na základě nějakých aproximací, že to bude prodloužení nebo vylepšení nebo zmnožení toho, co máme teď. To je podobné, jako když mi někdo říká, že foťák je extenze, tedy prodloužení oka. Není. To je něco úplně jinýho.
Jak vnímáš narůstající tendence na české politické scéně, že by pro Českou republiku bylo lepší vystoupit z EU?
Já se takových názorů a snah víceméně děsím. Protože historicky a kulturně patříme k Evropě a to, co je Evropa, je dneska Evropská unie. A v okamžiku, kdy by se EU začala jakýmkoli způsobem oslabovat, ocitneme se ve vzduchoprázdnu. To, že bez EU budeme soběstační a budeme rovnocennými partnery jak Západu, tak Východu, je naprostý nesmysl. V rámci Unie ještě máme jakous takous šanci, že se z montovny můžeme stát ještě něčím lepším, což už se do jisté míry děje. Pak už by ta šance nebyla žádná. Člověk by se neměl zbavovat odpovědnosti za svoji kulturu tímto slabomyslným způsobem. A ani nevím, jestli tyhle názory mají vůbec nějaké racionální jádro. Kdyby někdo spočítal, kolik do Evropské unie dáváme a kolik z ní získáváme, myslím si, že by nebylo vůbec o čem se bavit. Od okamžiku, kdy se Britové rozhodli pro Brexit, sleduju v anglickém tisku, že až nyní vychází najevo, jak silně byly deformované slogany politiků o tom, jak hodně dává Británie do Evropy a jak málo dostává zpátky. Sice se to těm populistům povedlo, ale tyhle informace neměly reálný základ. A kdybychom vystoupili my, což by jistě netrvalo dlouho, musel by si třeba celý management Škodovky shánět pracovní povolení a povolení k tomu, zda by tady vůbec ta auta mohli vyrábět, nebo by rovnou přesunuli celou výrobu třeba do Augsburgu, protože tady už by se to nevyplácelo. A zaměstnanci by se rázem ocitli na ulici. Tyhle boje proti EU většinou vedou „politici“ jen proto, aby získali před volbami nějaké voliče. Oni to snad ani nemyslí vážně, ale vědí, že když budou pořád nadávat na Unii, na její byrokracii a diktát, že na to lidi uslyší a budou je volit. Zahrajou na tu nejnižší strunu, že si nenecháme nic líbit, že nám nikdo nebude nic nakazovat, a pak už se to nedá zastavit.
Klaus teda nemyslí vážně to, že by bylo dobré z EU vystoupit?
Já budu hnusnej. Kdybychom nebyli v Evropské unii, mohl by se Klaus pořád tvářit jako politická osobnost. Pokud jsme v Unii, prostě nemá šanci. On je něco, o čem nebude v dějinách ani poznámka pod čarou. Leda snad kvůli nějaké privatizaci kdysi.
Jakým způsobem tedy v dnešní době obnovit důvěru lidí v politiku a v politiky?
Nerealistická odpověď: větší integrací do Evropské unie. Protože zůstaveni sobě samým jsme schopni se dopracovat ještě horšího stavu, než v jakým jsme. I když i já můžu někdy nadávat na Evropský parlament nebo na evropskou ministryni zahraničí, která je mi velmi nesympatická, přece jenom vím, že je tady určitej rámec, který nedovoluje excesy. A do jisté míry nás kultivuje. Nakonec už kdysi Rakousko-Uhersko vypracovalo dokonalou a funkční byrokracii, a když se zhroutilo, přece jenom určitý étos úředníka zůstal. Jistá míra spolehlivosti a pocit, že tomu já můžu důvěřovat. Já se ocitám v situaci, kdy důvěřuju víc ouředníkům než politikům. Ale nemyslím tím, že to znamená řídit stát jako firmu. To je zase něco jinýho.
Jaké je největší nebezpečí dneška? Hrozí globální konflikt?
Je známo, že generálové se vždycky připravujou na tu válku, co už byla. To je známé přísloví. My si ale nedovedeme představit, ani co je globální konflikt, ani co je lokální konflikt. Je na Ukrajině lokální válka nebo začátek globálního konfliktu? Vede Islámský stát globální nebo lokální válku, když to ani není stát, ale teroristická skupina? Bojuje Asad proti IS nebo proti komu ještě? Fakticky je to tak, že v tom lokálním se jakýmsi zvláštním způsobem ne zcela věrně zrcadlí globální situace. Není to tak ale všude. Všichni vědí, že kdyby opravdu nastal globální konflikt, je po nás všech veta. Ale zároveň nemůžeme vyloučit, že k něčemu takovému dojde. Docela reálná je představa, že někde někdo stiskne nějakej čudlík a bude.
Mirku, věříš v Boha?
Na to je geniální odpověď. V Boha nevěřím, protože věřím v ještě něco většího. Krásnej film o víře je od dokumentaristy Víta Janečka, Ivetka a hora. Tam si každej najde to, co si tam najít chce. A ten film nikomu nic nevnucuje. Holčičce se zjeví ve slovenských horách Panna Marie. A církev to chce institucionalizovat, ale nepovede se jí to. Krásný svědectví o tom, co je to zázrak.
Teď všichni diskutují o filmu Svět podle Daliborka, že to není dokument, že je to inscenovaný, ale úplně zapomínají na to, že to má a mělo by obrovskou vypovídací hodnotu, i kdyby to bylo kreslený nebo loutkový.
No ano, to je přesně to samý, jako když Roman Týc ze skupiny Ztohoven vystavoval obrazy, které údajně maloval lidským popelem z uren. Tam bylo úplně jedno, jestli je to fikce nebo pravda. Byla to prostě určitá výpověď o našem vztahu ke smrti a k ostatkům blízkých.
Jak se má člověk orientovat v té záplavě informací, které se na něj valí? Jak má rozeznat pravdu od dezinformace?
Je třeba mít k věcem kritický vztah. A umět je posoudit. Nebo když už něčemu začínám věřit, umět posoudit, zda je to vůbec informace. To je vůbec problém sítí a internetu. My máme představu, že jsou tam informace, ale ony tam informace nejsou. Jsou tam data a uživatel si z nich informace skládá. A záleží na něm, jestli si složí informaci nebo kravinu. To je totiž základní kulturní dovednost. Stejně jako je tou dovedností rozeznat třeba sňatkovýho podvodníka od vážnýho nápadníka. Ale na to není žádnej recept.
Mám ale strach, že většina lidí tuhle dovednost nemá.
No, nemá. Všechny politický strany mají ve svém programu zvyšování vzdělanosti a více peněz na vzdělání, a pak po volbách na to každej kašle. Protože se toho bojí. V okamžiku, kdy by voliči dosáhli určité míry vzdělanosti jaksi globálně, ne jen v těch menšinách, které pak politici nazývají elitou a kavárnou, pak by tihle lidi nikdy nebyli zvoleni. Takže je v jejich zájmu, aby se vzdělávání pokud možno omezovalo třeba na soustružníky, což neznamená, že si jich nevážím, ale vůbec celá ta jejich idea, že učňáky jsou hrozně důležitý, to samozřejmě jsou, ale to neznamená, že se budou prosazovat na úkor jiných škol a že z nich musí vycházet nevzdělaní lidi. Znám spoustu řemeslníků, kteří jsou velmi rozumní lidé. Ale bohužel tu inteligenci nezískali vzděláním, ale životem.
Politici a média mají rádi nevzdělané a konformní lidi bez kritického myšlení. Dají se snadno zastrašit a dobře se mezi nimi šíří panika.
Tak jim to vyhovuje. Zejména předvolební politická soutěž je v tomto ohledu otřesná. V Indii, kde byla a dodneška je mnohem vyšší míra negramotnosti než kdekoli v Evropě, tam politickým stranám nezbývá nic jinýho, než do svých programů dávat místo slov a vět obrázky. Jedna strana si tam dá třeba krávu a druhá pluh. Je třeba si uvědomit, jestli k tomuto zjednodušení netíhneme i my. Už jsme jen krok od toho. Někdo tam dá třeba přeškrtnutou mešitu a to je celý jeho politický program. Tahle redukce strašně znečišťuje a devalvuje veřejný prostor.
Proč jsme tak lhostejní k neštěstí druhého? Zdá se mi, že mnoha lidem strašně chybí empatie. Nechtějí se angažovat a pomáhat, pokud se to netýká jich osobně.
To je prostě vyšší úroveň abstrakce toho, jak komunikujeme. Já se třeba mnohem častěji dozvídám na sociálních sítích, že někdo pláče, než abych ho viděl brečet doopravdy. A pokud mi někdo napíše, že je mu do pláče a že je smutnej, tak to tak beru, něco mu odepíšu nebo mu pošlu smajlíka, ať se drží a ať je mu líp. Ale když se s ním takhle setkám ve skutečnosti, jsem zděšenej a utíkám. Protože jsem si zvykl na tohle jednoduchý řešení, poslat smajlíka a mám jaksi odškrtnuto. A tento způsob začínáme pokládat za přirozený, jinak už většinou ani nekomunikujeme. Pak nás vyvádí z míry setkání s reálným člověkem a jeho reálnými potížemi. Celá naše moderní společnost je postavená na tom, abychom se do takové situace nedostávali. Nemocní jsou někde separovaní, umírající zrovna tak, smutní jsou v blázinci, když má někdo problémy, pryč s ním. Já jsem si tohle uvědomil v takovém velmi zvláštním okamžiku, na Aj Wej-Wejově výstavě ve Veletržním paláci. Ten obří nafukovací člun s uprchlíky se mi nelíbí, pokládám ho za příliš jednoduchý a prvoplánový. Ale o kousek výš má tu svoji Prádelnu. Ta je vytvořená z oblečení, které zůstalo po uprchlících v opuštěném táboře v Idomeni v Řecku. Vypadá to tam jako v obchodním domě, vyprané oblečení pověšené na ramínkách, jsou toho tisíce a tisíce kusů. Filmaři tam točili nějaký dokument a já měl za úkol mezi tím šatstvem procházet a probírat se jím. Jak mi řekli, tak jsem konal. A pak jsem v jednu chvíli narazil na něco, čemu maminky říkají bodýčko, v čem chodil náš potomek, když byl batole. Úplně totožný. Stejná firma, velikost, všechno. A to mě vzalo. Najednou jsem si celou tu hrůzu uvědomil. Je to všechno útok na city, ale je to naprosto reálný.
Myslíš si, že člověka mohou osvobozovat drogy nebo látky měnící vědomí?
Mohly, dokud byly samozřejmou součástí kultury, která učila, jak s nimi zacházet. To znamená, že drogy nebyly prostředkem k ničemu jinému. Byla to prostě určitá součást kultury, která někde umožňovala překročit hranice reality, ale bylo jasné proč. Aby člověk třeba něco pochopil. Aby zjistil, kdo je. Někdy to šlo i bez drog. Hladověl nebo se postil tak dlouho, až z toho měl halucinace, pak se mu zjevil vlk a on zjistil, že je vlk. To mělo pro tu kulturu obrovskej význam. Ale v okamžiku, kdy se tenhle kontext ztrácí a z drog se stává jenom prostředek nějaké zábavy, občas i povýšené na jakousi mystiku, je to všechno v háji. Pro mě je takovej Timothy Leary pozoruhodný v pokusu tenhle prastarý kulturní kontext obnovit. Zakořenit to opět jako rituál. Umět zacházet s drogou je kulturní dovednost a zároveň problém v okamžiku, kdy se s ní zacházet neumí. Když zůstane jenom droga, stává se z ní takovej mystickej acylpyrin. A to je katastrofa.
Máš ty nějakou osobní zkušenost s těmito látkami a změnami vědomí?
Na to je jednoduchá odpověď: V sedmdesátých i osmdesátých letech jsem měl i kamarády v undergroundu, samozřejmě jsem okusil legendární houbičky a tak, ale k žádnému zvláštnímu osvícení nedošlo, já z toho dostal průjem. Tak jsem toho nechal.
A co naprosto legální a přitom jedna z nejtvrdších drog, alkohol?
Ano, to je velmi pozoruhodné, protože tam, zejména v oblasti pivní kultury, paradoxně kulturní kontext trošku chybí. Řecký Dionýsos je bůh vína a tenhle alkohol je zarámovaný svátkem a všedností. A to je právě to, co mě na tom u piva mate. Jít do hospody a tam urvat deset piv denně mi prostě nepřipadá jako něco svátečního. Je to jen utopení všednosti. Bavorsko a my, s tím pivem, to je vlastně taková kulturní záhada. Možná to má kořeny v germánství a jejich oblibě piva. Je to prostě dané naší polohou. Jakmile člověk cestuje jenom na Slovensko, přejede řeku Moravu, opustí žulové podloží a dostane se do Bílých Karpat, tam už je všude víno. My jsme na žule, tak asi i proto máme pivo.
A proto tu je alkohol legální a třeba marihuana ne. Může ale být represe a prohibice smysluplná a účinná?
Prohibice má určité pozoruhodné výsledky. Když byla v Americe prohibice, která byla zavedená státem a v podstatě udělala z každého druhého Američana zločince, postupem doby se ukázalo, že lidi, většinou mafie, mají vesměs lepší auta než policie, lepší samopaly než policie, takže technologická revoluce ve vybavení policie se vlastně urychlila i díky prohibici. Nebýt prohibice, nemáme třeba takový geniální žánr, jako je film noir, ten by prostě neexistoval. A gangsteři ve filmech taky ne. Ale to je tak jediné, čeho prohibice dosáhla.
Když už jsme u těch zákazů, jsi pro legalizaci léčebného konopí a potažmo všech drog?
Pro legalizaci léčebného konopí jsem jednoznačně, v případě legalizace drog obecně si myslím, ačkoli nejsem žádný expert, že v Evropě už zkušenosti jsou a že se dají brát vážně.
Jak vnímáš pojem demokracie?
To, čemu se říká demokracie, sestává v podstatě ze tří věcí: je to vláda většiny, většina si váží názoru menšiny a brání demokracii, tedy sebe samu před státem. Kdyby nebylo menšin, demokracii před státem neuchráníme, kdyby nebylo většiny, nemůžeme mluvit o demokratickém řádu, a z toho zároveň vyplývá to, jaká je obrovská úloha veřejného prostoru. To je místo, kde my, občané, bráníme demokracii před státní mocí.
V čem vidíš největší naději člověka a lidstva?
Nacista a filosof Heidegger kdysi odpověděl, že nás může zachránit už jenom nějakej Bůh. Ale Heidegger byl dost podivná osoba. Já si myslím, že veškerá naděje spočívá v tom slově samotným. Člověk je jediná bytost, která je schopná mít naději. Máme schopnost vědět, že tohle, co je teď, není to nejlepší, co může být. A naděje zároveň znamená, že jsme otevřeni k tomu, že věci můžou být jinak a že to neznamená, že spěju k nějakému cíli, který je předem daný. Naděje drží člověka při životě. Možná tu existuje určitá naděje, že to bude lepší, a to je míra, kterou poměřuji svou současnost. Ano, je to tu všechno fajn, ale možná mám ještě naději, že by to mohlo být trošičku lepší.
Chtěl bys na závěr vzkázat něco našim čtenářům?
To je jednoduchý. Aby neztráceli naději.
Prof. Mgr. Miroslav Petříček, Dr. (*21. 2. 1951 v Praze)
Významný český filosof, vysokoškolský pedagog a překladatel. Po absolvování gymnázia nemohl z kádrových důvodů studovat vysokou školu, docházel tedy na filosofické bytové semináře k profesoru Janu Patočkovi, zatímco byl zaměstnán v Hydrometeorologickém ústavu v Praze. V roce 1990 obdržel titul Mgr. na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (doktorát 1998, habilitován 2003). Mimo jiné se zabývá souvislostmi mezi filosofií a uměním, především filmovým a výtvarným. Přednáší na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a na pražské FAMU, publikuje, překládá z němčiny, angličtiny a francouzštiny. Žije v Praze, je podruhé ženatý a má tři syny.
