Aktuální článek
Volby jako naplnění vlastní svobody

Volby jako naplnění vlastní svobody

Profilový obrázek
  • Sartrovská parafráze v názvu není samoúčelným ujišťováním čtenáře o intelektuální nadřazenosti autora, ale předznamenáním dnešního tématu. Blíží se volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konané 20. a 21. října letošního roku a v parlamentním systému naší vlasti neexistuje významnější nástroj, jakým se může řadový občan podílet na správě státu a tvorbě legislativy.

Nevěříte? Myslíte si, stejně jako americká židovská anarchistka litevského původu Emma Goldmanová, že pokud by volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázali? Vzhledem k naší politické scéně máte na trochu skepse právo, ale podívejme se na celý problém trochu blíže. Nejdříve si užijeme trochu zkratkovitých definic a poté se podíváme na jednotlivé možnosti občanů, jak na věcech veřejných participovat.

Šedá teorie

Česká republika je (alespoň formálně) demokratickým právním státem, parlamentní republikou založenou na systému dělby moci. Co tyto jednotlivé termíny znamenají?Demokracií se rozumí stát, v němž vládne svobodný lid. To je i poměrně výstižný překlad tohoto slova z řečtiny (δημοκρατία). Demokracii je přitom třeba nezaměňovat s takzvanou ochlokracií, tedy tyranií většiny nebo též „lůzovládou“. Hranice mezi těmito systémy je poněkud tenká, ale pro naše účely je podstatné, že se systém může označovat demokratickým pouze tehdy, nerezignoval-li na ochranu menšin, to jest těch slabších. Pojem „právní“ označuje stát, který právní systém nejen vytváří, ale též jej dodržuje. Stát je v takovémto systému právu podřízen, a chce-li postupovat jinak, než mu zákon předepisuje, činí tak prostřednictvím změny práva ve standardním legislativním procesu. Nechme stranou, že v tomto směru má Česká republika jisté deficity, a postupujme dál, ke slovu „parlamentní“. Parlamentarismus je politickou doktrínou, kdy hlavní část vlády spočívá na bedrech parlamentu. To znamená, že parlament je nadán zákonodárnou mocí, moc výkonná se parlamentu zodpovídá a parlament je volen lidem.

Proč neprosadit do parlamentu lidi, kteří budou bojovat za vaše právo léčit se konopím?

Definovat, co je republikou, by bylo jistě vrháním (mrháním) luštěnin, ale pro pořádek: je to „věc veřejná“, tedy uspořádání, kdy lid určuje svou vládu. Existuje tak i jistá jazyková blízkost mezi původně řeckým pojmem „demokracie“ a latinskou „republikou“. Vzájemně se ale zcela nepodmiňují, protože mezi nimi existují určité významové odlišnosti. Zatímco termín „demokracie“ akcentuje, kde se bere vůle, kterou se správa věcí veřejných řídí, přídomek „parlamentní“ klade důraz spíše na způsob, jakým je tato moc vykonávána. Pro většinu našich článků byly dosud důležité pojmy „demokratický“ a „právní“, i když vesměs zůstaly nevyřčeny. Tentokrát se ale soustředíme spíše na fungování parlamentní republiky. Demokracii ale při našem lehce mimochodném povídání (nejen) o volbách úplně minout nemůžeme.

Vládnu, vládneš, vládneme

Pozice parlamentu je v České republice velmi silná, jak konečně termínu „parlamentní republika“ odpovídá. I po změně ve způsobu volby prezidenta, který je v současnosti volen přímo lidem (což je způsob obvyklý v prezidentských a poloprezidentských republikách, jakými jsou Spojené státy americké, Rusko, Francie a podobně), je většina veřejné moci koncentrována bezprostředně či zprostředkovaně v rukách jedné z komor parlamentu, a to především té takzvaně „dolní“ – poslanecké sněmovny. Jednotliví poslanci mají právo zákonodárné inciativy a mohou tak i samostatně (nejen ve skupině) navrhovat zákony, včetně těch ústavních, a jejich změny. Podílejí se přitom společně se senátem i na jejich schvalování, to jest legislativním procesu. Poslanecká sněmovna se mimo to podílí na rozhodování o řízení vojenských sil, kontroluje činnost vlády, zřizuje nejrůznější vyšetřovací komise a tak podobně. Hlavně ale poslanecká sněmovna dává důvěru vládě složené z ministrů, vesměs stojících v čele ministerstev, jakožto ústředních orgánů státní správy (a tedy i většiny moci výkonné). Kromě toho je poměrně obvyklé, jakkoli to není dodržováno nijak rigorózně, že většina ministrů jsou zároveň členy jedné z komor parlamentu.

Co z toho plyne? Přestože je v České republice formálně vyznáván princip dělby moci, tedy oddělení moci zákonodárné (tvořící zákony), výkonné (spravující zemi) a soudní (rozhodující spory), v parlamentu se jednotlivé nitky těchto mocí sbíhají. Ačkoli v některých aspektech parlamentu a mocenským složkám od něj odvozených (zejména vlády) konkurují jiné složky veřejné moci (například zákonodárná iniciativa zastupitelstev krajů) nebo jsou formálně zcela mimo kontrolu parlamentu (například cenová stabilita a tedy i inflace české koruny v rukou České národní banky, jejíž bankovní radu jmenuje prezident), i tyto složky jsou parlamentem kontrolovány nejméně prostřednictvím státního rozpočtu. Návrh státního rozpočtu pro konkrétní kalendářní či lépe rozpočtový rok je zpracován vládou a následně v podobě zákona o státním rozpočtu schválen parlamentem. Obsahem státního rozpočtu je přitom plán finančního hospodaření státu, tedy mimo jiné i finanční prostředky, které jsou přidělovány jednotlivým složkám státní moci. Úřadům, prezidentské kanceláři, krajům a obcím, Nejvyššímu kontrolnímu úřadu i dalším. Pokud si jednotlivé složky právní moci nejsou schopny nějaké peníze bokem přivydělat (např. obce a kraje prostřednictvím vlastních podnikatelských aktivit), mohou být teoreticky vládou (jako předkladatelem zákona o státním rozpočtu) s podporou parlamentu (který zákon schvaluje) „vyhladověny“. Pokud se tedy z nějakého důvodu parlament nerozhodne k cestě mnohem jednodušší, kterou je formální či faktická legislativní likvidace daného orgánu moci veřejné.

Je třeba se prát. Pokud stojíte před soudem, je pro většinu z vás už pozdě.

Abyste pochopili, proč jsou volby do poslanecké sněmovny, jakožto zákonodárného tělesa, důležité, je třeba si uvědomit jednu základní premisu, ověřenou lety praxe a zkušeností. Legalizace, tolerance nebo alespoň dekriminalizace držení konopí, jeho pěstování a užívání není něčím, co se vyřeší naším mlčením. Ani tichou tolerancí orgánů činných v trestním řízení, která vyplyne z ustálení nějakého zvykového práva. Tato cesta nefunguje v České republice ani u konopí legálního, tzv. technického. A nebude fungovat v podmínkách, kde řada policistů hledí víc na to, jak si zajistit dostatek čárek a tím i jistotu odměn, než na dodržování ducha zákona a zachovávání ústavně zaručených práv občanů a dalších obyvatel naší vlasti. Kde pěstitelé a uživatelé konopí, včetně nevyléčitelně nemocných v terminálním stadiu, patří mezi snadné oběti systému. Kde jste v drtivé většině případů uznáni vinnými přestupkem pro držení konopí, aniž by se příslušný správní úřad vůbec obtěžoval zjistit, zda vaše konopí obsahuje více než zákonem povolenou hranici tetrahydrokanabinolu, a rovnou vám udělí pokutu. Abyste se příliš nebránili, tak v „minimální“ výši několika stokorun až tisícovek. Výsledkem takové „neformální tolerance“ je z dlouhodobého hlediska jen upevnění vydíratelnosti konopné scény a otevírání dalšího a dalšího prostoru pro korupci tím, jak se v této oblasti s lety objevuje stále větší kapitál. Growshopy, seedbanky, pořadatelé veletrhů a konopných konferencí. S těmi všemi je běžný uživatel na jedné lodi, ať se mu to líbí či nikoli. Proti nim stojí konzervativně se tvářící politické síly, staré i nové, které potřebují vytvořit „třídního nepřítele“, vůči kterému je třeba se vymezit a strašit s ním své voliče kvůli udržení se u moci. A ruku v ruce s nimi jde skutečná kriminální síla, pro kterou představuje nelegální status konopí jistý příjem tak, jako tomu bylo například v době prohibice ve Spojených státech.

Za každý ústupek je ovšem třeba se prát. A pokud stojíte před soudem nebo úředníkem rozhodujícím o přestupku, je pro většinu z vás, pro většinu z nás, už pozdě. Karty jsou rozdány a de lege lata, podle psaného práva, je většina z obviněných i vinna. Co na tom, že z morálního hlediska jste se ničeho špatného nedopustili. Je tak třeba, aby změna byla vedena legislativou. Pro změnu faktické situace se už stalo mnoho. Vědci nás každý den ujišťují o možných pozitivních vlivech konopí a každý den objevují další. Řada států, včetně těch okolních, uvolňuje legislativu směrem k větší toleranci.

Správa věcí veřejných

Jakými způsoby vlastně může běžný občan participovat na správě naší země? Na prosazování potřebných změn? Vynecháme-li možnost nechat se zaměstnat v řadách státního aparátu (přičemž význam takového kroku by autor článku z vlastní zkušenosti dvakrát nepřeceňoval), není těch možností fakticky mnoho. Můžete sepisovat vlastní petice – a podepíše-li je dostatečný počet lidí, bude se jimi dokonce muset někdo zabývat. Můžete obesílat orgány moci veřejné a zajistit tím, že se úředníci nebudou v zaměstnání nudit. Můžete psát senátoru zvolenému za váš volební obvod, na svou radnici nebo krajský úřad. Ale jak zajistíte, že jim bude na vašem názoru vůbec záležet? Není lepší řídit se anglickým idiomem better safe than sorry neboli nemuset pozdě honit bycha? Proč tedy rovnou neprosadit do parlamentu takové lidi, kteří se budou za vaše práva, například právo léčit se konopím, prát sami za sebe? Můžete být cyničtí: proč by těm lidem mělo po jejich zvolení na vás ještě záležet… Máte snad ale lepší alternativy? Rezignace není řešením zcela jistě a volit proti svým vlastním zájmům také ne. Můžeme vám, jakožto našim věrným čtenářům, prozradit i tolik, že na změně legislativy se aktivně pracuje. Texty zákonů, důvodové zprávy, jednání s politiky. Ale bez vás, bez voličů a jejich hlasů, se nic z toho podařit nemůže.

Rezignace není řešením zcela jistě a volit proti svým vlastním zájmům také ne.

Magazín Legalizace se vždy snažil vystupovat jako apolitický. A to přes objektivně politické cíle svého působení, neboť jak jinak označit změnu „protidrogové“ politiky státu než jako věc politickou. Nebudeme vám tedy radit, kterou z politických stran a hnutí byste měli volit. Ačkoli bychom vás samozřejmě rádi viděli vhazovat do urny volební lístek takových stran, které mají legalizaci konopí již nyní ve svém předvolebním programu. Především vás ale vůbec rádi uvidíme u voleb. Lakonicky řečeno, je slušná naděje, že jako čtenáři našeho magazínu nějakou takovou stranu vyberete stejně. Mnohem pravděpodobněji než nějakou totalitní bojůvku, jejímž cílem bude šrouby stávajícího režimu co nejvíce přitáhnout. A takové hlasy se počítají. Celkový počet (potenciálních) voličů v České republice byl v posledních volbách do poslanecké sněmovny v roce 2013 necelých 8 a půl milionu hlasů. Volebních účast ale v průměru byla pouhých 59,45 %. To v přepočtu znamená, že například hnutí Úsvit stačilo na získání mandátu ve Zlínském kraji jen 24 744 hlasů. Což objektivně není mnoho.

V podstatě tedy postačí, pokud i vy patříte mezi ty bdělé. Ty, kdo chtějí něco změnit a opravdu se o to snaží. Stačí udělat jeden den o pár kroků víc a zajít do vaší volební místnosti. Nedostanete plaketu se svým jménem a nikdo vás kvůli tomu nebude považovat za hrdinu, ale to přece není důvod rezignovat. Ztratit nemáme co. 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!