Známe to dobře u alkoholu. V každé hospodě je mezi štamgasty někdo, kdo „umí pít“. Vždycky odchází po svých, ráno nemívá kocoviny, nepůjčuje si peníze, zvládá péči o rodinu. Po řadě let ale ultrazvuk jater odhalí, že alkohol přece jen ta dlouhá léta skrytě škodil. A vzápětí přichází další zjištění: nejde přestat. Podle zdravotních statistik je průměrný věk nástupu na léčbu závislosti na alkoholu 44 let, zatímco u pervitinu je to 29 let. Ten patnáctiletý rozdíl je nejčastěji vysvětlován vysokou návykovostí a nebezpečností pervitinu, což je hlavní argument pro jeho kriminalizaci. Je tady ale ještě jiné vysvětlení. Co když u nás lidé zkrátka umí s alkoholem lépe zacházet než s pervitinem? Co když „závislost na pervitinu“, ke které se mladí lidé v léčebnách a komunitách bez váhání hlásí, je spíše důsledek destruktivního a rizikového způsobu života souvisejícího se statusem drogy než stav přímo vyvolaný působením metamfetaminu?
Člověk ubližuje sám sobě a drogy jsou jen jedním z možných prostředků, které může využít.
Následující příběh Moniky začíná jako důvěrně známý příklad „vyléčené mladé feťačky“. Život na ulici, pak léčebna a abstinence. Pokračování příběhu už ale není tak modelové. Po několika letech se Monika k drogám vrátila, avšak velice odlišným způsobem. Vydala se na cestu vědomého užívání, kdy si pečlivě vybírá jak typ drogy, tak set a setting. A návyk se jí daří držet na uzdě.
Životní restart
Monika se ocitla v terapeutické komunitě pro drogově závislé po pěti letech užívání pervitinu, které zcela zruinovalo její dosavadní život. Nevěděla, co má od léčby očekávat, pouze tušila, že pokud by pokračovala dál tímto stylem, buď umře, nebo se zblázní. Postupem času začala získávat chuť žít jinak a díky zapojení rodičů do terapie si začala budovat zdravější vztahy se svými blízkými. Za čtrnáct měsíců pobytu v ní uzrálo jasné rozhodnutí podpořené abstinenční filozofií komunity: už nikdy nesáhnu na žádné drogy. Pět let se jí dařilo toto předsevzetí naplňovat. Vdala se, otěhotněla, stala se matkou, našla si nové přátele, vztah s rodiči a sourozenci získal úplně nové obrysy. Pak se ale začalo její manželství hroutit a proces náročného rozvodu v ní opět po letech probudil touhu odletět někam daleko. Bez většího přemýšlení si sehnala extázi a trávu, šla na párty a dostala se do stavu, kdy věděla, že návrat k destruktivnímu braní pervitinu je otázkou chvilky. Poučená z komunity o tom, co dělat při takzvaném relapsu, neváhala a nastoupila na týdenní opakovací pobyt. A vrátila se na cestu abstinence.
V následujících měsících pak souběh různých náhod a setkání začal proměňovat celý její život, do kterého postupně opět vstoupily drogy, nyní ale ve zcela jiné roli. Po bolestivém rozvodu začala formou různého hledání a objevování znovu hledat sama sebe a vrátila se ke staré zálibě v malování. Podpořena svými přáteli se výtvarné činnosti začala věnovat naplno, přihlásila se do různých kurzů a vydala se na cestu profesionální výtvarnice. Zároveň začala s několika blízkými lidmi rozmlouvat o meditační praxi a sama začala objevovat kouzlo východních spirituálních praktik. To jí také přivedlo k zájmu o přírodu, ve které začala víc pobývat, ať už sama nebo s přáteli. Přestala jíst maso, začala číst spoustu knih a poslouchat hudbu různých směrů.
Droga v jiné roliNebylo to ale jednoduché, i v průběhu tvůrčí činnosti a procesu objevování měla Monika krize, nedostatek inspirace, chuť na chvíli vypnout, aby se mohla pak zase lépe soustředit. Nechtěla si brát na pomoc alkohol, protože s ním, podobně jako s pervitinem, neměla dobré zkušenosti. A tak jí jednoho dne napadlo zakouřit si konopí. Po předchozí zkušenosti chtěla být ale opatrná. Důkladně to promýšlela, pak zašla za kamarádem a požádala ho, jestli by šel s ní.
Jednou v sobotu, za krásného slunečného počasí, se vypravili na kopec nad město. Monika už po cestě kamarádovi otevřeně popsala svoje strachy z minulé zkušenosti, on ji pozorně poslouchal. Potom, když si zakouřili, v hovoru pokračovali a Monika vyprávěla o své představě dvou postav, které ji provázejí v posledních letech životem. Jedna postava je divoký čaroděj zavřený v kleci, který buší do mříží a chce ven. To je závislost, kterou takto Monika uvěznila. Druhá postava je Abstinentka, čistá puritánská žena, která na ni teď se strachem v očích kouká.
Nejdůležitější ochranou proti vypěstování si návyku je soustavný seberozvoj, zájem o poznávání světa, začleňování nových aktivit, zájmů a nových lidí do života.
A na tom kopci při zapadajícím slunci si najednou silně začala uvědomovat přítomnost třetí postavy. Byla to Monika – objevitelka, která se zajímá o svět kolem sebe se vším, co k němu patří, včetně látek měnících stav vědomí. Tato nová Monika si sebe váží už natolik, že nevidí smysl v tom, aby se drogami ničila. Od té chvíle Monika naplno cítila, že konečně našla sama sebe. Občasné užívání konopí nebo halucinogenů začalo patřit k jejímu životu, ale v podobném duchu, jako k němu patří výtvarné umění, literatura, cestování, vegetariánství, meditace a spousta dalšího. Říká, že i když bere občas drogy, nemá pocit, že by se blížila k návratu do léčby. Je to zcela naopak. Návrat destrukce je teď daleko vzdálenější než kdy předtím.
Ochrana proti závislosti
Moniku její vlastní zkušenost naučila, co všechno je zapotřebí k tomu, aby člověk mohl užívat drogy bez většího rizika vzniku návyku. V první řadě je to výběr drogy. Začala se řídit pravidlem, že bude dávat přednost látkám, které vědomí spíše rozšiřují, než jej zužují. Pervitin pro ni tedy zůstává tabu a s alkoholem musí zacházet velice opatrně. Otevřená zůstává hlavně konopným látkám a halucinogenům.
Druhé pravidlo se týká účelů, s jakými Monika v současnosti drogy užívá. Nejčastěji je to inspirace k tvorbě anebo společný zážitek ve skupině vybraných přátel. Zároveň se Monika zásadně vyhýbá tomu, aby se drogy staly způsobem, jak zvládnout negativní emoce nebo těžké životní situace. K tomu si ale nejprve potřebovala vypěstovat spolehlivé způsoby, jak se s různými bolestmi, ztrátami a zklamáními vyrovnávat jinak. U prvního „relapsu“ to ještě neuměla, proto skončila znovu v komunitě. V pozdějším praktikování meditací, v rozhovorech s blízkými nebo v dlouhých procházkách Monika našla daleko lepší způsob překonávání těžkostí, než nabízejí drogy.
Za nejdůležitější ochranu proti vypěstování si návyku ale považuji Moničin soustavný seberozvoj, její zájem o poznávání světa, začleňování nových aktivit, zájmů a nových lidí do života. Bylo velice důležité, že tento zájem se zrodil v době, kdy Monika drogy nebrala a mohla si tedy vybudovat pevné základy nového světa, do kterého potom vpustila i drogy, přitom ale jiné a jinak. Závislost znamená totiž také ustrnutí, stereotyp, zakrnění. Pokud proto vneseme do našich životů rozvoj, učení a poznávání a zároveň budeme mít pevnou a bezpečnou půdu pod nohama, pak je to nejlepší prevence proti závislosti.
Překonat návyk neznamená žít bez drog
Co nás tedy vlastně příběh Moniky učí o návyku? Jednak je důležité všimnout si toho zásadního rozdílu mezi užíváním drog za účelem „utéct z reality“ a užíváním drog za účelem „obohatit svou realitu“. Zatímco v prvním případě se člověk snadno dostane na cestu k závislosti, obzvlášť pokud mu začne být dobře v tom světě mimo realitu, ve druhém případě má proti návyku poměrně dobrou ochranu. Pokud se chci inspirovat, tak si často vybírám drogy, které dokáží vědomí spíše rozšířit než zúžit, a na těch nevzniká závislost tak snadno. A potom, drogy se v tomto případě stávají pouze doplňkem pro žití ve světě, jehož hlavní těžiště je jinde.
Moničina zkušenost nám ale také hodně říká o možnostech překonání návyku, pokud si jej už vypěstujeme. Především můžeme vidět, jak dlouhá je to cesta, a tím nemyslím jen ty dlouhé měsíce strávené v terapeutické komunitě. Jakýkoli, byť sebedelší, pobyt v instituci totiž rozhodně člověka návyku nezbaví. Jak potvrzuje sama Monika, čas v léčbě může člověku ukázat jen základní obrysy toho, jak se dá žít, svůj nový svět si ale člověk musí budovat sám a s pomocí svého okolí. Ať už se tedy člověk vydá na tuto cestu skrze terapeutickou komunitu, léčebnu, docházení na terapie, substituční léčbu anebo se o to pokusí bez odborné pomoci, vždycky pro něj bude hlavní výzvou, zda dokáže postupem času najít svoje místo ve světě, kde se bude cítit jako doma. V realitě, ze které nebude chtít utíkat.
Kdo si váží sám sebe, nevidí smysl v tom, aby se drogami ničil.
Pokud takový svět již máte, pokud si jej vážíte a pečujete o něj, nemusíte se tolik strachovat, že by vám drogy ublížily. Protože to vlastně není tak, že člověku ubližují drogy. Člověk ubližuje sám sobě a drogy jsou jen jedním z možných prostředků, které může využít. Vědomé užívání drog se tedy bude daleko lépe a přirozeněji dařit lidem, kteří si nechtějí ubližovat. Kteří žijí v bezpečném světě, v němž se cítí doma, mají chuť a sílu neustále se rozvíjet, ale také věnují značnou péči svému tělu, své mysli a svým vztahům.
Několik praktických tipů, jak překonat návyk
1) Zkuste získat nad návykem alespoň malou kontrolu
Zkuste si například stanovit dobu, před kterou nezačnete s danou návykovou činností. Anebo den (dny) v týdnu, kdy budete střízliví. Případně nějaký rituál, který předtím vždycky provedete. Alespoň malý pocit kontroly může být důležitý k pozdějším větším krokům.
2) Využívejte jiných změn, které zažíváte
Stěhujete se? Měníte práci? Čekáte dítě? Využijte těchto změn a pokuste se udělat něco s vaším návykem. Při nových začátcích se lépe ukončují staré věci. Nepůjde to samo, chce to přípravu a vyvinutí určitého úsilí, ale nový začátek může leccos usnadnit. Řadě lidí se podaří skončit s návykem i při změnách, které jsou veskrze nepříjemné: onemocnění, úmrtí blízké osoby anebo pobyt ve vězení.
3) Začněte o tom s někým mluvit
Málokdo je hrdý na svůj návyk, a tím je i těžší o tom s někým mluvit, protože prozrazujete svou slabost, může vám u toho být trapně a bojíte se, co si o vás budou druzí myslet. Přesto se to zpravidla vyplatí. Nejenom že se budete moct „vypovídat“ a možná získáte i pomocníka při překonávání návyku, často ale také od druhého uslyšíte podobný příběh, který se dosud také bál někomu říct.
4) Zajímejte se o sebe
Když se začnete věnovat svým slabým stránkám, ke kterým návyk nejspíš patří, je potřeba minimálně ve stejné míře zaměřit pozornost na své silné stránky. Zkuste v sobě objevovat svoje bohatství, probudit svoje skryté zájmy a schopnosti, ale také se snažte pečovat o sebe, o svoje tělo, o svůj vnitřní svět. Zkrátka zkoušejte nacházet sebeúctu, která může být (a často bývá) poněkud pokřivená.
