Premiéru si tento půlhodinový investigativní dokument s názvem Máma, konopí a já odbyl na univerzitní půdě v hlavním městě Wellingtonu 8. září. Příběh vypráví studentka pátého ročníku medicíny Victoria Catherwoodová. Jeho součástí jsou i rozhovory s Michelle Glassovou, která se zabývá výzkumem kanabinoidů, dále také s expertkou na veřejné právo Sue Greyovou nebo onkologem Anthonym Falkovem, který léčil předsedkyni novozélandské odborové rady Helen Kellyovou.
Překonat stigmatizaci a nedostatečnou informovanost
Victoria doufá, že film podpoří v zemi debatu o léčebném konopí, což je momentálně žhavé téma. Kanabidiol (CBD) tu byl totiž ze seznamu zakázaných látek stažen jen den před premiérou. „Doufáme, že tím dostaneme debatu i do širší společnosti, a pomůžeme tak doktorům překonat pocit stigmatizace, aby mohli o konopí s pacienty otevřeně hovořit. Také je potřeba, aby byli dobře informovaní a tudíž dokázali u pacientů minimalizovat zbytečná rizika a naopak využít všech výhod, jež tato léčba obnáší.“
„Přála by si jen jedno: aby mohla normálně přijít k doktorovi a dostat předpis jako na opiátové léky a nemusela si se sháněním konopí dělat takové starosti.“
Trailer k filmu Máma, konopí a já.
Matka mladé medičky je ve smrtelném stadiu rakoviny prsu. Když měla pocit, že dál už to s konvenční medicínou nejde, protože brala nejvyšší možné dávky všech dostupných léků, obrátila se ke konopí. „Kvalita jejího života tehdy nebyla dobrá, takže aktivně hledala alternativní možnosti. Konopí bylo jednou z nich,“ vysvětluje Victoria. „Konopí navíc užívala potají. To bylo vážně srdcervoucí.“
Victoria má magisterský titul v oboru biochemie drogové závislosti, tudíž konopí pro ni nebylo nic nového. Sama viděla, jak někteří lékaři odmítají s pacienty o léčbě konopím mluvit, čímž technicky vzato porušují jejich práva. „Rvalo mi srdce sledovat doktory, kteří často sami nejsou dostatečně informovaní, jak svým pacientům vlastně tu informovanou diskuzi o léčebném konopí upírají,“ říká. „Sama o tom něco vím z vědeckého hlediska a navíc jsem i viděla, že mámě to pomáhá, takže mě celkem frustrovalo sledovat, jak ti doktoři svým pacientům vlastně škodí.“ S nápadem na dokument přišla Victoriina kamarádka, producentka a režisérka Veronica Stevensonová. „Navrhla, že bychom natočily dokument a zaměřily se v něm na doktory, abychom jim vysvětlily, jak vést s pacienty informovanou debatu a jak se dostat k reálným důkazům o prospěšnosti konopí,“ popsala Victoria.
Přestože film původně cílí na lékaře, Victoria doufá, že její snímek pomůže všem Novozélanďanům udělat si v celé záležitosti jasno, jelikož se jí zdá, že „kolem toho panuje hodně zmatku“.
Léčebné konopí stále pod zámkem
Sama Victoriina matka užívá konopný sprej Sativex, který může být pacientům předepsán se svolením novozélandského ministerstva zdravotnictví. O dokonalé řešení se ale zdaleka nejedná. „Trvá to tři týdny, než se vyřídí objednávka, stojí to 1000 dolarů měsíčně (tj. asi 15 500 Kč, pozn. red.) – takže zhruba 9 dolarů (150 Kč) za jednu aplikaci – a chutná to vážně odporně, takže to mamce moc nepomohlo, když jí bylo opravdu zle.“
Kdykoli mi kritici něco vyčítají, je z jejich argumentace evidentní, že vůbec nemají ponětí o dosavadním výzkumu.
Paní Catherwoodová Sativex užívá stále – když je jí příliš zle na to, aby si ho do úst vstřikovala, dává si ho na lžičku – ale kombinuje ho teď s běžným konopím a sníženými dávkami konvenčních léčiv. Konopí jí zlepšilo spánek, zmírnilo bolesti a nevolnost a zlepšilo chuť k jídlu. Konopí podle Victorie u její matky zmírňuje devastující vedlejší účinky běžných léků, nicméně to, že ho musí získávat nelegálně, je podle ní „emočně vyčerpávající“. „Vážně ji to stresuje, což má negativní dopady na její zdraví,“ uvádí. „Přála by si jen jedno: aby mohla normálně přijít k doktorovi a dostat předpis jako na opiátové léky a nemusela si se sháněním konopí dělat takové starosti.“
Zelené víly
Paní Catherwoodové bylinu získává od takzvaných „zelených víl“, tedy pěstitelů a dodavatelů, kteří produkt doručují pacientům. Když je jí tak zle, že nemůže opustit lůžko, domlouvá se s nimi po internetu. Victoria je přesvědčena, že smrtelně nemocní pacienti by měli mít přístup ke všem typům léčby. „U smrtelně nemocných vidíme, že se často uchylují k nekonvenčním řešením, protože konvenční medicína pro ně už prostě víc udělat nemůže. Když existuje něco, co jim pomůže od nevolnosti, zvracení, bolesti, nespavosti, nechutenství a zlepší jim to náladu, tak si myslím, že u těch smrtelně nemocných je to snad jasně dané, že mají právo mít na konci kvalitní život.“
V australském Novém Jižním Walesu zavedli Program soucitného užívání léčebného konopí, který zajišťuje smrtelně nemocným pacientům ochranu před policejními zátahy a zatčením za držení omamných látek. Poté, co byl v roce 2011 přezkoumán zákon o zneužívání drog, doporučila Novozélandská právní komise, aby byl obdobný program zaveden i na Novém Zélandu. Victoria tvrdí, že její dokument si sice neklade žádné politické cíle, ale že opravdová změna „bude nakonec muset vzejít ze zákona“. Domnívá se, že pacienti trpící chronickými chorobami, kteří ovšem nebyli diagnostikováni jako smrtelně nemocní, by rovněž měli mít možnost konopí užívat bez obav z právního stíhání.
„Pokud jim to vyhovuje a jejich diagnóza ukazuje, že by jim to mohlo pomoct, tak si myslím, že jen proto, že nejsou smrtelně nemocní, to neznamená, že by k té bylině neměli mít přístup. Myslím, že jsou to pořád nemocní lidé a že si prostě zaslouží určitou kvalitu života.“
Victoria se na budoucnost legalizace léčebného konopí na Novém Zélandu dívá optimisticky. „Myslím, že s návrhy zákonů, které se poslední dobou projednávají v parlamentu, jako například ten o pěstování vlastního konopí pro léčebné účely, je to jen otázka času. Děje se to po celém světě.“
Globální inspirace
Letos léčebné konopí zlegalizovalo už i Německo a přidalo se tak k Irsku, Jamajce, Austrálii a dalším 20 zemím. Co se inspirace v zahraničí týče, Victoria se domnívá, že Nový Zéland by měl následovat příklad Portugalska. To v roce 2001 dekriminalizovalo veškeré drogy a na jejich držení se dívá spíše jako na zdravotní problém než kriminální činnost.
Shánět si konopí nelegálně je pro smrtelně nemocné pacienty značně emočně vyčerpávající.
„Kvůli tomu, že jsou drogy zakázané, je lidé brát nepřestávají, takže to nijak nepomáhá,“ vysvětluje. „Když se podíváte zrovna na to Portugalsko – to, co skutečně pomohlo snížit škody působené drogami, nebyla vlastně dekriminalizace samotná, ale změna financování, kdy se místo prohibice začaly peníze dávat do zdravotnictví, aby si mohli lidé najít pomoc.“ Victoria obdivuje také konopný systém v Kanadě. „Konopné produkty tam jsou dostupné, ale zároveň v Kanadě chápou, že ne každý si je může dovolit, takže povolují pečovatelům i pacientům pěstovat si vlastní rostliny, u kterých se ví, jaké látky obsahují a v jaké míře.“ Také vzpomíná již zesnulou Helen Kellyovou, předsedkyni novozélandských odborů, která vedla kampaň za legalizaci konopí až do své smrti minulý rok, kdy podlehla rakovině plic.
„Helen mámu inspirovala k tomu, aby konopí začala užívat,“ dodává Victoria. „Díky ní se toho hodně změnilo, pokud jde o léčbu konopím… Kdyby o konopí nemluvila v médiích, máma by o té možnosti nevěděla.“
Neinformovaní kritici
Film se setkal s kritikou ze strany těch, kteří podle Victorie „zveličují rizika“ spojená s užíváním byliny. „Kdykoli mi kritici něco vyčítají, je z jejich argumentace evidentní, že vůbec nemají ponětí o dosavadním výzkumu.“ Podle Victorie současný výzkum neukazuje žádnou spojitost mezi konopím a vznikem rakoviny. „Na internetu je ale pořád spousta lidí, kteří se ptají ‚proč byste dávali nemocným něco, co způsobuje rakovinu‘ nebo ‚proč byste někomu říkali, aby kouřil konopí‘. My ale nutně nikomu nedoporučujeme, aby léčebné konopí užíval,“ vysvětluje. „Snažíme se jen podnítit lékaře, aby si s pacienty, kteří ho už užívají, o tom mohli věcně a informovaně popovídat. Léčebné konopí už teď užívá jeden z dvaceti, takže chceme minimalizovat rizika a využít veškerý terapeutický potenciál.
Pacienti trpící chronickými chorobami by rovněž měli mít možnost konopí užívat bez obav z právního stíhání.
Někdy je ta kritika vážně frustrující, protože právě tuhle hysterii se snažíme minimalizovat – nikomu totiž nepomáhá. Lidé potřebují znát fakta a jasnou vědu, pokud se jim má začít dařit lépe. Tyhle scestné představy ze staré školy rozhodně nemají zapotřebí.“ Victoria podle svých slov příběh své matky nechtěla nikdy zveřejnit a pozornost médií, které se jí teď dostává, si nijak neužívá. „Upřímně řečeno se těším, až bude tohle všechno za mnou, protože za šest týdnů mám ve škole těžké zkoušky,“ svěřila se před premiérou. „Bylo to celé hodně emočně náročné a já ten příběh nikdy nechtěla zveřejnit. U toho dokumentu jsem nikdy nechtěla být ta, kdo ho bude vyprávět. Kdyby to šlo, úplně bych se tomu vyhnula, ale věděla jsem, že abych pomohla lidem, jako je moje máma, budu muset s kůží na trh.“
Zdroj: www.newshub.co.nz
