Pojďme se tedy podívat blíže na krátký výběr současných i historických kulturních forem, jež se vytvořily kolem hudby, která byla a je vnímána jako prostředek pro změnu stavu vědomí. Nemůžeme dnes stoprocentně tvrdit, kdy člověk začal poprvé hudbu tvořit, stejně jako dodnes nemáme jednotnou definici hudby. Pravěké jeskynní malby i studium lidských kultur nám však s jistotou ukazují, že existence člověka je s hudebním projevem nerozlučně spjatá. Už od pravěku hudba doprovázela různé rituály, některé z nich přirozeně spojené i s užíváním omamných látek. Chápání hudby jako magického klíče k „jiným realitám“ je tedy patrně staré jako lidstvo samo.
Rytmus a buben
Podle některých autorů dalo bubnování pravěkých šamanů základ veškeré pozdější hudbě a buben se také mnohdy těšíval přímo posvátné úctě. Fenomén bubnů a šamanismu samozřejmě nelze nějak hrubě zobecňovat, protože každá kultura zachází s bubny a zážitky, které navozují, specifickým způsobem. Obecně se však dá říci, že šamanům v různých koutech světa sloužil buben jako nástroj pro vstup do jiných světů, pro komunikaci s duchy předků, zvířat či rostlin, ale i k získávání vizí a léčení. Současnou laickou vlnu zájmu o takzvaný neošamanismus a techniky bubnování vedoucí k transu a změnám vědomí ve velkém odstartoval v devadesátých letech antropolog Michael Harner, když vydal knihu Cesta šamana. Pozornost vědy se však ke studiu změněných stavů vědomí navozených bubnováním obrací už od šedesátých let.
Psychedelický rock měl ambice pouhým poslechem navodit člověku stav podobný jako při užití LSD nebo jiných psychedelik.
Existuje vícero teorií, jakým způsobem vlastně rytmus bubnu na náš mozek působí. Jisté však je, že vždy jde o kombinaci více faktorů, a nezanedbatelnou roli – podobně jako při užívání psychedelik – hraje i set a setting. Podle nejznámějších teorií se náš mozek při poslechu bubnu sladí s jeho rytmickou frekvencí (ideálně 4–4,5 bps, tedy úderů za sekundu), která odpovídá mozkovým EEG vlnám stupně theta (v rozmezí cca 4–7 Hz). Theta vlny byly v lidském mozku zaznamenány jak v hipokampu během probouzení a spánkové fáze REM (fáze, během níž se nám zdají živé sny), tak i v mozkové kůře, kde opět provázely probouzení nebo stav, kdy člověk za bdělého vědomí pohodlně leží a relaxuje se zavřenýma očima. Průvodním jevem bubnování, které se v současnosti na základě (nejen) Harnerovy tradice prezentuje jako „šamanské“, je prokazatelně zjitřená imaginace, jež provází vstup do takzvaného ASC (altered state of consciousness – změněného stavu vědomí). Zatímco v tradičních komunitách patrně šamani tyto stavy (často ještě přiživené nějakou rostlinnou drogou) využívali k cestování do jiných realit a duchovních světů, kde získávali praktické informace pro vyřešení nějakého problému v realitě naší, v současnosti se pro mnoho lidí stalo cílem samotné dosahování těchto stavů vědomí a snaha o sebeléčbu či autoterapii.
Při takzvaných šamanských cestách, které vyžadují zapojení cílené imaginace, pak lidé často skutečně dosahují lehké formy ASC. Mohou cestovat po duchovních světech, kde se setkávají se zvířaty (anebo se ve zvířata mění), rozmlouvají s rostlinami či houbami, nahlížejí do svých zasutých vzpomínek a rozklíčovávají jejich význam a podobně. Také při bubenických seancích, kdy lidé aktivně bubnují ve skupinách, nejsou výjimkou zážitky snových a mnohdy silně symbolických vizí, vjemy různých energií a zvuků v podobě barev či vynoření a následné řešení různých (často i nepřiznaných) osobních problémů. Někteří lidé samozřejmě bubnování kombinují i s různými psychoaktivními látkami, vždy je však potřeba mít na paměti, že s každou látkou – ať už se jedná o alkohol, marihuanu nebo třeba LSD – bude bubnování interagovat různě a patrně tak přinese zážitek zcela odlišného charakteru.
Mantry, mystika a dokonalost
V evropském kulturním prostředí se hudba už několik staletí chápe a vyvíjí značně odlišným způsobem, než jakým je vnímána a produkována ve zbytku světa – ačkoli v současnosti se hudba ze všech kontinentů opět střetává a propojuje. Evropská (euroamerická) hudba je specifická svým stále dynamičtějším rozvojem a rozrůzněností, návazností na dobové trendy a společenskou situaci a také využíváním hudby pro zábavní, mocenské i politické účely. Původní mimoevropská hudba si naopak často uchovává svoje vzory a způsoby kompozice v nezměněné (nebo jen lehce obměněné) podobě po dlouhá staletí, často slouží spíše různým rituálním a duchovním účelům a není „poslechová“ v tom smyslu, v jakém chápeme hudbu v našem kulturním kontextu.
V Indii byla hudba (a zvuk obecně) tradičně chápána jako forma vytříbenější než materiální svět – slova a zvuky jsou Indy dodnes vnímány jako dokonalejší a čistší forma existence. Hudební doprovod a zpěv hymnů byly nezbytnou součástí všech rituálů, včetně těch, při nichž se konzumovala tajemná sóma – posvátný omamný nápoj, jehož složení je dodnes tajemstvím. V šedesátých letech přinesl tradiční indickou hudbu na Západ čelní představitel hudby new age Ravi Šankar, který se snažil hudební odkaz indických mistrů smysluplně předat i netrénovaným západním posluchačům. A svoji hudbu také prezentoval jako prostředek ke změněným stavům vědomí – během svých vystoupení se snažil lidem zprostředkovat extázi či trans bez užití LSD nebo marihuany, jejichž konzumace byla jinak na rockových koncertech běžná.
Mozek se při poslechu bubnu sladí s jeho rytmickou frekvencí.
Zpěv a hudba se staly prostředkem, kterým se lze dostat do stavu extáze, také mezi islámskými mystiky. Takzvaný zikr je specifickou formou modlitby, při níž je neustále opakováno boží jméno nebo některé jeho přívlastky. Ačkoli se může zikr odehrávat i zcela potichu, většinou je prováděn nahlas (někdy dokonce křikem) a bývá doprovázen hudbou nebo rytmickým bubnováním a dechovým nebo tělesným cvičením či přímo tancem. Spolu s meditací má zikr vést k jedinému cíli – odstranění závoje smyslového vnímání a dosažení extáze, tedy sjednocení se s Bohem a získání božského vhledu. Například v rámci řádu Mauláwíja, který je u nás lépe znám jako „vířící dervišové“, je dosahování extáze pomocí hudby a tance jednou z ústředních praktik. Dokonce pouhé přihlížení tanci těchto dervišů prý může člověku pomoci extázi navodit. Samotný výraz extáze (stav, kdy je duše doslova „mimo tělo“) ovšem pochází z dob antického Řecka. Lidé zde dosahovali stavů změněného vědomí během mysterijních rituálů a bujarých orgií, jež je provázely. Divoký hudební a taneční doprovod byl jejich samozřejmou součástí a také oblíbeným prostředkem k navozování ekstasis.
Psychedelická revoluce
Šedesátá léta byla krom revoluce myšlenkové též revolucí hudební. Všeprostupující psychedelická nálada se přirozeně promítla i do způsobu, jakým začala být hudba nejen produkována, ale i chápána. Podobně jako Ravi Šankar a jeho zpěvavé indické hymny měl i psychedelický rock ambice navodit člověku stav podobný jako při užití LSD nebo jiných psychedelických drog, a to pouhým poslechem. Texty písní mívaly surrealistický, snový či halucinační nádech, zvuky elektrických kytar a dlouhá improvizační sóla se prolínala s drnkáním indické sitár a dalších orientálních nástrojů. Začaly se využívat i první syntetizátory a především se hudební projev začal doplňovat také světelnou show, která měla psychedelický zážitek ještě umocňovat. Ani interpreti, ani jejich posluchači však samozřejmě nezůstávali u pouhého poslechu hudby a stavy změněného vědomí si většinou navozovali třeba všudypřítomným LSD (a spoustou jiných drog). Syd Barrett, první frontman dnes legendární skupiny Pink Floyd, byl jednou z nejvýraznějších kreativních osobností tohoto žánru a jeho snové texty a riffy doprovázené působivou světelnou show vynesly kapelu až na vrchol anglického psychedelického undergroundu. Přemíra užívání drog a špatná duševní hygiena však Barretta nakonec stály kariéru a bez jeho vlivu se z undergroundové psychedelie stali Pink Floyd průkopníky progresivního rocku.
Slova a zvuky jsou v Indii dodnes vnímány jako dokonalejší a čistší forma existence.
Ačkoli s příchodem sedmdesátých let se vývoj populární hudby začal ubírat jinými směry, myšlenka hudby, která by sama o sobě působila jako psychedelikum, nikdy zcela nezanikla. Hippies a psychedelie už pro většinovou společnost přestali být v módě a mnoho věrných příznivců květinového hnutí se vydalo do světa cestovat a hledat jiný domov. Tím se pro mnoho z nich stal indický spolkový stát Goa, kam v roce 1969 emigroval i mladý Američan Goa Gil – jeden ze zakladatelů a průkopníků specifického hudebního žánru, jehož cílem je navodit posluchačům stav transu a změněného vědomí. Díky svým kořenům v psychedelické kultuře šedesátých let smíchané s indickou a vůbec orientální religiozitou i výtvarným projevem vznikl specifický hudební žánr goatrance, který transovní účinky šamanského bubnování napodobuje rovnými elektronickými beaty a syntetizovanými zvuky. V devadesátých letech se začal goatrance šířit do celého světa a v roce 1996 byl pro tento hudební styl také poprvé použit název psychedelic trance (který se od goatrance v současnosti už odlišuje). Psytranceové akce dnes probíhají ve většině evropských zemí, stejně jako v Rusku, Izraeli, Japonsku a samozřejmě v Indii. Samotný Goa Gil chápe psytranceové párty jako svého druhu návrat k dávným kmenovým rituálům, kde je DJ v roli jakéhosi šamana – zprostředkovatele psychedelické hudby, jejíž prožitek má vést až k transu a propojení se s Duchem. Tento dávný rituál je tak podle Gila prostřednictvím DJů a producentů pouze předefinován pro nový, technologický věk. Ačkoli na psytranceových akcích samozřejmě lidé užívají celé spektrum různých drog (a nemusí jít nutně zrovna o psychedelika), samotná hudba ve spojení s UV aktivními dekoracemi a celkovým setem a settingem účastníků by měla pro navození psychedelického zážitku zcela postačovat.
Hudbou do hlubin
Hudba se pro své emočně stimulační účinky využívá i v rámci psychologie, a to především při muzikoterapiích či v rámci transpersonální psychologie. Český psychiatr a průkopník tohoto oboru Stanislav Grof je (spolu se svojí manželkou Christinou) tvůrcem metody holotropního dýchání, při níž se pomocí prohlubování a zvyšování tempa dechu člověk dostává do změněného stavu vědomí. Kolem metody holotropního dýchání později Grof vyvinul komplexnější holotropní terapii, která mimo samotný účinek dechu využívá právě i hudby jako podpůrného prostředku pro přechod do jiného stavu vědomí.
Spojení hudební produkce a konzumace drog je přirozenou součástí lidského života už od nepaměti a současná popularita hudebních festivalů všech žánrů, jejichž návštěvníci drogy užívají ve velkém (a mezi nimiž jednoznačně vítězí alkohol), to jen potvrzují. Hudbou jsme obklopeni ještě dříve, než se narodíme, a provází nás, ať chceme nebo ne, v průběhu celého života. Na každého člověka má přirozeně jiný účinek a vyvolává v něm jiné emoce a pocity stejně tak, jako se liší i náš hudební vkus a vzdělání. Chápat hudbu jako prostředek ke kontaktu s „jiným světem“, s realitou, která nás přesahuje či propojuje, je tak jen dalším z mnoha způsobů, jakými lze k hudbě a jejím účinkům přistupovat. A pokud člověk zrovna nechce ulítávat po jiných vesmírech a extaticky se svíjet v divokém rytmu, může zkusit třeba poklidnou meditaci s hudebním doprovodem binaurálních rytmů, která ho provede po hlubinách vlastního nitra. Hudební představivosti ani lidské imaginaci se meze nekladou.
