Jsem kognitivní religionistka a publicistka. Píšu o změněných stavech vědomí…
Ačkoli se o ní mluví spíš jen okrajově, je neoddělitelnou součástí moderních dějin České i Slovenské republiky. Kořeny drogové kultury jsou u nás totiž pevně vrostlé i přes to, že se až do příchodu devadesátých let zdánlivě příliš nevětvily. Celosvětové moderní snahy o potírání zneužívání omamných látek a s ním spojeného nezákonného byznysu počínají už roku 1909. Theodore Roosevelt tehdy svolal Mezinárodní šanghajskou komisi v počtu 13 zúčastněných států, jejichž dohoda měla pomoci Čínskému císařství v boji proti opiové narkomanii. O tři roky později došlo ke sjednání Haagské mezinárodní opiové úmluvy, jejímž přijetím se jednotlivé země zavázaly kontrolovat výrobu, distribuci a povolené formy užívání narkotických drog – opia, morfinu a kokainu. Podepsáním poválečné Versailleské mírové smlouvy se nově vzniklé Československo k přijetí Haagské opiové úmluvy povinně zavázalo.
Díky koloniálním snahám Rakouska-Uherska expandovat na východ a módnímu orientalismu konce 19. století u nás ještě před vznikem Československa vešlo ve známost nejen opium, o jehož užívání přinášelo zprávy mnoho českých námořníků navrátivších se z Číny, ale i blízkovýchodní hašiš. K látce samotné se sice nebylo téměř možné dostat, ale zato se o ní hodně mluvilo a psalo, protože látky probouzející stavy změněného vnímání neodmyslitelně patřily k tajemnému kouzlu Orientu. Jeden z prvních baletů uveřejněných v Národním divadle ještě za Rakouska-Uherska se přímo jmenoval Hašiš. Pocházel z dílny baletního mistra Václava Reisingera a našli bychom v něm harém, krásné odalisky, prohnaného otroka i mohamedánské nebe, v němž před omámenýma očima tuniského beje Achmeda svůdně tančí krásné panny díky libým stavům po konzumaci hašiše.
(Nejen) smetánka na kokainu
S rozkvětem první republiky však otěže nejoblíbenější drogy převzal mnohem dostupnější a méně tajemný kokain. Stejně jako u hašiše byla i jeho obliba reflektována tehdejším kulturním děním. Od humorných popěvků, které si většinou vystačily s rýmy typu „kokain, ten je safra moc fajn“ či „Kdo má ženu starou bábu a chce z ní mít mladou žábu / kokainu vem sběračku a máš z báby fešačku“, se dostal až na stříbrné plátno. Ve filmu Pudr a benzín od legendární dvojice V+W se bratr hlavní hrdinky Marty zaplete do pašování kokainu. Pašerácké gangy totiž skutečně za první republiky začaly dovážet ze sousedního Německa vedle levného sladidla sacharinu i podobně skladný a výnosný kokain a Německo se tak stalo hlavním tehdejším vývozcem kokainu do východní Evropy. I přes omezení plynoucí z přijetí Haagské úmluvy byly u nás postihy za držení drog velice mírné. Kupříkladu nelegální obchod s drogami byl charakterizován pouze jako přestupek, z nějž se dalo ve většině případů vyplatit pokutou, a to až do roku 1938, kdy československá vláda konečně finalizovala podobu vnitrostátní protidrogové politiky. Československý opiový zákon vycházel z mezinárodní ženevské Úmluvy o omezení výroby a úpravy distribuce omamných láteka trest se mohl vyšplhat až na pět let odnětí svobody či sto tisíc korun pokuty, případně vypovězení z republiky, pokud byl překupníkem cizinec. Toto opatření nebylo náhodné, protože Československá republika se mezitím stala oblíbenou tranzitní zemí. Otevřela se takzvaná balkánská cesta, skrze kterou proudily dále na západ zásilky morfinu, surového opia i heroinu. A obchod to byl skutečně globální – třeba v prosinci roku 1931 bylo v Hamburku zabaveno osm beden, jež vyslala mezinárodní akciová společnost Intercontinentale zabývající se transportem zboží k břehům Spojených států amerických. Poté, co němečtí policisté zjistili, že bedny označené jako strojové součástky ve skutečnosti obsahují morfin, se zástupce firmy, turecký občan Ahmed Ekrem Bey, záhadně vypařil z pražského hotelu Central.
Nelegální obchod s drogami byl charakterizován pouze jako přestupek.
Ale co běžní uživatelé? Mimo klasické příklady ze světa barrandovských hvězd, mezi nimiž vyniká herecký idol a milovník žen i koksu Hugo Haas, se drogy šířily skrze celou populaci. O budoucnost mladých lidí se strachoval varovný výnos MŠO ze dne 7. srpna 1924, který byl rozesílán všem vysokým školám: „Nebezpečí nezřízeného požívání narkotických prostředků, které zavlečeno do republiky Československé z Berlína tanečnicemi a cizozemskými studenty též mezi naše studentstvo, hrozí zničením celého mladého studentského dorostu a nesmí býti tudíž v zájmu budoucnosti našeho národa nikterak podceňováno. Mladí lidé, kteří se oddávají požívání narkotických prostředků, zničí nejen svou tělesnou konstrukci, ale stanou se nenormálními a nemohou nikdy po delším požívání jedů býti užitečnými členy lidské společnosti. Narkotické prostředky tyto, hlavně kokain, morfin a jiné jedy, vyráběny jsou v Německu továrně a rozšiřovány jsou obratně vedenou propagační činností mezi mladou generací a studentstvem za účelem zvýšení konsumu, výroby a výdělku těchto továren.“Představa, že k nám Německo kokain podsouvá cíleně, tehdy v určitých kruzích skutečně panovala. Ať to však byla pravda nebo ne, šňupat kokain prostě patřilo k meziválečné módě a ani čeští výrobci za světovým trhem nezaostávali. Továrna Heisler roku 1931 otevřela oddělení pro izolaci a extrakci alkaloidů a na československý i světový trh začaly proudit jejich nové prvotřídní výrobky – morfin, opium a o rok později dokonce i kokain. Drogy tak byly relativně snadno dostupné – stačilo mít peníze a známého lékárníka nebo si zkusit vypsat falešný recept. A holdovali jim lidé všech společenských tříd. Poněkud smutně tento trend ilustruje případ poštovní úřednice Alžběty Langerové, která se ve svých sedmadvaceti letech smrtelně předávkovala kokainem. Její smrt byla o to bizarnější, když později vyšlo najevo, že muž, který předal lékaři její bezvládné tělo, psal román o životě kokainistky – a Alžběta mu sloužila jako živý objekt ke studiu.
Fet ve stínu železné opony
Po konci druhé světové války a nástupu komunismu se hranice i svět západní Evropy pro Československo uzavřel. Po drogově závislých jako by se slehla zem, po roce 1945 u nás byli evidovaní jen tři lidé prokazatelně závislí na opiátech. Důvodem ale nebyla účinnost protidrogových zákonných opatření, jak se tehdy mylně předpokládalo. Na oblibě totiž získaly úplně jiné látky – začalo se experimentovat s léky.
Padesátá léta znamenala především vzestup obliby kombinovaných analgetik, která se běžně prodávala proti bolení hlavy a jejichž příjemné tišící účinky si užívala velká část tehdejší populace. S příchodem šedesátých let pak už tento trend plynule přerostl do míchání až neuvěřitelných lékových dryáků, které lidem často nahrazovaly jinak nedostupné drogy, o nichž slýchali ze západního světa. Věznice se plnily propašovanými léky, které si vězni mezi sebou směňovali jako platidlo a experimentovali s jejich kombinacemi. Běžní lidé schválně zapíjeli alkoholem léky jako fenmetrazin, dexfenmetrazin a různá benzodiazepinová psychofarmaka, aby znásobili a posilnili jejich účinky. A především tehdejší popkultura, která se tehdy stejně jako zbytek Evropy obdivovala americké kultuře hippies, chtěla zažít květinovou atmosféru se vším všudy – volnou láskou, rokenrolem, drogami. A netýkalo se to jen krále československého rokenrolu Mikiho Volka, jehož obliba lékových kombinací, které požíval ve skutečně obdivuhodné míře, je dnes veskrze známá. Třeba Karel Gott vzpomíná v pořadu Bigbít pro Českou televizi následovně: „U nás se v šedesátých letech pokládalo za drogu, když si někdo sehnal fenmetrazin, k tomu dal kousek algeny, acylpyrinu, a teď to ještě dal dohromady s nějakými čtvrt toho, půl toho, a to celé dohromady v hmoždíři zamíchal a zapil to… stačilo deci bílého vína, a už to bylo.“ Kapely a zpěváci, kteří jezdili dlouhá a programově našlapaná turné, takovéto dryáky často požívali jako prostředek proti únavě a vyčerpání nebo aby zahnali trému. Samozřejmě ani hašiš nebo marihuana u nás tehdy nebyly neznámou drogou. Hudebníci se s nimi setkávali jak na zahraničních turné, tak i na domácí půdě, i když se tu hulení vyskytovalo velice sporadicky. Karel Gott ve zmiňovaném videu dále vzpomíná, že vyzkoušel fenmetrazin i marihuanu. Po jejich požití mu prý sice bylo fajn, ale dostal sušák – což mu znemožnilo plnohodnotný pěvecký výkon, a proto se jejich požívání vzdal. Milan Knížák zase vzpomíná na svoji zkušenost s LSD, kdy na tripu napsal píseň o barevných koulích, jež se mu linuly od úst místo řeči.
Zpátky do podzemí
Zážitky umělců s těmito drogami v sobě mají kus prosluněné atmosféry amerických květinových dětí, byly ale na hony vzdálené od každodenní reality tehdejší společnosti. Studenti učilišť, středních i základních škol pro sebe objevili jiný způsob zábavy – do módy se dostalo čichání rozpouštědel a čisticích prostředků. Či-ku-li, Okena i toluen byly levné, volně dostupné a rychle účinné. A také k nám z Ameriky dorazil mýtus o údajné psychoaktivitě banánových slupek. Z roku 1974 máme zdokumentovaný případ, kdy dvě patnáctileté dívky inhalovaly okenu s dýmem z majoránky a banánových slupek, a do toho ještě požívaly algenu a diazepam. Poté zdemolovaly část zařízení v pionýrské klubovně v Chocni.
Problémy se sjetými mladíky zase měla armáda. Narůstal počet branců, kteří nebyli odvedeni kvůli pokusu o sebevraždu pod vlivem omamných látek nebo proto, že se nacházeli v ústavním léčení – odchycení toxikomani byli zavíráni mezi duševně nemocné. Státní orgány se ze všech sil snažily proti takovému chování bojovat. Hledaly se způsoby, jak znehodnotit ředidla tak, aby se čichač například pozvracel, zvyšovalo se zabezpečení lékáren proti častým vloupačkám a orgány pro péči o mládež se pokoušely „rozkládat skupiny fetující mládeže“. Zároveň se poměrně neúčinný a špatně organizovaný „boj proti toxikomanii“ stal záminkou pro boj s alternativní kulturou a československým undergroundem. Koncerty The Plastic People of the Universe byly hlášeny jako „srazy toxikomanů“ a s touto záminkou i rozháněny. Citujme zprávu Veřejné bezpečnosti z Ústí nad Labem pro rok 1977: „Realizací a prověrkou toxikomanů je zjišťováno, že tyto osoby jsou stoupenci a propagátory západních úpadkových kulturních či filozofických proudů. V kraji je evidováno 980 osob – stoupenců hnutí hippie, z toho 600 osob je evidováno pro toxickou závislost. Z těchto osob je 35 signatářů Charty 77…“
Mezi starými partami drželo i během devadesátých let pravidlo, že za drogu se neplatí.
Policie také dál bojovala s pašeráctvím, které nevymizelo ani po příchodu socialismu – skrze balkánskou cestu stále proudily drogy z Bulharska či Polska přes ČSSR dál na západ. Zásilky už ale neobsahovaly opium, převážel se hlavně hašiš a marihuana.
Mystérium pika a braun
Sedmdesátá léta jsou také počátkem revoluce v charakteru užívaných drog. Zatímco se pojídaly léky, kouřily babány a čichala ředidla, začali lidé, kterým takové náhražky nestačily, hledat v zaprášených archivech inspiraci z minulosti. Amatérský chemik Pavel Gregor tehdy našel knihu Československý lékopis z roku 1954, kde je dopodrobna popsaná látka efedrin včetně jejího využití a (vedlejších) účinků. Stačilo pár šikovných vylepšováků a úprav – především jak látku získat v krystalické formě, aby se dala nitrožilně aplikovat, a piko bylo na světě. Znalost výroby krystalického metamfetaminu se zpočátku mezi lidmi nešířila příliš rychle. Uživatelů bylo málo a sdružovali se do uzavřených skupin, poslouchali hudbu, četli beatniky, zkoumali východní filozofie i mystiku a nitrožilně aplikovali pervitin. Droga měla punc prostředku, díky němuž lze nalézt vyšší pravdu či se posunout na novou úroveň vnímání reality, podobně jako v Americe LSD. I kvůli tomu platilo pravidlo, které se mezi starými partami drželo i během devadesátých let, že za drogu se neplatí. Postupem času, s poznáváním skutečných vlastností pervitinu, však mysterium i tajemný opar začaly nenávratně mizet. Negativní účinky dlouhodobého užívání látky (především po psychické a sociální stránce) se začaly projevovat a droga přestala být prostředkem – stala se začarovaným kruhem. Komunistické orgány však výrobu pervitinu nijak dramaticky netrestaly. Petr Žmola, který si drogu poprvé píchl někdy v roce 1977, vzpomíná, že Veřejná bezpečnost při raziích na varny kontrolovala, jestli se jedná jen o pervitin. Pokud ano, přítomní většinou vyvázli bez postihu. Léčiva používaná k jeho výrobě totiž neobsahovala látky regulované podle mezinárodních protidrogových úmluv. Přijaty a uvedeny v platnost mezitím u nás byly další dvě, stále však zakazovaly jen opiáty, kokain a marihuanu. Státní bezpečnostní orgány pásly po jiné droze – dohněda zbarveném prášku, kterému se přezdívalo braun. Vyráběl se podobně jako piko ve skrytých domácích varnách z léků obsahujících kodein. Tento derivát opia se stejně jako efedrin přidával do běžně dostupných léků. Závislí uživatelé mnohdy piko s braunem kvůli jeho uklidňujícímu efektu kombinovali.
O drogách v historii Československa by se toho dalo napsat ještě mnoho, hlavně co se týká výzkumu a experimentů s halucinogeny, jenž u nás znovu nabývá na celosvětovém významu. Drogy, které byly užívány v Československu během celé jeho historie, se zde užívají pořád. S otevřením hranic se k nám vrátil kokain, hašiš a přibyly i nové látky, stejně jako narostla domácí produkce. Naše společnost proto potřebuje drogám porozumět a naučit se s nimi zacházet. Jako problém jsou drogy stále chápány především proto, že ačkoli se o nich po revoluci začalo mluvit veřejně, státní orgány, mainstreamová kultura i obyčejní lidé se s nimi stále teprve učí zacházet a tápou ve svém přístupu k nim a především jejich uživatelům (což je ale problém celosvětový). Jak prohlásil Ivan Douda, zakladatel Drop Inu v rozhovoru pro Českou televizi: „Droga není žádný démon. Démon je v člověku, který drogy nezvládne.“ A nesmíme ani zapomínat, že nejrozšířenější česko(slovensko)u drogou je alkohol.