Jsi takový ten přírodní kreativní typ, co už na stěnu za dětskou postýlkou maloval abstrakce z vlastních hovínek, nebo jsi k tvorbě byla přivedena až později?
Na základce jsem byla zneužívána ke kreslení koní. Za tři koně sváča od spolužáka zadáčo, to chceš. V adolescenci jsem matlala něco z hlíny, dělala vázičky z toaleťákových ruliček, očumovala nahaté dědky při figurálce, mučila se kreslením draperií… a pak šla študovat ilustraci a komiks. Tam jsem dospěla k závěru, že nenávidím realistickou kresbu a radši tvořím svým pošahaným srdcem. Takže drž se svého kopyta a může tě to i trochu živit.
Co nejradši maluješ?
Jednoznačně lebky, kosti, surovosti. A zároveň miluju dětskou naivní ilustraci hrající milionem barev. Takže u mých věcí jeden neví, zda je to infantilní nebo jak teda. Prý mám morbidní duši, jak řekl jeden profesor. Jinak se mi nejlíp tvoří, když mám trable a depky, protože to fakt pomáhá se totálně ponořit mimo realitu.
Na co jsi, v rámci své tvorby, úplně nejvíc pyšná?
Jsem pyšná, kdykoli vyjde nějaká knížka s mojí obálkou nebo ilustrací. A na výzdobu kavárny My Coffee Story na Žižkově. A na to, že večer přijdu domů ze svého reklamního pracoviště a jdu něco čmárat. A na tetování. A ilustrace do Legalizace!
Další tvorbu Lucie si můžete prohlédnout na webu: luciebax.wixsite.com nebo na Instagramu: lucie_bax.
