Na trhu se proto promenádují nejrůznější modely přírodního stavitelství. Jenže třeba „ekoizolace“ z dřevěného vlákna nebo ovčí vlny se breberkám neubrání a jsou proto – eko neeko – napouštěny chemickými látkami. Z jisté supermultifunkční rostliny lze přitom vytvořit stavební materiál, který oxid uhličitý nejenže neprodukuje, ale naopak ho ještě několik let pohlcuje. Vzhledem k tomu, že třímáte v rukou časopis Legalizace, je asi zbytečné klást hádanku, o jakou rostlinu by se tak mohlo jednat.
Konopné pazdeří, tedy dřevitá část stonku, která tvoří asi šedesát procent rostliny, dříve platila za odpad. I v dobách, kdy se naše pole více zelenala, než žloutla, se konopí pěstovalo především pro cennější semínko a vlákno. Z archeologických výzkumů ale vyplývá, že o užitečnosti dřevité části rostliny pro stavebnictví věděli už třeba indičtí buddhisté a hinduisté: pazdeří se vyskytuje v omítce chrámu Adžanta vybudovaného v čedičovém útesu na východu Indie. Na evropském kontinentu konopné pazdeří nalezlo domovinu ve Francii, a to už v opěrách mostu z 6. století nebo ve zdivu hrázděných domů z 16. a 17. století. V osmdesátých letech tam zároveň vlastnosti pazdeří znovuobjevili a dosud se zde konopnému stavitelství daří nejlépe.
Konopný beton, v angličtině hempcrete, vznikne smícháním pazdeří se speciálním hašeným vápnem a vodou. „Konopný beton je nejlepší stavební materiál, který dnes můžete sehnat. Na tom, že nemá konkurenci, se už shodují i odborníci,“ vysvětluje Patrik Majringer, který o konopném stavebnictví přednáší na pražském ČVUT nebo brněnském VUT a v Česku patří mezi průkopníky oboru.
Nejlepší marketingová hesla
Plocha osetá konopím vyprodukuje asi čtyřikrát více dřevité hmoty než stejná rozloha, na níž rostou stromy. Rostlina ale k vypnutí se do až čtyřmetrové výšky potřebuje na rozdíl od stromů pouze čtyři měsíce – a další rok vypučí zase. Roste tak hustě, že plevel se na konopném poli ani nenadechne, nevyžaduje užívání pesticidů či herbicidů. K postavení domu je třeba dvanáct až patnáct tun pazdeří, což je množství, které lze vypěstovat na dvou hektarech půdy.
S konopným betonem je práce natolik nenáročná, že k postavení domu stačí pouze několik týdnů.
Oxid uhličitý nepolyká konopí pouze v průběhu svého každoročního bujení. Obsahuje totiž unikátně vysoké množství oxidu křemičitého. Díky chemickým reakcím vyvolaným smícháním s vápnem stavby z konopného betonu po dobu několika let de facto kamení a během procesu petrifikace konopné zdivo skleníkový plyn nadále pohlcuje. Pojivost materiálu s hašeným vápnem pak zajišťuje buněčná struktura rostliny složená z malých komůrek, které vypadají jako naštípané třísky a do kterých vápno nezateče.
Hempcrete váží přibližně sedminu toho, co beton klasický – plný blok dokonce plave na vodě. Domy tak nevyžadují hluboké základy, díky nízké hustotě se jim vyhnou praskliny. S lehkým materiálem, který ztvrdne během několika hodin, se snadno manipuluje na stavbě. Obecně je práce s ním natolik nenáročná, že k postavení domu stačí pouze několik týdnů. Hempcrete propouští vodní páry a má skvělé tepelně izolační vlastnosti, dokáže regulovat vlhkost i teplotu uvnitř budovy a ušetří spotřebu energií. Odolá parazitům, ohni i plísním, neobsahuje alergeny, k slastné nerušenosti obyvatel domu absorbuje zvuk šířený vzduchem. V Itálii už se konopné domy ukázaly jako držáci při zemětřesení. „To nemá obdoby, aby jeden materiál splňoval tolik kritérií, a zároveň pro člověka vytvářel příznivé prostředí. Navíc lze z konopného betonu – v rámci jednoho stavebního kroku – udělat téměř vše: výplň zdiva, tepelnou izolaci i většinu fasády či omítky,“ pokračuje Majringer. Jak je možné, že na kdysi konopím protkaném území dnes lidé o potenciálu rostliny nevědí? Jak to, že se u nás tak efektivní materiál jako konopný beton používá minimálně?
Znovuobjevování ztraceného know how
„Proč se Konopiště jmenuje Konopiště? Proč se ulice ve vesnicích jmenují Na Pazderně? Na území bývalého Československa se stejně jako v Rumunsku nebo na Ukrajině pěstovalo konopí ve velkém, vyráběly se z něj peníze i oblečení a nikomu to nepřišlo divné,“ říká Majringer. Jenže následoval známý příběh zlé průmyslové lobby, která vyhrála nad konopnými zemědělci a konopí přidělila v rámci konkurenční války stigmatizační nálepku drogy, což se brzy projevilo i u nás. Pěstování technického konopí bylo opět legalizováno v roce 1999. „Jenže mezitím jsme ztratili know how a nyní objevujeme, co už kdysi objevené bylo,“ dodává.
„V České republice není problém konopí pěstovat. Problémem je nedostatek zpracovatelských technologií. Stroje na zpracování konopí tu přitom za minulého režimu byly – a až záhadně rychle zmizely,“ vysvětluje Majringer. Pazdeří dokážou z rostliny oddělit takzvané tírny. O záměru vybudovat zde tírenskou kapacitu, která by umožnila využití celé rostliny bez vzniku jakéhokoli odpadu, se hovořilo už v roce 2001. V průběhu následujících šesti let zde skutečně několik společností tírny provozovalo. Konopnému průmyslu ale podrazila nohy ekonomická krize. Zatímco v nejzelenějším roce 2007 se u nás technické konopí pěstovalo přibližně na patnácti stech hektarech půdy, v roce 2010 už se zelenalo pouhých sto sedmdesát hektarů a české tírny neměly co zpracovávat.
Některé české tírny navíc nebyly pro konopí vhodné. „Zpracovávali jsme konopí kvůli nedostatku lnu, na jehož zpracování byla tírna původně určená. Ani konopí však nešlo na odbyt, a tak nám viselo na skladě. Nemluvě o tom, že nám konopí huntovalo stroje, nebyly na to stavěné. Už je to ale několik let, co nás koupil Babiš,“ popisuje Zdara Drutarovský ze zaniklé firmy Lenka Kácov, která patřila mezi největší zpracovatele konopí. „Většina farmářů navíc konopí pěstovala na koudel, nikoli na dlouhá vlákna, takže prakticky jediným odběratelem byly Olšanské papírny,“ doplňuje Josef Benedikt, který svoji zpracovatelskou linku v současnosti prodává.
A co na to stát?
Když cena koudele klesla, velké tírny zanikly. Dvě z nich dokonce skončily v exekuci. Konopí u nás v současnosti zpracovává pár drobných zemědělců, kteří nejsou schopni pazdeří dodávat v množství dostatečném pro stavebnictví. Pěstitelé se nadále zaměřují hlavně na výnosnější části rostliny – za kilogram pazdeří si vyslouží pouhých dvanáct korun. A právě kvůli nízké výnosnosti se nikomu tírnu, do níž by bylo třeba vrazit pár desítek milionů korun, pořizovat nevyplatí. Malou tírnu u nás nyní provozuje pouze Václav Lapka. „Za panem Lapkou jezdí neustále zájemci, kteří chtějí novou tírnu rozjet. Jsou to chytří lidé, co mají peníze a mercedes, ale nakonec do toho nikdo nejde,“ tvrdí Marjinger. Zájemci o konopný beton pazdeří dovážejí ze zahraničí, často z Nizozemska nebo z Polska, a to je tím pádem dražší.
„My do toho vrazili tolik peněz, a od státu jsme nedostali ani korunu,“ rozhořčuje se Václav Říha, který se věnuje využívání konopí v potravinářském průmyslu a který o dotaci na rozjetí tírny v roce 2005 neúspěšně žádal. „Bez dotace od státu nejsme tírny schopni zajistit,“ doplňuje. Nedostatek zpracovatelských technologií však není specificky českým kazem. Zpracovatelský průmysl krom Nizozemska a Polska funguje ve velkém pochopitelně ve Francii a pak Španělsku a Velké Británii. V ostatních státech bude třeba teprve rozvíjející se odvětví podpořit zpracovatelskými linkami.
Konopný beton je nejlepší stavební materiál, který dnes můžete sehnat.
Zdá se ale, že nad konopnými poli vychází slunce. Teď se u nás konopí pěstuje na přibližně šesti stech hektarech, od krize se osetá plocha každým rokem zvětšuje. Jak se shodli všichni farmáři a zpracovatelé, v České republice máme vůči pěstování technického konopí jednu z nejmírnějších legislativ v unii a ohlašovací povinnost či kontroly nejsou fatální překážkou. Zatímco předchozí tírny byly vlastně korporátními megatírnami, pomalu vznikají tírny nové – a malé. „Vrací se to správným směrem,“ souhlasí Lapka. Ačkoli Říha podle svých slov nedostává od státu ani korunu, lze od ministerstva zemědělství získat dotace na nákup uznaných osiv konopí a na samotné pěstování. Úplnou marností by nemuselo být ani pokusit se požádat o dotaci na rozjetí tírny. Na nákup technologií a strojů, které podpoří inovaci a ekologickou produkci, je totiž zaměřen Program na rozvoj venkova 2014–2020 od ministerstva zemědělství, v rámci nějž bude chtít úřad vyčerpat co největší možný objem finančních prostředků z eurofondů.
„O využití konopí ve stavebnictví se běžně hovoří. Většinou je tématem konopná izolace, ale konopný beton už je také známý. Zájem nejen o konopné, ale o alternativní stavitelství roste celosvětově. Spousta lidí už neřeší primárně cenu materiálu, ale záleží jim na tom, v čem bydlí a jaké materiály jsou k jejich stavbě používány, více přemýšlejí o ekologické stopě stavby,“ komentuje Marek Šedivý, který vlastníma rukama postavil první konopný dům u nás. „Spousta lidí si ťukala na čelo, tehdy si ještě velká část společnosti myslela, že konopí je jen droga pro narkomany. Kolemjdoucí se zastavovali, nikdy předtím neviděli, že by se takhle stavěl dům. Mladší generaci zajímalo, jestli by byli intoxikováni, kdyby v domě bydleli. Potěšila mě starší generace, kdy babičky a dědečkové vzpomínali, jak za jejich mladých let bylo konopí běžnou součástí jejich životů a nikdo z toho nedělal vědu,“ vypráví své zkušenosti.
Co by měli dělat huliči
Zpočátku se konopný beton používal hlavně na rekonstrukce. Třeba v roce 2013 hrál roli spasitele při obnovování domů zničených během zemětřesení v Nepálu. Opravovat svá kamenná obydlí za pomocí konopného betonu se teď učí i chudí Berbeři v severomarockém pohoří Ríf, které konopím věru přetéká. V České republice už se také přechází od rekonstrukcí k domům. Zatím jde o pár jednotek, ale jenom v obci Svor, kde žije výrobce konopného betonu Jan Bešík, stojí konopné domy hned tři. „Já mám šílený vize, vidím celou budoucnost z biomasy,“ říká Bešík, zatímco ve svém biokrálovství sbírá ostružiny pro děti. „Je to samozřejmě otázka generací, osvěty – vždyť kolik huličů teď ví, že se dá z konopí stavět? To je to, co by huliči měli dělat, začít z toho stavět, rozjíždět start-upy, to pomůže legalizaci jako takové. Vždyť tahle rostlina nás zachrání před plasty.“
