Ve Velké Británii patřil k prvním policistům s tímto speciálním zaměřením. Podílel se na vytvoření strategií a výcvikových metod, pomocí kterých protidrogové policejní jednotky infiltrují násilnické drogové gangy. Během své dlouholeté služby působil v mnoha drsných městských čtvrtích prakticky po celé Anglii.
Jak jste se stal protidrogovým policistou v utajení? A chtěl jste to dělat odjakživa?
Tahle policejní specializace vlastně v roce 1993, když jsem začínal, pořádně neexistovala. Ministerstvo vnitra na policii vyvíjelo velký tlak, aby se vypořádala s nejnovější drogovou krizí, a sice epidemií užívání cracku. Pracoval jsem tehdy na protidrogovém oddělení v hrabství Derbyshire a právě na crack jsem se měl zaměřit. To bylo ještě předtím, než byl zaveden formální výcvik a pravidla pro práci tajných protidrogových agentů. Tato pravidla vznikla až o tři roky později a já je pomáhal vytvořit. Mě ale hodili do vody, ať se naučím plavat sám.
Jaké byly začátky?
Moje první štace byla ve městě Derby. Místní kriminálníci, kteří prodávali crack a heroin, byli sice pěkní gauneři, ale neměli tušení, že se něco děje. Občas z nich šla hrůza, ale nic zvláštního mi nehrozilo, protože tajného policajta mezi narkomany prostě a jednoduše nikdo z nich nečekal. Problém byl v tom, že zločinecké organizace podílející se na drogovém byznysu vždycky dříve nebo později zjistí, že policie nasadila novou taktiku.
Vzpomínám, jak jsem byl dva roky nato nasazený ve Fentonu v hrabství Staffordshire, kde jsem měl sledovat jednoho dealera, a proto jsem od něj pár týdnů kupoval heroin. Jednoho dne mi otevřel se samurajským mečem v ruce, dal mi ho ke krku a začal na mě řvát, že jsem fízl. Prskal vzteky a já na krku cítil tu studenou ocel a říkal jsem si, že je se mnou amen. Vypadalo to, že mě doopravdy zabije. Pak jsem ale uslyšel smích, zpoza dveří vykoukla nějaká ženská a řekla mu: „Chvíli jsem si fakt myslela, že ti přizná, že je z protidrogovýho!“ V tu chvíli mi došlo, že si ze mě jen vystřelil, aby pobavil svou přítelkyni.
Když se před smečkou vlků dáte do běhu, uštvou vás a sežerou.
Překupníci a významnější dealeři byli ale rok od roku brutálnější. Jako svou hlavní zbraň proti přítomnosti „tajných“ zvolili eskalaci násilí. Cílem je zastrašit komunitu, ve které se policista v utajení pohybuje.
Jak jste předstíral závislost? Chodil jste na hodiny herectví? Nebo jste omezil jídlo, abyste vypadal pohubleji?
Představa, že všichni drogově závislí jsou hubení, je jenom součástí stigmatu, které si s sebou bohužel nesou. S drogami mají problémy lidi všech tvarů a velikostí. Co se chování týče, musíte se prostě vyznat. Musíte být tak trochu šprt a mít okoukané, jak se takoví lidi běžně chovají. Pak už je to jen o umění přetvářky. Taky se musíte naladit na jejich řeč těla a poznat, kdy vám lžou. Tyhle dovednosti vám můžou zachránit život.
Zachránily někdy život vám?
V roce 2001, to jsem tuhle práci dělal tak sedm osm let. Šlo o šestiměsíční operaci a jednoho překupníka jsem za tu dobu poznal opravdu dobře. Měl jsem různé důkazy, ale potřeboval jsem ho ještě natočit při činu. Tou dobou se skrýval, tak jsem ho vylákal na jedno parkoviště s tím, že mám spoustu padělaného značkového oblečení. Dorazil s velkým množstvím slisovaného cracku o velikosti videokazety a měl s sebou ještě dva komplice, které jsem neznal. Jednomu z nich jsem se okamžitě nezdál. Chvíli jsem s ním dohadoval a snažil se od sebe odvést pozornost. Nakonec se do mě začal navážet kvůli oblečení, co jsem měl na sobě. Přitlačil mě ke stěně a všiml si skryté kamery. Nebyla to žádná bondovská technologie, žádná vymoženost. Těžko mohl pochybovat, že to, co našel, byla kamera. Já ho okamžitě zasypal nadávkami za to, že se do mě naváží kvůli oblečení, a pomalu jsem ho začal odstrkovat. Když se před smečkou vlků dáte do běhu, uštvou vás a sežerou. Když jim ale hledíte přímo do očí a odejdete s hlavou vztyčenou, může je to zmást na dostatečně dlouhou dobu, abyste stihli vzít do zaječích.
Zahrál jsem to tak, že jsem se tvářil sebejistě a v pohodě, snažil jsem se být úplně v klidu. Vyvedlo ho to z míry, takže když jsem se dal na odchod, ani mě nezastavil. Zatímco jsem se vzdaloval, celou dobu po mně pokřikoval: „Je to fízl! Zasranej fízl!“ Dealer ho ale chlácholil: „Ne, co blbneš, von je v pohodě.“ Došel jsem skoro až na konec parkoviště. Skoro. Najednou jsem uslyšel, že za mnou někdo běží. Tak a je po mně, blesklo mi hlavou. Naštěstí to byl ten můj známý s crackem. Doběhl za mnou a povídá: „Neřeš to, kámo. Je to kretén.“ Já jen procedil mezi zuby: „Tohle ani nejsou moje hadry. Dneska ráno jsem si je půjčoval.“ Pak mi předal krystalek cracku a já pokračoval pryč.
Jeho kamarád ale pořád křičel: „Vole, to je přece fízl!“ Nakonec musel toho dealera přesvědčit, protože jsem hned za rohem uslyšel zapištět pneumatiky. Rozběhl jsem se po chodníku a za sebou slyšel zvuk rychle se přibližujícího auta. V poslední chvíli jsem přeskočil plot a schoval se za něj, ale chyběl tak metr a srazili by mě. Rychle jsem proto zmizel a běžel podat hlášení – popisy těch individuí a poznávací značku jejich auta. Vtom mi jeden kolega povídá: „Nechápu, že tě nezastřelili. Podle našich informací byli ozbrojení!“ Asi si mysleli, že mě srazí autem – a taky jsme byli uprostřed města. Měl jsem zkrátka štěstí. Ani poprvé, ani naposledy.
Máte ženu a děti. Jaké to bylo pro vaši rodinu?S manželkou jsem tehdy neměl úplně nejlepší vztah, ale děti jsem i tak o nedělích brával na plavání. Přes týden jsem tak dvě tři noci vůbec nebyl doma a k tomu jsem hodně cestoval, ale víkendy jsem trávil s dětmi. Kolegům ani kamarádům jsem ale nesměl říct, co přesně vlastně dělám. Dokonce ani policisté, se kterými jsem pracoval, nevěděli, jak se doopravdy jmenuju – v rámci „speciálních operací“ jsem byl vedený pod různými smyšlenými jmény.
V čem se veřejnost nejvíce mýlí, pokud jde o drogy a prohibiční zákony?
Když jsem k policii nastupoval, myslel jsem si, že to chodí tak, že člověk zkusí drogy a pak už nemá dostatek vůle na to, aby s tím přestal. Ve skutečnosti ale tito uživatelé – tedy aspoň ti, které jsem znal já – používali drogy jako léky. Většina uživatelů heroinu si podle mých zkušeností drogu „předepisuje“ na traumata z dětství, ať už jde obecně o fyzické nebo přímo sexuální zneužívání. V utajení jsem měl spoustu času a trávil jsem ho tím, že jsem tyhle lidi poznával. V Northamptonu jsem třeba potkal jednu mladou ženu, která si na ulici říkala Uma. Vysvětlila mi, že občas vysadí, aby si snížila toleranci, ale pak ji přepadnou sebevražedné myšlenky, protože bez heroinu začne myslet na to, jak ji sexuálně zneužíval strýc. Na bolest zabírá heroin velmi dobře – jak na fyzickou, tak i duševní. Podle zákona byla Uma zločinec a já byl agent státu, který měl lidi jako ona pochytat. Jenže oni uvízli mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi policií a zločinci. Bylo evidentní, že Uma potřebuje pomoc, ne represi. Když lidi jako ona berou heroin, snaží se tím osvobodit od sexuálního zneužívání. Jenže se stávají otroky dealerů.
Policie svou prací nemůže ovlivnit poptávku, takže válka proti drogám je naprosto zbytečná.
Kdy jste dospěl k závěru, že válka s drogami nemá smysl?
Že nemůžu vyhrát, jsem si uvědomil poměrně brzo. Neustále mě ta práce ale lákala, prostě proto, že mi vážně šla. Na oddělení mi říkali: „Potřebujem tě, kámo. Tihle gauneři jsou ještě horší než ti předtím. Upalujou lidi zaživa. Jejich oblíbená zbraň je znásilňování.“ Pravdou ale bylo, že například v přímořském Brightonu policie agenty v utajení nadužívala a nebyla vůbec kreativní. Drogové gangy nebyly hloupé a vytvořily si proti téhle taktice dokonalou obranu – k prodeji drog třeba začaly využívat bezdomovce. Řekli jim: „Teď jsi náš dealer, a jestli někoho navedeš na naši stopu, zabijem tě a najdem si jinýho.“ V celé Velké Británii měl tehdy Brighton na jednoho obyvatele nejvyšší počet úmrtí spojených s drogami. A bezdomovci zde ve velkých počtech umírali na údajné předávkování. Osobně se nemůžu s jistotou zaručit, že ta předávkování byly v podstatě vraždy, na ulici o tom ale byli přesvědčení všichni. Jenže do policejní zprávy je jednodušší napsat „smrt předávkováním“ a nikdo ze strážců zákona nemusí řešit, že toho „feťáka na ulici“ možná drogami někdo předávkoval schválně.
Sám jsem byl přitom v boji s drogovým zločinem úspěšný a vymýšlel jsem neustále nové strategie. Dostal jsem do vězení dealery, kteří si dohromady odpykají přes 1 000 let… Co jsem ale ve skutečnosti dokázal? Prodej heroinu jsem rozhodně nijak nenarušil. Policie svou prací nemůže ovlivnit poptávku, takže policejní válka proti drogám je naprosto zbytečná. To bych rád silně zdůraznil.
Pokud kriminalizace není řešením, co jím tedy je?
Řešením je začít drogy regulovat a vzít tak organizovanému zločinu jeho moc. Nelegální trh s drogami má každoročně jen ve Velké Británii hodnotu sedm miliard liber. V některých lokalitách jsou občané vysloveně zastrašováni mafiány, kteří se neštítí na svoji ochranu udělat cokoli. Musíme proto začít drogy a jejich nabídku na trhu regulovat – stejně jako alkohol.
Zdroj: www.independent.co.uk