Někteří uživatelé na komunitním fóru zabývajícím se ayahuaskou dokonce naznačili, že tato rostlina je kvůli nadměrnému sběru na pokraji vyhynutí. Jedna přispěvatelka například v zájmu zachování druhu doporučila ayahuasku nahrazovat kombinací harmaly mnohodílné a akácie.
Zdánlivě nepřítomný problém
My, kdo jsme přiletěli z Peru, jsme však nechápali, o čem je řeč. Přímo v Amazonii žádné takové chmurné zkazky nekolují. Před pár měsíci jsem slyšela projev místního odborníka na permakulturní hospodářství zaměstnaného v jednom ayahuaskovém středisku poblíž města Iquitos. Zcela jasně se vyjádřil: „Vždyť je to pralesní liána – a v pralese roste všechno jako z vody.“ Společně s domněnkami o hrozícím vyhynutí ayahuasky se rychle rozšířil další moderní pojem – „udržitelná ayahuasca“. Na fórech se probírá, že každý, kdo se chce zúčastnit rituálu, by si měl pěstovat vlastní posvátnou liánu, a účastníci rituálů by pak měli dostat příležitost společně s liánou získat i její mladé odnože.
Je tedy ayahuasca doopravdy tak ohroženým druhem, jak se tvrdí? Existuje vůbec něco jako „udržitelná ayahuasca“ a jak by taková forma pěstování liány vypadala? A jak je to například s chacrunou, což je další přísada v tomto rituálním lektvaru?
Lokální nedostatek, nebo celkové ohrožení?
Když jsem se vrátila do Pisacu, začala jsem se shánět po důkazech. O tomto problému ale zcela chybí jakýkoli vědecký výzkum, proto jsem si musela prostudovat články a rozhovory v různých internetových médiích a řadu subjektivních názorů na diskusních fórech. Ukázalo se, že vcelku panuje shoda v tom, že zdroje ayahuasky v okolí peruánských měst Iquitos a Pucallpa mizí a místní sběrači musejí za divoce rostoucí ayahuaskou vyrážet stále hlouběji do džungle.
Zdroje ayahuasky v okolí peruánských měst Iquitos a Pucallpa mizí a místní sběrači musejí za divoce rostoucí ayahuaskou vyrážet stále hlouběji do pralesa.
„V posledních letech poptávka po ayahuasce neustále vzrůstá. V lese ji je proto mnohem těžší najít. Liány ubylo především v oblasti spadající pod Iquitos – to znamená mezi řekami Ucayali, Marañón a Napo,“ nechal se slyšet Carlos Suaréz Alvarez, vědec a autor multimediální publikace Ayahuasca, Iquitos and Monster Vorāx. Poptávka je podle něj jak místní, tak i pro export do zahraničí. Situace je podobná, i co se týká chacruny (Psychotria viridis). Divoce se tato rostlina vyskytuje kolem Iquitosu a Suarézu čím dál méně. V současnosti se nejvíce získává především z plantáží kolem Pucallpy. Alvarez dodal, že v posledních letech šamani připravující ayahuaskový lektvar v Iquitosu začínají využívat bylinu zvanou huambisa (Diplopterys cabrerana). Pěstuje se na plantážích a stejně jako rostlina obsažená v původním receptu obsahuje DMT. Její pěstování je přitom jednodušší a podle některých zdrojů dokonce vyvolává silnější vize.
Peruánské plantáže
Jako odpověď na vzrůstající poptávku po ayahuasce se začaly objevovat i plantáže zaměřené na pěstování této liány (v Brazílii a na Havaji však existovaly už dříve). Ve zprávě organizace MAPS (Multidisciplinární asociace pro psychedelická studia) z roku 2015 je uvedeno, že lokální nárůst cen svědčí spíše o rostoucích podnikatelských příležitostech než o nedostatku surovin potřebných pro sezení. Podle jejich výzkumu se tato rostlina čím dál více pěstuje, aby se uspokojila poptávka ayahuaskových center, které začaly růst jak houby po dešti. Z ayahuasky se zkrátka stává výnosná komodita.
Ayahuaskové plantáže jsou možným řešením, pokud jde o budoucí ekologickou udržitelnost tohoto rostlinného druhu. „Myslím, že užívání ayahuasky může být za podmínek, že pochází z těchto plantáží, naprosto udržitelné,“ myslí si Suárez. Upozornil však na to, že naopak sběr této liány v džungli už udržitelný není. Ayahuasca totiž ve svém přirozeném prostředí roste kvůli nedostatku světla v podrostu velmi pomalu – i kdyby se tedy sběrači snažili část sklizených lián nahradit novými odnožemi, rostoucí poptávku by to rozhodně pokrýt nestačilo.
Ayahuasca v Brazílii
První smlouvy usilující o regulaci sběru ayahuasky v Brazílii vznikly v roce 1998. Hlavními konzumenty jsou nově vznikající synkretické náboženské skupiny. Vyvíjet regulace týkající se sběru ayahuasky v oblasti spolkového státu Acre, kde se většina volně rostoucí brazilské ayahuasky vyskytuje, pomáhal například i odborník na lesní hospodářství Thiago Martins e Silva. Organizace, které chtějí liánu sbírat, se musejí oficiálně zaregistrovat, předložit vlastní plány na novou výsadbu ayahuasky a obdržet oficiální povolení ke sklízení v určité oblasti.
Ayahuaskové plantáže jsou možným řešením, pokud jde o budoucí ekologickou udržitelnost tohoto rostlinného druhu.
Účelem takových regulací je snížit nadměrné sklízení a vytvořit jasně definovaný systém, jak se sběrem této liány právně zacházet. „Nyní se ale spíše zdá, že jsme si pod sebou uřízli větev,“ okomentoval to Martins cynicky. Důvodem je to, že úřady zabývající se regulací, jako je například Enviromentální ústav v Acre (IMAC), nemají dostatek zaměstnanců na to, aby prales hlídaly – pouze monitorují sběr prováděný registrovanými ayahuaskovými středisky. V důsledku tato střediska spíš jen zdržují a zatěžují jejich provoz.
„IMAC reguluje pouze zaregistrované organizace, které se o prales doopravdy snaží starat,“ prohlásil Martins. Na tom, že stále existuje množství pokoutních prodejců, se ale nic nezměnilo. Těmto sběračům se říká formigas (mravenci) kvůli tomu, jak jsou schopni prales drancovat – kudy projdou, sekají bezohledně jak stromy, tak liány. „Ayahuasca dnes zatím není přílišným sběrem ohrožená – je ale možné, že se to brzy změní,“ dodal.
Zkazky o zániku ayahuasky
Když jsem se Carlos Suáreze zeptala, co si myslí o zvěstech o mizející ayahuasce, zasmál se: „V žádném případě. To se prostě nestane. Zaprvé je tu spousta plantáží, na kterých se liána začíná pěstovat – lidi v ní vidí příležitost ke zbohatnutí, takže ji začínají masově sázet. Stává se z ní výnosná komodita. Všem už to došlo a stále více farmářů se tedy snaží této příležitosti chytit.“
Dále se vyjádřil, že divoká ayahuasca v každém případě přežije v nedostupných částech Amazonie. Oblasti kolem Iquitosu a Pucallpy možná začínají být vysbírané, ale sběrači liány se za ní do nejhlubšího pralesa nevydají – za určitou hranicí už se jim to jednoduše ekonomicky nevyplatí.
Problém sběru ayahuasky je naprosto nesrovnatelný s masivním ničením pralesů těžbou dřeva.
Dle Suáreze tyto zvěsti pocházejí od nechvalně známé organizace Ethnobotanical Stewardship Council, která varovala před lokálním nedostatkem rostlin, jež se přidávají do směsi používané při ayahuaskových rituálech. Zvěsti se pravděpodobně začaly šířit, když tato organizace rozjela varovnou kampaň (podpořenou výmluvným hashtagem #ProtectAya). Mnohá média ji považovaly za důvěryhodný zdroj a na tyto zkazky navázala – v britském deníku Guardian se například nedávno objevil titulek, který varoval, že ubývající zdroje ayahuasky mohou vést ke „kácení pralesa“ Dalším příkladem je článek z magazínu Vice, který dokonce tvrdí, že „ayahuasková horečka ohrožuje udržitelnost rituálů místních kmenů“.
Opravdový problém
Poplašné zprávy o mizející ayahuasce bychom mohli vnímat optimisticky coby snahu vyvolat šok, který by mohl sloužit dobré věci – alespoň tak to většinou berou lidé, kterým je západní materialismus trnem v oku. Cynik by zas na celou aféru mohl pohlížet spíše jako na souboj o to, kdo je víc spirituální, nebo jako na projev svatouškovství hraničící s přehnanou snahou o politickou korektnost. Opravdovým problém je ale to, že takové diskuze nás jen odvádějí od skutečné podstaty problému. Když se na celou záležitost podíváme trochu s odstupem, zjistíme, že kvůli legendě o mizející ayahuasce přehlížíme mnohem ošklivější fakta. Amazonský prales denně čelí bezohledné těžbě dřeva – ta je hnána prudkým rozvojem chovu dobytka, pěstováním palmy olejné, těžbou zlata a dalšími formami „ekonomického rozvoje“. Ročně je vykáceno kolem tři čtvrtě milionu hektarů amazonského pralesa a i na území Peru se toto číslo v posledních letech dramaticky zvyšuje. Vezmeme-li v potaz průmyslové drancování jedinečného ekosystému, je jasné, že cela diskuze kolem ayahuasky je značně krátkozraká.
Jako s horolezci v Nepálu
Podobné mediální zkreslení reality jsem měla možnost pozorovat, když jsem v osmdesátých a devadesátých letech žila v Nepálu. Západní média se tehdy s oblibou pouštěla do horolezců na Mount Everestu za to, že v horách nechávají odpadky. To samozřejmě nelze popřít, takže souhlasím – takové zacházení s přírodou je neetické. O největším ekologickém problému Nepálu se však celou tu dobu nepsalo – média naprosto ignorovala problém kontaminované vody, v jejímž důsledku každoročně umíralo přes šestnáct tisíc dětí (od té doby se sice počet obětí znečištění vody snížil na polovinu, ale stále jde o nepřijatelně vysoká čísla).
Stejně tak je určitě znepokojivé, že sběrači jsou při sběru ayahuasky nuceni jít hlouběji do pralesa, ale rozhodně to není hlavním faktorem ohrožujícím místní ekosystém. Tento problém je naprosto nesrovnatelný s masivním ničením pralesa těžbou dřeva. Pokud jsou účastníci ayahuaskových obřadů zodpovědní za mizení zdrojů liány v oblastech měst, pak každý z nás, kdo se podílí na globální společnosti s veškerou její konzumací hovězího, spalováním ropy nebo používáním palmového oleje, nese svůj díl zodpovědnosti za ničení Amazonie. Tato zodpovědnost však nespočívá pouze v tom, že hojně využíváme suroviny z této oblasti. Stejnou měrou se na tom totiž podílí i to, že naše společnost funguje na naprosto neudržitelném standardu, který se však i pro tyto země stává ideálem. Největším nepřítelem ayahuasky, amazonské kultury a biodiverzity celé planety je tedy současná spotřební společnost – jenže o tom se nikde na ayahuaskových fórech nemluví.
Zdroj: chacruna.net
