Závist a vztek: Louisville, Kentucky
Narodil se 18. července 1937 Jacku a Virginii Thompsonovým v Louisville ve státě Kentucky. Otec byl pojišťovák a veterán z první světové, matka se živila jako knihovnice. Z Huntera od malička čišela přirozená inteligence a divokost, která byla později jeho palivem. Šok pro rodinu bylo otcovo úmrtí po Hunterových čtrnáctých narozeninách. Matka se tak dostala do obtížné situace, kdy musela sama vychovávat tři mladé kluky a živit je z platu knihovnice.
Tehdy začala první bouřlivá léta v Hunterově životě. Jeho přátelé si užívali výsad spojených s bohatstvím jejich rodičů, zatímco on mohl jen tiše závidět. Scházel se s těmi bohatými kamarády u táboráku a nechal se pohltit divokými magickými večírky, kde v dýmu cigaret a později i trávy teklo pivo proudem. Své vlastní hranice poznávali pouze v momentě, kdy je překračovali a posunovali dál. Házeni shnilých dýní před hotelové dveře, vandalismus, krádeže v obchodech a později i vloupání. Tyto opojné zážitky jako tsunami tlačily Hunterovy limity stále dál a dál. Z psychologického hlediska byl učebnicovým příkladem potenciálního feťáka. Vyrůstal na pokraji chudoby bez otce, děti kolem něj měly víc možností a nadějí na šťastný život. On si však připadal jako kluk, co kouká na kolo, ale nikdy na něj nesedne.
Rozdíl mezi Thompsonem a Fitzgeraldem byl v tom, že F. S. koukal zasněně do výloh luxusních obchodů, kdežto Thompson by nejraději vzal dlažební kostku, výlohu rozmlátil a poté obchod vykradl a zapálil.
V té době tvrdě dřel na své pověsti chuligána a vtipálka, na druhou stranu se u něj začaly projevovat i literární sklony. Chtěl psát a docílil toho poměrně prazvláštním způsobem – přepisoval Velkého Gatsbyho od F. S. Fitzgeralda pořád dokola, aby „chytl do prstů hudbu Fitzgeraldových slov“. Z knihy sálal hněv, který jakoby definoval způsob amerického života, a Hunter se ztotožňoval s Fitzgeraldem víc než s kterýmkoli jiným autorem. Rozdíl mezi Thompsonem a Fitzgeraldem byl v tom, že F. S. koukal zasněně do výloh luxusních obchodů, kdežto Thompson by nejraději vzal dlažební kostku, výlohu rozmlátil a poté obchod vykradl a zapálil.
Jízda v jeho rodném městě vyvrcholila posledním večírkem, který nebyl nijak zvláštní, ale skončil předčasně šťárou. Hunterovi přátelé z bohatých rodin byli brzo venku, protože znali soudce. On si však musel odsedět pár týdnů v base a nemohl se zúčastnit vlastní promoce. Po škole narukoval do amerického letectva, ale služba v armádě, jak se dalo čekat, byla s jeho náturou neslučitelná. Po propuštění se tedy začal naplno věnovat žurnalistice.
Pekelní andělé
Hunter se v raných šedesátých letech potloukal od plátku k plátku. Vzhledem k temperamentu neřízené střely se nikde neohřál dlouho: v jedné redakci třeba v opilosti rozmlátil automat na sladkosti. Psal převážně sportovní reportáže, jenže jeho manželka Sondi byla těhotná a honoráře stěží pokryly nájem. Slovy jeho ženy: „Byli jsme chudí jak kostelní myš.“ Zlom nastal, když Thompson dostal zakázku na reportáž z časopisu Nation o fenoménu motorkářského gangu Hells Angels. Motorkáři si o něm mysleli, že je fotograf, a zamlouval se jim natolik, že ho přijali za vlastního.
Putoval s nimi napříč Spojenými státy a užíval si jejich svobodného a nespoutaného životního stylu. Byl svědkem toho, jak kradou, jak holdují násilí a taky jak berou drogy a postupně boří mravní hráze, které byly v tehdejší Americe stále silné. Liberální intelektuálové a studentští rebelové našli v romantické představě života na hraně v podání Hells Angels velké okouzlení. Ken Kesey s partou z jeho psychedelického autobusu jim dokonce uspořádali párty, které se Hunter zúčastnil i s manželkou, zatímco jejich dítě spalo v autě… Celé osazenstvo bylo na tripu, kromě Huntera a jeho ženy. Bývalá manželka beatnického poutníka Neala Cassadyho se nechala obšťastnit půlkou gangu – a když vyprávění o jejich radovánkách prosáklo do tisku, v tehdejší Americe to vyvolalo nebývalý rozruch. Hunter viděl celý akt na vlastní oči a shledal ho děsivě fascinujícím.
Jeho zakázka u andělů skončila, když se přichomýtl k tomu, jak jeden člen gangu napadl svou manželku. „Jen křivák mlátí svou ženu a psa,“ zařval Thompson… V mlhovině Hunterových vzpomínek poté svítilo jen pár střípků – krvavý příchod na policejní stanici a následná hospitalizace. Výsledkem jeho roční infiltrace byla kniha Hells Angels: neobyčejná a hrůzná sága o motorkářském gangu, ta se však nesetkala s takovým úspěchem, jak Hunter doufal. Ačkoli mu přinesla uznání a všeobecně ho proslavila, prodej nestál za moc a nakladatel ho poslal k šípku. Hunter byl sice frustrovaný, ale záhy si uvědomil, že v panoptiku šedesátých let se toho skrývá mnohem víc.
Kandidatura na šerifa
Sondi vzpomíná na jejich první zkušenost s LSD. Hunter chtěl, aby mu donesla zbraně, což kategoricky odmítla, jelikož se bála o syna. „Jestli mi nedoneseš bouchačku, prohodím tu botu oknem,“ štěkl a nakonec ji oknem opravdu prohodil. Na střelných zbraních si odjakživa hodně ujížděl. „Proč tady mám tolik arzenálu? Ale no tak, vždyť pušky jsou přece ten všelék, který všichni hledáme, pušky vyléčí všechno trápení hezky po americku – střelbou.“ Úvahu zakončil slovy: „Že bych to býval přehnal a ztripoval si mozek na kaši?“
I přes začínající problémy však našel svůj svět divů a snů, utopickou vizi vítězství, která se roztékala po Státech ze San Franciska. Jezdíval na své motorce do klubu Matrix, barvil si svět kvalitním acidem a zamilovaně koukal po Grace Slickové z Jefferson Airplane. Ve vzduchu vířila zvláštní energie, která do sebe vtahovala všechny, kdo se jí alespoň malinko poddali, a Hunter nebyl výjimkou. Bohužel celá éra byla pouhou iluzí a život musel jít dál.
V roce 1968 byl svědkem nepopsatelného násilí během protestů v Chicagu. Nic podobného údajně neviděl za celý rok s Hells Angels. Uvědomil si, že všechno jde pomalu do kytek a že stát a politici se umí chovat hůř než všechny gangy světa.
Hippies charakterizoval jako hnutí lidí, kteří si mysleli, že mají navrch, a přitom ze sebe dělali permanentní kriply.
Tato zkušenost ho přivedla ke kandidatuře na šerifa – rozhodl se převzít celé město a spravovat ho po svém. Do Aspenu se začala sjíždět všelijaká batikovaná a chlupatá společnost, která… se tam začala sjíždět. Hunter mimochodem kandidoval jako opravdový profík. Nechal si oholit hlavu a během rozhovorů s sebou nosil krabici plnou čepicí a paruk, které si uprostřed konverzace měnil na hlavě. Galaxie „střízlivost“ se stala jen malinkou tečkou v hledáčku teleskopu.
Drogy však přestávaly zabírat a lidé z jeho okolí se nechávali slyšet: „Na vlastní oči jsme viděli, jak si to dal, ale nic to s ním nedělá!“ Ve volebních projevech se většinou věnoval legalizaci drog nebo plánoval, jak přejmenuje Aspen na „Fat City“. Volby samozřejmě projel z jednoho prostého důvodu – pro normální „počestné“ občany byli Thompson a sebranka, kterou se obklopil, naprostí pošuci. Ostatně to bylo i jeho heslo, vnést do Aspenu trochu „freak power“, tedy vdechnout mu bláznivého ducha. O celém projektu referoval v magazínu Rolling Stone, který se mu stal na příštích třicet let domovem.
Gonzo a hledání amerického snu
Píše se rok 1971 a do redakce přišel první výtisk Hunterovy nové knížky. Začínal asi nějak takhle: „Byli jsme někde kolem Barstow, na okraji pouště, když nám najelo LSD…“ Jednalo se o Strach a hnus v Las Vegas, román, který přímo definoval nový styl žurnalistiky zvaný gonzo – autor se stává středem děje reportáže a sám ho i ovlivňuje či spoluvytváří. Předchozí Thompsonovy knihy byly tímto stylem jen lehce líznuté, ale tento kousek již zabředl do nové, jím stvořené formy naplno. Jednalo se o silně subjektivní vyprávění, jehož protagonisté Raoul Duke (Hunter Thompson) a Dr. Gonzo (advokát, aktivista a spisovatel Oscar Costa) se snaží najít americký sen v tom nejvíce zkaženém městě, jaké si dokážou představit.
Thompson byl původně do Las Vegas vyslán kvůli reportáži z pouštního závodu. Popsal atmosféru, písek, zvuky motorů, jaké v závodě startovaly motorky, ale kdo vyhrál, to se nedovíte. Zato vám barvitě vylíčí, jací jsou ostatní novináři ze „staré školy“ vypití panáci. Kniha se stala legendární – plný kufr drog, Thompson a Costa na pokraji transformace z lidí na vysmažená vyschízovaná zvířata, rozflákané hotelové pokoje, falešné šeky a návštěvnici města hříchů vyobrazení jako americký sen, který požírá sám sebe. Hunter a Costa čeřili vody po celém městě a tlačili hranice vnímání až na okraj vesmíru, na okraj snesitelnosti a lidskosti.
Jízda trvala pár dní a byla náročná jak fyzicky, tak duševně. Zajímavé je, že i v tomto stavu byl Thompson schopen trefně shrnout celá uplynulá šedesátá léta. Hippies charakterizoval jako hnutí lidí, kteří si mysleli, že mají navrch, a přitom ze sebe dělali permanentní kriply. Touto výpovědí sám utáhl černou mašli na pomyslném pohřebním věnci těch šílených, leč nádherných let. Zároveň byla kniha raketou, která ho vynesla někam, kam by to žádná droga nedokázala. Po vydání se stal „rockovou hvězdou“ a bohužel to začínalo mít neblahý vliv i na jeho pracovní morálku – ať už byla jakákoli.
Stálý korespondent z Washingtonu
Během prezidentských voleb 1972 (Nixon, kterého Hunter nesnášel, versus McGovern, kterého měl rád) ho magazín Rolling Stone pověřil sledováním kampaně. Magazín mu odpouštěl různé výstřelky, např. vyhazování psacího stroje hotelovým oknem a podobné eskapády. Jedna z mála věcí, která se však už tak lehce neodpouští, je nedodržená uzávěrka. Zakladatel Rolling Stone Jann Wenner vzpomínal: „Hunter a uzávěrky? Těžko říct, s každou se minul.“
Kvůli Thompsonovi musel většinou někdo zůstat vzhůru až do rána, aby mohl konečně dosadit do vydání ty poslední čtyři stránky, které chyběly. Z toho důvodu byl na Thompsona nasazen další reportér Timothy Crouse, který měl bouřliváka „držet na uzdě“. Reportéři už tehdy měli takový malý přenosný fax, kterým posílali své články do redakce, Hunter ten svůj údajně použil jako cvičný terč na střelby. Jeho články však slavily úspěch i přes jednu malou/velkou aféru, kdy se snažil smyšleným příběhem poškodit ostatní demokratické kandidáty. Na svou obranu prohlásil, že to byl jen vtip, který zřejmě nikdo nepochopil.
Galaxie „střízlivost“ se stala jen malinkou tečkou v hledáčku teleskopu.
Jednalo se o to, že jeden z kandidátů měl být údajně závislý na záhadné brazilské droze. V následném interview Thompson prohlásil: „Ne, ne, nejsem za tím já, jedná se o nějaký drby z Milwaukee, což je pravda, protože jsem ty drby v Milwaukee sám rozjel.“ Kampaň se pomalu chýlila ke konci a Thompsonův favorit udělal pár nesmyslných chyb, které ho nakonec stály místo prezidenta. Do čela Spojených států amerických opět usedl Nixon a Hunter se netajil obrovským zklamáním. Jeden z mezníků v jeho životě byly právě volby 1972, kdy pro něj zlo vítězilo nad dobrem.
Nakládačka v džungli a začátek konce
Když překonal depresi z výsledku voleb, dál pracoval pro magazín a užíval si svých výsad, drog, mejdanů a podobně. Opravdový sešup v kariéře mu nakonec přinesla zakázka na reportáž „Rumble in the Jungle“ (Nakládačka v džungli) z boxerského utkání odehrávajícího se v Zairu, dnešní Demokratické republice Kongo. Jednalo se o zápas mezi favorizovaným šampionem v těžké váze Georgem Foremanem, do té doby neporaženým, a Muhammadem Alim.
Zdálo se, že by to pro Thompsona mohla být ideální příležitost napsat opravdu kvalitní kousek, ale nakonec se všechno vyvrbilo jinak. Dnes už víme, že Ali vyhrál a že se zápas nesmazatelně zapsal do sportovních análů. Milý Hunter ovšem v den zápasu rozlepil oči na hotelovém pokoji a ani pořádně nevěděl, kde je. Z magnetofonového záznamu je zřetelně slyšet, jak říká, že chce jen poslouchat hudbu a povalovat se – nahrávka je proložená zvuky mocného šňupání. Když toto prohlášení vypustil do světa, vzal si plovací křeslo, kyblík ledu a flašku whisky. Celý den pak strávil tím, že se ládoval koksem a popíjel uprostřed bazénu…
Toto selhání trápilo jak jeho, tak spolupracovníky z redakce i rodinu a přátele. Hunter ale místo aby šel více do sebe, postupně začal ztrácet svou pověstnou schopnost jít na hranu a po „nakládačce v džungli“ už jen vykrádal sám sebe. I on sám cítil, že jeho psaní jde do kytek, a dokonce si tou dobou naplánoval vlastní grandiózní pohřeb.
„Hunter a uzávěrky? Těžko říct, s každou se minul.“
Na druhou stranu si nikdy nezapomněl pořádně prohnat dutiny a játra. Jeho domov v coloradském Woody Creek se stal poutním místem všech zhýralých dušiček, které prahly po zábavě. Život zde vypadal jako jedno velké groteskní hollywoodské klišé. Jenom drogy, chlast, střelba ze zbraní, dny a týdny beze spánku a to všechno pořád dokola, až někdo prohlásil: „Takhle už to dál nejde.“ Byla to jeho manželka Sondi, která už nezvládala Hunterovy excesy a požádala o rozvod. Jeho reakce byla šílená… Totální zatmění smyslů, které skončilo příjezdem policie. Strážník se údajně ptal, jestli má Thompson v domě nějaké zbraně, Sondi se jen hořce usmála a odvětila: „Asi dvaadvacet.“ Nakonec se to obešlo bez střílení, manžel si sbalil kufry a odstěhoval se na Floridu.
Poslední výstřel a popel letí
Po rozvodu se nastěhoval k Jimmymu Buffettovi. Jeho život se vůbec nezměnil, jen ta životní energie pomalu ustupovala, a to pomalu a bolestivě. Ztrácel to, v čem byl nejlepší, tedy schopnost opravdu dobře psát. Sice se znovu oženil a snažil se žít tak, jak nejlépe dovedl, stejně se na tom nic nezměnilo – byl z něj jen další člověk, kterého semlela jeho vlastní sláva. Celou dobu proklamoval, jak je život po padesátce zbytečný, a posledních deset let svého života opakovaně tvrdil, že tohle je jeho poslední rok, že tentokrát už se opravdu zastřelí.
Sám si byl dobře vědom faktu, že vše, za co i proti čemu bojoval, už je pryč. Svět byl pořád stejný, ani on sám se v jádru nezměnil – jen s tím podstatným rozdílem, že kouzlo jeho slov téměř vyprchalo. „Jestli bude Bush znovu zvolen, svět je ztracen.“ To byly jeho slova, za kterými si stál, a nakonec se to opravdu stalo. Dvacátého února 2005 seděl za svým psacím strojem, ve vedlejším pokoji byl jeho syn Juan a vnuk Will. Hunter něco ťuká do stroje, volá své ženě a probírá s ní nějaké banality. Během telefonátu bere do ruky nabitý magnum čtyřiačtyřicítku a míří do cílové rovinky.
Juan si myslí, že otci upadly knihy, jde jej zkontrolovat a nalézá ho v pokoji mrtvého. Než zavolal policii, vyšel ven a třikrát střelil do vzduchu. Před jejím příjezdem si přečetl Thompsonova poslední slova: „Konec her. Konec bomb. Konec procházek. Konec srandy. Konec plavání. 67, to je sedmnáct let po padesáti. O sedmnáct let víc, než jsem chtěl. Nuda. Jenom skuhrám. Tohle už nebaví vážně nikoho. 67. Přestaň hamounit. Máš svoje roky, jednej podle toho. Buď v klidu, bolet to nebude.”
Někteří jeho přátelé tvrdili, že to od něj bylo neskutečně statečné, jiní s úsměvem na rtech prohlásili, že už bylo načase, a další si stýskali, že je to škoda, protože mohl konečně změnit svět. Poslední přání se mu ale nakonec splnilo, jeho popel byl vypálen nad jeho farmu v Coloradu ze sedmačtyřicetimetrového děla během posledního velkého mejdanu, jehož se Hunter S. Thompson zúčastnil.