Nenápadný kaktus
Ježunka williamsova (Lophophora williamsii) neboli peyotl je drobný, pomalu rostoucí a nepříliš krásný kaktus. Mexičtí indiáni mu říkají také Chikulí (či Hikuri) nebo prostě medicína. Nemá ostny, jen chomáčky jemného chmýří. Některé indiánské kmeny ho považují za božstvo a užívají (často ve formě sušených „knoflíků“) při náboženských i léčebných obřadech. Roste v pouštích severního Mexika a oblast výskytu zasahuje až do Texasu – nebo spíš zasahovala, protože ničení jeho přirozeného prostředí, chov dobytka, nadměrná sklizeň i zákaz pěstování udělaly své a dnes je kaktus na vymření. Jde o první psychedelický halucinogen, se kterým se moderní lidé ze západu setkali, a stejně jako lysohlávky nebo LSD je v USA, Mexiku i ostatních zemích buď úplně, nebo částečně mimo zákon.
 |
Pro peyotl se v první polovině 20. století na západě užívalo označení meskal (podle hlavní účinné látky meskalinu), což dalo vzniknout spoustě omylů. Stejný název se totiž používá jak pro meskalové fazole (semena keře Sophora secundiflora), tak pro alkoholický nápoj, destilovaný z agáve. Kvůli tomu se dodnes v leckteré seriózně se tvářící literatuře či na kaktusářských internetových fórech dočteme, že nápoj z agáve či zmíněné fazole obsahují meskalin, nebo že šťáva z peyotlu se musí nejprve nechat zkvasit, aby získala halucinogenní vlastnosti. Obojí je naprostý nesmysl.
Peyotl jako svátost
Historie užívání peyotlu je neobyčejně dlouhá – v oblasti Rio Grande se patrně užíval už okolo roku 3 700 př. n. l. Znali ho i Aztékové (resp. národy jimi podrobené), s jeho pomocí se věštilo i léčilo. Už františkánský mnich Bernardino de Sahagún, který přišel v 16. století se španělskými dobyvateli, odhadoval, že se užívá přinejmenším od 3. století př. n. l. Noví katoličtí vládci však pro prastarý zvyk neměli pochopení – užívání psychoaktivních rostlin a hub prohlásili za kacířství a čarodějnictví a snažili se požívání této „ďábelské rostliny“ nevybíravým způsobem vymýtit. V případě lysohlávek (viz minulé číslo Legalizace) se jim to málem povedlo, ale peyotl měl o něco tužší kořínek. Což je symbolické, protože jeho kořen je opravdu neobyčejně mohutný.
Jeho vyznavači sice také přešli do ilegality a udrželi se jen v těžko přístupných oblastech, ale už koncem 18. století jejich znalosti začaly přebírat severnější kmeny a užívání peyotlu se šířilo i na území budoucích Spojených států. Koncem 19. století šlo již o nezadržitelnou lavinu. V peyotismu, podobně jako v náboženském hnutí Ghost Dance (Tanec duchů), vidělo mnoho kmenů naději a oporu proti invazi Evropanů. Spojení s prvky křesťanství dalo nakonec vzniknout církvi Native American Church (Církev domorodých Američanů), která přetrvala navzdory útisku a zákazům bílého muže a vydobyla si své místo na slunci. Zatímco roku 1922 bylo v USA zhruba 13 000 až 22 000 rituálních uživatelů peyotlu, dnes NAC zahrnuje okolo 50 kmenů a 250 000 věřících, kteří peyotl považují za svátost.
 |
Ačkoliv je rostlina i účinná látka v USA na seznamu zakázaných drog, na rituální užívání potomky původních obyvatel se zákaz od roku 1960 nevztahuje. Neindiánští členové NAC jsou však ve značné právní nejistotě. Nutno dodat, že organizace není zcela jednotná a rituály užívání peyotlu i další náležitosti s ním související se u jednotlivých kmenů značně liší.
Meskalin obsahují ve velkém množství i některé jihoamerické kaktusy rodu Echinopsis (či Trichocereus), například Echinopsis pachanoi, známější pod názvem San Pedro.
První bílí psychonauti
Roku 1896, tedy celé půlstoletí před objevem LSD a lysohlávek, publikoval British Medical Journal dva meskalinové „tripreporty“ vážených lékařů. Dr. S. Weir Mitchell a jeho kolega popisují barevné vize, kaleidoskopické obrazce, měnící se tvary (vše zejména při zavřených očích) i synestézii (sdružení vjemů více tělesných smyslů, například slyšení barev či vidění zvuků). Také nevolnost, rozšíření zorniček, neschopnost usnout i změnu vědomí a smyslového vnímání. Jeden z experimentátorů se dokonce projel na kole, což evokuje pozdější první zkušenost Alberta Hofmanna s LSD. Dr. Mitchell soudil, že pro psychology by mohl být tento měnič vědomí užitečný, ale nevidí ještě terapeutické využití pro velké dávky. Sám se je však vyzkoušet bál ze strachu před trvalou změnou vědomí. Pozoruhodné je, že předpovídá dobu, kdy bude peyotl snadno dostupný a zneužívaný těmi, kteří nedokáží jeho lákavým vizím odolat. Ptá se, co asi vidí indiáni, a zda by dělník měl stejné vize jako umělec.
Meskalin, hlavní účinnou látku peyotlu (který obsahuje ještě desítky dalších alkaloidů s rozličnými účinky), již o necelý rok později izoloval a identifikoval německý chemik A. Heffter. Aby dokázal, že jde opravdu o účinnou složku, sám požil 150 mg hydrochloridu meskalinu. Jde mimochodem o substanci mimořádně stabilní – nalezena byla i v sušených zbytcích peyotlových „knoflíků“ starých téměř 6 000 let.
 |
Brzy poté začali s unikátní látkou experimentovat další badatelé. H. Ellis publikoval již roku 1898 pojednání „Meskal, A New Artifical Paradise“ (Meskal, nový umělý ráj), kde barvitě popisoval „nádherná pole drahokamů“ a další meskalinové vize. Později mu vyšel také článek s názvem „Meskal, A Study of a Divine Plant“ (Meskal, studie božské rostliny).
Již roku 1919 rakouský chemik Ernst Spath meskalin poprvé syntetizoval. Ve dvacátých letech látku zkoumal Kurt Beringer z psychiatrické kliniky v Heidelbergu a publikoval práci Der Meskalinrausch. Stav před vrcholem meskalinového tripu popisuje (podle překladu Viktora A. Seiferta) jako „podivný, nikdy neprožitý stav“, v němž se zážitky ustavičně mění a prolínají, a který je „plně srovnatelný s psychózou“ (tento názor je dnes už překonaný). Popisuje pocity odcizení se světu, poruchy vnímání času a depersonalizace. Vyvrcholení intenzity zážitku je pak „nový a neopakovatelný abnormální citový stav, jenž nám je jinak cizí a nezažitelný, jenž se nedá ani popsat, snad jen přirovnat k jakési pošetilé, ale nepřemožitelné euforii nebo extatickému stavu vytržení plného bezprostředního poznání,“ kde je „dokonale sebeczizená osobnost puzena k nutkavé sebereflexi a pozorování vlastního stavu“. Popisuje i zážitky, označované dnes jako „ztráta ega“, kdy „mizí Já a problémy tohoto světa a temné tušení je protrženo jasem naplněného kosmického vesmíru“. Označuje to jako „hamletovské zážitky nirvány“, jen aby vzápětí dodal, že „průběh typické otravy je velmi individuální“ (povšimněme si termínu otrava) a předvídání průběhu zážitku nemožné (což dnes u psychedelik považujeme za samozřejmost a dodáváme něco o setu a settingu).
Beringerův krajan, mladý psycholog Heinrich Klüver, se snažil systematizovat geometrické vzory meskalinových „halucinací“ různých pokusných osob a identifikoval 4 základní vzory: mřížoví (šestiúhelníkové, šachovnicové a trojúhelníkové), pavučiny, tunely a spirály. Německý farmakolog Louis Lewin zveřejnil první metodickou analýzu peyotlu již roku 1886 a v roce 1927 publikoval rozsáhlý přehled psychoaktivních rostlin nazvaný Phantastica, kde používal termín „rozšíření vědomí“.
Revoluce se odkládá
Po přečtení předchozích řádků se nevyhnutelně vkrádá otázka, proč vlastně psychedelická revoluce propukla až v 60. letech a ne o půlstoletí dřív. Kromě nedostatku kaktusů to bylo asi hlavně proto, že ještě nenadešla správná doba. Lidé z průmyslových zemí nebyli na zkušenosti zprostředkované kaktusy připravení a považovali je jen za otravu. Bořily jejich racionální pohled na svět a pouhá vidina možnosti prožití smrti ega či jen změněné reality je často naplňovala děsem. Tento strach se samozřejmě často projevil i na následných zážitcích. Když zamlada vyzkoušel meskalin francouzský filosof Jean Paul Sartre (tehdy ještě neznámý), psychicky se zhroutil a nějakou dobu kolem sebe viděl několik raků, kteří ho všude pronásledovali tak dlouho, až si na ně zvykl a začal s nimi hovořit jako se starými přáteli. Zbavil se jich až poté, co se svěřil do péče svého známého psychologa a rozhodl se je ignorovat, neboť ho nudili.
Tehdejší badatele bez zkušeností s ostatními psychedeliky udivovalo, jak moc se lišily zážitky indiánů a „civilizovaných“ lidí. Dnes je zřejmé, že to bylo právě naprosto odlišným setem (stavem mysli a osobnosti uživatele) a settingem (prostředím zážitku). Není vůbec překvapivé, že na západě si peyotl (a meskalin) našel první skutečné uživatele mezi okultisty, kteří viděli v kaktusu skvělý prostředek pro dosažení jasnozřivosti či telepatie. Jeden z takových kroužků popsal v krátké povídce Hony soit qui mal y pense (cca 1905) i Gustav Meyrink. Meskalin vyzkoušel i Aleister Crowley.
 |
Je škoda, že už tenkrát nevzniklo nějaké celospolečenské psychedelické hnutí – dějiny celého 20. století mohly vypadat úplně jinak a Německo plné „zfetovaných hipíků“ je určitě i pro nejzatvrzelejší drogobijce příjemnější představa než to, co ve 30. letech skutečně přišlo. Za druhé světové války i krátce po ní probíhal na obou stranách fronty výzkum užití meskalinu pro vojenské účely, ale k žádným zásadním výsledkům naštěstí nevedl.
Brány vnímání se otvírají
Roku 1952 začal meskalin zkoumat americký psychiatr Humphry Osmond (přišel mimo jiné se slovem „psychedelický“), kterého zaujala podobnost molekuly meskalinu s adrenalinem. Domníval se, že schizofrenie je jakousi samootravou,způsobující zkreslení vnímání, a začal proto změněné stavy vědomí zkoumat, aby schizofrenii pochopil. O rok později nabídl drogu spisovateli a mysliteli Aldousi Huxleymu a tímto činem určil další běh dějin. Huxley, kterému již tehdy táhlo na šedesátku, prožil mystický zážitek a byl nadšen. Velkou roli zřejmě sehrálo to, že se už roky zajímal o východní mystiku, praktikoval meditaci a stav změněného vědomí dokázal na rozdíl od mnoha současníků přijmout a zpracovat. Roku 1954 vydal esej Doors of Perception (Brány vnímání), která se stala základním kamenem psychedelické revoluce a jednou z „posvátných“ knih hnutí hippies. Kromě jména kapely The Doors na ni patrně v písní Help! odkazují i Beatles („I’ve opened up the doors“), což celý text známého hitu staví do úplně jiného světla.
Název samotné eseje je vypůjčen od básníka Williama Blakea z jeho Snoubení Nebe a Pekla (1791): „Kdyby byly brány vnímání očištěny, každá věc by se člověku jevila takovou, jakou je: nekonečnou.“ Dle Huxleyho má právě meskalin (na rozdíl od alkoholu či nikotinu) schopnost brány očistit či otevřít; tato zkušenost je na rozdíl od zkušenosti náboženské přístupná každému.
Výměna štafety
Roku 1943 objevil švýcarský chemik Albert Hofmann syntetický halucinogen LSD a brzy bylo zřejmé, že meskalin není jedinou látkou s psychedelickými účinky. Roku 1957 pak vyšel přelomový článek R. Gordona Wassona, který seznámil širokou veřejnost s lysohlávkami, jejichž účinky jsou rovněž podobného druhu. Když je vyzkoušel psycholog Timothy Leary, vývoj nabral rychlý spád. Ve stejné době bylo objeveno i DMT, další látka stejné skupiny. Nakonec ustoupily přírodní halucinogeny do pozadí a štafetu přebralo LSD (které si na smrtelné posteli nechal vpravit do těla i Huxley). Leary, Richard Alpert a Houston Smith pomohli nastartovat psychedelickou revoluci a Ken Kesey, Allen Ginsberg, Jerry Garcia a další šířili slávu měničů vědomí mezi masy. To byl začátek konce. Psychedelika byla brzy zakázána – včetně meskalinu, ačkoliv koncem 60. let už stál na pokraji zájmu.
Současnost
Předpověď dr. Mitchella se nenaplnila. Stejně jako na konci 19. století, i dnes stojí užívání meskalinových kaktusů na pokraji zájmu veřejnosti. Jejich roli převzalo LSD a psilocybin a zneužívání halucinogenů způsobuje oproti skutečně návykovým látkám jen minimální potíže.
Srovnávat tyto tři látky je ošidné. Uživatelé zpravidla říkají, že jsou si sice jistým způsobem velmi podobné, ale zároveň dost odlišné a snadno od sebe rozeznatelné. Navíc je jasné, že zážitek pod vlivem kterékoliv z nich je do značné míry určen očekáváním. Délkou se meskalinový trip řadí někam mezi psilocybin a LSD. Je údajně energičtější, což může být způsobeno podobností jeho molekuly s dopaminem.
Hlavní nevýhodou meskalinu oproti jiným psychedelikům je jeho relativně nízká účinnost – pro dosažení obdobného efektu je třeba oproti psilocybinu užít zhruba desetinásobné a oproti LSD více než tisícinásobné množství (právě proto se dá LSD pohodlně vměstnat na malinké papírky). Z hlediska pěstování pak pomalu rostoucí kaktusy prohrávají na celé čáře s lysohlávkami. Kaktusu trvá mnoho let, než vytvoří účinnou látku v dostatečném množství, a potřebuje na to ideální podmínky. Naproti tomu houby lze vypěstovat za pár týdnů kdekoliv na světě v prakticky libovolném počtu – potřebují jen substrát, vhodnou teplotu a vlhkost. Další jejich nespornou výhodou oproti sušeným kaktusům je i to, že chutnají méně odporně a nezpůsobují tak silnou nevolnost.
A tak přestože jsou dokonce i sušené meskalinové kaktusy v některých zemích světa legálně k sehnání (v ČR je však prodej i držení trestné), nejpočetnější skupinu uživatelů stále tvoří příslušníci indiánských kmenů, kteří peyotl považují za svátost.
