Aktuální článek
Uličníci: Zdeněk

Uličníci: Zdeněk

  • Zdeněk je bezdomovec, kterého, kdybyste potkali na ulici, budete považovat za úspěšného podnikatele, politika nebo za bratra Tomáše Halíka. V brýlích, tmavých kalhotách, svetru a černém vlněném kabátu na bezdomovce skutečně nevypadá. Je mu padesát devět a na ulici je téměř deset let. Má čtyři děti, s nimiž se nevídá, ale moc by chtěl – i proto pracuje na tom, aby se mohl vrátit zpátky do „normálního“ života. Chodí zpívat do kostela a diskutuje s farářem o vědomí, nesmrtelnosti a smilstvu.

Jak ses stal bezdomovcem?

Já měl skoro dvacet let úspěšnou firmu, podnikal jsem jako restaurátor-kameník, a pak se mi jednoho krásnýho dne stalo, že jsem dostal až moc velkou zakázku, zhruba za dva a půl miliónu. Pro firmu IMOS. A můj kamarád Ondřej Liška ze Zelených mi říkal: „Víš, co mytologicky znamená Imos? To je zlo a hrůza.“ Navíc jsem zjistil, že ta firma patří bývalýmu agentu KGB. Všichni říkali, že mě okrade. A měli pravdu. Já tu zakázku dostal a měl jsem tak velkej obrat, že jsem se dostal do skupiny plátců DPH, jenže můj účetní mě na to neupozornil. Já tedy dál dával faktury bez DPH, ale stát to po mně pak na konci roku chtěl. Já na to neměl kde vzít, zpětně mi to žádná firma nedá.

Kolik to bylo?

Hodně. Vzal jsem si teda úvěr, na splácení toho jsem si vzal ještě další a další, čímž jsem spadnul do pasti. Ale všechny lidi jsem vyplatil. Nikomu kromě státu jsem nezůstal nic dlužnej, akorát firmy začaly dlužit mně. I ten IMOS. Ten nezaplatil tu poslední, největší fakturu. A to byl průser. Najednou jsem si uvědomil, že jsem zkrachoval. Zajímavý je, že první pocit byla obrovská úleva. Že to moje napětí už skončí. Že už nebudu mít stres, že nebudu makat bez přestání, o sobotách o nedělích, bez dovolený, roky a roky. Celý dny makáš rukama a když skončíš, nejdeš jako normální dělňas do hospody na pivo, musíš dělat fotodokumentaci, papíry, vyřizovat další nabídky, podklady pro účetnictví, takže klid nemáš nikdy. 

Ta krizová centra a nízkoprahová zařízení jsou fajn, člověk neumře hlady, ale ten návrat do normálního života ti to stejně moc neusnadní.

Co bylo dál?

Měli jsme s přítelkyní domeček na venkově, ve Slavonicích, kde jsme žili s naší dcerou, a já nechtěl, aby je moje dluhy nějak ohrozily, takže jsem se od nich odstřihl, přepsal jsem dům na ně a odjel do Prahy, kde jsem měl garsonku.

A žiješ ještě s přítelkyní a dcerou?

Ne, rozešli jsme se. Nejen kvůli tomu, že jsem spadl na dno, ale i proto, že jsem se zamiloval do jiný holky. V tom svým excitovaným psychickým stavu. Takže jsem svoji ženu opustil já. Ona by mě nevyhodila, postavila by se za mě. Ta holka, do který jsem se zamiloval, odletěla do Austrálie, kde byla vdaná, že se jede rozvést, ale nějak se tam zasekla a už se nikdy nevrátila. To bylo asi před deseti lety. Pak jsem se už pod vlivem svojí psychický nemoci, maniodepresivní psychózy, zhroutil a skončil jsem poprvé v blázinci. 

Myslíš si, že ten tvůj pád na dno byl danej tím, jak to popisuješ, anebo tam hrála roli i ta psychická nemoc?

Do jistý míry i ta nemoc. Pod tím strašným vypětím jsem měl deprese, chodil jsem k psychiatrovi a bral antidepresiva. Jednoho dne jsem se ale naštval, že tu chemii brát nebudu a že to zvládnu i bez nich. A jak jsem je vysadil, spustilo mi to obrovskou manickou fázi. Měsíc jsem nespal, pracoval jsem třeba šestnáct hodin denně, měl jsem spoustu dalších aktivit, ale mezitím jsem přišel i o tu garsonku v Praze.


A jak jsi těch deset let žil?

Dost často jsem se vracel do blázince. Několikrát jsem byl v Bohnicích, pak v Jihlavě, v Jemnici u Slavonic a jednou dokonce i na Slovensku, ve Zvolenu. Vždycky, když se mi udělalo zle, jsem tam šel, a oni mě hospitalizovali. V blázinci jsem se vždycky schovával a uklízel před nějakým problémem, který jsem nedokázal řešit. Ale i teď beru prášky jenom minimálně. 

Tvoje jediná práce je, že děláš průvodce v Pragulic?

Ne, chodím různě pracovat přes různý agentury, zatím mám ještě málo prohlídek. A navíc z toho podnikání mi zbyly obrovský dluhy, ani nevím přesně kolik, to by mě ještě víc deprimovalo. Mám sice invalidní důchod, ale ty exekuce jsou tak vysoký, že mi stejně nezbyde vůbec nic, jenom životní minimum. Nemůžu být ani nikde zaměstanej dýl, protože na mě vždycky skočej. Takže většinou mám jen takovou práci, kterou by zastal i cvičenej opičák. A navíc zaměstnavatelé neradi zaměstnávají lidi s exekucema. Já nemám ani bankovní účet. 

Ty jsi vlastně v takovým bludným kruhu.

Já jsem se dostal do pasti, ano. Mám na tom svůj podíl viny, samozřejmě. Plno věcí jsem měl dělat jinak, jsem za to zodpovědnej. Ale určitě jsem to všechno myslel dobře. Pracoval jsem víc než ostatní lidi, udělal jsem hodně chyb, to ano. Tím, jak jsem byl deset let mimo, o nic jsem se nezajímal. Dříve jsem pravidelně četl Reflex a Respekt, noviny, díval se na zprávy. Pak jsem z toho úplně vypadl a okolního světa jsem si přestal všímat. A loni na jaře, když jsem dostal chuť a našel jsem sílu se z toho dostat, jsem se snažil vrátit do svojí profese. Dostal jsem zakázku za půl miliónu a nezvládl jsem ji. Zase jsem před tím utekl do blázince. Prostě jsem po deseti letech jakoby vylezl z díry a zjistil jsem, že se všechno změnilo. Praha je úplně jiná, lidi jsou lepší, i péče o lidi bez domova nebo v dluhový pasti je lepší, ale není to pořád moc funkční. Ta krizová centra a nízkoprahová zařízení jsou fajn, člověk neumře hlady, ale ten návrat do normálního života ti to stejně moc neusnadní. Ten systém by měl jít víc do hloubky. Jsou totiž bezdomovci, kteří jsou na ulici skoro dobrovolně, takoví ti desperáti, kteří ani moc práci nechtějí, v partičkách na ulici popíjejí krabicový víno a jsou v podstatě v pohodě. Nechtějí mít ubytovnu, raději spí pod mostem. Je to taková šlechta mezi bezdomovci, ti to snad ani jinak nechtějí. Já jsem ale úplně jinde. Pořád věřím, že se do života vrátím. Ke svým dětem a vnoučatům. Stigma bezdomovce je příšerný. 

Lidská společnost je silná jen tak, jak je silnej její nejslabší článek, tedy staří lidi, děti nebo lidi v nouzi a bez domova.

Jak ses dostal k téhle práci, k průvodcování v Pragulicu?

Já chodím hodně často k Vystřelenýmu oku, to je taková moje domovská hospoda. Mám tam přátele a připadám si tam jako doma. A jednou jsem jel autobusem ze Žižkova na Florenc a četl jsem si Pražský deník, kde jsem narazil na článek o Pragulicu, jak provádějí bezdomovci lidi po Praze. Což mě hrozně zaujalo. Říkal jsem si, mohl bych vyprávět lidem svoje příběhy a ukazovat jim místa, kde to mám rád. A ještě bych za to dostal peníze. Opsal jsem si e-mail, že tam napíšu. A pak jsem večer přišel do Oka, kde ladili nějaký trumpety a jiný hudební nástroje, že tam má nějaká neziskovka svoji akci. A tou neziskovkou byl Pragulic. Šel jsem pak za zakladatelkou Pragulicu Terezou Jurečkovou a za Klárou a domluvili jsme se. Tahle práce si pro mě přišla sama k Vystřelenýmu oku. 

To je prostě osud.

Zrovna byl potřeba průvodce po Malé Straně, kterou znám, takže jsem si vymyslel svůj okruh a skočil do toho rovnýma nohama. Bylo to, myslím, zajímavý jak pro mě, tak i pro ty lidi. Můžou vidět Prahu očima člověka „z okraje společnosti“. I když já nejsem úplně typickej bezdomovec. Pozoruju lidi v tramvaji, rodiny, jak jsou šťastný, to já už si ani neumím představit. Ale ta hranice mezi náma je strašně tenká, tohle se v podstatě může stát každýmu. Člověk musí bejt hodně opatrnej. A musí se umět zastavit. Všichni jsme jenom lidi. A lidská společnost je silná jen tak, jak je silnej její nejslabší článek, tedy staří lidi, děti nebo lidi v nouzi a bez domova. 

Zdeňku, máš ty osobně nějakou zkušenost s drogami?

Já jsem velkým ctitelem konopí. Kouřím ho asi od patnácti let, ale měl jsem po něm vždycky špatný stavy. Až v pětapadesáti jsem se toho přestal bát a realita kolem mě byla tak strašná, že jakýkoli stav po požití konopí byl vlastně pozitivní. Když dovezli do Krumlova marockej hašiš, překouřil jsem i daleko zkušenější huliče. A jsem rád, že se tady marihuana kouří v podstatě všude. Jak říká Jiří Macháček v Samotářích: Kdyby lidi víc hulili, tak by si nemohli tolik lhát, možná by se přestali i opouštět.

Čeho by se měl člověk vyvarovat, aby se mu nestalo to, co tobě?

Neměl by si brát větší sousto, než ukousne. Nesmí bejt hltavej. Aby si všechny věci udržoval v pořádku. Jakmile se to pak zvrhne do chaosu, těžko se z toho dostává. A člověk by neměl zapomenout děkovat za to, co má. Když už se to ale stane, neposrat se z toho. Bojovat až do poslední chvíle a neztrácet naději. A hlavně nezpřetrhat si sociální vazby a umět požádat o pomoc. Bez toho se nedá žít.

Co si nejvíc přeješ?

Abych se mohl vídat se svými dětmi a vnoučaty, aby mě znovu akceptovali. To je moje největší přání.

www.pragulic.cz
Facebook

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!