Vždy jsem se velmi zajímal o drogovou problematiku obyvatelstva svého města, kraje i státu. Také drogová problematika Modré planety mi občas nedala spát. Sledoval jsem vývoj od večerního posezení pubescentů na lavičce v parku, tajně potahujících ze svého prvního jointa, až po smrt šéfa medelinského kartelu Pabla Eskobara. Měl jsem jasno v tom, proč jedni drogy pěstují, jiní je distribuují, další je užívají a ještě další proti těmto všem tvrdě a nesmlouvavě bojují.
Bylo mi jasné, že chamtiví a bezskrupulózní jedinci se zločineckými geny v těle využívají chudoby prostého a zaostalého lidu afghánských hor, thajských džunglí či kolumbijských pralesů k tomu, aby pro ně droguplodné rostliny pěstovali, sklízeli a zpracovávali. Jiní zavrženíhodní jedinci pak tyto drogy distribuují před mateřské školky, základní a střední školy, a nakonec i školy vysoké. Tam lákají neznalou či experimentuchtivou mládež k prvnímu a pak dalšímu a dalšímu užívání těchto vražedných látek.
Považuji to za zavrženíhodné a proto jsem chápal aktivity vlád, parlamentů a úderných jednotek, kteří proti těmto lumpům bojují.Vše mi bylo jasné a té správné straně, tedy vládám a podobně, jsem fandil.
Teď v tom mám zmatek
O tom, že od loňského prosince se musím starat o svou, roztroušenou sklerózou postiženou dceru, jsem již psal, a tak se k tomu nechci vracet. Ostatně měl bych být přece spokojený. Naše vláda a parlament zapracovali a možná již od ledna příštího roku moje dcera dostane kvalitní konopí v lékárně. Teď už se přece dolaďují jen takové nepodstatné detaily, jako jestli se marihuana bude dovážet z Holandska, nebo jestli ji pečlivě vybraní pěstitelé budou, pod dozorem našeho státu, pěstovat tady u nás, v Česku.
A právě z těchto nepodstatných následných vládních a parlamentních tanečků mne teď jímá hrůza.
Již teď se mnozí vysoce postavení s rozhodujícím hlasem přiklánějí k dovozu konopí z Holandska. A již se také hovoří o jeho ceně. Je srovnatelná s cenou na černém trhu. Hovoří se o 40 € za 5 g. Já uznávám, že pro poslance, senátory a vládní úředníky je to pakatel. Také pan prezident si klidně může každý den pořídit svou dávku a na svém příjmu to nepozná. Pro mou invalidní dceru to pakatel není.
Měsíčně potřebuje asi 50–100 g konopí. Při dnešním kurzu eura to tedy může být až 20 000.- Kč za měsíc.
Když jsem byl letos začátkem roku postaven před skutečnost, že musím pro svou dceru konopí shánět, a když jsem zjistil, za kolik se na černém trhu prodává, uprosil jsem pár kamarádů s vysokými ploty u svých domů a konopí jsem u nich zasadil. Byl jsem zcela bez zkušeností, a tak jsem ve všem více méně experimentoval. Do dvaceti pěti malých květináčků jsem zasadil padesát darovaných semínek. Vzešlo jich čtyřicet devět. Když poněkud povyrostly a zesílily, nejslabší jedince jsem se slzou v oku zlikvidoval a ostatní šli do pečlivě zryté půdy k plotům mých přátel. Po vyrašení květů jsem zjistil, že dva z nich jsou kluci, a i když mi jich opět bylo velmi líto – také proto, že nesnáším feminismus – nemilosrdně jsem je zasmrtil. Zůstalo mi jich jednadvacet. Bohužel u jednoho kamaráda jsme přehlédli jednoho hermafrodita a za plotem druhého kamaráda byl patrně nějaký jiný a ještě ke všemu útlocitný pěstitel, který samce nelikvidoval. Výsledkem je, že mám nejen dostatek konopí pro svou dceru na celý rok, ale mám k tomu
i bezmála půllitrovou láhev semínek. Celé toto mé snažení mne stálo asi 250 korun na hnojivu a dalších 250 za pivo, které jsem s kamarády vypil.
Zcela odpovědně prohlašuji, že pokud mi tento stát umožní získat pro mou dceru potřebné množství pečlivě a pod dozorem odborníků vypěstovaného léčebného konopí za symbolickou cenu do 200 korun měsíčně, pak s pěstováním konopí přestanu a zcela se v tomto spolehnu pouze a jen na tento stát a jím pověřené organizace.
Pokud se ale za nynějšími snahami našich zákonodárců a vládních úředníků skrývá jen tolikrát předvedená snaha okrást další část obyvatel, tentokrát navíc obranyneschopných, a dle toho určí ceny, pak otevřeně říkám, že raději zůstanu u ilegálního a méně kvalitního mnou vypěstovaného konopí a to jejich superkonopí oželím.
Stát je zločinec
V Bolívii to byl Pablo Eskobar, kdo nutil nemajetné indiány, aby pro něj pěstovali koku a konopí. Kdyby by to nedělali, neměli by z čeho žít.
U nás se, dle některých náznaků, role zločince chystá ujmout establishment našeho státu.
Na jedné straně nám zakáže domácí pěstování, třeba i pro léčebné účely, a na druhé nasadí takové ceny za jím dodávané konopí, že nám stejně nic jiného než domácí pěstování nezbude.
Naši zákonodárci již dříve rozhodli, že přestupku se dopouští ten, kdo si vypěstuje více jak pět rostlin. Jinými slovy já, se svými jednadvaceti rostlinami, jsem již velkopěstitel a dopouštím se trestného činu.
Nechme se překvapit tím, co na nás naši představitelé chystají. Jestli u nich zvítězí zdravý rozum a zavedou rozumnou normu, nebo zda opět zvítězí jejich chamtivost, a tím se jim povede vychovat další „velkopěstitele“ mého druhu.
