Aktuální článek
Otto Placht: Mocný duch pralesa

Otto Placht: Mocný duch pralesa

Profilový obrázek
  • Známý malíř ayahuascových vizí a rituálů originálně vnímá a zaznamenává hmotný i duchovní svět, který nás všechny obklopuje. Je to velký dar, dokázat ho vůbec popsat a alespoň trochu se mu přiblížit a porozumět mu.
+3
Zobrazit galerii

Mysleli jsme si původně, že rozhovor s malířem Otto Plachtem nebude až tak úplně o ayahuasce, ale asi natolik neodmyslitelně patří k jeho osobnosti i tvorbě, že to nakonec jinak nešlo. Malíř, který strávil mnoho let v Amazonii, nyní žije většinou v Čechách, avšak do svého druhého domova se stále a rád vrací. Náš rozhovor je též o barvách, o obrazech znázorňujících vize ayahuaskového rituálu a o tom, co vše z nich lze vyčíst. Možná, že jeho slova mnohé osvětlí a přinesou hlubší pochopení toho, proč Otto Placht tvoří tak, jak tvoří. A jak originálně vnímá a zaznamenává hmotný i duchovní svět, který nás všechny obklopuje – a že je to velký dar, dokázat ho vůbec popsat a alespoň trochu se mu přiblížit a porozumět mu.

Proč nejste v Peru, ale v Čechách?

V Peru už jsem měl být začátkem ledna, musím tam řešit něco kolem svého ateliéru, ale bude se to muset vyřešit beze mne, protože tady v Čechách musím dokončit rozdělané projekty. Připravujeme kromě jiného putovní výstavu, která by se měla jmenovat Mezi světy a týkat se bude mé tvorby a Amazonie vůbec. A můj ateliér v Peru by měl fungovat i po dobu mé nepřítomnosti jako kulturní a vzdělávací centrum, které jsme nazvali Ošebari, kdy oše znamená měsíc nebo úplněk a bari slunce. Ještě než odjedu, mám v Praze pár přednášek o přírodních barvách a Indiánech, jak je používají, protože výroba a používání přírodních esencí je pro mne velice inspirativní, já tím maluju už léta. A k tomu by měla být právě tahle výstava, podobnou jsem měl loni v Českém Krumlově, zde budou také moje obrazy doplněné o artefakty dovezené přímo z Peru, o keramiku, látky a podobné věci. Mělo by to mít celé jakýsi ekologický apel, protože to, co se děje v Amazonii i jiných deštných pralesech, je strašná ekologická katastrofa, a jak se Amazonie stala mým druhým domovem, je i mým posláním o tomhle problému mluvit.

Řekněte mi něco o těch přírodních pigmentech, jsem taky malíř, proto mě to zajímá.

Tam totiž ani ničím jiným malovat nejde. Když jsem přišel do té indiánské vesničky, všechny ženy tam pracovaly na nějakých artefaktech. Buďto malovaly přírodními barvami z kůry stromu na látky, anebo na keramiku rudkami. Už s těmi barvami dělám přes dvacet let, ony neblednou a jejich výroba je velice jednoduchá. Maluju s nimi na přírodní bavlněnou látku, na níž nádherně vyniknou. Jinak kůra se uvaří v kotlíku, nechá se macerovat a dostanete krásnou oranžovo-hnědou barvu v mnoha odstínech. Já dělal hodně monochromních kreseb, barva té kůry vás vlastně nejvíc propojuje s růstem džungle. Přechází do vás přírodní energie. A navíc člověk ty barvy nikdy nenamíchá znovu stejně. Takže je to nikdy nekončící experiment.

A jak řešíte třeba modrý kobalt?

Roste tam ovoce zvané huito, což je něco jako naše hruška, která když je nezralá, dají se s ní barvit vlasy na tmavěmodro, a ta barva drží výborně i na kůži. Indiánky, když si barví vlasy, mají vždycky výrazně tmavěmodře ohraničený obličeje, což je typickej znak kmene Šipibů. Na obraze je to taková blankytně modrá, ale časem zešedne. Většina barev v Amazonii je rostlinnýho původu, kromě těch, kterými se maluje na keramiku. To jsou rudky, hlíny. Bílá, hnědá, černá, červená. Jejich keramika je světoznámá. Šipibové totiž vymysleli ornament, který se nikdy neopakuje, nikdy není identický. Je nekonečný a vždycky originální. Žádná žena nedělá stejný jako ta druhá, a žádná žena neudělá dvakrát stejný. A tak už to dělají po generace a pokaždý je ten vzor jiný. Je to tak složitý vzor, že má nekonečně variant.

Proč jste šel vlastně studovat AVU?

Měl jsem stařičkou tetu, Ela se jmenovala, a byla to zubařka. Opravovala dost často zuby umělcům a malířům, dokonce když byla mladá, chodila se synem malíře Antonína Slavíčka, taky slavným malířem. Já jsem vlastně z lékařský rodiny, ale tahle teta byla děsnej bohém, jezdila s malířema na Korsiku a podobně a vždycky mi o nich vyprávěla. A jednou, když jsem u ní byl, mě doporučila malíři Janu Smetanovi, který byl profesorem na AVU, a jemu se moje věci líbily, já si maloval už od dětství. Ale bejt umělec mi připadalo divný a nepřišlo mi to ani jako normální povolání. I rodiče se mě snažili přesvědčit, ať jdu aspoň na architekturu.

Na medicínu, ne?

To jsem zkusil, moje maminka pracovala jako lékařka na popáleninách, chodil jsem tam o prázdninách dělat sanitáře, ale nezvládl jsem to. Zjistil jsem, že nemám sílu bejt furt mezi těma úplně shořelýma lidma. Lépe řečeno, když jsem pak vyšel z nemocnice, viděl jsem na lidech a v nich jenom ty nemoci. Nebo jsem si je prohlížel, jestli nemají ohořelou ruku nebo nějaký strašný jizvy všude. Měl jsem v tomhle ohledu dost přebujelou fantazii.

Ayahuasca si tě vezme celýho.

Takže jste radši vystudoval AVU a pak jste dělal asistenta u Jiřího Načeradského.

Jo, těsně před revolucí v roce 1989 jsem se vrátil z vojny a nastoupil jsem k němu do ateliéru. A pár let po revoluci jsem v Praze potkal jednoho malíře z Ameriky, Salvatoreho La Rosu, a ten mi nabídl udělat výstavu v Miami. Tam jsem poprvé uviděl obrazy peruánského šamana a malíře Pabla Amaringa (1938–2009, pozn.red.), který tvořil pod vlivem ayahuasky. V té době jsem sestrojoval z odpadu takové kinetické figury člověka, umučenýho a limitovanýho dokonalostí svých vlastních proporcí, z nichž se nemůže nijak osvobodit. Vyráběl jsem to z věcí, co se tady po revoluci vyhazovaly třeba z Technickýho muzea, sbíral jsem všemožný zrezivělý kusy plechů a součástek a z toho jsem tvořil. Připadal jsem si jako strůjce něčeho, jako stvořitel. A v tý žvejkačkový miamský realitě to zapůsobilo jako zjevení, takže mě tam div nenosili na rukou, poskytli mi ateliér a já si užíval svojí chvilkový slávy. To byly zkrátka devadesátý léta, všude jsem musel vyprávět o revoluci a Havlovi, všude nás vítali s otevřenou náručí.

A jak jste se pak dostal do Peru? Jak to začalo?

Ono to vlastně nemá ani začátek, ani konec. V roce 1993 jsem odletěl s Angličankou, se kterou jsem tehdy chodil už tady v Praze, z Miami do Limy. Ona tam měla kamaráda, který je teď i můj kamarád, nejlepší, kterýho tam mám. Malíř, čistej abstrakcionista, Alberto Grieve. S tím jsem cestoval po peruánských horách, byli jsme na Machu Picchu, Nazce, na všech posvátných místech Inků, tehdy to bylo ještě úplně liduprázdný, nikde nebyli turisti. Na Machu Picchu byli jenom dva němečtí důchodci, kteří na sebe hulákali přes celý údolí. Pak jsem sám odjel do Pucallpy, k malíři a šamanovi Pablu Amaringovi a Luisi Eduardo Lunovi, kolumbijskému antropologovi. Luna se proslavil objevením účinků ayahuasky skrze obrazy tohoto malíře. Do té doby vlastně nikdo nezkoumal, co to s lidmi dělá a co pod jejím vlivem vidí. Dokud to Pablo Amaringo nezačal malovat.

Teď se budeme ptát na to, na co se vás ptají všichni: na ayahuasku. Myslíte si, že můžou drogy pomoci tvorbě?

Když to máte v sobě i bez drog, tak asi ano. Když jste prázdná nádoba, nepomůže vám nic. Droga sama o sobě z tebe umělce neudělá.

Je vůbec ayahuasca droga?

Chemicky to má na člověka vliv jako jiný psychedelický nebo šamanský látky nebo rostliny měnící vědomí. Podobně jako marihuana nebo peyotl, který zase působí jinak. Mně ale vůbec slovo droga připadá scestný, droga je každej lék přece.

Jsem úplnej laik, prý se po požití ayahuasky zvrací, víc o tom vlastně nevím.

To zvracení má očistný učinek, mně se to ale stalo asi jenom dvakrát z těch mnoha požití. Ve škole Pabla Amaringa jsem se seznámil s donem Laurenciem, což byl velmi známý a mocný devadesátiletý šaman, který tam působil.

Nebál jste se?

Ne, byl jsem prostě zvědavej a šel do toho s otevřenou myslí, vždycky jsem spíš trpěl deficitem opatrnosti. Nemám silnej pud sebezáchovy. Jsem sice jinak docela bojácnej typ, ale v určitých situacích prostě nemám rozum. A předtím už jsem vyzkoušel všechno možný, takže pro mě to nebylo jakoby nic novýho. Ale bylo. Nikdy předtím to takhle silný a nový nebylo. Teď už je všecko strašně známý, jak ayahuasca funguje, z čeho se připravuje, ale před pětadvaceti lety ji skoro nikdo kromě místních Indiánů neznal. Když jsem se pak z Peru vrátil, nikdo tady o ní vůbec nic netušil.

Co tedy ayahuasca je?

Ayahuasca je druh liány, ale k tomu, aby fungovala, se musí uvařit s další rostlinou pralesa, chacrunou, což je případ peruánské Amazonie. V kolumbijské je to trochu jinak a taky se jí jinak říká. Ayahuasca je slovo z kečuánštiny a v překladu vlastně znamená liána ducha. Z kombinace těchto dvou rostlin vznikne efekt, kdy chacruna působí na otevírání vizí a ayahuasca to svojí energií drží a kontroluje, takže člověk nemá jen krátký záblesk, ale může to trvat hodiny a hodiny, podle toho, jak je ta liána silná. Ona je tím duchem, chacruna je jen tím, co se přidává, aby člověk to, co cítí, mohl i vidět. Čím je jí víc, tím je i ta vize zářivější.

Jak probíhá ten vlastní rituál?

Přišel jsem do domu onoho starého šamana, kdesi na předměstí, kde všechny baráčky plavaly v bahně, byly to dřevěný domky na kuřích nohách. Don Laurencio měl zděný dům s pekárnou a devět synů. Pekli chleba, přes den ho prodávali a v noci se pekárna zavřela a prováděly se tam ještě se dvěma přísedícími léčivý rituály s ayahuaskou. Po domě chodila spousta nemocných. Blázni, lidi s obrnou, jako v baudelairovským špitále to tam bylo. Já tam přišel, sedl si do rohu, on si mě ani nevšiml, až jeden z jeho synů ho na mě upozornil, aby mi dal taky napít. „Tak pojď, gringito, chceš?“ zeptal se mě, podal mi tu mističku a řekl: „A víš, že je to na celej život?“ Jako že už na to nikdy nezapomenu. Kývl jsem ve smyslu – co se dá dělat, a napil jsem se. On už to byl dědek starej a sám už potřeboval jenom maličko, a taky dělal hodně silnej koncentrát. Ale na mě zbylo fakt hodně málo, takže to na mě moc nefungovalo. Přišel sice tripovej nájezd, ale ve chvíli, kdy se to mělo nějak rozjet, se pod podlahou servali pouliční psi a to byl tak divokej rachot, že mě to úplně připravilo o koncentraci a ten duch odletěl. Pak už jsem jenom seděl a pozoroval, co se tam v tom šeru děje. Byla tam tma, byly vidět jen stíny a do toho občas světýlko zapálený cigarety. Do toho don Laurencio zpíval íkaro – íkara jsou písně, které se k tomu rituálu zpívají, dotvářejí tu vizi a řídí ji. Člověk se tou písní může nechat vést, když chce. Místní to tak dělají, protože ji zpívá maestro, kterému oni věří. Don Laurencio říkal, že sám ayahuasku pije čtyřikrát nebo pětkrát týdně už šedesát let.

Takže je stále pod vlivem?

Ne, on není pod vlivem, on už je ve stavu posunutýho vědomí někam jinam, prostě dál. To už není vliv drogy, ale jinej druh života. Ten život je v podstatě přísnej a asketickej. Hodně takových lidí si to, co vědí, nechávají pro sebe. Proč by to říkali jen tak dalším, když kvůli tomu sami museli tolik vytrpět, aby se to dozvěděli?

Myslím si, že šamanské drogy byly odjakživa určené jen pro velmi úzký okruh lidí a pro rituální použití.

Takovej posunutej stav vědomí asi nebude pro každýho.

To je věc každýho člověka, jestli to vyzkouší nebo ne. Vede to vlastně k více ekologickýmu myšlení a návratu k přírodě a ke kořenům. Skrze ayahuasku se člověku může otevřít celej spirituální plán přírody. Zjistí, že ta příroda není jen hmotná, ale i silně duchovní. A zjistí, že všechno, co je živý, je duch. To je na tom nejvíc fascinující zážitek. A skrze napojení na toho věčně se obrozujícího ducha se člověk může sám léčit. Amazonie je nejbohatší přírodní farmacie na světě, z níž se berou a vyrábějí téměř všechna léčiva. A tam je člověk vidí v té duchovní esenci, ne jako prášek ze Sandozu, co dostane v lékárně. Šamani navíc vědí, co dalšího smí a nesmí požívat, aby jim to v kombinaci s ayahuaskou neškodilo. Já to tak přísně nedodržoval, i když v tom ayahuaskovým stavu jsem byl pak asi pět let permanentně. Když tomu člověk moc nerozumí, začne se mu ta nevhodná strava projevovat nejrůznějšími fyzickými neduhy. Mně se třeba nečekaně osypalo čelo nebo břicho velikými boláky. Dlouhodobě. Vůbec jsem nevěděl, z čeho to je, ale asi to bylo tím, že jsem snědl něco nevhodnýho. Nesmí se vůbec pít alkohol, protože tím se celej ten léčivej efekt změní do efektu škodlivýho. Což zrovna pro Čechy je dost typický, že je pro ně alkohol samozřejmej, ale zeslabuje posilující efekt ayahuasky. Ona soustřeďuje, posiluje a očišťuje. Člověk je fyzicky i psychicky potentnější a tím pádem umí tu energii lépe zacílit. Když seance proběhne, jak má.

Takže vy jste pak ayahuasku využil logicky i v tvorbě.

Člověk po jejím požití vidí gejzíry vizí, světů a příběhů, má vhledy do nejrůznějších historických období, přestává existovat čas, úplně se mění vjemy, najednou se vám vyjeví celej mnohovrstevnatej a pestrej příběh světa. Když z toho pak vystoupíte, pamatujete si tak miliontinu, takže máte strašnou chuť aspoň ten poslední zbytek zaznamenat a znova a znova si na všechno vzpomínat, než se to rozplyne. Pro malíře je to určitě přínosný. Občas jsem si od takových obrazů ulevoval realistickými kresbami, protože to soustředění mozku na vyšší vibrace je velmi vysilující. Ve stavu při ayahuasce se malovat nedá, to se nedá dělat nic, až teprve když to odezní. Moje obrazy jsou tedy jen vzpomínkami na stav pod vlivem ayahuasky. Jestli tu zkušenost nějak předávám, pak svými obrazy, ale jenom proto, že se snažím znova a znova otevírat zdroj vlastní inspirace. Dělám to hlavně pro sebe.

Lidi z toho v posledních letech udělali téměř módní záležitost a mnozí se pokládají za velké znalce.

K tomu se ani nechci vyjadřovat, jak to teď funguje. Už tehdy před pětadvaceti lety jsem potkal ve škole dona Laurencia jednoho americkýho spisovatele židovskýho původu, kterej říkal, že malíř a šaman Pablo Amaringo je pohádkář, že takhle ayahuasca vůbec nefunguje, jak on to maluje, ale že my dva vydáme knížku o tom, jak je to doopravdy, já to budu ilustrovat a on popisovat. Což jsem odmítl. Nicméně mě nechtěně posunul na mé cestě, protože mne přivedl za šipibským šamanem Guillermem, za pravým Indiánem. Don Laurencio byl mestic, ne čistokrevný Indián, měl už v sobě španělskou krev a jeho rituály byla takový macho rituály. Ten indiánský šaman to dělal jinak. Tam jsem při rituálu poprvé zažil, co vlastně skutečně znamená indiánskej svět. To je něco úplně jinýho, oni jsou ti původní obyvatelé. Mají úplně jinou kosmovizi a to byl pro mne teprve ten správnej krok do jinýho světa. Celá jejich vize vypadá přesně jako ornamenty, které malují, oni tomu říkají universo šipibo, tam energie protéká skrze ten ornament. Každej šaman má ornament jinej, jinak barevnej a člověka léčí tím, že ho do těch ornamentů jakoby zabalujou.

Droga sama o sobě z tebe umělce neudělá.

A u tohoto indiánského šamana jsem se seznámil se spoustou lidí, s podobnými hledači z celýho světa, s psychiatry a s nejrůznějšími typy šílenců. Potkal jsem tam chlápka, docela obyčejnýho, taky z kmene Šipibů, takovýho raubíře, který údajně vařil nejsilnější ayahuasku. A ten mě vzal poprvé do pralesa. Putovali jsme asi dva dny, já mu dal posledních padesát dolarů, který jsem měl, po cestě kolem jezera mě komáři, kterých tam jsou mraky, zeštípali do krve. A když jsme dorazili do jeho vesnice, vytáhl zpod podlahy zbytek ayahuasky, kterou tam měl dlouho uloženou, a vysvětlil, že čím déle je pohřbená v zemi, tím více síly pak má. Nalil mi a řekl, že jde spát a kdybych měl strach, ať ho vzbudím. Tam jsem se poprvé dostal do stavu, kdy jako bych ze sebe setřásl tělo. Vylezl jsem zpod moskytiéry a šel jsem po břehu jezera jako duše bez těla. Byly tam miliardy komárů, moskytiéra byla zvnějšku úplně černá. Ale jak jsem byl nabitej tou energií ayahuasky, když jsem vyšel ven, komáři přes ni ke mně nemohli. Nemohli na mně přistát.

Byl to příjemnej stav, když jste tu energii cítil?

To byl úplně blaženej pocit, božskej stav. Takhle jsem si myslel, že vypadá nirvána. Že jsem jen duchovní esence a můžu se živit jenom vzduchem. Svítil měsíc a v kapkách rosy se odrážel celej vesmír. Nikdy předtím ani potom jsem už tak jasný stav prozření a všeobjímající lásky nezažil.A to jsem pil ayahuasku stokrát, dvěstěkrát. V tu chvíli jsem neměl žádný předsudky ani strach, naprosto nic jsem o tom nevěděl, ale byl jsem úplně uvolněnej a otevřenej. Právě to mi umožnilo tenhle zážitek. Když si to člověk moc nastuduje dopředu a připravuje se na to, to není dobrý. Řeší, co se mu děje, jestli se to tak má dít, kouká na hodinky, jestli už přišel efekt, jak dlouho to ještě bude trvat, a prostě furt všecko kontroluje mozkem.

Jaký byl návrat do „reality“?

Celou dobu tam jsem měl žloutenku, ale jak jsem pořád pil ayahuasku, tak se neprojevila. Měl jsem úplně tmavou moč, ale přikládal jsem to ayahuasce, která je taky tmavohnědá, a nedělal jsem si starosti. Až později jsem zjistil, že jsem úplně žlutej, a po příletu do Prahy jsem strávil týden v nemocnici Na Bulovce. Jenom jsem tady byl strašně rozpolcenej, že jsem odletěl z něčeho, co jsem sotva začal poznávat. Chodil jsem po hospodách, nikdo nevěděl, o čem mluvím, u Zpěváčků vylejzaly ty typický alkoholický strašidla a já si říkal, že Praha je ještě horší než to nejhorší ayahuaskový peklo.

Teď už ale žijete víc tady, nebo ne?

Každej rok tam na pár měsíců lítám, ale tady mám tři děti, který dodělávají střední školu, a nemůžu je opustit na dlouho. Narodily se v devadesátých letech v Peru, v indiánský vesnici, jejich maminka je Indiánka kmene Šipibo, která taky žije v Čechách. A když jim byly asi čtyři a dva roky, zjistil jsem, že nechci, aby v sobě měly imprint tý indiánský vesnice, aby se někde živily na okraji civilizace jako žebraví Indiáni u turistů. Odvezl jsem je do Čech, dal jsem je normálně do školky a jsou z nich už dávno Češi. Ale mám ještě jednoho, skoro osmiletýho chlapečka s Peruánkou, a ti žijí právě tam. A já osciluju mezi těmi dvěma světy a všichni samozřejmě potřebujou peníze. Takže maluju obrazy, prodávám je a peníze přerozděluju. To je ale prostě docela normální život.

Je možné ten rituál přenést k nám do Evropy, do našich podmínek? 

Možný to je. Nefunguje to stejně mocně jako tam, pokud jde o léčení, ale nějak to funguje. Když je šaman zkušenej a dobrej, dokáže ty lidi do své vize přenést skrz sebe. Pro mě není to, co se dneska děje, tragický v tom smyslu, že to rozrušilo „můj“ svět, do kterýho jsem tehdy vstoupil, byl jsem v něm šťastnej a jen málokdo tam měl přístup a žárlivě jsem si ho střežil, protože jsem v něm viděl vyšší řád, který mi dával smysl života, ale že samotný deštný prales, zdroj mé inspirace a další existence, nenávratně mizí a s ním i celá tato dávná léčitelská tradice.

A tak asi i šamani hledají cesty, jak tu tradici uchovat. A najednou, jak tam začali jezdit ayahuaskoví turisti, pochopili, ze se situace mění a že je toho potřeba využít. Není se čemu divit, šaman je taky jenom člověk. Na druhou stranu se jim s tím přívalem klientů ze Západu začal ayahuaskový svět vytrácet a teď říkají, že jim ho gringové ukradli. Pořád mají svůj vliv, ale předělávají to a inovujou, třeba používají ayahuasku způsobem, který je vhodnější pro bělocha, Zjistili, že hodně bělochů je nějakým způsobem nemocných a potřebujou pomoci, že se chtějí od nich i učit, a tak jim to svoje vědění naoko prodávají, ale v podstatě jen mlží. Je jim jasný, že si na to každý musí přijít sám a odžít si to na dietě někde na samotě v džungli. Tohle poznání se samozřejmě koupit nedá, nicméně obchodní úmysly dnes vítězí nad zkoumáním velmi snadno. A pro mě to tak přestalo být zajímavý a přitažlivý jako tradiční vědění, ciencia espiritual. Má to samozřejmě i svůj háček, což je silný magnetismus deštnýho pralesa. O to silnější, když je člověk pod vlivem tohoto rituálu.

Co se může stát?

Člověka to úplně obrátí naruby, ayahuasca se dostane do nejhlubšího podvědomí a pořád v něm pak zůstává. Je to prostě šelma z džungle, je velmi predátorská a nikdo ji nemá pod kontrolou. I mocní šamani – maestros, kteří ji dokážou zkrotit a písněmi íkaros řídit a zaměřovat, se pokaždé upřímně modlí, aby medicína správně působila. Ayahuasca je nesmírná a vesmírná energie, naprosto nelidská.

Příroda není jen hmotná, ale i silně duchovní. Všechno, co je živé, je duch.

Když je moc silná, musí člověk jít pryč i od toho šamana. Ten už to pak neřídí a člověk se začne učit opravdu sám. To není snadný, ale je to jediný způsob, jak se může něco naučit. Je to hodně nebezpečná cesta, jde na ní o život. Nemusíte se z ní vrátit a zůstanete na věčnost chyceni v nějaké kapse, v nějaké úrovni ezoterie, a ani o tom nevíte. Ale ani tak ještě není vše ztraceno, pořádají se už i astrální výpravy na záchranu těchto zbloudilých duší. Není to pro každýho, vystavovat se dobrovolně takovýmu vypětí. Taky jsem si vždycky říkal, že už nikdy, ale stejně jsem si ji vždycky dal. Ale dneska, i když jsem ji dlouho neměl, si říkám, že těch dvacet let zkušeností stačilo. Já to pil hlavně v devadesátých letech a pak ještě chvíli, než za mnou na ayahuasku začali jezdit lidi. Musel jsem to organizovat a tím pádem se to pokazilo.

To vás muselo děsně štvát.

Hrozně. To bylo pořád dokola. Každej si dal, pak mi něco vyprávěl, já tam měl dvě malý děti, musel jsem se o ně starat, moje žena z toho byla šílená, do toho lidi, lačný po ayahuasce, nikdo neměl moc peněz, takže se to muselo organizovat furt někde za levno, už to byla jenom atrakce a tyjátr zorganizovanej pro bělochy a ten rituál se z toho úplně vytratil. Pak když někteří, co si dali dvakrát třikrát ayahuasku, prohlašovali, že už o tom všechno vědí, a začali ji popíjet sami v mém domě, věděl jsem, že se mi to úplně vymklo z rukou. Takže jsem s tím přestal.

Jen ten zážitek trvalý, že stačí to prožít jednou, nebo je potřeba se k tomu vracet, osvěžovat si tu zkušenost?

Ono se to časem uzavře, ale někde v podvědomí všechno člověku zůstane. To napojení, pokud byl ten prožitek silnej, je tam napořád.

Věříte v něco,čemu my říkáme třeba Bůh?

Jsem věřící člověk, víceméně katolík. Po mamince. Ale tyhle zkušenosti mě vlastně postavily do antikatolické pozice. Úplně jsem popřel veškerý svoje evropský kořeny a církev jsem začal považovat za úplně největší zlo, co mohlo ten amazonský svět potkat. Církev začala Indiánům tvrdit, že v pralese sídlí ďábel, a to považuji za ten největší hřích, jaký byl na domorodcích spáchán.

Malujete jiné obrazy tady a tam, kde je deštnej prales a jeho energie?

Těžko říct, spoustu obrazů, který rozmaluju tam, dodělávám v Praze. Všechny obrazy mám v ateliéru, kde jsem skoro pořád, takže se vlastně pohybuju v prostředí, který jsem si přivezl odtamtud. Takže se příliš neinspiruju energií, kterou cítím tady. Energie Země je všude stejná, jen tady je ta vibrace mnohem pomalejší a skrytější.

Jsou drogy pro každého?

Myslím si, že drogy, obzvláště tyhle šamanské látky, byly odjakživa určený jen pro velmi úzký okruh lidí a pro rituální použití. Zbytek populace měl před nimi vždycky posvátnou bázeň. Ti „obyčejní“ lidé si žijou svý normální životy, jsou na svět napojení normálně a vůbec nemají potřebu něco měnit nebo se dozvědět víc, pouze snad v případě nějaký těžký nemoci nebo podobných věcí, když šaman usoudí, že by to mohlo pomoci. Pro každýho to prostě není a nemá být. Tohle plošný šíření, masovost a to, že se z toho stala móda, je špatný. V takovým množství už nelze zaručit ani léčivost či autenticitu toho prožitku, to už je jenom byznys. Dneska existuje i spousta Čechů, kteří tam odjeli, pár měsíců někde byli jako „asistenti“ šamanů u těch ceremonií, což si zaplatili, aby se něco naučili. Jo, naučí se většinou jen ty povrchní postupy, pijou ayahuasku, pak přijedou sem a u některých nastane životní obrat. Lidi dost často po takovým silným zážitku začnou prodávat baráky, zbavovat se hmotných statků, opouštět zaměstnání nebo rozbíjet rodiny. Ale tady nejde jít šamanskou cestou jako v Amazonii. Kdo jde jako novic k šamanovi, třeba ve třinácti nebo v patnácti letech, musí zapomenout na normální život, na to, že by někdy měl rodinu nebo děti. To je poslání. Ayahuasca si tě vezme celýho.

Člověk by měl ayahuasku vyzkoušet tam, kde je doma ona.

Můžeš pak mít rodinu a děti, ale už těžko uvěříš tomu, že je to smyslem tvého života. Může se z tebe stát něco na způsob poustevníka, a to není role pro každého. Já měl štěstí, že jsem byl malíř a udržel jsem si tu integritu s realitou dodneška. Vždycky jsem maloval obrazy a dělám to pořád. U mě se toho moc nezměnilo. Jsem pořád stejnej, jen mě to posunulo dál ve stejným směru. Neobrátilo mi to život naruby. Můžu mít i rodinu i děti, i když žádnej ideální tatínek nejsem, ale to bych asi nebyl ani bez ayahuasky. Možná bych byl ještě horší. Ale ti lidi, kteří se po tomhle zážitku naprosto změní a všechno opustí, co zůstane jim? Akorát ayahuasca. A ta přece léčí. A tak začnou léčit. Koho tak můžou léčit? Najdou si nějakou skupinu lidí, která jim dá peníze a důvěru, oni přivezou ayahuasku, nalejou ji do nich a s větší či menší zodpovědností proběhne nějaká seance, jakýsi rituál, ze kterého pak začnou žít a vydělávat na lidech. A vznikají různé sekty a spolky, každý z nich má nějakou jinou ezoterickou entitu, které věří a udržují si ji, ale nemají dostatečnou zkušenost na to, aby rozlišili dobrý od špatnýho. Takže se dá spousta věcí zkazit a hodně uškodit lidem. Někdy nenávratně. V tomhle je největší nebezpečí. Ayahuasca sama o sobě není vůbec nic zlýho, ale je to velká kosmická síla, která je univerzálně nelidská. S lidma nemá vlastně nic společného. Ayahuasca má sílu pohltit moderní civilizaci. Před čtvrtstoletím jsem nakreslil do deníku obrázek, jak ayahuaskový drak obtáčí mrakodrapy na Manhattanu. A dnes tam prý probíhá až sto rituálů denně. To, co se ale dnes předvádí za ceremonie, jsou jen velmi drahé experimenty s lidskou psyché, nikoli léčení či objevování duchovní cesty.

Podobně je to podle mě se všemi drogami. Měly by se podle vás legalizovat?

Asi jo. Myslím si, že daleko větší zlo pochází hlavně ze zákazů. Nevím sice, jestli by si všichni lidi měli píchat heroin, ale ani teď to všichni nedělají. Válka proti drogám mi připadá spíš jako válka jedný mafie proti druhý.

Jste tedy i pro legalizaci marihuany a léčebného konopí?

Jasně, marihuanu kouřím běžně, protože mi v podstatě umožňuje napojit se na ayahuasku. Je pro mě takovým katalyzátorem. Trošku si zahulím a ona mě okamžitě napojí na ten můj vnitřní svět, ty rostliny jsou si prostě podobný. Ale poslední dobou to nepřeháním. Stačí mi málo.

Co o vás lidi nevědí?

Všechno je v mých obrazech.

Co byste vzkázal čtenářům Legalizace?

Že všechny drogy nebo látky měnící nebo stimulující vědomí můžou být dobrými pomocníky na cestě k poznání světa i sebe sama, ale můžou se stát i těžkým břemenem, pokud s nimi člověk neumí zacházet anebo si myslí, že je může nějak přechytračit. A co se přímo ayahuasky týká, člověk by ji měl vyzkoušet tam, kde je doma ona, tam, kde dochází k onomu dramatickému střetu přírody a civilizace a kde skutečně teď dochází k té nejhorší devastaci přírody. Dokud to ale člověk neuvidí na vlastní oči, nikdy to nepochopí.


Otto Placht (*31. října 1962 v Praze)

Český malíř, který se ve své tvorbě inspiroval především dlouhodobým pobytem v peruánské Amazonii, kde se velmi důvěrně seznámil s původními obyvateli pralesa, jejich folklórem i šamanskými rituály s ayahuaskou. Vystavuje a tvoří jak v Čechách, tak v Peru, kam se pravidelně vrací pro inspiraci a kvůli tomu, aby pomohl zastavit či zpomalit nevratné změny, k nimž dochází v domovině peruánských Indiánů. Brutální devastace a likvidace původního deštného pralesa nejenže ničí životní prostředí místních obyvatel i jejich prastaré zvyky a rituály, ale vede také k narušení rovnováhy celosvětového ekosystému.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!