Čím víc potlačujeme záchvat smíchu, tím silněji propukáme v další. To jsme opravdu jediní, kdo tady dělá bordel? Ne, ještě se k nám přidal jeden neznámý kumpán. „Já jsem hrozně rád, že jsem vás tady potkal,“ sdílí s námi radost, že je někdo další naladěn na stejné vlně.
Chtěli jsme aspoň nakouknout do kostela, ale nedalo se ani dostat přes práh. Zůstali jsme poslouchat venku. Slyšíme dobře, nebo z úst faráře padlo slovo „Facebook“? A znova! Proboha. O Facebooku už se káže i v kostele a ještě k tomu na Magorově pohřbu!? A ještě jednou do třetice. No teda tě pic, to je skoro symbolický. „Teď vám zazpívám píseň od U2,“ pokračoval farář a celou situaci tím poněkud zachránil.
 |
Zablekotal Schwarzenberg.
Na sílu zpěvu Magorovy lásky Dáši Vokaté nebyla zvuková technika zcela připravena a dost to šumělo. „Půjdu za tebouuu!“ Dáša chvílemi řvala jak raněná kráva na porážce. Ale když jste se zaposlouchali a ignorovali to, co překáželo, bylo možné si představit, jak v teplý letní podvečer jdou spolu s Magorem loukami cestou k lesu.
A pak to přišlo. Projev básníka Jiřího Kuběny byl tak intenzivní, že jsem měla chuť padnout na kolena a děkovat za ten zážitek. Slovo za slovem čím dál tím hmatatelněji evokovalo posvátno. Vhled do starých mystických textů, kterým dnes už nikdo nerozumí, jejich rozšifrování a přenesení do současnosti, a jasné, zřetelné a neúprosné odhalení nadčasové pravdy. Vysvětlení toho, proč je Magorova smrt tak šíleně symbolická. Nebudu se dál pokoušet popsat nepopsatelné…
Pak zazněla hudba – zádušní smuteční písně – a najednou se zničehonic vypnula. Co se stalo? Aha, tak on to nebyl živý zpěv? „To udělal Magor,“ utrousil někdo a dál byly slyšet jen zvony.
Už ho nesou. Lidí bylo tolik, že jsme rakev zahlédli jen z dálky.
Už nebude žádná sranda
Venku před kostelem stojí dodávka, má otevřený kufr a jede z ní nahrávka Magorovy recitace básní. Zastavuji se a táhne mě to blíž, jdu k ní jak omámená a za chvíli už se o ní opírám, poslouchám a tají se mi dech. „To bylo tenkrát/když hřálo nás milostivé léto/kdy milostné léto ohřívalo nás…“ Ty verše mi pronikají asi do duše, protože tělo mi v tu chvíli někam zmizelo. Vydržela bych tady stát celé hodiny.
 |
Smuteční průvod se vydal směrem ke hřbitovu. Cestou jsme potkali jezdce na bílém koni.
Ale ani na hřbitov se nešlo prodrat. Zní odtud: „…Neprocitnu tady, leč na jiném světě, muchomůrky bílé budu sbírat v létě…“ Nádhera.
Přelezli jsme zeď. Chvíli jsem se na ní zdržela, protože odtud byl dobrý výhled a potkala jsem tam jednoho staršího androše, dali jsme si špeka. „Děte do prdele s těma kamerama, ať se tady dá projít,“ vyzval někdo pány od novin a televize, kteří rejdili okolo hrobu, jako když se nasype hladovým holubům. Dychtili po záběrech tak, že si ani neuvědomili, že překážejí v cestě tomu mrtvému.
Opravdu se trošku stáhli a své divadlo rozjeli duchovní. „Teda ty flanďáci z toho dělaj, on teda byl věřící, ale né zas takhle, tohle by se mu asi nelíbilo,“ okomentoval jejich snažení můj soused androš. A nápad, že nad hrobem bude stát nějaký přidavač, který lopatičkou podával lidem hlínu, aby ji mohli vhodit do hrobu, se také nesetkal s jeho nadšením. „No ty vole,“ zhodnotil situaci. „Je tady ňák moc málo vožralejch.“
Teď se ale opravdu chceme dostat ke hrobu a přinést Magorovi obětiny a dárky. Přinášíme mu na špeka i s papírkama, placatici, kde je asi 50 lysohlávek naložených v jablkovici, a chrastící polepenou krabici se záhadným obsahem. Stáli jsme u hrobu, když tu se bůhví odkud vynořil podivný harmonikář a začal zpívat: „…Pověz nám kolikrát země se otočí, nežli Čech Čechovi pohlédne do očí…“ a mnou projel blesk.
Cestou pryč potkáváme Standu Pence, který je dneska nezvykle vážný. Takhle jsem ho ještě neviděla. Každý tady si pamatuje a zná Magora trochu jinak a teprv na Standovi vidím, co cítí jeho blízcí přátelé. „Je to, jak řekla Dáša,“ povídá. „Bez Magora už to nebude žádná sranda.“ …
Labuť na památku
Pokračovali jsme na Magorův statek, kde hořel velký táborák z čerstvého dřeva. Měl tak silný plamen, že se zdálo, jako kdyby topil samotný fénix. Byla zde veselá společnost a žumpa, do které v průběhu večera téměř každý spadl, někteří několikrát.
Šla jsem se projít za stodolu a vzpomněla si, jak jsem tady tenkrát na fesťáku v noci ve tmě zakopávala o souložící páry. Před stodolou jsem ve vzpomínkách až příliš oživlých zase uviděla nahého Magora a vybavila si první věc, co mi kdy řekl. Stál na tom samém místě jako tenkrát, bylo už po mejdanu, a když jsme ho s kamarádkou míjely, tak povídá: „Holky, když jste přežily tohle, tak už přežijete všechno.“
„Já si na památku vezmu psací stroj,“ povídá Filip. V mysli se mi vyjeví babka z filmu Slunce seno, jen místo věty „Už se perou?“ říká: „Už se rabuje?“ Filipe, ty vole! Vlastně dělej si co chceš, je to tvoje karma. Ty jsi s Magorem strávil tři dny v posteli a na stěně v jeho obýváku visí tvoje plátno, jen ty sám můžeš soudit, jestli na to máš právo.
Sedím sama potmě v Magorově obýváku. Je tady i jeho duch, ale vůbec nemám strach, jeho přítomnost naopak uklidňuje.
Na stole leží zaprášený talíř, plný rozbitých skleněných labutí. Že bych si vzala jednu hlavičku na památku? Nebo tohle tělíčko? Nebo obojí, protože to nepasuje, ale krásně se to k sobě hodí? Chvíli vedu boj sama se sebou. Beru si je k ohni, krásně se v jeho záři lesknou. Jdeme do auta. Ne, seru na to, jdu je vrátit zpátky. Jedem ke Skalákovi. Filip mi něco vráží do ruky. „Vem si aspoň nůžky.“ Vyhazuju je z okna. Co to dělám? Vždyť je to vlastně směšný. Vždyť o nic nejde, pitomý, zrezlý nůžky.
Co se to vlastně dělo?
U Skaláka potkáváme na baru ženu. „Já si vás pamatuju z pohřbu, vy jste tam trochu dělali bordel. A víte, že se mi to na vás líbilo? Víte, já nebrečim často. Skoro vůbec. Ale dneska jo. Bude mi strašně chybět.“ „Víš, co bylo nejhustší? Proslov toho básníka,“ povídám jí. „Kuběna! Jo!“ vykřikla, podívala se na mě a padla mi kolem krku. Objímáme se a pojí nás zvláštní pocit sounáležitosti, přestože se známe míň než 5 minut.
Přinášíme si ke kamnům gauč a pohodlně se po tom dlouhém dnu usazujeme. Odněkud zhora je občas slyšet blouznivý křik opilce v deliriu, který chvílemi souzní s rachotem židlí, když do nich někdo spadne. A pak ticho. Je tak nádherný nemyslet na nic.
Co se to včera dělo? Pohřeb básníka přece. A tak jsme se šli projít na čerstvý vzduch po fascinujícím Skalákově surreálném království, které ozvučovali kozlové a kozy s lidskými hlasy, což bylo po tom všem divné jenom trochu.
