Aktuální článek
Opilcovo Guantánamo

Opilcovo Guantánamo

  • „Přelomový“ vynález záchytky se kupodivu neváže k Rusku, jak by se snad mohlo zdát, ale je to ryze česká záležitost. Její historie je sice notoricky známá, ale pro osvěžení si ji trochu připomeneme.

Byla otevřena v Praze u Apolináře v květnu roku 1951. V témže roce byl totiž alkoholismus označen oficiálně Světovou zdravotnickou organizací (WHO) jako nemoc a medicínský problém. Aby nepřišel Sovětský svaz alespoň o částečné prvenství, prvním „zachyceným“ se stal tři dny po slavnostním zahájení provozu ruský námořní inženýr. Do té doby se opilci posbíraní po městech buď dopravili domů, v případě velké intoxikace pak do nemocnice, a pokud tropili výtržnosti či jinak narušovali veřejný pořádek, odvezla je většinou obecní policie, později Veřejná bezpečnost na služebnu do cely předběžného zadržení. Doposud je tomu tak ve většině evropských zemí. V roce 1951 však nastala drsná doba bojovníka proti alkoholismu, psychiatra Jaroslava Skály, která od té doby trvá s menšími obměnami vlastně dodnes.

Záchytka je stát ve státě. Jakmile se za vámi jednou zabouchnou dveře, vězte, že vás nepustí dříve než po osmi hodinách. Měli-li jste venku jakous takous důstojnost a právo na ni, i s tím se rozlučte. Za dveřmi záchytky se k vám chovají většinou tak, jako by alkoholici a opilci vůbec nebyli lidské bytosti. I hromadný sadistický vrah požívá ve vězení větší úcty než vy, kteří jste si obohatili krevní oběh o nějaké to promile alkoholu. Možná skutečně jen to Guantánamo je podobné. 

Příběh první – Michal (40 let)

Na záchytnou stanici v Praze Na Bulovce jsem se dostal zhruba před deseti lety. Bylo to v den, kdy mojí matce oznámili tehdy třetí recidivu rakoviny a mně teprve napotřetí došlo, jakej je to další fatální průser. První – biologickej – otec skočil z mostu, když jsem byl malej, a můj nevlastní táta zemřel na mozkovou mrtvici v necelejch padesáti. Potřeboval jsem tu situaci nějakým způsobem řešit, racionálně to nešlo, nic konkrétního mě nenapadlo, tak jsem si vypnul telefon a šel do hospody tu hrůzu a strach spláchnout. V hospodě, respektive v nonstopu jsem zůstal až do druhýho dne do sedmi do rána, seděl jsem v rohu sám, psal jsem si něco a s nikým se nebavil. Problém byl, že jsem měl rozbitou hlavujak jsem k tomu úrazu během noci přišel, jsem si ale nepamatoval. Měl jsem jiný starosti. Obsluha mi to nějakou dobu tolerovala, až později, když začali chodit lidi, mi doporučila odejít. Neměl sem nic proti a naprosto bez afektu a bez provokací jsem odešel propitej do střízliva, zaplatil jsem účet a stopnul si taxika, ať mě hodí domů. Komunikoval jsem zcela srozumitelně, taxikáři sem nahlásil cílovou adresu, i když nepopírám, že ze mě dost táhl chlast, za což jsem se řidiči už při nástupu do auta omluvil. Taxikář stejně jako já polovinu trasy mlčel jako hrob, pak zničehožnic zastavil, vytočil na mobilu číslo a šeptem na mě bez skrupulí zavolal fízly, ať mi dají dejchnout, zkontrolujou doklady a odvezou si mě. Podotýkám, že jsem si ho během cesty téměř nevšímal a nijak ho neobtěžoval. Odstavil auto v Drahobejlový ve Vysočanech, zamknul zadní dveře a do příjezdu fízlů mě držel v autě. Fízlové přijeli do pěti minut, vytáhli mě z auta a okamžitě mi dali pouta a dali mi dýchnout. Nafoukal jsem dost: 2,75 promile. Zavolali sanitu, aby mi na Bulovce sešili hlavu, a pak rovnou z chirurgie se mnou pokračovali na záchytku. Mé námitky, že můžu jet v klidu domů, ať mě nechají být, že nic nedělám, naprosto ignorovali. Při příjmu na záchytce mě svlíkli do naha, dva zřízenci se mnou šli do sprchy, kde tekla jenom studená voda z hadice, zavřeli za náma a na střídačku mě začali osahávat. Honili mi péro a strkali prsty do zadku, s odůvodněnim, že hledají ukrytý drogy. Pak mi dali lůžko, přes ruce a nohy kurty a zabavili mi občanku. Dvanáct hodin jsem musel zůstat ležet, díky kurtům jsem ani nic jinýho dělat nemohl, nemohl jsem ani na záchod, takže jsem se pomočil, zatímco několik zřízenců mě pozorovalo a smálo se mi. Nepodali mi ani vodu k napití. Vlastně podali. Čaj v hrnečku mi postavili kousek od přikurtované ruky a škodolibě se smáli tomu, že na něj nedosáhnu. Ráno si mě vyzvedl doktor, který mě propouštěl. Ten mi doprostřed místnosti vysypal tašku, v jejímž obsahu se pohrabal, a já pak tašku musel poníženě uklízet zpátky a nechat mu na stole 1500 za nocleh. Nevěděl jsem, kam a jak bych si mohl jít na to ponížení a hnusné zacházení stěžovat, měl jsem přes dvě a půl promile, takže by mi to stejně nikdo nevěřil. Záchytka nikdy více.


Zařízení, kde přestáváte být lidmi

V roce 2014 provedla Kancelář veřejné ochránkyně práv – právě v tom roce byla ombudsmankou zvolena Anna Šabatová – kontrolu třetiny (tj. šesti z celkového počtu osmnácti) záchytných stanic v České republice v zákonném rámci „systematických návštěv zařízení, v nichž se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě“. Jejich cílem je „posílit ochranu osob před všemi formami tzv. špatného zacházení, tedy jednání, které (obecně řečeno) nerespektuje lidskou důstojnost. V extrémní poloze může mít podobu mučení, krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, v nižší intenzitě formu neúcty k člověku a jeho právům, nerespektování jeho sociální autonomie, soukromí nebo práva na spoluúčast v procesu rozhodování o jeho vlastním životě atd. Formálně může špatné zacházení spočívat jak v porušování práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, mezinárodními úmluvami, zákony a právními předpisy, tak v neplnění více či méně závazných instrukcí, pokynů, standardů péče, principů dobré praxe.“


Důvodem těchto předem neohlášených jednodenních návštěv byly individuální stížnosti na pobyt na protialkoholních záchytných stanicích a také to, že už z podstaty jejich fungování jsou rizika špatného zacházení mnohá, „což je dáno jak cílovou skupinou (lidé s omezenými kognitivními schopnostmi, sníženou kontrolou svého chování, mnohdy ve stavu závislosti na návykových látkách), tak i charakterem pobytu na záchytné stanici (pobyty trvají jen několik hodin, vše se odbývá spíše v nočních hodinách, někdy za přítomnosti pouze jednoho člena personálu, při časté nepřítomnosti lékaře atd.)“.

Příběh druhý – Andrea (50 let)

Před několika lety jsme doma slavili narozeniny mého přítele. Popíjeli jsme víno a já pak odešla z domu do auta pro dárek, který jsem tam zapomněla. Jelikož jsem šla v domácích pantoflích, na schodech se mi smekla noha a já upadla. Můj přítel vyběhl ze dveří, a když viděl, že mi z hlavy teče krev, zavolal sanitku, která mě odvezla na ošetření do nemocnice. Nebyla jsem nijak zvlášť opilá, ale zdravotníci zřejmě usoudili jinak. Než si mě stačil po sešití malé rány na hlavě můj přítel vyzvednout v nemocnici, objevili se tam policajti, bez řečí mi nasadili pouta a rovnou mě odvezli na pražskou záchytku. Naměřili mi asi jedno a půl promile alkoholu v krvi. Mé protesty nepomáhaly, takže dveře záchytky se za mnou zavřely a bylo hotovo. Potupné svlékání do naha před mužským personálem, sprcha a pak uložení v tom ostudném andělíčku na samostatný pokoj. Zřízenec se pokusil o velmi nepříjemný fyzický kontakt, bránila jsem se, že jsou tam kamery, ale jen se smál, že ty jsou k ničemu. V dalším obtěžování ho zřejmě zarazila moje rozbitá a ošetřená hlava, po chvíli toho nechal. Ležela jsem tam až do rána, pak mi vrátili věci a oblečení a do ruky bez vysvětlení vrazili složenku na zaplacení noclehu. Tu jsem ale venku před nemocnicí hodila do koše. Nemohla jsem si ani zavolat, mobil jsem si na cestu do nemocnice nevzala, takže jsem nikoho nemohla informovat o tom, kde jsem, natož kdy přesně mě pustí. Doma jsem se dozvěděla, že se můj přítel dožadoval na záchytce informací a mého propuštění, ale samozřejmě nadarmo. Zážitek, který už opravdu nikdy nechci zažít.

Ze zprávy úřadu ombudsmanky

Na navštívených záchytných stanicích se nachází několik vícelůžkových pokojů, výjimečně i jednolůžkový, kde jsou zachycení vždy zamčeni. Kromě lůžek bývá v rohu místnosti i toaleta, většinou turecký záchod bez ohrazení. Pak už jen chabé lůžkoviny, někdy nádoba s vodou. Velkou část současné klientely záchytných stanic tvoří sice osoby bez domova či lidé sociálně slabí, závislí na alkoholu, ale jsou mezi nimi i „spořádaní občané“. Na stanici dodává zachycené zpravidla policie či zdravotnická záchranná služba, pokud hrozí bezprostřední ohrožení intoxikovaného, jiných osob či veřejného majetku nebo „vzbuzují veřejné pohoršení“. Nehledě na to, kdo zachyceného na stanici dopravil, má rozhodnutí o tom, zda osoba bude přijata, ve svých rukou lékař stanice, který však v mnoha případech vůbec nebyl na záchytce fyzicky přítomen a personál s ním vše konzultoval po telefonu. V jednom případě dokonce nebyl lékař k zastižení ani po telefonu.

Často se stává, že i u relativně klidných pacientů se nadměrně užívají uklidňovací prostředky, ať už chemické (injekčně podávaný diazepam), nebo fyzické, tj. kurtování

Zastavme se blíže u termínu „veřejné pohoršení“. Je to termín natolik vágní a nepřesný, že konkrétní obsah může být jen čistě subjektivní dojem člověka, který usoudí, že by měl být opilý člověk na záchytku převezen. Ať už je to policista, kterého jste pod vlivem alkoholu slovně napadli nebo si z něj dělali legraci, anebo kdokoli jiný, koho by mohla sebeméně pohoršit vaše opilost. Tím zde vzniká velmi široký prostor pro svévolné jednání, proti němuž se ani ze zákona nelze příliš účinně bránit. „Pouhé ,vzbuzování veřejného pohoršení‘ by proto nemělo být důvodem omezení osobní svobody jedince,“ jak se píše ve zprávě ombudsmanky. Když už se tam ale někdy skutečně dostanete, měli byste vědět, že o tom, zda tam máte zůstat, rozhoduje jen a jen službu konající lékař. Většina personálu záchytek se mylně domnívá, že odpovědnost za rozhodnutí o omezení svobody nese „subjekt, který osobu na stanici dopravil“, tedy většinou policie. Policie však pouze lidi vozí, rozhodovat o nich v tomto případě nemůže, ačkoli to tak v mnoha případech vypadá. A tak se často stává, že i v beztoho chabé písemné dokumentaci o vašem přijetí je zapsán jako důvod umístění jen vágní „ohrožuje vlastní bezpečnost“, „vzbuzuje veřejné pohoršení“, „výtržnost“, „v podnapilém stavu se dopustil protiprávního jednání“. Nelze tedy dodatečně zjistit, zda došlo k omezení svobody v souladu se zákonem. To vytváří důkazní nouzi a hlavně prostor pro svévoli. Takže i kdybyste si chtěli po vystřízlivění stěžovat, z těchto zápisů nelze zpětně přezkoumat, zda byly skutečně naplněny důvody pro vaše umístění na stanici.

Příběh třetí – Jana (45 let)

Byli jsme na mejdanu u kamarádky, kde se pil alkohol a kouřila marihuana. Jana, poněkud psychicky labilní, se pod vlivem alkoholu, trávy, ale i pod vlivem dlouhodobých osobních problémů dostala do psychotického stavu, kdy střídavě slovně i fyzicky napadala lidi okolo sebe, plakala, křičela, smála se a do toho chtěla občas skočit z terasy ze šestého patra domu. Nevěděli jsme si s ní rady, proto jsme zavolali známé, která pracuje jako vrchní sestra na příjmu v PL Bohnice. Řekla nám, ať zavoláme sanitku a necháme ji převézt k nim. Zavolali jsme tedy pohotovost, vysvětlili jsme jim situaci a oni přijeli. Bylo nám divné, že se dostavili rovnou do bytu i s policií. Když jsme je požádali, aby ji odvezli do Bohnic, odmítli nás dost arogantně s tím, že jsme nějaký chytrý a že oni nejlépe vědí, co mají dělat. Jana se vzpouzela, odmítala se obléci, měla na sobě jen lehké letní šaty a byla bez spodního prádla. To se nám nepodařilo jí obléknout. Chlapci ze záchranky se dlouho nerozpakovali, sbalili ji tak, jak byla, policajti jí nasadili pouta a plačící a vzpouzející se ji odvlekli pryč. Jejího přítele, který chtěl jet s ní, striktně odmítli. Večer jsme volali do Bohnic, kde o ní ale nikdo nic nevěděl. Až druhý den jsme se dozvěděli, že ji odvezli na sešití tržné rány, co si způsobila na ruce, do nemocnice Na Františku a odtamtud rovnou na záchytku. Co se s ní dělo tam, už jsme se nedozvěděli, od té doby s námi přestala zcela komunikovat a odvrátila se od nás. Asi to byl opravdu příšerný zážitek, za který jsme ale opravdu my nemohli.

Co byste ještě měli vědět

Záchytky jsou zde primárně k tomu, aby zajistily odeznění intoxikace zadrženého. Což je velmi individuální záležitost, nicméně záchytky to definují podle svého provozního řádu, který nemá žádnou oporu v zákoně, jako minimálně osm hodin bez ohledu na stav jedince. Zákon stanoví povinnost jedince setrvat na stanici „pouze do doby odeznění akutní intoxikace“. Ale zkuste personálu po čtyřech hodinách pobytu tvrdit, že už jste střízliví. Nikdo se vámi zabývat nebude, i kdybyste tam byli přijati s necelým jedním promile alkoholu v krvi. Policie naopak nemůže personálu nakázat, že vás tam mají držet až do chvíle, kdy si vás sami vyzvednou, pokud mají například podezření na spáchání trestného činu. Měli by si vás vyzvednout ve chvíli odeznění akutní intoxikace, jinak nemá personál stanice žádné právo vás tam zadržovat třeba několik hodin poté, co jste vystřízlivěli.

Kamery nainstalované na záchytce nemají záznamové zařízení. 

Pokud s vámi z jakéhokoli důvodu budou zacházet neurvale či vás jinak krátit na vašich právech či ponižovat, nemylte se tím, že by vám mohl pomoci záznam kamer, které jsou na každé záchytce nainstalovány. Tyto kamery totiž nemají záznamové zařízení. I to je jeden z požadavků, které chce ochránce lidských práv změnit. Nijak ani není doposud ošetřeno to, kdybyste měli nějakou chronickou či akutní chorobu (diabetes, srdeční či psychické onemocnění), a tam by se vám přitížilo. Na to nejsou záchytky vybaveny, a pokud dokonce na místě není přítomen staniční lékař, mohlo by to dopadnout i fatálně. A protože se často stává, že jsou tam dovezeny intoxikované osoby, jež jsou agresivní vůči jiným i vůči sobě, a jelikož je personál nezkušený a povětšinou málo proškolený, často se stává, že i u relativně klidných pacientů se nadměrně užívají uklidňovací prostředky, ať už chemické (injekčně podávaný diazepam), nebo fyzické, tj. kurtování. Když už jste nedejbože přikurtováni, personál si můžete přivolat jedině křikem, na pokojích zcela chybí jakákoli signalizace. Je jen na personálu, zda se ho dovoláte a přijde zjistit, co se děje – zda třeba nepotřebujete na toaletu, což je s kurty na rukou i nohou zhola nemožné. Citujme doslova ze zprávy: „… omezovacího prostředku lze použít pouze v případě bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti pacienta či jiných osob [§ 39 odst. 2 písm. a) zákona o zdravotních službách]. Důvod použití omezovacího prostředku musí být náležitě zdokumentován [§ 1 odst. 2 písm. k) bod 1 vyhlášky o zdravotnické dokumentaci.“ Dále ze zprávy jasně vyplývá, že současná praxe zklidňování pacientů „pro vlastní bezpečí“, „pro neklid“ či „pro nespolupráci“ nejsou k popsání důvodů omezení dostatečné. Taktéž odmítání pobytu a projevování nesouhlasu s umístěním na stanici nemůže být samo o sobě důvodem použití omezovacího prostředku. Bohužel se to takhle děje až nepříjemně často. Nejste-li přikurtováni a na toaletu můžete, nebude to o moc větší komfort, pouze pokud vám nevadí vykonávat svoji potřebu na tureckém záchodě, který není nijak stavebně oddělen od společného pokoje, kde vás všichni mohou pozorovat, a to včetně personálu na kamerách.

Dostat se na záchytku je velmi nepříjemné, ale i tam, stejně jako všude jinde, máte nárok na svoji důstojnost a svá práva. Vymoci si je však bývá velmi složité, stejně jako zpětné dokazování toho, že byla porušena. Jediná rada je zacházet s alkoholem střídmě, a pokud možno, když už jste opilí, nezůstávat ve městě a v jeho ulicích sami. A můžeme jen společně doufat, že i díky zprávě ombudsmanky se situace na protialkoholních záchytných stanicích změní k lepšímu. Anebo že i vzhledem k tomu, že na financování provozu záchytky a její modernizace nejsou peníze, konečně zanikne jako dávno přežitá a člověka, byť opilého, naprosto nedůstojná instituce.

Pravá jména lidí, kteří jsou zmíněni v tomto článku, redakce zná a jejich svědectví jsou autentická.

Citace:
www.ochrance.cz 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!