Ale i když tato bohulibá zařízení operují v podmínkách, které jsou v mnoha směrech extrémní, i ona se musí řídit zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy. A protože jejich klienty nejsou jen uživatelé alkoholu, ale i jiných psychoaktivních drog, podívejme se jim v dnešním dílu našeho seriálu společně trochu na zoubek. A držme si přitom palce, aby naše studium záchytných stanic zůstalo do budoucna v rovině co možná teoretické.
Zákonný rámec
Záchytné stanice protialkoholní a protitoxikomanické záchytné služby, neboť tak zní jejich aktuální plný název (my se ale v našem článku budeme držet tradičního, i když trochu vulgárního, pojmu „záchytka“) jsou aktuálně upraveny v nejširším rozsahu v § 89 a následujících zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů. Marně byste je tedy hledali v aktuálním znění zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, jako tomu bylo do dne 31. 5. 2017. Tímto legislativním přesídlením bylo napraveno nesystémové vyčlenění záchytek mimo právní předpisy upravující poskytování zdravotních služeb, které bylo naší právní úpravě zhusta vytýkáno, například Veřejným ochráncem práv. A stejně jako při otevření naší první záchytky U Apolináře dne 15. 5. 1951 doc. MUDr. Jaroslavem Skálou jde o institut ryze zdravotnický. Nemá tedy jít o nějaký kriminál za trest, ale z podstaty o instituci pomáhající – byť formou „drsné lásky“.
Komu je vlastně tento institut či instituce určena? Slovy zákona osobám, které vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky (!) nekontrolují své chování a zároveň bezprostředně ohrožují sebe nebo jinou osobu, majetek nebo veřejný pořádek, a tuto hrozbu nelze odvrátit jinak. Pojem veřejného pořádku je přitom takzvaným neurčitým právním pojmem, z definice mimořádně subtilním a podléhajícím individuálnímu výkladu ad hoc, který je podřízen duchu doby a osobním dispozicím a rozhledu osoby, která tento výklad činí. S ohledem na obecné ústavní principy musí být takovýto výklad restriktivní a musí šetřit práva a oprávněné zájmy jednotlivých adresátů práva. Jenže šedá je teorie a věčně zelený strom života. Jazykem prostým: při takovémto výkladu se musí orgán moci veřejné držet zpátky a nějaké to motání se po chodníku či zvracení do záhonu petúnií se jako ohrožení veřejného pořádku nekvalifikuje. Pokud však pozvracíte uniformu zasahujícímu policistovi a vzápětí upadnete do tramvajového kolejiště, bůh (v daném případě nejspíše Bakchus) s vámi. Hodnoty alkoholu v krvi nebývají u hospitalizovaných úplně extrémní. Průměrně se pohybují něco málo nad dvěma promile alkoholu. Hodnoty u jiných látek pak nebývají reprezentativní, takže můžete popustit uzdu své fantazii.
Obvyklé sazby za pobyt na záchytce se aktuálně pohybují mezi několika sty a několika tisíci korunami
Chcete-li v popsané situaci předejít odvozu vašeho kamaráda-spolupijana na záchytku, je třeba reagovat promptně a prokázat, že hrozbu „odvrátit jinak“ lze. V první řadě musíte být ve stavu co nejbližším střízlivosti a schopném přesvědčit i na místě (pravděpodobně) zasahující policisty či strážníky a proaktivně takového ovlivněného kamaráda vzít pod svá ochranná křídla. Zavolání taxíku a dostatečně průbojná nabídka na odvoz adepta protialkoholní/protitoxikomanické léčby do bezpečí vám sice může večírek pokazit, ale nejednu citlivou duši před traumatizujícím zážitkem pobytu na záchytce to již zachránilo. Vaší zbraní je asertivita a nabídka kooperace – policisté málokdy touží po špinavé práci a následném papírování (a čištění auta). Nezapomínejte ale, že taková záchrana je pro vás i závazkem. Musíte využít znalosti první pomoci a nést důsledky svého hrdinství s hlavou chladnou a vztyčenou. Nonšalantní vypláznutí bolestného drožkáři za pozvracený taxík nemusí být nejhorším důsledkem. Pověstné zadušení se vyzvracenou tráveninou není sice běžné, ale poslední, co chcete, je být ohlašovatelem nálezu těla mrtvého kamaráda ve vlastním (v horším případě cizím) bytě. Žerty stranou.
Pro pořádek je ale třeba dodat, že na záchytku vás nemusí odvést jen policie nebo strážníci. Přivést vás samozřejmě může i záchranka, vězeňská služba (jste-li v její „péči“) nebo dokonce zaměstnavatel v návaznosti na vaši povinnost podrobit se orientačnímu vyšetření na přítomnost alkoholu a jiných návykových látek – tomuto tématu jsme se v našem seriálu již věnovali (viz Legalizace č. 22).
Na záchytku ale nelze umístit každého. Osoby mladší 15 let a osoby ohrožené na životě selháním základních životních funkcí, v bezvědomí, s neošetřeným zraněním, s masivním krvácením (pár kapek z rozbitého nosu se tedy v tomto smyslu nekvalifikuje) nebo jevící známky onemocnění bezprostředně vyžadujícího péči, kterou nelze poskytnout v záchytné stanici, je třeba předat „standardní“ lékařské péči. Totéž platí, pokud uplyne maximální doba vašeho umístění na záchytce (viz dále) a váš stav se nelepší. V takovém případě vás pravděpodobně čeká delší pobyt v zařízení psychiatrickém.
Pečovatelé a drábi
Jakmile se na záchytku dostanete, kola systému se roztočí nanovo a cesty zpět se pro vás uzavírají. Podrobit se vyšetření (mimochodem nezbytnému pro vyslovení konečného závěru lékaře o tom, zda v ní umístění být můžete či je třeba odeslat vás o dům dál) a následné péči je v tu chvíli již vaší zákonnou povinností. Bojovat je spíše kontraproduktivní. Pokud jste tedy v danou chvíli ve stavu, který vám takové racionální úvahy vůbec umožňuje. Budete-li klást odpor, může zasáhnout i policie. Ať už ta, která vás na záchytku přivezla, nebo extra pro vás přivolaná. Že potom dostanete pár výchovných (které budou ráno nejspíše vysvětleny vaší nešikovností při chůzi ze schodů), se vcelku předpokládá. Takže raději šetřete síly na dobu, kdy se budete svému zneuctění moci bránit efektivně. Součástí vyšetření obvykle bývá i vyšetření na návykové látky, to jest na jejich přítomnost a množství ve vašem těle.
Personál je při péči o vás oprávněn (a zároveň povinen) činit přiměřená opatření k tomu, aby zabránil ohrožení vašeho zdraví. A jelikož nasazení medikace může být věcí ošidnou, zejména pokud jste se do „jiného stavu“ přivedli nějakou méně častou nealkoholovou drogou, personálních kapacit nemají záchytné stanice nazbyt a osobní vyhoření je na takovém místě notorietou, čeká vás pravděpodobně nějaké to nepohodlí, například v podobě poutání na lůžko. Někteří šťastnější ale mohou vyváznout i s řádově mírnějším zacházením. Nejmenovaný kolega právník svou noc na záchytce proseděl na běžné židli. Sice též nepohodlné, ale ve srovnání s alternativami se takové zacházení s pacientem jeví jako takřka komfortní.
Dobrou zprávou je, že na záchytné stanici nestrávíte na jeden pokus více než 24 hodin. V každém případě ale nikoli déle, než by mělo být nezbytné pro vaše uvedení do jakžtakž provozuschopného stavu. A navíc si cestou odnesete jako nadějný adept alkoholismu i nějaké to doporučení odborné péče a možná i tipy na zdravou životosprávu.
Teplý bonz a pořádný balík
Propuštěním ze záchytky, bohužel, pravděpodobně vaše trápení nekončí. Další radostí je úhrada pobytu. Ta není nijak centralizována a její výše se napříč naší vlastí dosti liší. Obvyklé sazby se aktuálně pohybují mezi několika sty a několika tisíci korunami (3 000 Kč v Mladé Boleslavi, 1 050 Kč v Kroměříži dříve proslulé extrémními částkami až 12 700 Kč za noc, a podobně). Praha kupodivu v tomto směru nevychází nijak extrémně, pár tisícovek to spraví i zde. Kromě samotného pobytu navíc můžete být povinni zaplatit i cenu dopravy, která též nebývá zanedbatelná, tlumočníka z cizího jazyka (je-li potřeba) a některé specializované zdravotnické úkony. Na refundaci ze strany zdravotní pojišťovny přitom můžete zapomenout. Občas bývají platby systematicky odpouštěny (například v Karlových Varech za následné podrobení se psychiatrické léčbě). Řada zachycených ale pobyt nikdy nezaplatí, zejména pokud jde o cizince. Běžně tak záchytné stanice mají splatné a prakticky nevymahatelné pohledávky v řádu statisíců. Samostatnou kapitolou pak jsou tací otrlci, kteří záchytky používají jako skromný hotel, nebo prostě popouští uzdu své závislosti častěji. Podle některých statistik jsou nejúspěšnější borci hospitalizováni na záchytce i více než stopadesátkrát během jednoho kalendářního roku. Jak dlouho jsou schopni toto zběsilé tempo udržovat s jedněmi a těmi samými játry a ledvinami, bohužel statistika nezmiňuje.
Na záchytné stanici nestrávíte na jeden pokus více než 24 hodin.
Druhým negativem je pak oznamovací povinnost záchytky. O vašem zadržení se tak jistojistě dozví váš praktický lékař. Můžete jen doufat, že nebere svou povinnost mlčenlivosti na lehkou váhu. Nezletilí se mohou těšit i na oznámení svého dobrodružství zákonným zástupcům, a co hůř, i OSPODu (tedy orgánu sociálněprávní ochrany dětí). Ten pak bude mít na toto téma se zákonnými zástupci nezletilého nějaké to jednání, šetření rodiny, možná i dohled nad ní.
Když je to jinak
Existují i vzácné případy, kdy se na záchytce ocitnete omylem. To jest, pokud se u vás nepotvrdí ovlivnění návykovou látkou. V takovém případě máte předně pobyt a ostatní s tím spojené náklady zdarma. Pokud jde o další nároky, je to už podstatně složitější. Například když se ocitnete na záchytce v důsledku zaměnění vaší duševní choroby za ovlivnění psychotropní látkou. Cestu vám již prošlapal, dokonce až u Evropského soudu pro lidská práva, jistý violoncellista Bureš z Brna, který byl v roce 2007 zadržen po neúmyslném předávkování řádně předepsanými psychiatrickými sedativy, když vyrazil na nákup oblečen pouze do nedostatečně dlouhého svetru a odvezen na záchytku, kde v důsledku upoutání na lůžko utrpěl parézu obou paží. Zřejmě i kvůli nevhodné hospitalizaci pak pobýval s psychiatrickými problémy ve specializovaných zařízeních téhož roku téměř 5 měsíců. Odškodné přiznané Evropským soudem pro lidská práva v tomto případě dosáhlo 20 000 eur a příslušenství v podobě úroků z prodlení. Soud rovněž dospěl k názoru, že použití kurtů u tohoto stěžovatele bylo „úmyslným aktem představujícím nelidské a ponižující zacházení“. Ovšem nemusíte trpět přehnanými iluzemi v tom smyslu, že by se naznačený závěr v přehnané míře promítl do praxe záchytných stanic. Zároveň se hodí poznamenat, že bude-li vás zajímat rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva v této oblasti, častěji než na Českou republiku narazíte na státy, jako je Litva, Lotyšsko a Turecko.
Pokud ale budete mít vůči svému „zachycení“ jakékoli námitky, obracejte se vždy v první řadě na „poskytovatele“ (tedy provozovatele záchytné stanice), a nejste-li spokojeni, pak na orgán, který poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotnických služeb (viz též § 93 a násl. zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů). Takovýto orgán nejčastěji naleznete jako součást příslušného krajského úřadu. Nejste-li si jisti, bývá nejvhodnější taktikou najít na webových stránkách odbor krajského úřadu, který má zdravotnictví přímo v názvu, a podrobnosti zjistit na jeho kontaktním telefonním čísle.
Závěrem jen přání: Aby vám čerstvě nabyté informace nebyly v budoucnu pokud možno k ničemu.
