Spotřeba drog na ostrově není nikterak novodobým jevem. Po zrušení otroctví v roce 1834 tato tehdy britská kolonie zažila příliv indických dělníků, kteří s sebou na ostrov dovezli konopí. Ve stejné době přistěhovalci z Číny přinesli opium. Tyto látky sloužily hlavně tradičním účelům a nebyly považovány za závažný problém. Ve 20. století, kdy nabyl ostrov důležitosti jako námořní a letecká křižovatka, však v sedmdesátých a osmdesátých letech přišel heroin a další drogy a spíše disciplinované sociálně-kulturní užívání lehkých drog převálcoval tvrdý byznys se vším poživatelným i nepoživatelným a na společnost dopadly i všechny negativní důsledky tohoto procesu.
Dvojí metr ve vnímání konopí jsem zažil již při příletu. Jako jediný z pasažérů airbusu jsem byl vybrán pro více než hodinovou důkladnou prohlídku zavazadel, což bylo čistě dílem náhody a mé dredy v tom nehrály naprosto žádnou roli, tedy alespoň podle vyjádření službu konajících celníků. Zatímco dva z nich pečlivě, předmět po předmětu, zkoumali obsah mé bagáže, vesele na téma konzumace konopí konverzovali a téměř se se mnou pohádali o tom, zda je lepší tráva z Evropy nebo Indie, kam jezdí pravidelně za vzdálenějším příbuzenstvem a „relaxací“.
Co na to Šiva a rastafariáni?
Konopí, nazývané zde také „ganja“, či „masse“, představuje v těchto končinách společenské tabu nesmírných rozměrů působící o to víc bizarně při vědomí, že polovina obyvatel vyznává hinduismus, s nímž je marihuana úzce spjata a její užívání doprovází mnohé svátky a rituály jak v Indii, tak i zde, ale potají. Hinduisté však nejsou na Mauriciu jediní, konopí tu spojují se svou vírou i příznivci rastafariánství. Dredy lze u místních kreolů (obyvatelé afrického původu, většinou křesťané) spatřit pouze zřídka, protože extrémně konzervativní smýšlení většinové populace, co se týče vzhledu, a také jejich apriorní spojování s marihuanou staví dredaře na okraj společnosti. To mi potvrdil i jeden z nich, Danny, se kterým jsem se seznámil na pláži, kde s rodinou několik dní kempoval v rámci svátků. „Pracuju jako silničář, takže s vlasama nemám problém, ale je pravda, že kdybych chtěl najít lepší práci, tak to nepůjde. Tady tě lidi nezaměstnaj, když máš na hlavě tohle,“ a jeho obdivný pohled na moje vlasy vystřídá úžas při zjištění, že můžu pracovat jako právník. „Snad se naše společnost posune k větší toleranci, jako u vás,“ dodává. Krom něj jsem dredy viděl jen u pár kluků, pracujících s turisty jako posádka vyjížďkových člunů a u několika rybářů. „Chtěl bych vlasy jako ty, jsou děsně cool, ale nemůžu, kvůli rodině a taky práci,“ svěřil se mi mladý barman z hinduistické rodiny. Fascinace dredy u bělocha je všudypřítomná, po prvních dnech jsem přestal počítat, kolik lidí kvůli nim zapředlo rozhovor.
Ganja představuje v těchto končinách společenské tabu nesmírných rozměrů.
Pravé rastafariány jsem ale musel hledat v horách na jihozápadě ostrova, v oblasti Chamarel – všeobecně známém neoficiálním centru tohoto hnutí. Postaršího malíře Christiana jsem potkal jednoho rána v hlavním městě Port Louis, a že jsem u něj kdykoli vítán, se potvrdilo. Během našich dlouhých rozprav v jeho chatrči obklopené gigantickou ovocnou zahradou mě tento umělec vyvedl z jakýchkoli pochyb, že by následoval jen nějaký módní trend. Přiblížil mi své vnímání světa, kde neuvěřitelně důležitou roli hraje respekt k přírodě, dobrovolná skromnost a láska k bližním. „Víš, je mi úplně jedno, kdo sem přijde, přijmu kohokoli bez rozdílu, klidně i vraha. Však jsem jich i pár poznal, Rastafariáni jsou ve vězení jako doma, ostatně jako kdekoli jinde,“ prohlásí nenuceně a rozpovídá se o svých četných zkušenostech za mřížemi pro opakované prohřešky spojené s konopím. A není jediný.
Mučedník Kaya
Polovina mých nových známých byla alespoň jednou ve vězení kvůli konzumaci či držení. Ačkoli se na ostrově vyskytují nebezpečné substance jako heroin či různé nové syntetické látky, posedlost bezpečnostních sborů konopím bere dech. Když mě jednou při stopování svezl jeden ze zaměstnanců ADSU, tedy místního protidrogového útvaru, svěřil se mi, že on sám to nechápe a že pro něj osobně konopí nepředstavuje nebezpečí. Denně ale lze postřehnout helikoptéry kroužící nad krajem ve snaze objevit rostliny v polích cukrové třtiny či nepřístupných horách.
Situace se v mnohém nezměnila oproti roku 1999, kdy bylo ve vězeních oficiálně drženo 2 000 lidí, z toho 75 procent za přečiny spojené s konopím. Při té příležitosti byl uspořádán koncert na podporu dekriminalizace, jehož hlavní hvězdou byl kreolský muzikant Joseph Reginald Topize, známý jako Kaya, zakladatel takzvaného „seggae“, stylu mixujícího reggae a místní tradiční hudbu sega. Ač koncert proběhl klidně, dva dny nato bylo zatčeno pět osob za kouření či vyzývání ke kouření marihuany, mezi nimi i Kaya. Okamžitě byla jeho rodinou a podporovateli uspořádána sbírka a vybrána potřebná kauce, k propuštění ale nedošlo – Kaya byl objeven ve své cele mrtvý. Oficiální verzi, že si v důsledku abstinenčních příznaků rozbil hlavu o mříže cely, vyvrátil lékař, který jeho tělo ohledal a potvrdil, že podlehl následkům bití. Tato událost spustila na Mauriciu lavinu etnických násilností a nepokojů, kdy kreolští ostrované útočili na policisty, vypalovali policejní stanice a situace se hinduistickým elitám vymkla z rukou.
Vemte jim trávu, ať máme odbyt
Na Mauriciu je náboženství propojeno s politikou, u moci jsou čistě hinduisté, měřítkem všeho je zisk a vládne zde vysoká míra nepotismu a korupce. Místní hon na konopí nabývá obludných kontur a lze se domnívat, že tvrdé drogy jsou i jakýmsi neoficiálním nástrojem vládnoucích skupin k marginalizaci už tak sociálně vyloučených kreolů. Jak mi potvrdil místní člen pobřežní stráže, to, co objeví v přijíždějících lodích, je jen zlomek z celkového objemu pašovaných drog a je veřejným tajemstvím, že většinu kontrabandu dovážejí letecky sami politici za pomoci svých diplomatických výhod.
„Rastafariáni jsou ve vězení jako doma, ostatně jako kdekoli jinde.“
Hulit radši o ostrov dál
Dle statistik OSN zde pravidelně užívá marihuanu 4 procenta obyvatel, ale z mého pozorování se jedná o číslo značně podhodnocené. Gram lze sehnat v přepočtu za 600 až 1 000 Kč (pro levné a kvalitní modely doporučuji Chamarel). Pokud máte v plánu zde kouřit, je dobré si na cestu přibalit papírky a tabák. Balení papírků zde totiž stojí kolem stovky a tabák jednak není dostupný, pokud mícháte, a navíc jím lze ospravedlnit úřadům dovoz papírků, které jsou jinak považovány za nelegální, jako ostatně jakýkoli jiný nástroj typu bong, skleněnka a podobně. Za jejichž držení může být uložena pokuta až 6 000 Kč. Držení samotného konopí lze trestat až desetinásobnou pokutou a odnětím svobody až na 5 let, přičemž sazby za konzumaci v přítomnosti policie, pěstování či prodej jsou ještě vyšší.
Sečteno a podtrženo, Mauricius je tropický ráj, kde si lze zahulit, ale zaplatíte za to nejen poměrně tučnou sumou, ale též notnou dávkou stresu. Bílí turisté považovaní za hlavní příjem místní ekonomiky se těší značné toleranci ze strany úřadů, ale i tak bych spíš doporučil letecky či lodí návštěvu nedalekého hornatého Réunionu. Na zámořský departement Francie díky výhodám EU dorazíte s pouhou občankou a kvůli špetce místního „zamalu“ vás tu po francouzsku rozhodně nebude nikdo obtěžovat.