Natočil jsi spoustu videí, jaké bylo tvoje první?
Moje úplně první video se jmenovalo Pražský chodec. Šlo o jednoduchou stop motion animaci. Udělal jsem krok na ulici, ten pak vymazal, pak další a zase umazal. Nakonec to vypadalo, jako že se cestou místo chůze vznáším.První větší zkušenost přišla na cestách s divadlem. Peníze od Ježíška mi zaplatily kameru a celý léto jsem všechny naše hry natáčel. Pak mě napadlo záznam poslat do agentury, kde mi za video zaplatili víc než v divadle za celý léto.
Což tě muselo motivovat k dalšímu natáčení…
Jo, motivovalo. Táta tenkrát pracoval v Český televizi. Když se na moje video podíval, navrhl, abych ho ukázal technikům v ČT. Poslechl jsem ho. No a když technici viděli výplod mojí práce, vytáhli takový papír. Na něm stálo: publikovatelné, nepublikovatelné, absolutně nepublikovatelné. Zaškrtli absolutně nepublikovatelné. To už mě tak nemotivovalo.
Od dob, kdy na Streamu začínal tvůj první pořad Noisebrothers, v Čechách přibyla spousta tvůrců videí. Kdo je podle tebe dělá dobře a kam by se natáčecí produkce měla posouvat?
Videa poslední dobou už moc nesleduji. Nechci degradovat dnešní tvůrce, ale s tím, jak přišel natáčecí boom, mě přestala bavit většina produkce… Kdo stojí za zmínku, je určitě Kovy. Snaží se do svých videí dávat i nějaký obsah, a ne jen za každou cenu prodávat produkty. Upřímně řečeno mě sere, když tvůrci točí videa jenom za účelem reklamy a výsledky jejich práce nemají žádnou výpovědní hodnotu.
Sám se doteď divím, že mě nezmlátili ani náckové, ani antifa.
V jednom díle pořadu Noisebrothers jste se s kameramanem v přestrojení za štáb MTV dostali na akci Muž roku. Bylo tenkrát tvým cílem dělat si srandu z Kateřiny Kristelové, Agáty Hanychové a podobných figurek, nebo z tuzemského showbyznysu obecně?
Kristelová i Agáta věděly, že si děláme srandu. Agátu znám od školy a Kristelová nám pomohla dostat se dovnitř. Tenkrát jsme měli hlavně srandu z toho, jak si spousta nezajímavých lidí připadá důležitá. Mimochodem úplně stejně jako showbyznys u nás funguje i politika. Čeští politici mají přehnaný pocit vlastní důležitosti. Rádi o sobě mluví, jak jsou světoví a důležití, ale nejsou.
Připadá mi, že ačkoli ses situaci na pražských ulicích snažil mockrát zlepšit, spousta podvodníků na nich zůstala. Nemáš někdy pocit vyhoření?
Mám pocit totálního nasrání. Pro každý z problémů, o nichž natáčíme, existuje reálné řešení, které jsem městu nabídl. Někteří politici nás i poslouchají a chtějí nám pomoci, ale nedělají činy, co by měly reálný výsledek. Třeba cedule na hlavním nádraží. Ukazuje turistům, kde si mají vzít taxi. Navede je k několika taxikářům, kteří prokazatelně kradou a poškozují tak pověst Prahy. Ceduli by přitom stačilo sundat, aby k nim turisti nechodili. Úplně totéž platí u taxikářů stojících v centru města. Všichni víme, kteří kradou, ale nikdo z vedení města s tím nic neudělá. Město a státní zaměstnanci jsou experti v tvoření výmluv, proč nejde to nebo ono. Cedule na hlaváku nejde sundat, protože…
Myslíš si, že by v tomhle pomohla změna systému?
Spíš si myslím, že lidi neznají problémy města, protože ve městě nežijí. Prochází jím a nevšímají si, co se děje kolem nich.
Točil jsi turistické podvody nejen u nás, ale i v jiných zemích…
Pro pořad Pozor podvod jsme točili v Mexiku, New Yorku a v Mnichově. Šmelina je ale v podstatě všude stejná. Mnichov nám připadal vtipný, protože za problém považují to, co my bychom vůbec neřešili. Třeba někde točí podmíráky a podobně. New York byl dobrý. Například kolem ostrova se sochou Svobody jezdí loď, která vozí turisty okolo ostrova. Jenomže vedle přístavu stojí týpci a nabízejí levnější jízdné a lepší výhled. Ale celý je to podvod. My si od nich lístky koupili a pak nás několik hodin vláčeli po různých místech. Nakonec jsme se s nimi dokonce poprali. Okamžitě přišli policajti a řekli, že jestli nás šmelináři napadli, mohou je zatknout. My se na to ale vybodli, takže policajti jim vypsali pouze pokutu.
Jsem rád, že žiju v zemi, kde tě za jointa nikdo nezatkne. Vadí mi ale, že se sem lidi z cizích zemí jezdí zfetovat.
A co Mexiko?
V Mexiku kvete obchod s falešným stříbrem. My ho nakoupili, zjistili, že není pravý, a šli konfrontovat prodejce. Obchodník nevěděl sám, že prodává padělek. Ukázali jsme mu, že stříbro nemůže být magnetický – jako to, co nám prodal, a on chtěl volat policajty na nás.
Spousta videí tě přivedla do více či méně rizikových situací. Až mi připadá, že se riziko snažíš vyhledávat.
Asi ano. Baví mě adrenalin. Třeba natáčení protifašistický demonstrace byl fakt adrenalin. Sám se doteď divím, že mě nezmlátili ani náckové, ani antifa. Za svůj největší štít považuji kameru – už to, že ji držím, mi dává pocit bezpečí. Párkrát mě už zachránila před výpraskem.
Jak se od doby, co natáčíš videa, změnilo tvé vnímání každodenního života na pražské ulici?
Změnilo se hodně a musím říct, že negativně. Teď už mi nejde nevidět dennodenní bizarnosti, které se dějí kolem nás. Je to na hovno, a kdybych si mohl vymazat paměť, udělal bych to hned. Vezmi si třeba ulici Karlovu. Lidi si myslí, že největší problém v Karlovce je prodej matrjošek, a přitom tam prodávají i masku Hitlera! Vážně. Kousek od židovskýho hřbitova. To mi nepřipadá normální. Nebo když směnárny a večerky kvůli turistům zvedají ceny a turismus pak cenami vytlačuje Čechy z centra Prahy.
Pořad Město podvodů? vznikl jako test pravosti britského dokumentu, ve kterém reportéra v Praze okrade taxikář i směnárník, na ulici mu prodají falešné drogy a nakonec ho napadne pasák v baru Meloun. První dvě části dokumentu jste vyzkoušeli na vlastní kůži. Hodláš se podrobněji zabývat i druhými dvěma?
Vyzkoušeli jsme všechny čtyři šmeliny, co se v dokumentu staly. Kromě epizody z Melounu nás ošidili v Praze stejně jako dokumentaristy. Navíc máme natočeného kluka, který turistům prodává falešné drogy – placebo. Konkrétně u něj mě vlastně těší, že neprodává opravdový drogy, a turistovi to v podstatě přeju. Když někam přijedeš za účelem sjet se, tohle považuju za nejlepší způsob, jak tě vytrestat.
Čeští politici mají přehnaný pocit vlastní důležitosti. Rádi o sobě mluví, jak jsou světoví a důležití, ale nejsou.
Změnil bys něco z hlediska drogové legislativy v Čechách?
Jsem rád, že žiju v zemi, kde tě za jointa nikdo nezatkne. Vadí mi ale, že se sem lidi z cizích zemí jezdí zfetovat. Občas mě i zastavují turisti na ulici a ptají se, kde u nás můžou koupit drogy. Problém vězí v tom, že jsme první východní země na Západě. Máme západní punc a zároveň nízký ceny. Stačilo by ale postavit místní Las Vegas, kde by se lidi vyřádili. Udělat ho blízko letiště a tam můžeš divočit dle libosti. Dneska takhle vypadá Karlova ulice.
Co za drogy jsi zkusil?
Zkusil jsem trávu a jednou hašiš. Když se mi několikrát udělalo špatně, už se mi dál kouřit nechtělo. Musím ale říct, že mám moc rád vůni ganji. Taky mě bavilo číst Jobse, který na sobě zkoumal účinky LSD.
Jaká by byla tvoje první rada turistovi v Praze, aby se ve městě obrazně řečeno neztratil?
Choď pěšky a nejezdi taxíkem. Prostě dejte na sebe bacha. A byl bych rád, aby se u nás do budoucna změnila situace natolik, abych turistovi mohl říct, že zůstane v pohodě, ať už půjde kamkoli.
Článek si můžete přečíst na stránkách magazínu Legalizace č. 45. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi.
