V Nuslích se zastavil čas. Ne doslova, ale občas mi to tak připadalo. Možná to bylo tím, že se Nusle zatím nedostaly do hledáčku developerů. Malé krámky v přízemí stoletých domů střídaly malé krámky v přízemí stoletých domů. Obyvatelé, co se snažili přežít a neobtěžovat. Co nenaříkali. Co nelkali nad špatně rozdaným životem.
Měl jsem to tu rád. Někomu by možná Nusle přišly nudné a šedivé, ale já je vnímal jako barevnou a pestrou podívanou. Co se dnes a denně mění. Jako když se díváte do krasohledu, otáčíte jím a žasnete, co pár barevných kamínků dokáže vytvořit za neskutečný, snový svět. Šel jsem ulicí V Horkách. Po pravé straně, směrem od Nuselské, je několik suterénních prostor. Vchod z chodníku. Když chcete vejít, musíte sehnout hlavu. Kadeřnictví a antikvariát a pojišťovák, ke kterému nikdo nikdy nepřišel. Všední sestava. Nic, co bych v Nuslích nečekal. Až na Moby Dicka a jeho Půjčovnu pramic.
Moby Dick se narodil na špatném místě ve špatné době. O dvě století nazpátek, někde v přímořské zemi, by byl šťasten. Nalodil by se na velrybářskou loď, v ruce by držel harpunu a usazen v koši nahoře na hlavním stěžni by vyhlížel svůj životní úlovek. Bohužel pro něj se narodil v Nuslích. Bydlel kousek od Synkáče. Jedinou divokou vodu poznal, když se brodil Botičem.
Nosil pruhovaná trika a na pravém předloktí měl vytetovanou kotvu. Miloval moře, které znal akorát z televize. Byl malý a tlustý a frustrovaný z toho, že éra zlatého věku velrybářů ho minula. „Ty vole Manky, fakt nechápu, co tady vůbec dělám.“
Vychodil základku a pak se různě poflakoval. Nakonec zakotvil v prodejně rybářských potřeb u Podolské vodárny. Tam se mu docela líbilo, i když na krámě neměl jedinou harpunu. „Ty vole Manky, nechápu, jak si někdo může koupit prut na ryby. To si můžeš koupit píšťalku a vyjde to nastejno. Navíc verlyba ti na nějakej prut sere. Taky co bys s ním dělal. Nasekal jí prdel?“
V prodejně skončil, když se poštěkal s jedním zákazníkem, co chtěl muškařit a chtěl, aby mu Moby Dick poradil. „Ty vole Manky, poslal jsem ho s muškama do Španělska a pak do prdele. Akorát že ten debil to nepochopil.“ Zákazník si stěžoval a Moby Dick se musel pakovat. Dlouho byl bez práce. Bez elánu. Bez života. Než si otevřel Půjčovnu pramic.
Pronajmul si v Horkách malý suterénní prostor. Nad dveře, co se krčily pod parapetem přízemního bytu, zavěsil ceduli, co hlásala, že ten, kdo se chce projet po vodě, je na správném místě. Sehnal starou pramičku. Tu opravil, nalakoval a opřel venku na chodníku o zeď. Vedle ní rozložil rybářskou stoličku, kterou seknul v rybářských potřebách, sedl si na ni a vyhlížel zákazníky. Otevřít si v Nuslích půjčovnu pramic je podnikatelský nesmysl. Nic tu neteče. Mimo Botiče, kde je vody nanejvýš po kolena a každá pramice by musela mít kolečka, aby se hnula z místa.
Většina lidí si klepala na čelo. Obcházeli Moby Dicka a jeho pramičku a v duchu se smáli. Někteří, co si troufli, se smáli nahlas. Moby Dickovi to bylo jedno. Seděl v pruhovaném triku na stoličce, břicho se mu houpalo v pasátním větru a spokojeně čekal na zákazníka. Zákazník se žádný neobjevil, ale za nějaký čas se kolem Moby Dicka vytvořila parta lidí, co milovala moře a velryby stejně jako on.
Postávali v hloučku kolem něj, překáželi chodcům a vedli řeči, kterým nerozuměli ani oni sami. Přeli se o vratiplachtách, vyprávěli si, kam všude nedopluli, žvýkali Tarase Bulbu, až jim tekly slzy z očí, a když čas pokročil a Moby Dick zavřel krám, rozcházeli se houpavým krokem a volali na sebe „johohó“, protože tak se zdravili všichni, co přepluli rovník a nepomátli se z toho.
Bylo to neškodné a úsměvné a já byl rád, že Moby Dick je spokojený. „Ty vole Manky, ti kluci nacucaný dálkama mě fakt nabíjej.“ Tohle fungovalo docela dlouho.
Až pak, stejně jako vždycky a všechno, se to posralo. „Manky, máš se stavit za Moby Dickem. Prej je to vážný. Prej končí.“ Za rukáv se mě držel malej Fery, kulil oči a tvářil se vyjeveně. „Co že končí?“ „Nevím, ale máš si pohnout.“ Bylo mi jasné, že se víc nedozvím. A taky mi bylo jasné, že se na to nemůžu vykašlat. Povzdechl jsem si, vyndal rukáv z upocené dětské dlaně a vyrazil k Horkám.
„Manky, nějaká kurva ze mě udělala žebráka.“ Moby Dick stál před Půjčovnou pramic a klepal se. Rybářská stolička ležela převrácená u zdi. Sehnul jsem se a zvedl ji. „Posaď se a řekni mi, co se stalo.“
„Jaký posaď se? Se kurva rozhlídni. Jsem totál v prdeli.“
Rozhlédl jsem se. Pak mi to docvaklo.
„Kde je pramice?
„Ty vole. Tys na to káp, Manky. Kde je pramice. Kde myslíš?“
Chodník byl prázdný.
„V loděnici?“
Myslel jsem, že na mne Moby Dick skočí. Zatnul pěsti, nafoukl tváře, pak vydechl.
„Blbej humor, Manky.“
„Promiň.“
„Pramice je v prdeli. Někdo ji seknul. Je ze mě suchozemská krysa. Tohle kurva není správný.“
V duchu jsem dával Moby Dickovi za pravdu.
„Manky, seru ti na nějaký pravdy. Každýmu zmrdovi v týhle čtvrti pomáháš. Teď pomůžeš mně.“
„Ano?“
„Přestaň mluvit jak dylina. Najdi toho hajzla, co mi ukrad majetek. Najdi ho, a já se s ním srovnám.“
Znovu jsem se rozhlédl. Až na pár chodců byl chodník prázdný.
„Jak mám asi najít pramici? Tu nestrčíš do kapsy. Tu musel někdo odvézt. Může být kdekoliv. Třeba už je rozřezaná a někdo s ní topí.“
Moby Dick se zapotácel.
„Manky, tohle by žádná kurva neudělala.“
„Myslíš?“
Moby Dick mě chytil za rukáv. Skoro mi ho utrh.
„Manky, najdi ji. Prostě ji najdi. Zbytek nech na mně.“
Zamumlal jsem něco, jako že se pokusím, podruhé vyndal rukáv z cizí dlaně a šel. I když jsem netušil kam. Stál jsem na Synkáči a rozhlížel se. Nehledal jsem nikoho konkrétního. Spíš jsem jen doufal, že se ukáže někdo, kdo mi pomůže. Netušil jsem, kdo tu pramici seknul. Věděl jsem ale, že to bude někdo místní. Potřeboval jsem nápovědu. Nějaký malý info. Potřeboval jsem nasměrovat.
„Vole Manky, jsem tě nepotkal celou věčnost.“
Otočil jsem se. Za mnou stál Koráb. Přesně toho jsem potřeboval.
„Koráb, fakt tě rád vidím.“
„To je mi jasný. Tváříš se, jak kdyby ti uplavala stará.“
„Skoro ses trefil, Koráb. Moby Dickovi uplavala pramice. Což je prakticky to samý.“
„Já vím, Manky. Slyšel jsem o tom.“
„A neslyšels taky, kdo v tom má prsty?“
„Možná slyšel, Manky.“
Vytáhl jsem z kapsy cigára. Nabídl Korábovi. Zapálili jsme si. Vyfoukli kouř.
„Slyšel jsem, Manky, že u železničního mostu funguje náplavka. A slyšel jsem, že si tam jeden týpek chce otevřít půjčovnu loděk. Možná bych se tam mrk, bejt tebou.“
„Jo?“
„Jo. Prej ten týpek začíná. Má jednu loďku. Na víc se nezmoh. Otvírat by měl zítra.“
Korábův přehled byl neskutečnej. Dokouřili jsme, típli vajgly a rozešli se. Koráb směrem k Michli, já k železničnímu mostu. Železniční most je na Výtoni. Kdysi zde parkovali voraři. Platilo se tu clo. Stará celnice dodnes stojí. Zapuštěná za tramvajovýma kolejema. Clo se platilo kládama, které se vytínaly z vorů. Proto se tomuhle místu říká Výtoň. Bavila mě historie. Původ místních jmen. Přišlo mi to takové uklidňující. Zabývat se tímhle a nenechat se vláčet uštvanou současností. Došel jsem k zábradlí. Pod ním byla zeď, která padala až na úroveň Vltavy. Rozhlédl jsem se. Viděl jsem spoustu věcí. Které mě nezajímaly. Ale taky jsem viděl něco, co bylo zajímavé moc.
Moby Dickovu pramici přivázanou k železnému kruhu a slunečník, pod kterým seděl jakýsi týpek. Lidí kolem dost, ale nikdo se k němu nehrnul. Že by chtěl pučit loďku. Asi fakt začíná až zítra. „Vole Manky, ten zmrd vypadá docela spokojeně.“
Otočil jsem hlavu. Moby Dick stál vedle mě. Držel se zábradlí a soustředěně si prohlížel týpka pod slunečníkem. „Jak ses sem dostal?“
„Tramvají, Manky. Potkal jsem Korába. Ptal jsem se po tobě a on mi řek, kde tě nejspíš najdu.“ Tohle si Koráb moh nechat pro sebe.
„Hovno, Manky. Koráb je sdílnej. Navíc je to kámoš.“
Pokrčil jsem rameny.
„Co chceš dělat?“
Moby Dick se zamračil.
„Nevím, Manky. Asi bych měl tomu zmrdovi rozbít tlamu.“
Jo. Tím by se toho dost vyřešilo.
„Jasně, Manky. Nedal by moc práce. A hned by věděl, že šláp vedle.“
„Takže co?“
„No, trochu jsem dumal, Manky. Možná chvíli počkám. Mám ti takový tušení, víš? Že by to moh srovnat Neptun.“
Chtěl jsem něco říct, ale pak jsem si to rozmyslel.
„Jo, Manky. Tyhle tušení je dobrý nepodceňovat. A kdyby to bylo lichý, přes tlamu může dostat vždycky.“
Stáli jsme u zábradlí a pozorovali cvrkot. Náplavka byla plná tak akorát. Někdo se procházel, někdo seděl na okraji dláždění a krmil labutě, někdo se jen tak kochal a popíjel pivo z kelímku. Pak do mě Moby Dick strčil loktem. „Hele Manky, vidíš to?“
K týpkovi sedícímu pod slunečníkem mířily dvě modelíny. Starší a mladší. Obě navlečené v čemsi, co asi byl poslední výkřik módy. Mně to spíš než výkřik přišlo jako vřískot, ale třeba tomu jen nerozumím. Měly kabelky a boty na podpatkách a kolem krku šálu a legíny a řetězy a nesly se jak dvě nedostudovaný štětky.
„Asi rodinka, Manky.“ Moby Dick se trefil. Týpek vyskočil z křesílka, vítal je, usmíval se a zhluboka se klaněl, až házel pleší prasátka. „Řek bych stará a tchýně.“ Přikývl jsem. Viděl jsem to podobně.
„A řek bych, Manky, že se půjdou projet.“ Taky mě to napadlo. Týpek se chce předvést. Začíná byznys. Vltava je moje. Koukejte, jak se prachy posypou.
„Ty je necháš jet?“ „Hele Manky, projet se můžou. Když už sem tu pramici přivlekli, tak ať si to ještě užijou. Řešit to budu až pak.“
Nehádal jsem se. Nebyla to úplně moje akce. Týpek nastoupil a pak pomoh modelínám. Všichni se usadili. Týpek vzal vesla a odrazil od břehu. Modelíny se rozhlížely, jestli si jich všichni všímaj. Týpek zamířil k protějšímu břehu. Vesloval a hrbil se a narovnával a předstíral, že ho to baví. Modelíny si zapálily a nastavily tváře slunci, co se nad tou vší nádherou schovalo za mraky. Pramice doplula doprostřed řeky. Přesně v tom okamžiku idylka skončila.
„Sleduj to, Manky. Neptun se nasral.“ Mladší modelína se postavila a mávala rukama. Starší seděla a mávala taky. Obě pak ječely, že to bylo slyšet až k nám. Týpek šermoval vesly a zoufale se rozhlížel. Pramice se potápěla.
„Vyšlo to dokonale, Manky. Doufám, že uměj plavat.“ Pramice zmizela. Na hladině zůstaly tři hlavy. Dvě nasrané, jedna vyjevená. Všechny mokré a zplihlé.
„Neptun je fakt mocnej, Manky.“ „Neptun?“
„No. A taky, víš, ta pramice měla ve dnu díru. Jsem ji zašpuntoval. Asi málo.“
Vytáhl jsem cigáro. Zapálil si. Pozoroval tři nedobrovolné plavce. Spolu s celou bavící se náplavkou.
„Tak já jdu, Manky. A dík, žes mi pomoh.“
Mávl jsem rukou. Nikomu jsem nepomohl. Vůbec nic jsem neudělal. Prakticky jsem nehnul prstem. Díval jsem se na plavce. Slunce vykouklo zpoza mraku. Mhouřil jsem oči. Dělalo se hezký odpoledne.
