Tento článek v žádném případě nemá v úmyslu nabádat k užívání MDMA neboli extáze či jiných psychoaktivních látek. Na druhou stranu nelze zamlčet, že pozitiva spojená s užíváním psychedelik ve vhodně nastaveném kontextu výrazně převyšují rizika i potenciální negativní dopady, které jsou z velké části spojeny s nepřiměřeným legálním rámcem.
Paradox #1: V důsledku protiřečících si postojů systému, vědy a osobních zkušeností máme strach mluvit o drogách otevřeně.
MDMA (3,4-methylenedioxymethamphetamin) se obecně řadí do třídy psychoaktivních látek nazývaných empatogeny nebo entaktogeny, které se svými účinky liší i podobají látkám zařazeným jako psychedelika, amfetaminy či stimulanty. Empatogeny bývají označovány jako halucinogeny (psychedelika) nebo stimulanty, protože jejich účinky vykazují psychedelické i stimulační vlastnosti.
Podíváme-li se na MDMA z neurologického hlediska, aktivuje produkci dopaminu a serotoninu, které mají na svědomí, že se cítíme dobře, prožíváme štěstí, lásku, pochopení, sounáležitost. Je tedy logické, že se tyto pocity po intoxikaci projeví. Stejně tak si můžeme domyslet, že přepálíme-li tyto receptory (tím, že navýšíme jejich výkon), pocítíme to. Obvykle se uvádí příznaky jako lehká deprese, poruchy spánku, nervozita, agresivita či poškození kognitivních funkcí den nebo dva dny po užití. Zajímavé však je, že tyto následky uvádějí výhradně psychonauti a rekreační uživatelé, zatímco terapeuti tvrdí, že je to důsledkem nedomyšlených okolností užití, dávkou a kombinací s alkoholem, tabákem nebo dalšími psychoaktivními látkami. Podle nich uživatelé mimo terapeutické prostředí často podceňují vliv dalšího dne na zkušenost. Pacienti obvykle setrvávají další den v klidu, pospolu a bez žádných povinností, což rekreační uživatelé jen málokdy dodržují.
Efekt MDMA je podmíněn z velké části několika základními faktory, doporučeními k užívání, jejichž dodržení napomáhá hladkému průběhu zkušenosti. Jsou jimi mindset neboli set (nastavení mysli, znalosti o látce a jejím působení), určení záměru (co bychom chtěli touto zkušeností získat) a nakonec setting (to znamená prostředí, které by mělo být bezpečné, přičemž zásadní roli hrají i lidé v okolí, zajištění volna následující den, tepla, přístupu k vodě a podobně).
Paradox #2: Změníte-li jeden z faktorů, může se zásadně změnit i zkušenost.
Dalším důležitým faktorem je dávkování. Samozřejmě, doporučuje se neužívat, ale v případě, že by se člověk rozhodl přeci jen látku vyzkoušet, je třeba brát v úvahu rychlost metabolismu a fyzickou kondici uživatele. Pod dávku 100 miligramů (0,1 g) se aktivují spíše serotoninové receptory (uživatel se cítí spokojeně, šťastně, energicky), vyšší dávka pak ovlivňuje dopaminové receptory (receptory odměny, které mají na svědomí pocity potěšení, lásky, radosti). Doporučená dávka na jedno užití se liší dle váhy člověka (viz tabulka), avšak pohybuje se maximálně do 120 miligramů (0,12 g). V případě vyšší dávky se ve větší míře dostaví pocity „rozteklosti“, prožitek je mnohem intenzivnější a může eskalovat až k nepříjemným stavům. Spekuluje se nad tím, že při dávce nad 0,25 gramu najednou může (ale nemusí) docházet k poškozování mozkových buněk. Dávka 0,5 gramu již v minulosti byla minimálně v jednom případě smrtelná. Významnou roli v takových případech hraje právě metabolismus, kontext, čistota látky a další faktory. Při užívání MDMA se doporučuje pít dostatek vody (s mírou), nemixovat s alkoholem ani dalšími psychotropními látkami a dbát na základní faktory (set, setting a záměr).
Všeho s mírou
Dnešní společnost postrádá respekt k látkám měnícím vědomí. Chceme všechno rychle a chceme toho hodně. Mnozí na to doplatili kognitivním defektem – neschopností se soustředit i po odeznění efektu látky. Nedbáme rad ani doporučení, které se zdají až moc ochranitelské, protože když nám něco prošlo předtím, proč by nemohlo znovu. Jenže fatální následky mohou přijít jen jednou, a může to také být naposledy.
Změněné stavy vědomí jsou obecně velmi delikátní záležitostí. Člověk jako by v těchto stavech byl jaksi křehčím. Neuvážené užití čehokoli pak může mít neblahé následky. Navíc příjemné pocity spojené s intoxikací MDMA často vedou k opakovanému užívání. Každý máme hranice jinde, ale je třeba se o svoje receptory štěstí a pohody dobře starat. V případě, že se člověk opakovaně vrací (např. každý víkend) k užívání pořádných dávek extáze, může si receptory „přetáhnout“, a to pak není žádná sranda. Příliš mnoho lásky může vést k jejímu vyplýtvání…
Paradox #3: Stokrát může být všechno v pohodě, a pak jednou může být všechno jinak.
Když bylo v roce 1912 MDMA poprvé syntetizováno a o dva roky později patentováno, nikdo netušil, jakou „kariéru“ má před sebou. Rozhodně nebylo v plánu zkoumat jeho účinky blíže na lidech. Teprve v padesátých letech se „emku“ (jak se mu v užívající subkultuře přezdívá) mrkli na kloub odborníci ze CIA. Jejich výsledky se dostaly na veřejnost až v polovině sedmdesátých let. Mezitím se látky, někdy přezdívané „krystalická láska“, ujala psychedelická terapeutická komunita, která úspěšně provozovala psychedelickou terapii například i v oblasti řešení partnerských konfliktů, a to až do klasifikace MDMA jako drogy bez žádného léčebného využití v červenci roku 1985.
Nemožnost zakoupení čisté substance má dopady na veřejné zdraví.
Paradox #4: I přes své prokazatelné terapeutické využití bylo MDMA bez skrupulí zařazeno do třídy látek bez léčebného využití.
Terapeuti nebyli jediní, kdo našli zalíbení v substanci, která zprostředkovává velmi citově nabité zkušenosti, pocity jednoty, kolektivního pouta, emocionální otevřenosti, soucitu až lásky. (Mnozí se dušují, že by se extáze díky své podstatě měla nazývat spíše „empatie“.) A tak netrvalo dlouho a na konci šedesátých let začalo MDMA pomalu zaplavovat americké ulice. První detekce policií byla nahlášena v roce 1970 v Chicagu. Podle všeho látku tehdy syntetizovali undergroundoví chemici ve snaze nalézt legální (neklasifikovanou) substanci blízkou složením i účinky MDA, které bylo (v USA) klasifikováno v rámci zákonu o kontrolovaných substancích.
Paradox #5: MDMA se na černém trhu rozšířilo kvůli pocitům empatie a lásky, které vyvolává.
MDMA ve Státech klasifikovali a zakázali až v roce 1985. Od první detekce tak uplynulo dobrých patnáct let, kdy tam bylo stále legální. Asi nikoho nepřekvapí, že již počátkem osmdesátých let bylo rozšířeno napříč celou Amerikou a získalo si nehynoucí oblibu i u běžné populace.
Paradox #6: MDMA je trvale v oblibě, restrikce se ukázaly být nefunkční, avšak změna nenastává.
Mezi terapeuty, kteří zahlédli potenciál MDMA jako možného léku pro léčbu pacientů s duševními problémy (ještě před jeho zařazením mezi nezákonné drogy), byl i Rick Doblin. Neváhal a na zákaz podle něj velmi efektivního terapeutického nástroje zareagoval založením Multidisciplinární asociace psychedelických studií (MAPS). Je tomu již více než třicet let. Málokdo ví, že „Regulace léčebného užití psychedelik a marihuany“ je název Rickovy disertační práce, a tak bychom mohli na největší organizaci zabývající se psychedelickým výzkumem pohlížet jako na obhájenou doktorandskou práci jednoho zapáleného studenta, jenž si nedá pokoje, dokud nedojde i k její praktické implementaci. V nedávném rozhovoru s Rickem Doblinem (viz Legalizace č. 44) jsme se zaměřili hlavně na konopí, avšak Rick několikrát zmínil, jakou výzvou je pro ně současný vývoj výzkumu MDMA.
MAPS na svých stránkách uvádí, že v současnosti je jejich nejvyšší prioritou podpora klinických studií MDMA jako nástroje pro asistovanou psychoterapii v léčbě posttraumatické stresové poruchy (PTSD). Dále se zabývají i potenciálem MDMA-asistované psychoterapie v léčbě psychologických a emocionálních poškození, která bývají následkem sexuálního obtěžování, znásilnění, války, násilného činu nebo dalších traumatizujících událostí. Podporují i studie, které se zabývají MDMA-asistovanou terapií zaměřenou na autistické dospělé jedince se sociální fobií a MDMA-asistovanou terapií pro lidi ohrožené smrtelným onemocněním.
Paradox #7: Nejde jen o jedno konkrétní duševní onemocnění, ale celou škálu duševních problémů, které může MDMA pomoci vyřešit.
Orientace hlavního směru výzkumu na vojáky trpící PTSD je vskutku mistrovským počinem. Podle všeho byl jedním z důvodů zákazu psychedelik (tehdy nejprve LSD) i fakt, že mladí američtí rekruti raději než do Vietnamu odlétali brázdit dimenze svého vědomí právě pod vlivem psychedelik, jako je LSD nebo o něco později i MDMA.Ti, kteří do Vietnamu tehdy opravdu odlétli (stejně jako hlavní hrdina Formanova oscarového muzikálu Vlasy), se zpátky vrátili často traumatizováni. V roce 2014 vydala americká vláda prohlášení, že denně spáchá sebevraždu dvacet veteránů. Podle posledních statistik jsou čísla konstantní. V současnosti totiž neexistuje osvědčená metoda, která by PTSD efektivně léčila. Medikace je neefektivní, a dokonce se prokázalo, že placebo bývá mnohdy efektivnější než nasazené léky. Na konvenční terapii zase reaguje (pozitivně či negativně) méně než 40 procent pacientů. Po třech sezeních s MDMA (s asistovanou psychoterapií) 83 procent účastníků studie, kterou pod záštitou MAPS vedli manželé Mithoeferovi, po třech měsících nesplňovali kritéria pro PTSD. Po jednom roce se procento uzdravení snížilo na 61 procent.
Paradox #8: Traumatizovaní vojáci, kvůli kterým byly zčásti psychotropní látky zakázány, hrají významnou roli v zavedení MDMA do léčby PTSD.
V roce 2009 se předseda anglické vládní rady zabývající se zneužíváním drog profesor David Nutt nechal slyšet, že užití extáze není o nic nebezpečnější než jízda na koni. Profesor tak chtěl poukázat na to, že fatální dopady užívání jsou statisticky tak minimální, že jsou srovnatelné s jinými neobvyklými aktivitami, kterým se někteří členové naší společnosti oddávají. Dostal padáka. V odborném článku „Brát MDMA jako lék“ uvádějí doktor Ben Sessa a profesor David Nutt, že MDMA zlepšuje kvalitu sociálních interakcí, zvyšuje empatii a soucit. Poukazují i na to, že účastníci uplynulého výzkumu užívali k popsání svých prožitků slova jako „přátelství, podpora a intimita“ (na rozdíl třeba od metamfetaminu, tedy pervitinu, u něhož bylo prokázáno mimo jiné i snížení schopnosti soucítit). Díky příjemným prožitkům, které MDMA navozuje, se pacientům daří uvolnit a otevřít v rámci asistované terapie tak, jak se jim za roky psychoterapie mnohdy nedařilo. Z jedné pacientovy zkušenosti pak společně s terapeutem můžou zpětně čerpat během následujících sezení.
Paradox #9: Jediná zkušenost zavdává dostatek „materiálu“ pro mnoho dalších sezení.
Doktor Ben Sessa patří k předním výzkumníkům MDMA. V současnosti zkoumá poněkud kontroverzní využití této látky, a to v léčbě závislosti na alkoholu. Ben Sessa na toto téma říká: „Víme, že MDMA pomáhá hlavně lidem, kteří prošli traumatem, a že jim pomáhá budovat empatii. Mnozí z mých pacientů alkoholiků v minulosti utrpěli nějakým druhem traumatu, a to dodnes hraje roli v jejich závislosti.“ Nutno konstatovat, že i u závislých na jiných drogách se často setkáváme s traumatizujícími událostmi, které závislost krmí. Pokud se léčba u závislých na alkoholu prokáže, mohli bychom očekávat pozitivní výsledky i v léčbě závislostí na drogách za pomocí „drogy“ MDMA?
Paradox #10: Látka se závislostním potenciálem může léčit závislost na drogách.
MDMA v ČR
Na prvním ročníku konference Beyond Psychedelics 2016 konané v Praze se poprvé otevřela diskuze o možnostech zařazení České republiky mezi země, ve kterých bude probíhat třetí fáze klinického hodnocení účinku MDMA v léčbě posttraumatické stresové poruchy (PTSD). V současné chvíli jednání stále pokračují a zdá se, že klinické podávání MDMA, samozřejmě doprovázené psychoterapií, bude opravdu umožněno. Během pražské Mezinárodní transpersonální konference prohlásil Rick Doblin, že v Česku vidí budoucí centrum psychedelické terapie. Tento „frontman“ psychedelického výzkumu u nás opět vystoupí (stejně jako Ben Sessa) jako jeden z hlavních přednášejících na konferenci Beyond Psychedelics 2018, která proběhne 21.–24. června opět v Praze. Předcházet jí bude evropské setkání terapeutů věnované práci s MDMA a můžeme tedy předpokládat, že se téma na konferenci opravdu rozvine do hloubky. Legalizace bude u toho.